6. Že čímž papežovi náchlebníci evanjelitskou stranu hyzdí, nic není

Druhého prostředku užívají svůdcové k svodům svým, že divným, vymyšleným způsobem hanějí a v ošklivost uvodí obnovené církve a služebníky její. Připomenu nětco toho pro potřebu sprostnějších a odpovím, což potřebí bude.

Nejprve pak, obyčejné jim jest říkati, že jsme odtrženci a odštípenci od církve. Ale odpovídám: Kdyby doložili od církve papežovy, dobře by mluvili. Nebo takt' jest, že církve Kristovy evanjelitské papeže a jeho veliké bludy, svody, nečistoty, tráveniny a modlářství opustily. A jakož velmi zle byly by učinily, kdyby v tom smradu, poznavše jej z slova božího, předce byly zůstávaly: tak zase dobře a svatě to učiněno jest, když se od něho očistily. Nebo v tom naplnily vůli boží. Mat. 7, 15; Mar. 13, 5; 2 Kor. 6, 17; Zjev. 18, 4. Oslavily pravdu a potupily lež. Zproštěny jsou zahynutí a utvrzeny jsou v svém spasení, neboť toho neučinily z bujnosti nějaké a rozkoše, než z naučení svědomí svého. Nebo co pro to milé slovo boží, jehož se chytily, snášeti musily a musíme, jest známé světu.

Ó by biskupi římští tak se byli spravovali, aby od nich odstupovati a jich se vzdalovati potřebí nebylo! Kdož by sobě pokojnějšího a pohodlnějšího života žádati mohl, než jakýž tam jest? A zase kdož by sobě pro leda příčiny takové zvoloval nenávisti, hanění, soužení? Ale o většíť věc činiti bylo, nežli aby ušetřujíc papežského rozhněvání aneb sanujíc sebe, Bohu a pravdě jeho potupu, sobě pak a svědomí svému násilí činily. Nebo když poznaly, že papež s svým houfem jest veliký ten Babylon, mátě smilstva a ohavnosti, a znaly také onen boží hlas „Vyjděte z něho, lide můj, abyste neobcovali hříchům jeho a nepřijali také z ran jeho“, ulekly se a poslechly Boha a oddělily se pro bázeň zatracení svého.

Pravé tehdy jest, že jsme odstoupili od církve papežovy. Ale že pak oni veřejně mluví, že odstoupily od církve, tu jest již fortel. Nebo když církve obnovené ohavnosti a mrzkosti Antikristovy zavrhly, zdaliž skrze to zavrhly Kristovu církev? Když od nepřítele a protivníka Kristova odstoupily, zdaliž odstoupily od pravého základu svaté církve, t. od Krista Ježíše, pána a hlavy církve? Když zavrhly pověry, zdaliž zavrhly víru křesťanskou a katolickou? Když opustily modlářství, zdaliž skrze to opustily poctu boží? Nikoli jistě. Nýbrž onyno zlé věci opustivše, v těchto dobrých se obnovily a zmocnily.

Že se pak proto ďábel a Antikrist hněvá, na to nám se ohlédati nesluší. Nebo více sluší poslouchati Boha než lidi. Víme zajisté dobře a svědectvím božím mocně jsme v tom utvrzení, že v naších církvích obnovených všecko máme, což ku podstatě pravé církve Kristovy míti jest potřebí a což měla církev s. prvotní za Krista, za apoštolů svatých i potom vždycky: t. že máme pravé boží slovo, pravou víru křesťanskou v Boha jediného v podstatě božství a trojího v osobách, pravou církev a obcování svatých se všechněmi pravými křesťany, pravé klíče království nebeského, pravé, celé a neporušené svátosti, pravé Kristovy služebníky a posly, učitele a pastýře věrné; a pravý toho cíl, totiž čest a slávu boží a spasení jisté všechněch v Krista Pána právě věřících.

Kteréžto věci i církev římská se míti praví a v té částce, jelikož o nich nětco mluví, má, ale jsou ty věci v jejich církvi zfalšované, zproměňované, zlehčené a smetmi rozličných lidských nálezků téměř zarumované. A toť jest, co jsou církve evanjelitské opustily, t. faleš a lež, věcí božích porušení, jich zlehčení, marná lidská k potupě Boha a jeho milosti, teš Krista Pána a jeho účastnosti, i k vyvrácení víry a spasení lidského bezpotřebně vymyšlená ustanovení.

Nadto, zdaž sama římská církev církví jest? Částkou církve křesťanské poněkud slouti může, celou církví slouti a býti nemůže a není. Ač pro mnohé ty bludy a ohavnost, jimiž se zohavila církev římská, nevím, bude-li se k ní chtíti znáti pán církve, Ježíš Kristus, čili jí jako zpronevěřilé a poběhlé nevěstky do konce se odečte. Ale to jest jejich věc: oni se v tom opatřte, já bych jim toho přál, aby i v tom svém hrozném zavedení částkou církve slouti mohli. Než jistéť jest to a patrné, že v té církvi římské jest vůdce i lid velmi slepý, známosti spasitedlné Boha a věcí božích prázdný, pověrný, modlářský, kterýž spasení svého nezná a neví, na čem záleží, v jistotě pak jeho požívati za věc všetečnou a nepotřebnou i s svými učiteli pokládá. Toť hle ta milá jejich církev! To užitek zůstávání v ní, t. slepota a zahynutí.

Ale v jednotách a církvích evanjelitských lidé pobožní mají světlo boží, mají s. Písma a z nich známost Pána Boha, Otce nebeského, a jeho veliké milosti, zásluhy Kristovy přehojné i její účastnosti, daru spasitedlných Ducha svatého, a toho všeho s mnohou vděčností požívají, víru pravou apoštolskou neb katolickou, ve dvanácti článcích zavřenou, srdcem svým cele drží a ústy svými vyznávají: Pánu Bohu všemohoucímu věrně slouží a v jistotě spasení svého i naději pravé k životu slávy mocně a silně z požívání milosti boží ustavení jsou.

A tak z toho ze všeho patrné a zjevné jest, že církve obnovené toliko od pletichářů a jejich matlanin odstoupily a k způsobu prvnější, apoštolské církve se navrátily, ničehož však dobrého, ani toho, což u papeženců ještě z částečky pozůstává, neopouštějíce, jen samu zlost a převrácenost, Bohu a pravdě jeho bezbožnou odpornost mocí víry pravé zamítajíce a ostrým mečem čistého slova božího suky a pletky ďábelské rozsekávajíce. A tak pravý smysl věci této tento jest, že jsme toliko od pletichářů odstoupili a k způsobu prvnější, apoštolské církve se navrátili.

Říkají opět: Jestliže víra naše jest zlá, tedy předkové vaši zatraceni jsou, kteříž v tom náboženství živi byli i zemřeli. Odpověď: Kdybychom vám na vzduru řekli, že jsou zatracení, poněvadž se Antikrista přidrželi a ortel boží (Zjev. 14) všechněm šelmy následovníkům kalich hněvu božího zvěstuje, co byste na nás vzali? Řeknete-li „Nenáleží tak lehce o předcích svých smýšleti", pročež tedy vy sami toho činiti neostýcháte, vy pokrytci? Proč při těch, kteříž k vám přistupují, takové všetečné soudy trpíte? Nýbrž proč je k nim vedete? Aby třebas o vlastních rodičích svých říkali, že v horoucím pekle jsou a že za ně ani otčenáše přeříkati nesluší?

Známé zajisté jsou takové vašich mameluků a od víry odpadlců řeči, kteréž vy nejen trpíte, ale i schvalujete. Měli-liž byste tedy proč spravedlivě na nás se horšiti, kdybychom podobného nětco mluvili? Ale uchovejž nám toho Bůh, abychom o předcích svých aneb o komkoli takový soud vynášeti měli: není nám to poručeno. Víme, že zvolen jest jiný k tomu, aby soudcem byl živých i také mrtvých: kterýž, jisti jsme, že křivdy žádnému neučiní.

A není nám poručeno o spasení předků našich se starati, než o vlastní naše. Nás tedy ptáti se můžete, co o sobě smýšlíme, strojíme-li v své víře spasení býti, a vydáme vám počet z té naděje, kteráž v nás jest. Ale i o předcích našich pravíme toto, že mnozí mezi nimi byli, kteříž uprostřed těch mrákot Antikristových věrně Bohu sloužili a z upřímnosti pravé pobožnosti následovali; a o takovýchť naději máme, žeť jsou v království božím: anobrž smýšlíme, že i nyní mezi papeženci mnozí jsou, kteříž lépe věří a činí nežli sami kněží. A poněvadž mnozí, neznajíce nětčeho lepšího, bloudí, mocenť jest Bůh jím odpustiti.

Nám pak, kdybychom vidouce světlo boží, předce raději temností Antikristových vědomě se drželi, nemohlo by odpuštěno býti, protože bychom proti poznalé pravdě, a tak proti Duchu s. hřešili. Nechať tedy předků nechají v pokoji a ne na to, co bývalo, než na to, co býti má se dotazují.

Říkají opět: Vaše církve nové jsou, nedávno povstalé, pikhartská před půl druhým stem let; luterianská tuším před sto lety; kalvinistově ještě jsou poslednější. Odpověď: Může býti, že jednoty ty okolo těch časů se začaly: totiž že okolo těch časů lidé pobožní na rozdílných místech na to se hlučně vydávati počali, aby papeže, svůdce světa, opustili a za ním, poněvadž zlé vede, aby nešli. Ale aby okolo těch časů víra naše, jedněch neb druhých, začíti se měla, to pravda není.

Nebo ne nětco nového sobě a nám k věření zarazily ty církve, nenadělaly sobě nových nějakých artikulů víry, než vaše toliko pletichy a matlaniny opustivše, navrátily se k starožitnému apoštolskému, katolickému, v Písmích obsaženému učení a smyslu. Aniž dobrým těm mužům náboženství obnovujícím o to péče byla, aby sobě novým nějakým způsobem podlé mozku svého církev zformovali: než vyhledávali z Písma toliko a z historií, jak apoštolé církev byli spořádali, aby na ten způsob nastoupili. Ne všickni jednostejně, protože i svatých přídržejí se nedokonalosti.

A že učení a náboženství naše není nové, tento jest nepřemožený důvod, že žádných jsme sobě nenadělali legend, dekretářů, kanónů, mšálů, pasionálů etc., kterýchž věcí u papeženců tak mnoho, že biblí mezi nimi ani neznáti, aniž o ní pro své to haraburdí mnoho vědí někteří. My pak všeho toho na stranu odstavíc, jedinkého Písma svatého jsme se chytili, v kterémžto staré učení boží hned od Adama, patriarchů, Mojžíše, proroků, Krista a apoštolů se vypisuje: toho my se držíme, to všecky naše legendy, mšály, dekretáře etc.

Jestližeť tedy Písma novou víru a učení předkládají, tediť vy pravdu mluvíte, že my novou víru a učení máme. A tušímť naposledy na to přijde, že i Kristus i evanjelium i Písma nové věci a neslýchané vám budou, jen abyste vy s svým učením, kteréž jste k podvodu světa pomalu sobě zlípali, za starožitné zůstali. Ó smělá smělosti!

A protož doptávali-li by se, jakž obyčej mají: „Kde byla církev vaše před Luterem a před Husem?", může se odpovědíti: Tu, kdež také církev boží byla za času Eliášova, když bálité modláři plac drželi; jmenovitě kryli se pobožní mezi bezbožnými; zdálo se tehdáž po lidsku, že všickni bálového náboženství jsou; a Pán Bůh Eliášovi řekl, že on sobě ještě sedm tisíc zachoval ctitelů svých, kteříž před Bálem ani kolena nesklonili. Tak když Antikrist v církvi moc opanoval, zdálo se jemu, že všickni jeho jsou; ale jistá věc, že Kristus svých ctitelů pravých mnoho sobě i tam choval. Kniha, kteráž slove Catalogus testium veritatis, o tom zčástky svědčí a množství těch zejména vyčítá, kteříž rovně jako i my nyní ujímali se o slávu Kristovu a bludům antikristianským zjevně odpírajíce, s bezbožnými jha táhnouti nechtěli. Ale jak mnohem více jich bez pochyby bylo, kteříž sami v sobě vzdychajíce, tajně Pánu Bohu čistými srdci sloužili! Semť přináleží, což Apoštol pověděl: Zná Pán, kteří jsou jeho. 2 Tim. 2.

Než nechť nám raději papeženci odpovědí: kde jejich církev byla před tisíci lety; kdo před těmi časy obrazům se klaněl; svaté zmrlé vzýval; odpustky za peníze kupoval; za procesími se toulal; svíc bíledně užíval; na oltářích kadil; kol, čár, křížů po čele a prsích užíval; a tak dále? V pohanstvu nětco toho okolo těch času byl by spatřil, mezi křesťany jistě nic. Vizte, blázniví katolíci, kde se původu svého kejklířského a pověrného náboženství doptáte!

Čtvrté, trucují i tím, že církve obnovené a od papeže odstoupilé mezi sebou nesvorné jsou a samy s sebou bojují, jinak kalvinisté, jinak luteráni, jinak pikharti etc. Odpověď: Pouštíme to, že jest nesvornost, a naříkáme nad tím. Ale vždyckyť ten způsob křesťanstva byl, že na rozdílné sekty roztrháno bylo. V Korintu hned za času apoštolů již se trhali a sekty mezi sebou dělali, někteří říkajíce: „Já jsem Pavlu", jiný: „Já Apollu", jiný: „Já Petru" etc.

Potom po časích apoštolských jaká svornost a jednomyslnost byla, napsal Origenes, že na kolik rot byli roztrháni, že jen jméno křesťanské mezi sebou obecné měli, jinak naprosto rozdílných od sebe smyslů jsouce. A Nazianzenus praví, že téhož těla oudové pro rozdílné smysly vespolek se kousali. I Patres někteří příkře proti sobě bojujíce, jako Theophilus, Epiphanius, Chrysostomus, Augustinus, Rufinus, Hieronymus. Ježto sic všickni byli dobří muži a pravdy žádostiví.

Nyní po všem okršlku světa deset jest jednot aneb sekt křesťanů, z nichž každá jiné a od druhého v něčem rozdílné náboženství má, co se ceremonií a některých artikulů dotýče; totiž: 1. církev řecká, 2. mouřenínská, 3. římská, 4. nestorianská, 5. arménská, 6. arianská, 7. luteránská, 8. bratrská, 9. kalvínská, 10. novokřtěnská. Tito všickni kromě těch mrzutých ariánů jméno svaté Trojice vzývají a k víře Kristově se hlásají. Nepochybně tedy k veřejné církvi, v níž směsice jest zlých i dobrých, přináležejí všickni. Ale ó byť bez toho roztrhání bylo! Ó byť lze bylo, abychom všickni křesťané po světě v jedné víře, v jednom řádu stáli! Ale tak to míti chce Pán Bůh a jeho všemohoucnosti a milosrdenství nic se nepřekáží. Musejí i sekty a kacířstva býti, dí s. Pavel, proto aby pobožní zjevení byli. 1 Kor. 11.

Dopouští Pán Bůh i mezi své nejednomyslnost a nesvornost proto, aby jedni druhy cvičili a sami sobě vespolek příčinou byli k modlitbám a k pilnému čtení Písem svatých a vyhledávání pravdy. Takhle Pán Bůh i toho, což se nám zlé zdá, k dobrému lidem a k své slávě užíti umí. Dobřeť jistě i ta evanjeliků nesvornost jim posloužila k plnějšímu vždy bludů Antikristových poznávání a poznalých napravování: jakž se po těch sto let dalo, a pravda boží tím jasněji vypulerována.

Řekl s. Petr na onen čas: Poznal jsem vpravdě, že Bůh není přijímač osob, ale v každém národu kdož se bojí jeho a činí spravedlnost, příjemný jest jemu. Skut. 10. Jestližeť to o národech, kteříž ještě v pohanství byli, apoštol řekl, já o křesťanských národech říci smím: Slyštež to z úst mých všickni, že v každém křesťanském národu a v každé jednotě kdož činí spravedlnost a bojí se Boha svého, příjemný jest jemu.

A tak tedy ne k církvi římské ani k církvím evanjelickým přivázáno jest spasení: než vznáší se milosrdenství boží nade všechněmi, kteříž vzývají jméno jeho po všem světě, kteříž je vzývají vpravdě. Joel 2. Takť vpravdě soudím, že Pán Bůh ne proto zatracovati bude lidi, že nedokonalá byla známost v tom neb jiném artikuli náboženství: ale raději proto, že v čemž kdo poznal Boha a vůli jeho, toho nečinil; a zas že toho, což Bohu a jeho vůli svaté při víře a náboženství znal odporného, nezavrhl a neopustil. Sic naposledy přišlo by na to, že bychom všickni na zatracení přišli, poněvadž všickni z částky toliko poznáváme.

Nechť tedy přestanou papeženci nesvornost nám odrhati, vidouc, že to štěstí všeho křesťanstva jest. Ač co? Zdaž oni, jedna z těch desíti sekt jsouc, sami mezi sebou ve všem svorní jsou? Řehol mají mezi sebou nesčíslný počet, z nichž každá lepší chce býti nad druhou: odkudž nenávisti a bojové tuzí jedněch proti druhým známí jsou; jenže pod jednu hlavu, papeže, všickni přináležejíce, snášeti se musejí. My pak všickni rovně se v tom srovnáváme, že jednu hlavu svou vyznáváme, Krista, jemuž k rozeznání plnému se chováme.

Proč by tedy tak tvrdého nětco zdáti se mělo? Ač zdaž o věci hlavní tak přílišné mezi evanjelíky rozepře jsou? V království tomto strana evanjelitská aneb pod obojí na dvé jest: někteří augšpurské konfesi staré se přidržejí; jiní jí tak oblibují, jakž od Filipa Melanktona obnovená a vysvětlená byla. A oč médie činiti jest? Kdyby kdo podlé skutků souditi chtěl, najde, že o rozdílná téměř o artikulích některých mluvení: smyslem vpravdě od sebe dalecí nejsouc. A byť i to bylo, vždyť proto láska a křesťanské o sobě vespolek smyšlení skrze to vyvraceny býti nemají. Nebo Apoštol tak napsal, Filip. 3: Kteříž jsme dokonalí, to smýšlejme (t. což nejpravějšího jest); pakli kdo v něčem jinak smýšlí, i toť Bůh zjeví; ale k čemuž jsme již přišli, v tom při jednostejném zůstávejme pravidle etc.

Strany ceremonií také jestliže rozdílnost jest, což na tom? Ceremonie vždycky na svobodě bývaly tak neb jinak jich užívati, jakž co k vzdělání slouží. Jinéť sic ceremonie jsou těch, kteříž se řádem administrátorovým spravují, jiné v něčem těch, kteříž k řádu seniora konsistoře přináležejí a jednotou bratrskou šlovou. Ale přejí sobě toho z obojí strany, aby jakž kteří nejvzdělavatedlnějí soudí, tak ceremonií užívali. Co komu po tom?

Toto naposledy pravím, a směle pravím: sama jednomyslnost žádným znamením církve není. Nebo jednomyslní také byli ti, kteříž zlaté tele sobě slili a jemu sloužili. Jednomyslní byli ti, kteříž proti Kristu jedním hlasem volali: Ukřižuj, ukřižuj ho! Jednomyslní byli proti Kristu farizeové a saduceové a herodiáni: ačkoli jinak nesvorní byli.

Podobné jest, čímž nám očí vytýkají a nás hyzdí že prý církve evanjelické v svém učení jsou nestálé a vždycky se mění, jedni po druhých a sami po sobě opravujíce a předělávajíce. Ale nechať vědí, že pobožní sobě to ne za hanbu, než za čest počítají, že neústupní v svých věcech nejsou a rádi napravují, když jen poznají, že co může lépejí a příhodnějí býti povědíno. O nich sic ví se, že stálí jsou v svých věcech tak, že blouditi raději chtějí, nežli se k bludu přiznati. Čehož dejž Bůh, ať se všickni z naší strany vystříhají!

Patrnéť jest to, že vašimi bludy tak zmotáno bylo všecko náboženství, že nebylo předkům našim (Husovi, Lutherovi etc.) lze pojednou všeho napraviti: a že ještě i nynějším pozůstaveno, čemu by se z Písma svatého učiti a vždy k dokonalosti větší nésti se mohli. Nechť tedy evanjelíkům toho přejí, že své věci nových někdy knih vydáváním napravují a vždy jadrněji a světlejí o artikulích náboženství křesťanského mluviti se učí: když se to jen z Písma a podlé Písma děje, Bohu buď chvála.

Sami nechtí-li nic opravovati a od svého upouštěti, ani když se jím bludové jejich makavě ukazují, mohou snad před lidmi stálostí se chlubiti; ale myť je s takovou stálostí odložíme soudu božímu, kterýž o podobné stálosti lidu židovského tak mluvil, Jerem. 8: Chytají se lsti a nechtí se navrátiti, obráceni jsou k běhu svému jako kůň k oji; totiž jakž začali, tak jdou. Sic víme, že pobožní nikdy se nestyděli učiti se a i sami po sobě opravovati neb odvolávati; jakž třeba na samém Augustýnovi, svatém Otci, příklad, kterýž v starosti své, když dlouhým se cvičením v božích věcech to i jiné lépe vyšetřil, napsal Retractationum libros, v kterýchž mnohé věci, jimž prvé učil, odvolává aneb opravuje a vysvětluje.

Vynášejí k zhyzdění nás před lidem i to, že prý evanjelistští predikanti nejsou řádní kněží, nýbrž že nejsou žádní kněží, než prostě lejci a chlapi jako jiní, protože od biskupů svěceni nejsou. Odpověď: Tu by již o to činiti bylo, co jest to kněz. Budou-liť ho tak definovati, že jest osoba taková, kterouž biskup oholil, křižmem pošmaroval, do ornátu oblékl, do úst a uší mu nadmýchal, mši sloužiti poručil, řádnou manželku míti zapověděl etc, takť by právi byli, že kněží strany pod obojí kněžími nejsou: nebo při svém ordinování těch věcí nemívají. Ale co pak, kdybychom my z Písma svatého ukázali, že na čemž oni kněžství zakládají, to nic není než sama patrná znamení a cejchové šelmy; tak jakž potom v kap. 21. navrženo bude?

A co kdybychom zase ukázali, že kněz nic jiného není než osoba pobožná, osvícená, tajemství víry po vědomá, oddělená skrze vzkládání rukou kněžských a modlitby svaté posvěcená k tomu, aby nejen o sebe, než i o jiné věřící péči měla, slovem božím je osvěcovala a svátostmi v jistotě spasení utvrzovala? Z epištol jistě svatého Pavla patrné jest, že to na onen čas sloul kněz aneb i biskup: jakž o tom vypisuje 1 Tim. 3 a 4, v. 14: Tit. 1, a jinde porůznu. Nic tam se nenachází o proholování plesu, foukání, mazání, oblékání, svlékání etc. Než to jsou věci bez základu Písem svatých z pověry vymyšlené. Hádejž tedy, křesťane milý, které kněžství jest pořádnější! To-li, k němuž podlé kanónu apoštolských ordinování se děje, čili to, kteréž kejklířským způsobem, s přitiskováním cejchu Antikristových se vykonává?