Koho označil Jan Amos Komenský za antikrista? Je náhoda, že v této otázce dospěl ke stejnému závěru jako Luther, Hus a další reformátoři v různých dobách? Před kterými antikristovými svody obzvlášť varoval? Která jeho falešná učení odhalil? Jak rozpoznal pravdu od lži? Co všechno se můžeme naučit od "učitele národů"?
Aby svůdcové snáze lidi od Písma odvedli, mnoho žvou o církvi, a že ona jest sloup a utvrzení pravdy a že blouditi nikdy nemůže a podlé toho, kdož jen slepě církve se drží a věří, cokoli ona věřiti poroučí, že dobře činí a nezabloudí.
Ale na ty žvanice aby se odpovědělo veřejně, nejprv mluviti budu o církvi (jenž jest počet věrných ctitelů božích) a ukáži, že klam a podvod jest, aby církev boží blouditi nemohla: a potom příkladem jejich té milostné církve to též prokáži: a tak je vlastními jejich věcmi přesvědčím.
Nejprv pak posuď, prosím, každý sám, co jest to říci, že církev blouditi nemůže, než říci, že lidé blouditi nemohou? A což pak Pán Bůh praví, že všeliký člověk lhář, totiž k oklamání snadný? Jestližeť anděle zblouditi a padnouti mohli, jak by pak člověk takovou sobě dokonalost připisovati směl?
Druhé, jestližeť církev nemůž zblouditi, k čemuž pak jsou Kristovy tak časté výstrahy a napomínání k opatrnosti: Bděte, modlte se; vystříhejte se falešných proroků; vizte, ať vás žádný nesvede, etc.? Jakéž řeči často k milým svým učedlníkům a apoštolům mluvíval, kteříž církví byli. Patrnéť jest, kdeť potřeba opatrnosti, že tu nebezpečenství před rukama býti musí. Komu třeba šetřiti, aby nepadl, jistá věc, že padnouti může.
Třetí: Jestližeť církev boží ztratiti může zákon boží, může také ztratiti učení zákona a pozblouditi od víry pravé; to jest jisté: ale jisté jest také, že církev ona izraelská byla ztratila zákon boží, a za několik set let neměvše v rukou té lucerny boží, ve tmách tápali a skrze to divní neřádové v církvi se byli rozmohli: až za času Joziáše zase zákon nalezen a nejedna poblouzení napravena. Viz o tom 4 Král. 22. A poněvadž předešlých let také Písma s. do kouta zastrčena byla a legendy toliko, dekretáře, mšály etc. v užívání byly: nemohla-liž také církev zblouditi?
Čtvrté: Ukazují příkladové všech věků, jak to pravé jest, že by církev blouditi nemohla. Nebo když příběhy církve prohledáme, poznáváme, že nic snáze nebývalo lidem nikdy, i v církvi postaveným, jako blouditi. Připomenuto o tom napřed v kap. 1, že první církev, s Bohem v ráji bydlející, zbloudila; izraelská církev na poušti, každodenní divy a zázraky vídající, předce bloudila. Aron, od samého Boha volený církve biskup, také zbloudil a v modlářství uběhl, když zlaté tele lidu ku poctě vystavil. Mojžíš sám, každý den s Bohem mluvívaje, i on zbloudil. 4 Moj. 20, 12.
Za času králů izraelských celá církev zbloudila, ježto nejen kněží a nejvyšší biskupy měla, ale i proroci, jedni za druhými přicházejíce, jí retovali. Takže Jeremiáš o způsobu církve za svého času pověděl, že všecko porušené bylo, od kněze až do proroka. Jerem. 8, 10. A Izaiáš, že nevěstkou ohyzdnou učiněno město boží věrné. Izai. 1, 21.
O nové církvi po Kristu (napsal Eusebius, lib. 3 c. 32, že) Egesipus, svatý muž, za svého času říkal, že panna byla až do smrti Jana evanjelisty; potom, jakž apoštolé zemřeli, že se hned kacířstvími rozličnými rušiti začala.
Ale aby patrnější bylo, že církev nemůže býti jistým základem víry, ptám se: Koho tuto míní církví? Kdo jsou to ti, kteréž tak tuze drží Duch s., aby blouditi nemohli, a od nichž raději nežli z Písma učiti se máme? Řeknou svým obyčejem, že jsou Patres, doktoři a učitelé první církve. Item concilia a sněmové církevní, na kterýchž shromažďovali se biskupi a o věcech k víře přináležejících dekrety a úsudky činívali. Item řeknou, že papež, jakožto hlava církve, ten jest, jehož řeči neomylné jsou a na nichž víru svou zakládati sluší. Pohleďmež tedy, jak to státi může.
Co se dotýče Patres, z tohoto se může znáti, mohli-li či nemohli blouditi, že jmenovitě oni mnohé věci odporné sobě psali a učili: nejen jedni s druhými se nesnadníce, ale i sami po sobě opravujíce a předělávajíce. Jako ku příkladu s. Jeroným a Ruřinus, oba dobří, pobožní, svatí muži a církve učitelé, tak proti sobě příkře psali a disputovali, až Augustýn nad tím naříká, torno 2 Epištola 15 ad Hieronymum. Tak i jiní mnozí rozdílné smysly mezi sebou měli, jakž učeným to známé jest. Augustýn s., již stár jsa a přehlédaje své knihy, zná se, že mnohá poblouzení a přehlédnutí našel a poznal: a protož nechtěje, aby jiní po něm blouditi měli, sepsal dvě knihy, kteréž nazval Libros retractationum (Knihy odvolání), v nichž ukazuje, kde co zle smýšlel a psal a jak by lépe býti mohlo. Jakž tedy to pravé jest, že Patres nebloudili, poněvadž sami poblouzení poznávali i jedni druhé z toho vinili?
Řeknou-li, že concilia blouditi nemohou, ptám se opět: Jakž pak to medle začasté concilia proti sobě bojují? Jedno tak, jiné jinak učí? Ku příkladu: nicenské concilium potupilo Ariovo o Kristu učení. Naproti čemuž jiná, poslednějí concilia učení Ariovo schválila, t. concilium Sarricenum, Smyrnense, Mediolanuni, Ariminense, Seleucianum. Kalcedonské concilium potupilo Eutycha; efezské concilium zase jej očistilo. Concilium Numidiae, na němž přednost držel s. Cyprián, poroučí ty, kteříž od kacířů křtění byli, znovu křtíti a nazývá křest kacířů ďáblovým koupelem; kartaginské pak čtvrté takové křtu opětování tuze zapovídá.
Někteří sněmové církevní obrazy zapovídají, jako Toletanum can. 12, Elibertinum can. 36 a jiná. Některá zase obrazy schvalují, jako Nicenum sub Ireneo, Constantinopolitanum 6 a La-teranense sub Stephano III. Manželství kněžské schvaluje sněm konstantinopolitanský, o němž dist. 31, can. Quoniam. Item nicenský, ibid. can. Nicena, a jiná stará concilia nejedná. Naproti tomu jiná concilia manželství kněžím zbraňují, jako Neocaesariensc, Calcedonense, Carthaginense 5, Aurelianense etc. O čemž viz tamtéž can. 1. 3. 16. 17. 22. 39. Tak i o jiných věcech často odporní sobě dekrétové na conciliích děláni byli, jakž každému jest známé, kdož do Akt concilioruui nahlédl.
Medle čeho se tu držeti? Komu raději věřiti? A nemohou předce concilia blouditi? Když odporné sobě věci vynášejí, oboje-liž pravé budou? Ó nemoudří, aneb raději nestydatí jezuité! Abyste jen Písma zlehčili, předce z lidí budete bohy dělati? A že blouditi nemohou, jím připisovati?
Ale řeknou: Ne všecka koncilia byla řádná. Některá drželi kacíři. Odpověď: A tož jest, o čež činiti máme, že se na concilia spolehnouti nelze, poněvadž tak viklavá jsou. Mezitím nechť povědí, která pak concilia řádná byla. Snad dějí, že ta, kteráž pod správou papeže držána byla? Vím, že na to táhnou. Takže již k tomu přijde, že v kterém concilium papež jest správcem, to blouditi nemůže: a to bez pochyby pro přítomnost papežovu, kterýž Ducha s. sám za ňadry nosí, a kdež on jest, Duch s. také býti musí.
Pohledmež již tedy, může-li papež blouditi? Nebo když se to rozhodne, na tom všecko všudy záležeti bude: poněvadž již ani Patres ani concilia bez něho nic neplatí, aniž by se vědělo, které concilium za řádné míti; kterého také z starých učitelů za Patra, aneb za kacíře držeti. Ač bych pak mohl tuto učení papežské a učení Písem svatých naproti sobě stavěti a čtenáři křesťanskému k soudu představiti, srovnává-li se papežovo učení a Písmy, čili zabloudilo odtud. Ale nechám toho do kapitoly 7. Než samých toliko papežů svědectví připomena, přesvědčím nestydaté jezuity a ukáži očitě, že papežové blouditi mohou. Nu nechť vynaloží všecko své umění a všecken vtip svůj, aby mi na to odpověděli.
Toto pak jest, což říci chci. Časté zmínky historici papežští činí o tom, kterak papežové jedni druhé potupovali, jejich prvnější úsudky a dekrety zlehčovali, kazili a vyzdvihovali: ale já jeden toliko připomenu příklad. Když Formosus papež umřel léta Kristova 896, dosedl na stolici papežskou Stephanus VII, kterýž z nenávisti proti onomu všecka jeho nařízení a ustanovení zrušil a ostříhati jich zapověděl, i nad samým tím mrtvým ukrutnost neslýchanou provedl. Nebo jej z hrobu vykopati dal, z roucha biskupského svlékl, dva prsty pravé ruky, kterýmiž apoštolské požehnání papežové dávají, odtíti a do řeky uvrci, tělo pak jeho v šaty lajcké obvinuv, tak zahrabati dal. Což Platina vypravujíc dokládá, že ta věc přezlý příklad dala potomním papežům, kterýmž prý v zvyk vešlo, aby poslednější prvnějších (předků svých) dekrety a úsudky podlé libosti své rušili a kazili.
To hle papežského kronikáře svědectví! Že zvyk jim jest, aby jedni druhých ustanovení rušili. A že pravé jest to svědectví, dalšími příklady tentýž autor jako i jiní ukazují. Nebo když Stephanus umřel, dostal papežské stolice Romanus I., kterýž Stephana zase potupil a Formosovy dekrety znovu schválil, a aby platnost měly, poručil. Tolikéž i Theodorus po Romanovi učinil, i Jan IX. Více příkladu viz v témž historikovi, jak papežové jedni po druhých předělávali, bořili, kazili, zvlášť což píše in vita Sabiniani, kterýž Řehoře Velikého, svého předka, kníhy vyhladiti se snažoval. Viz také, co píše o životu Pauli II. a jinde.
Sudiž již, kdo rozum máš, jak to pravé jest, že papežové blouditi nemohou. Jestliže Formosus papežem jsa nebloudil, tedyť jistotně bloudil Stephanus, kterýž ustanovení onoho zbořil. Pakli Stephanus nebloudil, tedy Romanus a jiní po něm Formosa zastávající bloudili. Kdeť rozepře jest, jeden práv býti musí a druhý bloudí, to jest přejistá věc. Což pak pro Boha díte k tomu, jezuité? Předce-liž, zatvrdíc nestydaté čelo, proti tomuto samé pravdy svědectví papežům neomylnost připisovati budete?
Ale dotknu již sofismat, kterýmiž lidem v této věci očí zaslepují. Praví nejprv, že Kristus řekl, Jan 16: Duch s. uvede vás ve všelikou pravdu. Protož prý, poněvadž Duch s. církev spravuje a vodí v pravdě, blouditi nemůž. Ale odpovídám jedno, že to zaslíbení učiněno jest apoštolům, kteříž tehdáž ještě hloupí byli a Kristus pro hloupost jim nemohl všeho, což potřebí bylo, oznámiti. I potěšuje jich, že když Duch s. na ně zázračně sstoupí, že je pojednou naučí všemu a v známost všeliké pravdy je uvede. Jakž se i stalo, že s. Petr na den seslání Ducha svatého pojednou proměněn, tajemstvím božím naučen a směle přede všemi ty boží věci hlásal.
Druhé, odpovídám, že Kristus nepraví: Bezpeční sebou budete, když Duch s. přijde, nebudete moci blouditi. Ale praví: Uvede vás v pravdu. Již pak jiná věc jest uvedenu býti v pravdu, a z pravdy nemoci vypadnouti. Onono slibuje Kristus, tohoto neslibuje. Oni starší a biskupi v Efezu také byli v pravdu uvedení. A hle s. Pavel s pláčem předpovídal, že někteří zase z pravdy vyjdou a k bludům se uchýlí. Skut. 20, 30. Nic to tehdy římanům nenapomáhá, že Duch s. jest ten, kterýž lidi v pravdu uvodí: poněvadž lidé, i uvedeni jsouce v pravdu, často z ní zase nešlechetností svou vypadají.
Chytají se římané i toho apoštolského povědění, 1 Tim. 3, 15, že církev jmenuje se columna et stabilimentum veritatis, to jest sloup a utvrzení pravdy. Ale tím pověděním toto Apoštol toliko ukázati chce, že pravda boží v církvi a s církví jest a ne někde jinde; a že věrní oudové církve pravdu učení božího na sobě jako sloupové nějací držeti mají a jí nikoli neupouštěti. Aby pak nemohli ti sloupové padnouti, toho nepraví; nýbrž patrné jest mnohými příklady, že mnozí, bývavše sloupové učení božího pravého, potom se káceli a s nimi i jejich vyznání.
Nedejž tedy se mámiti žádná pobožná duše: ale věř, že lidé lidmi jsou, snadně blouditi mohoucí. Slovo pak Boha našeho jest samá pravda. Jan 17, 17. Ono jest jistší a stálejší nad nebe i nad zemi: Lidské věci a řeči pominou, ale ono zůstane na věky. Luk. 21, Izai. 40. Ono jest svíce, jenž svítí v místě temném. 2 Petr 1. A protož ještě pravím hlasem božím: Nemá-liž se lid na Bohu svém dotazovati? Budiž tedy naše patření, kdož jsme koli boží lid, k zákonu a k svědectví. Pakli kdo nebude chtíti, nevzejde mu záře. Izai. 8.