Koho označil Jan Amos Komenský za antikrista? Je náhoda, že v této otázce dospěl ke stejnému závěru jako Luther, Hus a další reformátoři v různých dobách? Před kterými antikristovými svody obzvlášť varoval? Která jeho falešná učení odhalil? Jak rozpoznal pravdu od lži? Co všechno se můžeme naučit od "učitele národů"?
Dotknu také některých sofizmat, kterýmiž sebe a své věci vychvalujíce, hloupé mámí. Z těch pak věcí nejobyčejnější jest téměř desatero toto:
1. Že církev římská jest nejstarožitnější.
2. Že jest u víře nejstálejší: nýbrž že jest stálá a nikdá se nemění.
3. Že jest církev katolická.
4. Že se jí slavní potentátové a jiní vzácní, učení muži a obecného lidu největší houfové, a hned celé krajiny a království přidržejí.
5. Že římské církvi Pán Bůh vždycky žehná a prospěch dává.
6. Že svatý Pavel římanům svědectví dal, že jejich víra po všem světě se hlásá.
7. Že biskupové římští od apoštolů posloupnost mají.
8. Že církev římská od Petra a na Petru jest založená.
9. Že papež na stolici Petrově sedě, jeho náměstenství drží a jest biskup biskupů etc.
10. Nýbrž že jest boží a Kristu na světě náměstek, jemuž ku poslušenství všecko lidské stvoření zavázáno jest.
Nejprve tedy o starožitnosti chlouby jejich poslechněme, kteráž víme že jim častá jest v ústech. Mnoho o tom, že nejlépe jest a nejbezpečněji starého náboženství se přidržeti, vypravují. Jejich pak víra že jest hned od Augustýna, Jeronýma, Ambrože a jiných Otců starých, nýbrž od apoštolů a od Krista etc. Ale kdyby na samém řeknutí dosti bylo bez průvodu, museli bychom i černokněžníkům věřiti, kteříž aby zlé své umění schválili a z podezření vyvedli, také starožitností čacky je premují: nazývají své věci skrytými tajemstvími a praví, že knihy, v nichž taková tajemství popsána jsou, pošly od Athanasia, Cypriána, Mojžíše, Ábele, Adama; Adamovi pak od anjela Rafaele že ukázáno jest to tajné umění.
Ale důvodu potřeba: protož o ty činiti míti chceme. Nebo pěkný plášť jest starožitnost a pravé jest, že čím starší které učení, tím lepší, poněvadž blud není jiného nic než porušení pravdy, a tak sama pravda starší jest. Ale v tom jest omyl, že lidé neumějí mezi novým a starým rozdílu právě učiniti a často starému nové a novému staré říkají.
Jakž tedy směle oni starožitnost sobě připisovati smějí, tak směle já jim ji odjímám a pravím, že náboženství papežské jest nové, a že apoštolské církvi jest neznámé. Což aby patrněji provedeno býti mohlo, suď a věz každý, že to starožitným slouti má, co od patriarchů, proroků, Krista, apoštolů a učitelů první církve pochází: a zase, což tam základu nenachází, a ovšem proti tomu čelí, to nové a bludné jest.
Již pak, že papežské učení s prorockým a apoštolským učením, nýbrž s učením první církve a Patrům se nesrovnává, patrné bude, když v některých artikulích je podlé sebe postavím: ostatek, kdož by Písma svatého povědom byl, sám rozeznati moci bude.
Staré katolické božské učení praví, že Písmo svaté od Boha vdechnuté jest slovo boží a že obsahuje všecko, což ku poctě boží a spasení našemu přináleží. 2 Tim. 3. Podobně starý učitel Salvianus, lib. 3 De providentia Dei, píše: Lidské prý řeči důvodů a svědků potřebují, boží pak řeč sama sobě svědkem jest. Nebo což neporušitedlná pravda mluví, to jest neporušitedlné svědectví pravdy.
Papežské pak učení učí, že by Písmo svaté žádné podstaty a víry hodnosti nemělo, kdyby od církve římské nebylo schváleno: a že není dokonalé a všeho v sobě neobsahuje, což člověk věřiti má: než že skrze ustanovení církve to se doplňovati musí. Bellarminus, De verbo Dei non scripto lib. 4. Není-liž to nového cosi a neslýchaného v církvi? A není-liž i rouhavé náramně, což Hosius kardinál napsal: že by on Písma ne více sobě vážil než Ezopových fabulí, kdyby církev jeho neschvalovala. Hosius lib. 3 De authoritate Scripturae.
Staré učení božské učí, že neznámost Písem jest příčina a původ bludu, jakž Kristus k saduceům řekl: Bloudíte, neznajíce Písem. Mat. 22. A podlé toho že sluší a náleží všechněm Písma svatá čísti a zpytovati. Viz o tom zjevná boží poručení 5 Moj. 6, v. 7 a 12, v. 32 a 17, v. 19; Jozue 1, v. 8; Izai. 8, v. 20; Jan 5, v. 39; 2 Tim. 3, v. 15. S. Jan Zlatoústý napsal, Homilia de Lazaro: Nepovědomost Písem plodí kacířstva, porušuje šlechetnosti života, všecko vzhůru kořenem převrací. Tentýž na jiném místě: Slyšte mne, prosím, obecný lide; zjednejte sobě biblí, jenž jest apatéka duše; nechcete-li neb nemůžete-li více, aspoň Nový zákon sobě opatřte, etc.
Sudiž tedy, křesťane, nemusí-liž to učení nové a bludné býti, kteréž Písma s. obecnému lidu čísti zapovídá, protože prý Písma jsou příčinou kacířstva a naproti tomu že neznámost Písma jest základ pokory. Tak zajisté (právě na odpor onomu starému učení) zjevně píší, Censura Coloniensis fol. 19 a Bellarminus lib. 2 De verbo Dei c. 15 a 16.
Staré učení vede k tomu, že Písmo svaté samo rozeznává mezi pravdou a bludem: a cokoli se s svatým Písmem nesrovnává, že faleš jest, byť to i anjel z nebe mluvil. Viz o tom Písma Gal. 1,8; 1 Tim. 1, 3 a 6, 3; Jan 5, 39; Skut. 17, 11; 1 Petr 4, 11. Basilius Veliký napsal: Nechať Písmo od Boha vdechnuté ubermanem jest a rozeznavatelem mezi námi; které strany řeči s božskými řečmi se srovnávají, tuť se bezpochyby pravda nalezne. A Jeroným s. dí: Bez božího slova žádnému se věřiti nemá; učení Písma svatého učení Ducha božího jest; proti tomu jestliže co concilia ustanovují, nešlechetnost jest.
Papežské pak učení jinak o tom mluví: že totiž sám papež moc má o všelijakých rozepřech v náboženství soud vynášeti a že od něho jinam apelovati nenáleží; a kdo na jeho vyrčení nepřestává, že kacíř jest a falešný prorok. Viz o tom Bellarminus lib. 3 De verbo Dei.
Hádejž, křesťane, jak tu spravedlnosti se dovolati, když ten, kterýž jest strana pohnaná, ten za soudce nám se vystavuje a jiného nad sebou trpěti ani k rozeznání Písma svatého státi nechce? Což tu spravíme? Jisté, jisté, toto jest důvod, že Antikristem jest papež, vypínající se nade všecko. Myť od Boha nepustíme a Písma svatého se držíce, jeho výpověďmi spravovati se budeme. Nechce-Ii papež na tom přestati, nemáme kam apelovati, než k stolici soudné Kristově; tam odpovídati nám bude ten člověk hřícha.
Písmo a Patres učí, že samému jedinému Bohu stvořiteli klaněti a modliti se sluší, a žádnému stvoření. Deut. 13; Mat. 4, 10. Athanasius: Svatí nikdá žádného stvoření sobě ku pomoci nevzývají. Cyrillus Alexandrinus: Tenť jest pravdy se přidržející, kdož ne stvoření, ale Stvořitele ctí a jemu slouží. Naši pak papeženci anjely, svaté, Marii, Petra, Pavla, Valentina etc. vzývají a k nim volají, jakž všechněm známé. Kde medle v starém katolickém učení, totiž v Písmích neb Patribus, jaký toho základ?
Obrazy k náboženství dělati staré učení božské tuze zapovídá pod zlořečenstvím. 2 Moj. 20, 4; 5 Moj. 27, 15 a jinde často. A Jeremiáš 10, 8. praví: Ze spolka všickní zhlupěli a blázni jsou (kdož obrazy sobě dělají); nebo z dřeva se učiti jest pouhá marnost. Podobně Abakuk 2, 18. mluví, že rytina a slitina jsou učitelé lži. Patres, Lactantius, Liber institutionum cap. 3: Nic nemá ctěno býti, což smrtedlnýma očima spatříno býti může; nebo jistá věc, že i samo smrtedlné jest. Tentýž v kap. 8: Neslušná věc jest a hned převrácená, aby obraz člověka od obrazu božího ctěn byl. Tentýž v kap. 19: Není pochybné, že žádného náboženstvi není, kdekoli obraz a podobizna jest. Augustýn, Epištola 109: Žádný obraz boží ctěn býti nemá, leč ten, kterýž jest totéž, co on sám (totiž leč obraz boží podstatný, jenž jest Syn jeho).
Co nad to starodávní učení patrnějšího? A hle noví katolíci nové nám o té věci smysly přinášejí: že totiž obrazové křesťanům jsou věc užitečná, protože lejkům a lidu prostému místo knih býti mohou. A kdož by prý jinak učil, ten proklatý býti má, praví concilii Tridentini sessio 9. To hle smělost nových katolíků, že ani Boha proklínáním svým nevymínili, kterýž obrazy marností býti pověděl. Jer. 10. Ale toť jest starý zvyk a staré umění církve římské rouhání vynášeti, nebo na to velmi jest ta církev bohatá a hned jest mátě smilstva a rouhání.
Staré božské katolické učení jediného prostředníka býti praví, skrze něhož se k trůnu milosti přistupuje, t. Ježíše Krista; 1 Tim. 2, 5; 1 Jan 2, 1: Jan 14, 6, kdež světle sám Kristus mluví: Žádný nepřichází k Otci než skrze mne. Podobně i Patres všickní učí. Kdež se tedy nabralo jiných prostředníků, kterýchž papeženci užívají? Zjevně píší, že Maria a jiní svatí přimlouvají se za nás v nebi; a užívají vůbec k zmámení sprostných podobenství: jakož prý před krále neb pána někdo jíti maje, nejprve se opovídá skrze služebníky a přístup sobě jedná, tak tuto.
Ale staré učení praví: Ne tak tuto. Stvoření k Stvořiteli přímo má přístup, protože ho má u sebe a v sobě a vůkol sebe; ježto svatí ti v nebi na tisíce tisíců mil odtud jsou vzdáleni. „Vzývej mne", dí Bůh, ,,a já tebe uslyším", Žalm 50. A Kristus řekl: Já s vámi jsem až do skonání. A neřekl: Petr neb Maria bude s vámi, povězte jim, když čeho potřeba bude. Ó blázni, že toho, jehož milosrdenství jest nade všecky, opobíháte a v lidech lítostivějšího nežli v Bohu srdce hledáte! Ó blázni, že kohož máte ku pomoci blízko, na toho zapomínáte, a na nepřítomné voláte! Tak hle to nové katolictví svou moudrostí již i Pána Boha nám předělává a jinak o něm, nežli jest, smýšleti velí.
Nevidíš-liž, člověče, rozdílu mezi starou pravdou a novými bludy?
Písma učí, že Kristus Ježíš jediným sebe obětováním věčné vykoupení nalezl. Žid. 9, Augustinus lib. 4 De Trinitate cap. 13. Smrtí svou, tou jedinou pravou obětí, cokoli vin jakých bylo, to zahladil, zkazil etc. Papeženci pak praví že mimo to jest mše oběť na odpuštění hříchů za živé i mrtvé.
Božské učení učí, že člověk ospravedlněn bývá skrze víru v Ježíše Krista toliko, bez skutku, Bím. 3, 24; Gal. 2, 16, totiž že člověk ne skutky svými toho zasluhuje, aby za nevinného na božím soudu prošel: ale toliko věrou a spoléháním na milosrdenství v Kristu. Podobně učí Patres. I nové pak bez proroka katolictví učí, že nejen víra ospravedlňuje, ale i skutkové, Concilii Tridentini sessio 6. K čemuž natahují sic epištoly Jakuba svatého, ale zle a falešně.
Staré učení praví, že mají činěni býti z milosti k Bohu a pro odsluhování se tomu, kterýž nás vykoupil. Luk. 6, 36; 1 Petr 2, 1. 2. 3. A učí nás, že skutkové naši nikdá nejsou dokonalí a podlé toho nic bychom zasloužiti sobě nimi nemohli. Izai. 64, 6. A Kristus, Luk. 17, 10, bychom pak i všecko naplnili, poroučí nám říkati: Nehodní jsme služebníci, což jsme učiniti měli, učinili jsme. Učí také Písmo, že dobří skutkové tomu samému prospívají, kdož je činí, a jiným nic: takže byť prý Noe, Daniel a Job chtěli podlé koho státi, nic neplatí. Tak o tom Bůh mluví. Ezech. 14, 20. A v kap. 18, 20 dí: Spravedlnost spravedlivého při něm zůstane, též bezbožnost bezbožného na něj samého připadne. Tak i Patres učí, jakž by obšírně ukázáno býti mohlo, kdyby v předsevzetí tomto krátkosti se šetřiti nemusilo.
Jakž se to pak trefuje s tím, což papeženci vypravují, že člověk milosti boží sobě zasloužiti může skutky svými? Item, že může více ještě učiniti, než povinen jest, a tím již nejen sobě prospěti, než komuž by mimo to chtěl své zásluhy uděliti a uprodati, že i jiným prospívá: jakéž nad povinnost konané skutky oni opera supererogationis (zbývající skutky) nazývají; a mniši v svých klášteřích ostříháním zákonu svých, postu, vigilií, mrskání, hodin etc. vždycky je kují a jiným štědře prodávají. Ó svůdcové ďábelští, to-liž jest staré katolické učení?
Učí světle a již nyní nám na vzduru papeženci, že člověk žádný, dokud živ jest, spasením se bezpečiti nemá, než v nejistotě očekávati, až spatří, co se s ním po smrti stane: a že jest všetečnost, lásku boží a spasení sobě jistotně přivlastňovati; tak mluví Censura Coloniensis fol. 96 a concilii Tridentini sessio 6.
Medle jest-li pak to učení staré, jest-li Kristovo a apoštolské, jest-li staré církve a Otců? Ba jest učení onomu starému naprosto na odpor čelící. Kristus Pán učil, aby každý, kdož věří v něho, jist byl, že nepůjde z smrti na soud, ale v život věčný. Jan 5. A s. Pavel kázal svým posluchačům počítati se na katalogu svatých, když k nim tak psal: Vy prý jste spoluměšťané svatých a domácí boží, Efez. 2, 19 a k Kol. 1, 12: Díky činíme Otci, kterýž hodné nás učinil účastnosti losu svatých v světle, kterýž vytrhl nás z moci temnosti a přivedl do království milého Syna svého. A učí i svým příkladem doufanlivosti takové, K Fil. 8, 38: Jist jsem prý, že ani smrt, ani život, ani anjelé etc. nebudou moci nás odloučiti od lásky boží, kteráž jest v Kristu Ježíši. Augustýn na Žalm 85 dí: Poněvadž Písmo posvěcené nazývá, řekniž každý věřící „svatý jsem". Není to hlas pýchou nadutého, ale jest ponížené vyznání člověka vděčného. Nebo kdyby pravil, že jsi svatý sám z sebe, pyšný by byl: a zase věřící jsa v Krista a oud jsa Kristu kdyby nepravil, že jsi svatý, nevděčný by byl. Toť jest hle víra stará katolická učiti se spoléhati na milosrdenství boží a jemu se těšiti.
Noví pak tito bludové vedou k ustavičnému o Bohu a milosrdenství jeho pochybování. A ne div, že se nemohou z pochybností dobýti a naděje jisté k božímu milosrdenství nabýti, poněvadž jinde spasení hledají, nežli kdež složeno jest, totiž v zásluhách svých, v přímluvách svatých a světic a ve mšech kněžských a v jiných daremních třetích jako v cisternách prázdných. Ježto kdyby v Kristově zásluze a v milosrdenství Boha Otce potěšení a naděje k spasení hledali, našli by jí a porozuměli, jak sladké jest to, čemuž se nyní rouhají: ujištěnu totiž býti skrze víru milosrdenstvím božím. Bůh se nad nimi smiluj, aby opustíc svá jezera, žab a smradu plná, obrátili se k studnici plné milosrdenství a došli spolu se všechněmi svatými plné jistoty naděje, kteráž neomylné jest ovoce pravé, spasitelné víry.
Staré učení učí, že krev Krista Ježíše očišťuje nás ode všech hříchů, 1 Jan 1, 7, a Augustýn s. napřed připomenut, že jedinou obětí Kristovou, cokoli vin bylo a jest, všecko vyčištěno, sňato a vyhlazeno.
Papežské pak učení praví, že ne všickni zde hříchové vyčistění bývají, než s některými že lidé po smrti do ohně jakéhosi očistcového blízko pekla musejí a tam se čistiti, až by všecko na nich zškvrklo a oni teprv k nebi právo měli. Ó nové a bláznové zfintování! Ó nešťastné potěšení! A což větší k očisťování platnost míti bude ohně plamen nežli Syna božího nevinná krev? Není-liž to Pána toho, kterýž nás vykoupil, zapírati? 2 Petr. 2, 1. Není-liž to krev smlouvy pošlapávati, když jinde očištění se hledá? Ó vůdcové, svůdcové, běda vám, že sami mzdu vykoupení našeho (krev totiž božího Syna) opustivše, jiné také od ní odvodíte, běda vám!
Písmo a Patres učí, že svátosti jsou nařízeny, aby byly znameními a pečetmi milosti boží a slibu jeho věrou přijatých. A že samy z sebe nic neprospívají, než toliko věřícímu víru jeho tvrdí. To patrné jest z těchto míst: Mat. 28, v. 19. 20; Řím. 4, 11; 1 Kor. 11,27 etc; Žid. 11,6. Tak Augustýn, Sermo 33: Nepřipravujte úst, než srdce. Ne to krmí, co se vidí, ale to, což se věří, nebo nedotýkáme se tu Krista, než věříme. A s. Bernard, Sermo 28 super Cantica: Může i nyní, ač od nás vzhůru vstoupil, dotýkán býti, ale myslí, ne rukou, žádostí, ne okem, věrou, ne zevnitřními smysly.
Papeženci pak mluví, že svátost (zvlášť večeře Páně) jakož vlastní, přirozené tělo Kristovo v sobě zavřené má, s kostmi i s vlasy, nýbrž s duší i s božstvím, takže také ex opere operato milost s sebou přináší každému, kdož užívá.
Kristus za poslední večeří řekl: Píte z toho všickni. A Gelasius papež, De conseeratione dist. 2 napsal: Dochází nás, že někteří, přijmouc těla Kristova částku, kalicha krve Kristovy neužívají. Kteříž z pověry jakési to činíce, aneb přidržení býti mají k užívání celé svátosti, aneb od celé odháníni: poněvadž takové trhání a rozdvojování jednoho a téhož tajemství bez veliké svatokrádeže býti nemůže. To hle Krista kánon, to Gelasia papeže vyřčení; oba podlé smyslu vašeho hlavy církve.
Od jejichž úsudku neodstoupil-liž nynější papež, kterýž pod prokletím druhou částku lajkům zapověděl? Slepý jest, nevidí-li kdo v nově zmotané papežovy hlavy: jemuž žert jest netoliko od ustanovení Kristova odstoupiti, ale i nařízení předků svých (jako tuto Gelasia papeže) za nic položiti.
Písmo učí ceremonií v církvi křesťanské co nejskrovněji míti, a obtěžovati se jimi nedá, Skut. 15, 28. A Augustýn, starý Otec, již za svého věku naříkal nad množstvím neužitečných ceremonií. Tito pak téměř všecko náboženství na ceremoniích zakládají. S. Pavel učí, že ceremonie a věci neb obyčeje zevnitřní na svobodě býti mají, aby se jich užívalo neb nechalo, jakž kde co k vzdělání slouží. A to ukazuje příkladem svým, 1 Kor. 9, 20. etc.
Tito pak po všem světě všechněm ceremonie své cpají a k nim všecky nutí.
Staré učení chce, aby služby církevní jazykem srozumitedlným konány byly, jinak že posluchačům nic neprospívají. 1 Kor. 14, 9.
Oni služby ty, na nichž vedle smyslu jejich nejvíc záleží, nejen tiše brebentují, ale i jazykem nesrozumitedlným. Kde toho v starém, prvnějším učení jaký základ neb příklad?
Staré učení učí, že manželství poctivé má býti u všech lidí, Žid. 13, 4, a že lépe jest oženiti se než páliti, 1 Koř. 7, 9. Item, že brániti ženění jest učení ďábelské. 1 Tim. 4, 3. Tak i staré concilium Gangrenské manželství všechněm svobodné býti praví a poroučí, aby se mezi knězem svobodným a ženatým rozdílu nedalo.
Tito pak křičí, že manželství jest věc tělesná, kteráž vzdálená od osob duchovních býti má. A píší zjevně, že lépe jest prelátu neb knězi cizoložství provoditi, nežli by se ženiti měl. Costerus, Enchiridion de coelibatu, item Bellarminus lib. 2 De monach. c. 54. A již se to tak mezi nimi vkořenilo, že ani netrpí kněze ženatého etc. Jest-liž to staré apoštolské učení? Jest-liž podlé příkladu prvotní církve?
Písma učí, že člověku s člověkem upřímě sluší zacházeti, a což se kdy řekne neb slíbí, ovšem což jménem božím skrze přísahu stvrzeno bývá, že k tomu státi sluší, by pak i se škodou bylo. Žalm 15, 2. a 4; Zach. 8, 16; Ef. 4, 25.
Tito pak na concilium v Konstancí udělali sobě reguli, kteréž posavad šetří, že prý kacíři slíbiti se nětco může, ale když by dobrému církve napomoci se mohlo non obstante promisso, že se svobodně bez hříchu zrušiti může. Totiž, že katolík, když chce, zrušiti může přikázání boží třetí: Nevezmeš jména božího nadarmo. Ó nová, neslýchaná nestydatosti!
Staré učení učí, že vrchnostem všeliká duše má poddána býti. Řím 13, 1. Na kteráž slova Chrysostomus tak promluvil: Každá duše mocnostem poddána buď, by byl sám apoštol, by prorok by evanjelista, a sumou kdokoli. Nebo pobožnosti nevyvrací ta poddanost. Aniž prostě dí „poslouchej", ale dí „poddána buď".
Papež pak novými forteli nejprv z moci vrchnosti sebe vyňal, potom své pomocníky a biskupy, potom všecko po světě duchovenstvo; naposledy samy vrchnosti sobě podmanil. A toť jest již naruby. Ale o tom mluveno bude v kap. 21.
Kristovo učení praví, že to, co vchází do úst, neposkvrňuje člověka. Mat. 15; 1 Tim. 4, 4; Tit. 1, 15. Augustýn s. dí, Confessionum lib. 10, c. 31: Pokrm nás nečiní příjemnější Bohu; nesuď nás žádný pro pokrm a nápoj. Tentýž, Epištola 119: Což mi píšeš o některých bratřích, že tak se zdržují od masa, že za nečistého mají toho, kdož by je jedl, to zjevně jest proti víře a zdravému učení.
A což předce, papeženci, za starožitné se s svými věcmi vystavovati budete, zjevně proti starožitným regulím činíce? Odstoupili jste od toho vyrčení Kristova: v pátky, soboty a jiné dny jisté pokrmy zapovídáte. A kde stud. že to starým katolickým učením nazývati smíte?
Apoštol chce, kdo nedělá, aby nejedl. 2 Tes. 3, 10. A starý Otec Augustýn, že nesluší, aby mnich lenivě zahálel a pod zástěrou svatosti na cizí mozoly živ byl, Tractatu de opere monachorum. Tito pak stáda mnichů co na krmících chovají, kteříž hned nic nedělají, na to ani nemyslí: a nejen živi jsou na cizí mozoly, ale i rozkoše provodí. K tomu Apoštol při Korintských trpěti nechtěl, aby se roty zarážeti měly od jmen učitelů některých, a přísně to zastavoval, aby se od Pavla neb Petra neb Apollo nejmenovali, poněvadž za všecky jediný Kristus umřel. 1 Koř. 1. Z čehož jde, že po apoštolsku není to, což se v papežstvu děje, že nesčíslné řeholy mníšstva se zarážejí a od jmen lidských titule sobě dělají, augustiniáni, františkáni, bernardini etc. A tak že oni těm věcem při sobě místo dali, kterýchž apoštolé trpěti v církvi nechtěli, důvodem jest ducha nového, ne apoštolského.
Kdež tedy jest, žváči jezuité, ta vaše o starožitnosti chlouba? Kde jaké srovnání věcí vašich s starožitnými božskými aneb církevními ustanoveními? Zdá se vám, že vaše věci dosti starožitné jsou, že teď asi za pět neb šest set let průchod a plac měly. Ale věztež, že starožitnější jest, co apoštolé a učitelé první církve učili: od jejichž učení poněvadž odstupujete daleko, což vy a předkové vaši učiti jste počali, nezaslepíte nás, jisti buďte, abychom, co staré a co nové slouti má, rozeznati neměli.
Prohlédněte, ó národové, a nedejte se více svoditi! Rozsuďte, pro Boha, co staré a co nové, proti božímu slovu sfintované náboženství jest! Pohrávaliť až posavad dosti s ubohými lidmi, starožitností jim očí zaslepujíce: ale k víře přihlédati potřeba, ó vy neopatrní křesťané, kteříž svůdců těch ochalebným řečem věříce, sami do věci nenahlédáte. Nové, nové, nové věci jsou, na nichž se náboženství u papeženců zakládá. Nechceš-li kdo věřiti, vezmi Písma s. před sebe a třeba Patres k tomu, rozumíš-li jim, poznáš sám.
Ah nepřiznalť by se s. Petr ani s. Pavel ani s. Augustýn k kejklířskéjmu tomu náboženství! Nevídaná divadla by viděli, kdyby do římského některého kostela vešli a na jejich služby se dívali. Řeknou-li, že proměněno nětco pro nynější způsob církve, odpovídám: že nešťastná jest moudrost po Bohu a jeho dekretích opravovati a dodělávati chtíti. Mezi tím chtěli-li měniti, snad slušelo v nětco lepšího proměňovati. Ale ach, Bože, tak proměňovali, jakž dí Jeremiáš v kap. 23. Plevy místo pšenice dávajíce. Odjali lidu svatá přisluhování v čistotě, zastavili boží slovo, v němž a z něhož jedinké jest potěšení duši pobožné; proměnili pravou boží poctu v pověru a modlářství; porušili užívání svátostí a modliteb, kteréž jsou štít víry naší: a tak odjali všecko, na čemž pravda křesťanství záleží.
Dali pak na to místo lidu hojnost hříček, jimiž by se kojili, jako obrazů, korouhví neb praporců, postavníků, křížů, soli, oleje, vody, slin, svíček, větviček, páterů, růženců, bullí, odpustků, zelin svěcených a k tomu nesčíslný počet ceremonií. V těch věcech aby lidé dny křesťanství svého marně trávili, tím sebe i Pána Boha kojili, ďábly zaháněli etc, vše bez pravdy, k hroznému svému oklamání. Ó Bože nesmrtedlný, tobě-liž, živému Bohu, tyto věci příjemné býti mají, kterýchžs ty nepřikázal, nýbrž kteréž k zlehčení a v smích uvedení tvého křesťanského náboženství slouží?
Zavírka tedy jistá jest tato, že náboženství papežské jest nové, k vyvrácení starého apoštolského náboženství před kolikas sty lety zlípané.