Koho označil Jan Amos Komenský za antikrista? Je náhoda, že v této otázce dospěl ke stejnému závěru jako Luther, Hus a další reformátoři v různých dobách? Před kterými antikristovými svody obzvlášť varoval? Která jeho falešná učení odhalil? Jak rozpoznal pravdu od lži? Co všechno se můžeme naučit od "učitele národů"?
Přistoupím k tomu, abych retuňk ukázal proti těm věcem, kterýmiž svůdcové ti světa přeluzují (jakž s. Petr mluví) duše neustavičné a k zmámení přivodí. Trojího pak užívají prostředku: jedno, matou lidem základ náboženství. Druhé, hanějí obnovené církve a služebníky její, jakž nejvíc mohou, a v podezření, že církví nejsou, uvodí. Třetí, sebe a své věci divným, vymyšleným způsobem velebí a vychvalují. Ku potřebě tedy sprostnějších, kteříž by sami ne všelijak svodům vyrozumívati mohli, připomena tuto některé jejich řeči, ukáži, že nic nejsou než pouhé lži, žvanice, sofísmata a řeči fortelné, cokoli oni v těch příčinách vynášeti obyčej mají.
Nejprve pravím, že matou ti svůdcové lidem základ, jehož by se při náboženství držeti měli. Základ pak víry a náboženství jest boží slovo, v kterémž Bůh vyjevuje vůli svou a ukazuje, co se kde věřiti má neb nemá: item jací skutkové jemu se líbí neb nelíbí. Takže o obojím tom, i o víře i o životu křesťanském slovo boží nás zpravuje, a jakož kněží odtud všemu svému umění učiti se mají, tak i jiné k témuž vésti. Tito pak nerci-li lidu k Písmům nevedou, ale od nich raději odvozují, a že víře nejlépe se od církve naučiti každý může, tomu učí. Prvé bývalo říkáno v církvi: toto praví Hospodin; takto psáno jest v zákoně a v prorocích; toto přijali jsme ode Pána. Nyni pak v církvi římské jiní vznějí hlasové: takto nařídila církev; toto jest snešení tridentského concilium; takto praví s. Béda, s. František etc.
Neříkají oni, což onen pobožný král Jozafat lidu izrahelskému říkal: Věřte Hospodinu, a stane se vám věrně, věřte služebníkům jeho, a šťastně se vám povede. Než říkají oni: Věřte církvi, a nezmejlíte se; věřte kněžím katolickým, a nebudete svedeni: ježto nic se neobmejšlí než to, aby svedeni byli. Tu pak, když na důvody tázáni bývají, proč jím raději než jiným věřiti se má, utíkají se k starožitnosti své, vzáctnosti církve římské, k divům a zázrakům, kteréž prý někteří mezi nimi činiti mohou, a tak dále. Písmo že jest litera mrtvá, nejistá, kterouž sobě kdo jak chce vyložiti může: ale svědectví církve že jest jisté, ona že blouditi nemůž, protože ji Duch svatý spravuje. Ale však to nic jiného není než dílo podvodu: rádi by Písma lidem z rukou vzali, aby podlé Písem o nich a o učení jejich soudu činěno nebylo; protož jinam lidi vedou, ó chytráci lstiví, neostojíť vám to věčně, jisti tím buďte.
Poďte, ó křesťané, dejte sobě ukázati pravý grunt, základ a pravidlo, kterýmž se spravovati můžete a máte, abyste pravdu od svodu rozeznati mohli. Nastavte uší i vy, svůdcové, a poznejte, že svodíte lidi, když je od Písma jinam vedete. Dokáži pak toho nejprv nepřemoženými důvody a svědectvími Písem svatých a prvotní církve učitelů, nýbrž i příkladem předešlých svatých, že cokoli věřiti se má, z Písma bráti se má: a podle toho že samo Písmo svaté jest nejvyšší soudce a rozeznavatel v rozepřech o náboženství a že všichni křesťané Písma čísti a podlé nich soud o náboženství činiti mají.
A protož ptám se nejprve každého, kdožkoli za křesťana jmín a držan býti chce, věří-li tomu, že Písmo svaté jest boží slovo, totiž že svatí oni boží lidé, proroci a apoštolé, ne sami od sebe mluvili a psali, než od Ducha božího puzeni a nadšeni byvše, a podlé toho že věci v Písmě obsažené samého Boha řeči jsou. Jestliže my to věříme, křesťané, jakož věřiti musíme: což z toho jde, než že Boha máme v Písmě mluvícího a podlé toho že tu Boha poslouchati a jeho hlasem se spravovati jsme povinni? A což má milejšího býti pobožné duši jako to, když může samého Pána svého hlas slyšeti a od něho o vůli jeho vyrozumívati? K tomu zdaž nás Pán Bůh sám v slovu svém k tomu nezavazuje, abychom na jeho zákon a řeči pozor měli, a ne na něco jiného?
V pátých zajisté knihách Mojžíšových 5, 1. 32, napsáno jest: Slyš, Izraeli, ustanovení a soudy, kteréž já mluvím v uši vaše, učte se jim a vskutku jich ostříhejte; neuchylujte se od nich napravo ani nalevo. A že ne jen samým kněžím, než všechněm, co v zákoně psáno jest, náleží věděti, o tom v též knize, kap. 31, 11. 12. 13, takto Pán Bůh mluví: Když přijde Izrael a postaví se před Bohem svým, čísti budeš zákon tento přede vším Izraelem v uších jejich, shromáždě lid, muže i ženy i děti i příchozí, kterýž jsou v branách tvých, aby slyšíce učili se a báli se Hospodina Boha svého. A opět: Synové také jejich ať slyší a učí se báti se Hospodina po všecky dny, v nichž živi budete. A Žalm 1 praví: Šťastný ten člověk, kdož v zákoně Páně přemyšluje dnem i nocí.
A že i vrchnostem obzvláštně náleží povědomu býti Písem, takto o tom Bůh poroučí, 5 Moj. 17, v. 18: Když dosedne král na stolici království svého, vypíše sobě zákon tento do knihy a bude jej míti při sobě a čísti jej bude po všecky dny života svého, aby se naučil báti Hospodina Boha svého. A k Jozue, vývodovi lidu svého, řekl: Neodejdeť kniha zákona od úst tvých, ale přemyšlovati budeš o něm dnem i nocí, aby ostříhal a činil všecko podle toho, což psáno jest v něm. Nebo tehdáž šťastný budeš na cestách tvých a opatrný. Jozue 1, 8.
A že když rozepře o náboženství vzniknou, k Písmům se všichni obraceti máme, Izaiáš 8 to ukázal, tak mluvě: Řekli-li by vám „Dotazujte se na hadačích", rcete jím „Nemáliž se lid na Bohu svém dotazovati, k mrtvým-liž místo živých půjdeme?" Anobrž k zákonu a k svědectví; pakli by neomluvili podle slova toho, nevzejde jim záře. Podle toho Kristus Pán, ačkoli Bůh pravý byl, sám z sebe víry hodný (Jan 8, 14), však aby k čemu jest Písmo, ukázal, také se k zákonu a svědectví s svými odpůrci odvolával. Jan 5, 39: Ptejte se na Písma. A učedlníkům sám z Písma dovozoval, Luk. 24 a jinde. A když farizeové znamení od něho z nebe hledali, nechtěl jím zázraky svého učení dovozovati, než ukázal jím do Písma na Jonáše proroka. Mat. 12, 39.
Podobně i apoštolé svého učení z Písma dovodili i posluchače své tam vedli, aniž za zlé měli, když posluchači jejich kázaní podlé Písem examinovali, nýbrž chválili jim to. Tak zajisté s. Petr dí: Mámeť přepevnou řeč prorockou, kteréžto že šetříte jako svíce, jenž svítí v temném místě, dobře činíte, až by se den rozednil a denice vzešla v srdcích vašich. 2 Petr 1. A Berienští znamenitou chválu získali od svatého Lukáše, že slýchajíce apoštolská kázaní, na každý den rozvažovali Písma, tak-li by ty věci byly, jakž Pavel mluvil.
Podobně i prvotní církve učitelé a biskupové na Písmě svatém všecko zakládali i své posluchače k čtení Písem s prosbami napomínali, čehož já pro zahanbení vás, ó svůdcové, obšírněji tuto připomenouti liknovati se nebudu. A to proto, že vy na staré učitele, Patres, velmi se odvolávati obyčej máte i v tomto artikuli, když dověrnost lidu svého od Písma k sobě samým, a jakž vy mluvíte, k církvi obracíte. Ukáže se, že nejste Otců těch věrní synové, ale napořád všickní cizoložňata, v šlépějích jejich nekráčející, než na odpor jím podvodné věci vynášející.
Nejprv Basilia Velikého připomenu, kterýž tak dí: Oportet omne verbum aut rem confirmare testimonio sacrac scripturae ad certitudinem quidem ac perfectionem bonoruni, ad confusionem vero malorum. To jest: Musí každé slovo a každá věc potvrzena býti svědectvím Písma svatého, a to pro utvrzení dobrých a pro zahanbení zlých.
Tentýž: Si fidelis est Dominus in omnibus sermonibus suis et fidelia omnia mandata eius, con-firmata in seculum seculi, facta in veritate et rectitudiue: rnanifesta est elapsio a fide et superbiae crimen, aut reprobare quid ex his, quae scripta sunt, aut superinducere quid ex non scriptis, cum Dominus noster Jesus Christus dixerit: „Oves meae vocem raeam audiunt." Jestližeť prý věrný jest Pán ve všech řečech svých a věrná všecka jeho přikázaní, jakožto kteráž jsou utvrzená až na věčnost věku podlé pravdy a přímosti: patrné jest odstoupení od víry a znamení nadutosti chtíti nětco z toho, což napsáno jest, zamítati aneb nětco, čehož psáno není, do církve uvoditi. Nebo Pán náš Ježíš Kristus řekl: Ovce mé hlas můj slyší.
Tentýž: Scriptura divinitus inspirata arbiter a nobis constituatur, et apud quos inventa fuerint dogmata divinis sermonibus concordantia, his omnino etiam veritatis suffragium accedet. Postavme prý za soudce a ubrmana mezi sebou Písmo, a při které straně učení nalezeno bude s božskými řečmi se srovnávající, ta bezpochyby strana bude míti svědectví od samé pravdy.
S. Ambrož pověděl: Sanctis scripturis non loquentibus, quis loquetur? Nebudou-li Písma s. mluviti, kdož bude mluviti?
S. Augustýn takto: Accipiamus per os Jesaiae sancti divina responsa et eius ora tanquam Dei oracula sciscitemur. Sileant humanarum contentionum animosa et permiciosa certamina, inclinemus aurem verbo Dei, dicat Jesaias etc. To jest: Vezměme skrze ústa Izaiášová odpověď boží a z úst jeho, jako by Bůh sám mluvil, doptávejme se. Nechať mlčí svárlivé lidské hádky, k božím slovům nakloňme ucha, nechť poví Izaiáš etc.
Tentýž Augustýn v též knize často na donátisty dotírá, aby mu to v Písmě přečtli, co mluvili a učili. V kap. 15 praví: Legant nobis hoc de scripturis, et credemus. Hoc, inquam, nobis ex canone divinorum librorum legant. A v kap. 16 mluví v tento smysl: Odložíce tedy takových řečí, nechť nám církev svou ukáží, jestliže mohou (totiž donatisté), ne z řečí afrikánu, ani z dekretu concilií svých, ani psáni disputatoru nějakých, ani z divu a zázraku podvodných (protože i před těmi řečí Pána svého vystřáhnuti jsme), ale z přikázání zákona, z předpovědění proroků, z žalmů svatých, z slov samého pastýře našeho, z apoštolských kázaní etc.
A málo níže tato slova klade: Utrum ipsi ecclesiam teneant, non nisi divinarum scripturarum canonicis libris ostcndant. To jest: Oni-li jsou pravou církví, nechť toho z božského Písma a kanonických knih dokáží.
Tertulian, Otec s., takto napsal: Aufer haereticis,quae cum ethnicis sapiunt, ut de scripturis solis quaestiones sistant, et stare non poterunt. Odejmi kacířům smyšlenky, kteréž s pohany zároveň mají, tak aby z samých Písem otázky přednášeli, a nebudou moci ostáti.
Origenes: Necesse est scripturas sacras in testimonium vocare. Sensus enim nostri et enarrationes sine iis non habent fidem. Musíme všudy Písma s. k svědectví přivoditi. Smyslové zajisté naši, kteréž bez Písma vynášíme, nemají víry.
Jan Zlatoústý těmito slovy píše: Jestli koho vidíte mluvícího, že by Ducha svatého měl, an však nemluví podlé evanjelium, ale své vlastní věci vynáší, jistí buďte, že ten sám od sebe mluví a Ducha svatého v něm není.
In Act. hom. 33 tentýž: Poněvadž Písmo přijímáme, kteréž jest sprostné a pravé, snadnoť jest každému souditi; srovnává-li se kdo s Písmem, křesťan jest, nesrovnává-li se, není křesťan.
Tentýž: Audite, obsecro, seculareskomines, comparate vobis Biblia, animae pharmaca; si nihil aliud vultis, vel Novum Testamentům acquirite, Apostolorum Acta, evangelia, eontinuos et sedulos doctores. To jest: Slyšte všickni, prosím, z obecného lidu, zjednejte sobě biblí, apatéku duše. Nemůžete-li s více býti, aspoň Nový zákon sobě opatřte, Skutky apoštolů, evangelia to jako ustavičné a věrné učitele vždycky při sobě mějte.
A co se tím více zanášeti mám? Všecka psaní svatých těch mužů ukazují, že všecko potěšení jejich v Písmě bývalo, na to se vždycky odvolávali, své posluchače i napomínáním i prosbami k témuž vedli. Viz, ó křesťanský lide, čeho se vám nejlépe držeti jest, nýbrž nejpovinněji. Ah k zákonu a k svědectví zření mějte, aby vám vzešla záře a rozednilo se v srdcích vašich světlo boží.
Ale čím pak svůdcové lidi od Písem svatých odvozují? Ohledejnte také těch sofismat, aby jejich nestydatost a cejchované svědomí tím patrnější bylo. Říkají předně, že Písmo jest zatmělé a nesrozumitedlné: protož je lépe jest kněží se ptáti, když čeho potřeba, nežli aby sám člověk do Písma se pouštěti měl. Načež odpovídám s Apoštolem: Jestliže zakryté a zatemnělé jest evanjelium naše, těm, kteří hynou, zatemnělé jest. 2 Kor. 4. Sic z vyvolených božích žádný nikdá nenaříkal, aby mu v Písmě tma bylo; nýbrž vždycky pobožní z Písma nabývali jasného světla k známosti věcí božích. Protož David řekl: Svíce nohám mým jest slovo tvé, Pane. Žalm 119, v. 105. A před tím pověděl: Z přikázání tvých rozumnosti jsem nabyl, Bože můj.
Item v. 130: Začátek učení tvého osvěcuje a vyučuje sprostné rozumnosti. A Chrysostonius, hom. 44 in Math.: Non abscondita est veritas in seriptura, sed obscura iis, qui eam quaerere nolunt. Není prý pravda v Písmě ukrytá, než ukrytá jest těm, kteříž jí hledati nechtí. A pratož lež jest, aby Písma tmavá byla: nejsou tma, než jsou svíce jasná, svítící v místě temném. 2 Pet. 1, v. 19.
Říkají: Vždyť jsou tam tajemství, kterýmž ne každý rozumí! Odpověď: Toť jest jisté, žeť tajemství jsou, jako i všecka víra naše tajemství jest. Odkud nejlépe těm tajemstvím víry se učiti? My pravíme, že z Písma, poněvadž tam složena i vyjevena jsou. Řikají ještě: Lejci nerozumějí tak vysokým věcem! Odpověď: Kohokoli Duch s. spravuje a osvěcuje, každý rozumí tak mnoho, jakž mu k spasení potřebí. A Duch s. není k doktorským čepicím ani k kněžským plešům přivázán: než praví Kristus, že ho dává Otec nebeský těm, kdož ho za něj prosí. Luk. 11, 13. A David svědčí, že těm, kteříž se bojí Boha, zjevována bývají tajemství, Žalm 25, 14. A Šalomoun dí: Ohavností jest Hospodinu převrácenec, ale s upřímými jest tajemství jeho, Přísl. 3, 32.
Mají opět obyčej říkati: Písmo nedokonalé jest, neobsahuje všeho, což se věřiti má. Odpověď: To jest na potupu Bohu. Nezjevil-liť nám všeho, co věřiti máme, tehdy, aneboť jest závistivý, jakožto kterýž nepřál nám plnější známosti; aneboť neuměl toho tak jasně v Písmě oznámiti, jako to církev římská umí. Ale oboje to jest rouhání. Věř tedy, pobožný křesťane, Davidovi raději, kterýž praví: Zákon Hospodinův dokonalý jest, občerstvující duši, moudrost dávající neumělým. Žalm 19. Věř Irenaeovi, s. Otci, že Písmo dokonalé jest, jakožto od Boha a Ducha jeho pošlé. Věř Augustýnovi, že v tom, což Písmo v sobě zřetedlně obsahuje, všecko se nalézá, což přináleží k víře a životu pobožnému.
A proč by Bůh tak tuze zapovídal přidávati a ujímati svému zákonu, kdyby nebylo všeho v Písmě, čeho potřeba? 5 Hoj. 4, 2 dí Pán Bůh: Nepřidáte nic k slovu, kteréž já přikazuji vám, aniž co ujmete od něho. A Šalomoun také tak radí, pravě (Přísl. 30, 5. 6): Všeliká výmluvnost boží přečištěná jest, nepřidávejž tedy k slovům jeho, aby tě nekáral, a byl by ve lži postižen. Ó kéž to soudí ti svůdcové a přestanou Písmo z nedokonalosti obviňovati!
Ač pravdu sic mluví na svém místě, že Písmo jest nedokonalé; jim totiž. Nebo když chtějí k stvrzení svých artikulů (o přednosti papeže, o jeho nad celým křesťanstvem moci, o mši, o vzývání svatých, o očistci, o Antikristu, o svobodné vůli etc.) z Písem hledati důvodu, nic nemohou najíti. Tož chytí leckdes některé povědění, natahují ho divně, an se předce k předsevzetí trefovati nechce. I což tedy říkati mají? Než Písmo jím nedokonalé jest, poněvadž jím důvodu nedodává, jakýchž by oni k svým věcem potřebovali.
Podobně také, že jim Písmo zatmělé jest, snadno se věřiti může. Nebo nepustí oni k čtení Písma žádného, leč kterýž by prvé v artikulích jejich utvrzen byl a byla by naděje, že zviklán nebude. Ten maje v hlavě nasbíraných divných smyslů, vejde do Písma, čte, najde tam jinakše mluvení, nežli jakémuž přivykl, věci také od svých věcí rozdílné aneb jím odporné: tož mate se jemu vespolek, neví, jak to jedno s druhým srovnati, i zoškliví sobě Písmo, zdá se jemu, že on věcem náboženství bez Písma lépěji rozumí. I radí jiným také tak, a že Písmo jest nesrozumitedlné, toho dovodí. Ježto kdo přináší k čtení Písma srdce Davidovo, pokorné, Boha a vůle jeho milovné, učiti se žádostivé: ten jasně srozumívá božím věcem, nic mu zatemnělého není, což k spasení přináleží, a nalézá tam také plnost dokonalosti a divné poklady tajemství božích.
Neostýchají se i takových řečí vynášeti: Písmo prý čísti jest lidu prostému nebezpečné. Můž se odtud ledajakýchs bludných smyslů nabýti. Odpověď: Lžeš, satane, aby se z Písma bludu nabývalo. Nabývá se z Písma světla božího a rozumnosti spasitedlné, jakž Žalm 119 ukazuje. Než bludy pocházejí z pošetilých hlav, jakéž jsou jezuitské, těch, kteříž nepřicházejí k Písmu, aby se učili, než aby jich k svým myšlénkám natahovali, o čemž málo napřed nětco připomenuto. Sic o Písmu svědčí Apoštol, že jest užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž jest k spravedlnosti, aby byl člověk dokonalý etc. 2 Tim. 3, 16.
Jinákť svatí Otcové předešlé církve o tom smýšleli a psali, t. že bludové přicházejí z nepovědomosti Písma. Chrysostomus zjevně naproti vám, svůdcové, volá těmito slovy: Scripturarum ignoratio baereses peperit, vitam corruptam invexit, omnia sursum deorsum miscuit. Písem prý nepovědomost plodí kacířstva, uvodí nepobožný život a všecko vzhůru kořenem převrací. A Kristus Pán podobně k saduceům řekl: Bloudíte, neznajíce Písem. Mat. 22, 29.
Ach jak to pravé i při římanech, že bloudí, neznajíce a nechtíce znáti Písem! Oh patrné jest, že ne proto Písma zbraňují, že by se báli, aby někdo bludu odtud nenabyl, než bojí se, aby někdo odtud světla nabuda, bludům jejich nevyrozuměl, jakž se přiházelo mnohým a přihází. Chtěli by, abychom se kněží (t. papeženských) ptali na Písma; ale jak to mámo činiti, když Písma svatá tak, jakž již ukázáno jest, naříkají, je falšují a lidem z mysli a srdcí je vyrážejí: své pak bludné a modlářské tradice Písmům s. představují? A protož nedejte se svoditi, ó lidé, nedejte se od Písma k lidským řečem vésti!
V Písmě zní hlas Kristův. Nebo on mluvil skrze proroky a apoštoly. Ovce pak Kristovy hlas Kristův slyšeti a od cizího uši odvraceti mají, Jan 10. Následujte Beroenských, ó křesťané, srovnávejte na každý den s Písmem to, což buď od římské, buď od evanjelické strany slýcháte. Písmo boží milujte, jeho za lucernu na cestě spasení užívejte; slibuji vám s Davidem s., že vám dodá rozumnosti pravé (Žalm 119, 104) a rozsvítí vám svíci v srdci vašem, abyste v světle kráčejíce, vesele po cestě spasení jíti mohli. V kterémž světle jdouce, budete jasně viděti, odkud jdete a kam jdete; aniž o tom pochybovati bude potřebí. Uzříte i divná vůkol cesty rozcestí, po nichž se jako ve tmách slepci světla tohoto božího nemající a jím se spravovati nechtící motají. Dejž ten rozum Pán všechněm, kteréž spaseny míti chce, pro milosrdenství své.