3. Podlé čeho jednomu každému, i nejhloupějšímu, papežské náboženství podezřelé býti může

Osm věcí ukáži v náboženství papežském, kteréž je naprosto podezřelé činí, že ono není pravé, nýbrž že jest bludné a svodné, dovozuji a podlé toho že velice nebezpečno jest k němu se připojovati aneb jeho se přidržeti.

Nejprve, že papeženci od učení zdravého svatých Písem odstoupili, nýbrž svatá Písma hrozně zlehčili a potupili. Odstoupili i od pravé a čisté boží služby a pocty, od víry apoštolské, od církve pravé křesťanské i od hlavy a Pána též boží církve, totiž od Krista Ježíše, vykupitele a spasitele vyvolených božích. A toho všeho oni sami na sebe dokazují rozličným způsobem, a zvláště když o Písmích svatých lehce, nevážně a rouhavě mluví, učení Písmům svatým odporné o ospravedlnění člověka, o vůli svobodné, o večeři Páně, o církvi etc. předkládají; když místo služby a pocty boží své modlářství při mši, při obrazích provodí etc. A protož za těmito příčinami Písmům svatým i v obecném rozmlouvání i v kázáních svých velmi pilně vyhýbají, jich se štítí, od nich se odvracejí i jiným je čísti zapovídají: Patres mezi tím a concilia pilně schvalujíce, kterýmž aneb nerozumějí, aneb cizí smysl jím dávají, aneb je falšují.

Ježto Písmo svaté jest zaklad náboženství a víry křesťanské, bez něhož nic bychom nevěděli, co věřiti, co smysliti, co činiti, čeho utíkati: poněvadž ono, jakž David svatý v Žalmu 119 svědčí, jest svíce nohám našim. Proč tedy rnedle vyhýbají tomu světlu? Neřekl-liž Kristus Pán: Každý, kdož činí pravdu, k světlu jde, aby zjeveni byli skutkové jeho? A zase: Kdož zle činí, nenávidí světla a nejde k světlu, aby nebyli trestáni skutkové jeho? Dočtu se tuším toho, co Theophylactus napsal: Slovo boží jest lucerna, při níž zloděj zastižen bývá; a Tertullian: S. Písma prý odkrývají chytrost kacířů. Proč evanjelium s. ukrývají, kteréž aby na střechách hlásáno bylo, chtěl Spasitel? Proč to světlo pod kbelec stavějí, kteréž má státi na svícnu?

V věcech, zevnitřních, když kdo při s jiným maje, vzdaluje se práv a jím vyhýbá, všickní tak mnoho rozumu máme, abychom soudili, že ten své při nedověřuje a netroufá, a máme tu jeho při v podezření. A což tuto podobného soudu činiti nesluší? Ach vidí nepřátelé, vidí, že kdyby Písma svatá plac obdržela a lidé světlem tím božím spravovati se začali, že by temnosti jejích neostály, protož pilně tu lucernu lidem z očí stavějí, aby v temnostech kralovali. Rozumějí bezpochyby tomu, co to jest, což Apoštol napsal: že Antikrist duchem úst Páně vyjeven a zahuben býti měl. Mezitím kdož oči máš, hleď a suď.

Druhé, kdož maličko povědom jest, na čem papeženci náboženství svého vrch zakládají a jaký základ těch věcí mají, má podlé čeho všecko to náboženství v podezření vzíti. Nejpřednější pak jejich artikulové, kterýchž mečem, ohněm, vodou zastávají, jsou tito: 1. že církev římská jest sama toliko pravá církev; 2. že papež jest nejvyšší hlava církve, kterýmž se všickni spravovati povinni jsou; 3. že očistec jest; 4. že mše jest oběť za živé i za mrtvé a že skrze ní spomoženo bývá z očistce; 5. že svatí mají vzýváni býti a na putování k nim že mnoho záleží; 6. že člověk má se žehnati, kropiti, kříže dělati a marných pověr pílen býti etc. Na těchto artikulích náboženství jejich u nich nejpředněji záleží. Kterýchž však artikulů v Písmě základu světlého a jistého žádného najíti nemohou: než domnění toliko a dovtipování se, že by některá místa k tomu rozumu táhnouti se dala.

Prvního dovodí tím, že prý církev římská jest od Petra založena, kterýž byl kníže apoštolů. Ale velmi směšně chtějí to ukázati, že Petr s. knížetem a pánem svatých apoštolu byl. K tomu aby církev římská založena byla od Petra, to jest náramně nejisté, protože místně se dovésti nemůže, aby Petr kdy v Římě byl, nebo v Písmě svatém o tom nic: a historie se nesrovnávají.

Opět, že papež jest náměstkem Petrovým, dovodí tím, že sedí na jeho stolici v Římě. Ale když to není jisté, byl-li v Římě, takéť nic jistého o té stolici míti nemohou: zvláště když stolice papežská hned ani podoby žádné k stolici svatého Petra, t. ani k jeho učení a víře, ani k životu nemá, ale vše na odpor při ní se nachází.

Očistce dovodí z těch míst, kteráž jiný, svůj vlastní a pravdivý smysl mají: a na falešných konsekvencích toliko očistec zakládají.

Mše pak když z Písma dovoditi chtějí, divně se kroutí, divně jedno Písmo s druhým látají, natahují, ujímají, cizí smysl dávají. Čehož všeho plně tuto vésti čas nepostačuje. Však toto toliko k tomu přidám, že když těch svých smyšlenek z svatých Písem chtějí dovoditi papeženci, rovně tak dělají, jako kdyby zločinec, buď vražedlník neb zloděj neb kterýkoli jiný nešlechetník, chtěl z Písem svatých dovoditi, že dobře dělá, když anebo morduje, anebo krade, anebo lichví, anebo cizoloží a smilní. Nebo jakož vražedlník, jestli by řekl, že dobře dělá, když lidi morduje, a potvrzoval by toho tím, že jest napsáno v 2 Moj. 32: Zabí jeden každý bratra svého a každý přítele svého i bližního svého; též že Abraham svého vlastního syna Izáka chtěl zabiti, Fines, kněz boží, že zamordoval onoho Zamri a Samuel, prorok a soudce lidu božího, že zabil Agaga, krále amalechitského, jakož řku vražedlník, kdyby takových důvodů k zastávání svého mordéřství užíval, hned by byl postižen, že ta Písma falšuje, k svému předsevzetí bezbožně natahuje a převrací: tak podobně sama pravda a věc zjevná přemáhá a stíhá v neupřímností a klamích papežence.

Toliko v tom jest rozdíl, že zloději a lotři aspoň se stydí a nesmějí takových ničemných důvodů užívati. Zloděj zajisté žádný neřekne, že proto krade, poněvadž jest napsáno, že den Páně jako zloděj v noci tak přijde, ani cizoložník neb smilník, že proto mrzkosti ohavné páše, poněvadž řekl Bůh „Ploďte a množte se", aneb poněvadž dcery Lotovy z otce svého děti měly; ale papeženci když rovně tak, jakž teď ukázáno, Písem natahují, nic se proto nestydí, ani Boha nebojí.

Takové jest jejich dovozování těchto artikulů, že sama toliko církev římská jest pravá a katolická církev; že papež jest hlavou církve křesťanské; že církev větší má moc nežli slovo boží; církev jejich že nebloudí, byť pak černému bílé, temnostem světlo a zas naproti říkala, cizoložila, svaté boží lidi mordovala a krví jejich se opojovala a cokoli jiného zlého proti Pánu Bohu všemohoucímu, proti zákonu psanému i přirozenému páchala, že to všecko dobře dělá.

Tak papeženci dovodí svých concilií, klatby, odpustků, chrámů, mše, života klášterského, kádinek, ustanovení lidských, ceremonií, procesí, modlářství, svatých vzývání a obrazům se klanění, páterů, očistce, roucha směšného či mešného, svěcení vody, vajec, zelin, svíc, poutí a jiných přepotvorných kutí, s kterýmiž církev boží pravá ani za patriarchů, ani za Mojžíše, ani za proroků, ani za Krista, ani za apoštolů, ani za apoštolských pravých následovníků, až i samých ditěch římských prvotních, do tří set let i déle, kteříž se k nynějšim bludným nikoli nepřiznají, biskupů nic činiti neměla, ale je proklínala, zamítala a vykořeňovala.

Ale oni chtíc svou provésti, ještě jí více zavozují, když praví, že oni Písmo svaté, jak chtí, mohou vyložiti, a jakkoli oni vyloží, že tak musí a má býti. Patrně to na sebe provozují, že jsou lháři, kteříž se na to vydali, aby lži místo pravdy nejen rozsívali, ale i samu pravdu cizoložili a neřádně k svým lžem jí přitahovali. Toť mistři lži.

Nic tedy o těch jejích artikulích v svatých Písmích nemáš. A jistě kdyby na tomto učení lidem k jejich spasení co záleželo, zdaž by toho v slovu svém nebyl zaopatřil Pán Bůh a jasně, patrně, zrozumitedlně o těch věcech zdaž by neoznámil? Tak jako morní základové tam položeni jsou artikulů těch, na nichž spasení záleží.

Suď tedy již každý, co o tom náboženství smysliti, jehož hlavní a uhelní artikulové, na nichž všecko jiné se drží, tak zlý základ mají. Nebezpečno jistě bývá v tom stavení bydliti, jehož podvaly shnilé jsou aneb grunty na písku založené; vždycky se tu hrozí polomou a naposledy, když se kdo bezpečností lépe opatřiti nechce, boří se s ním všecko a na hlavu sype. Proto tedy, že víry své základů jistých nemohou ukázati, slušně v podezření býti mají.

Třetí, podezřelé učiniti můž papežské náboženství i to, že mnoho jest těch, kteříž se ho přídržejí. Kristus zajisté u svatého Matouše kap. 7 tak mluví: „Prostranná brána a široká cesta jest vedoucí k zahynutí, a mnoho jest těch, kteříž kráčejí po ní. Ale těsná jest brána a ouzká cesta, kteráž vede k životu, a málo jest nalézajících jí." Sudiž, křesťane, slova Kristova a považ, ouzká-li jest či široká cesta církve římské? Málo-li jích či mnoho po ní jde? Ba největší díl oslepeného křesťanstva kráčí po ní.

Petr s. dí, 2. epi. 2. kap.: „Povstanouť falešní učitelé, kteříž chytře uvedou sekty a řeholy zatracení: a mnozí následovati budou jejích zahynutí." Mnozí (prý) následovati budou. Řídcí pak že měli býti pravdy následovníci, tak Kristus o tom nám ku potěšení promluvil: „Nebojž se, ó mé maličké stádce: nebo Otci vašemu zalíbilo se vám dáti království". Luk. 12. A svatý Pavel 1 Kor. 1: „Nemnozí moudří, nemnozí mocní, nemnozí urození, ale což bláznivého a špatného jest u světa, to vyvolil Bůh." A téhož potvrzují příkladové všech časů světa, že vždycky větší houfové zlých nežli dobrých bývali.

V prvním světě všickní na cestu Kainovu nastoupili, nechajíc cesty boží samému Noe a domu jeho. Po potopě kromě nemnohých čeledí, z nichž patriarchové pošli, všickní pravou boží poctu opustili, takže všecken svět v modlářství stál, jediný národ židovský toliko církví byl; a i tu, když kdy svodové se vyskytli, hned našli víc následovníků nežli prvé zjevená boží cesta: takže za času Eliášova mnoho set bylo kněží a proroků Bálových; prorokem pak božím sám téměř Eliáš zůstal a z lidu neveliký počet. Potom když se farizeové zmohli, hned všecken lid po učení jích postoupil, řídcí Pánu Bohu právě podlé zákona sloužili. V křesťanské církvi, když ariani v jeden čas moci dostali a císaře po své straně měli, všecek téměř svět k té sektě se přihlašoval: Athanasius s nemnohými při pravdě trval s divným nebezpečenstvím. Potom papež, moc v církvi opanovav a císaře k své straně nakloniv, všecken svět podobně po sobě obrátil: což ještě dle svědectví jejích trvá.

To tedy samo, že velicí houfové jsou té cesty se přídržející, podezřelou jí činí: poněvadž podlé svědectví Kristova a apoštolů i příkladu očitých nikdá od počátku světa pravda toho štěstí neměla, aby tak veřejně od lidí jí posloucháno bylo: než bludové to štěstí vždycky měli, až i nyní v církvi římské tak se děje.

Za tím: církev římská, vidíme, že oplývá štěstím světa, slávou, důstojenstvím, pokojem, svobodami a mocí velikou. Což oni sobě za důvod a za znamení pokládají, že církví jsou: poněvadž prý tak šťastný prospěch mají ve všech svých věcech, ježto jiné sekty (jakž oni mluví) zniku míti nemohou. Pohleďme tedy, takový-li způsob pravé církve předpovědín? To-li Kristus svým na zemi kšaftoval?

Kristus k svým takto mluví Jan 15 a 16: „Není služebník větší (t. šťastnější) nad pána svého: poněvadž se mně protivili, i vám se to stane." Kudyž tedy na to přišlo, že římané šťastnější jsou než Pán, jehož služebníci se býti praví? On neměl, kde by hlavu sklonil, on úzkosti snášel, on nenávisti, on protivenství, ani místa neměv bezpečného před nepřátely, až naposledy i v loupež nepřátelům se dostal. Tito pak krásné, pevné paláce sobě vzdělávají, ouzkostí proti sobě žádných necítí, nepřízně mocných světa nesnášejí, než přízeň raději od mocnářů mají, netrpí od žádného pro víru žádných protivenství, všudy průchod mají a bezpečni jsou. Nebo sami všudy panují.

Ó pobožná duše křesťanská, suď: jistě, jistě, aneboť řeč Kristova není pravá, že služebník nemůže býti nad pána, aneboť oni nejsou řádní služebníci Pána toho, kterýž svým kříž kšaftoval a kříž začal. Ne takť lehce vážiti sluší této Kristovy řeči. U svatého pak Mat. 10 tak Kristus mluví: „Budou vás vydávati do sněmu a v školách svých budou vás bičovati, ano i před vladaře a krále vedeni budete pro mne a budete v nenávisti všechněm lidem pro jméno mé." Ó jak málo římanům toho se dostává! Než naproti tomu oni jiným to činí: zarazí sobě, kdy chtí, concilium a tam věřící křesťany k zahanbení a vyhubení svolávají; přivodí je před krále a vrchnosti, a vězení, bičování, mučení i bezhrdlí jejích příčinou bývají.

Že tedy pravou tou církví Kristovou a stádcem tím malým, na světě utrýzněným nejsou, patrně se to ukazuje, poněvadž jiné pro víru křesťanskou trápí, sami pak jako křesťane pro víru nic netrpí: pakli kdy kteří co trpí, to ne pro víru, ale pro své fortele, neupřímnosti, zrady, mordy etc. trpěti musejí podlé božských i lidských práv.

Páté, služebníci a kněží jednoty římské jsou lidé světští a rozpustilí, zjevní ožralci, tanečníci, zlolejci, pyšní, ukrutní, nenábožní, kuběnáři nečistí a co více těch věcí jest, kteréž vůbec známé jsou a za něž zvykli se ani nestyděti. Pravím, že známí jsou takoví skutkové jejích vůbec; nebo aniž se oni s tím kryjí; málo jest mezi nimi pokrytců, více publikánů a zjevných hříšníků. Hanba jest mluviti o mnohých věcech, kteréž se dějí, ale kdož blíže jích bývají, vědí sami.

S. Bernard před čtyřmi sty lety a více o kněžstvu římském napsal v kázání na den obrácení svatého Pavla: Od starších, soudců, náměstků tvých, Kriste, vyšla nepravost, ježto oni se zdají, že spravují lid tvůj. Nemůžeme již říci, co Jeremiáš říkal: „Jakovýž lid, takovýž i kněz"; poněvadž není takový lid jako kněz (totiž v lidu nelze takových nešlechetností spatřiti, jakéž se v kněžstvu nacházejí). Kteréž svatého Bernarda svědectví že i dodnes pravé jest, čacky toho skutky svými dokazují kněží římští.

Mohly by i urozené osoby jmenovány býti z těch, kteříž toho náboženství se přídržejíce, říkají však o vlastních svých knězích, že nejsou než dynovité šelmy (formálních slov užívám) a že není mezi nimi dobrého ani jednoho: oni však že se přidrží té cesty proto, že prý víra sama katolická dobrá jest. Ježto, ó člověče, rady Kristovy uposlechnouti slušelo, jenž dí: Po ovotcích jejich poznáte je. Dobrý strom dobré ovotce nese; zlý pak strom zlé ovotce nese. Nemůžeť strom dobrý zlého ovotce nésti, ani zlý strom dobrého ovotce vydávati. Mat. 7. Po ovotci tedy života o stromu učení souditi náleželo.

A Apoštol k Filip. 3 pověděl, že ti služebníci, kteříž nechodí tak, jakž na apoštolech toho příklad, ale pasou břicho své a jemu jako Bohu slouží, v mrzkostech kochání majíce a o zemské věci stojíce, že jsou nepřátelé kříže Kristova a konec jejich že jest zahynutí. A tuť stojí regule Kristova: Když slepý slepého vede, oba do jámy upadnou. Luk. 6. Nu kdož by tedy lidi tyto tak nešlechetné za Kristovy služebníky, za správce církevní a za pastýře duše své mohl a chtěl míti? Bohu díka, kterýž před takovými hltavými vlky ochránil duše naše.

Šesté, podezřelé může býti při římské církvi i to, že na větčím díle vzdělává se ramenem lidským, mečem, ohněm, vězením, vypovídáním, poskytáním darů, slávy etc. Dobrovolně a z čtení pilného Písem svatých aby kdo k ní chuti nabyl, málo jest, bojím se, příkladů, aniž také oni stojí jinak než z jedné strany násilím a mocí, proto že zprotiviti se nesnadno, z druhé strany pohodlím světa, kteréhož svým ctitelům dodávají. Sic nechať přec odloží meče a ohně a božím slovem se bojuje zvědí čí bude vítězství.

Nechať se odejme tomu náboženství sláva světa; mocnářové a potentáti nechať od něho odstoupí a jeho násilně nehájí; nechť tuční důchodové a prebendy kněžím pominou; podíváme se, mnoho-li jich tam zůstane: a podlé toho jestli tam té viry jaká taková sladkost, aby i uprostřed protivenství a utrpení při sobe mocně držela, jako při naší straně se vidí.

Ó přejisté jest, že jakož mocí stojí, tak kdyby moc klesla, hned by všecko narůzno se rozprchlo; málo by se jich pro víru římskou dalo páliti, stínati, mordovati: tak jakž sami to jiným činíce, stálost spatřují.

Sedmé, v církvi římské vidíme spletení a smíchání moci světské s duchovní: takže papež nejen biskupem jest, ale také mocným pánem a nyní vlastně monarchou světa, kardinálové, arcibiskupi biskupi jsou a píší se knížata, preláti, mniši, kněží pozemská zboží mají a nad nimi panují. Kamkoli se obracejí, houfové služebníků za nimi jdou v zbroji neb drahém rouše, sedají v soudech zemských a rozepří světských se dotýkají a jimi zanášejí; vedou války a vojny; a sumou žádné není věci při vrchnostech světa, kteréž by oni také neprovodili.

Medle posuď křestanský člověče, kněží-li to býti mají? Služebníkům-li církve to přináleží? Kristus u svatého Luk. 22 k apoštolům takto řekl: Králové národů panuji nad nimi, a kteříž nad nimi moc mají milostiví slovou. Vy pak ne tak. To hle Kristova řeč: Vy ne tak. Našim pak panům prelátům líbí se tak. S nimiž věř, že to tak dobře, jestliže kdo lidem více nežli Kristu věřiti smíš. Ale patrnéť každému, kdož oči má a rozum, takovéto zmíchání moci světské s duchovní návěští dává, že tu spletky jsou.

Naposledy, měloť by i to v mysli lidem jakž takž váznouti, že papež mnohé od mnohých nářky na sebe má a veřejný v světě o něm pokřik jde, že Antikristem jest. Nevěří-li kdo tomu, cele měl by aspoň zastaviti se při tom a povážiti té věci pilně, aby sám vyrozuměl, jestli pak co toho, či nic, tak aby aneb jist byl, že pokřik daremní jest a že tam spasením bezpečen jest; aneb porozuměje, že papež jest vpravdě Antikristem, aby vzdálil se jeho svodu a vychvátil duši svou z nebezpečenství; nebo mnoho na tom záleží, jakž v kap. 23 ukáži.