Koho označil Jan Amos Komenský za antikrista? Je náhoda, že v této otázce dospěl ke stejnému závěru jako Luther, Hus a další reformátoři v různých dobách? Před kterými antikristovými svody obzvlášť varoval? Která jeho falešná učení odhalil? Jak rozpoznal pravdu od lži? Co všechno se můžeme naučit od "učitele národů"?
Nejprve pak, čtenáři spasení svého milovný, o tom promluvím, kudy těchto časů Antikristovi svodové tak se rozmáhají a jakými příčinami to zchází, že tak mnozí pyšného toho houfu se drží aneb znovu (znikše jeho prvé v předcích svých) k němu se připojují. V čemž tebe, kdožkoli očima hledíš a Písma svatá soudíš, směle za svědka připouštím, aby sám, jest-li tak, či není, rozhodnouti mohl.
Nacházejíť se pak nejpatrnější čtyry příčiny, kterýmiž nešťastní nynější nejedni křesťané k tomu vedeni bývají, aby bludům antikristským raději obcovati nežli čisté, světlé, spasitedlné pravdy evanjelium svatého držeti se chtěli.
Nejprvnější příčina jest veliká mnohých lidí nedbanlivost a z té nedbanlivosti pocházející slepota. Nedbanlivostí rozumím nedbanlivost v věcech božích, při pravé a spasitedlné víře i pravdě její, při náboženství starodávním křesťanském, též při pravé službě a poctě boží, a tak při svém spasení: tak velice zajisté téměř všickni lidé těchto znamenitých a nejpotřebnějších věcí zanedbávají, až jich téměř ani neznají a nevědí, co jest víra křesťanská, co jest Pán Bůh, co náboženství křesťanské, jaký jeho základ, jaké pravidlo, jaký též vlastní jeho cíl a užitek.
Posuď medle a viz, mnoho-li nynějších těchto časů mezi námi evanjeliky tak osvícených lidí najdeš, kteříž by tyto věci právě znáti uměli aneb aspoň učiti se jím chtěli? Mnoho-li těch, kteříž by věděli, že samo svaté Písmo, kteréž jest nad nebe i zemi vyšší a stálejší, a ne marná ustanovení lidská, ne starosty, ne obyčej a zvyk jest nejjistší pravidlo a regule jakž pravé víry, tak i všeho náboženství křesťanského? Mnoho-li těch, kteříž by tím pravidlem se spravovali a při pravdě boží stále a nepohnutě zůstávati a ovšem pro tu pravdu a službu boží čistou protivenství a soužení podnikati chtěli? Když toho posoudíš, vskutku to najdeš, že takových jest pořídku. Nebo tomu ani v dětinství svém od svých rodičů, ani potom od kněží a správců svých nedbalých vyučováni nebyli.
V těchto tedy tak velikých a hlavních věcech když lidé slepí jsou a hned nevědí, co věřiti a co za pravidlo víry své povinně a užitečně míti mají, za tím jde to, že zanechajíc svatých Písem, jimiž by se při víře, náboženství a spasení svém bezpečně spravovati mohli, spravují se věcmi mylnými a falešnými, jako že takoví jen na jiné hledí, co jiní dělají, aby oni také tak dělali. A zvláště takovým lidem zvyklé jest hleděti, kde větší houf, kde světská moc a sláva; tu se jím lépěji a bezpečněji zdá než tam, kdež skrovný počet, poněvadž snáze přihoditi se může, aby řídcí zbloudili nežli mnozí. Vidí pak největší houf v náboženství tom, kteréž se papežem římským spravuje: tam celá některá království a krajiny, tam celá města a osady, tam mnoho urozených, mnoho slavných, mnoho moudrých, mnoho bohatých spatřují; i nezdá se jím, aby tak mnozí a tak slavní blouditi měli, a podlé toho jdou bez dalšího rozmyslu za týmž houfem.
Ježto Seneca onen, pohan jsouc, naučení dával, že člověku ne tak sluší v svých věcech postupovati, jak nerozumná hovada činí, kteráž, když v stádě jdou, jdou slepě jedna za druhými, nic se na to neohlédajíc, dobře-li se, či zle děje: než kam se jde, tam se jde: zadnější za předníma. Nihil ini vita, inquit, praestandum est magis, quam ne pecorum ritu scquamur antecedentium gregem, cuntes non quo eunduui est, ed quo itur. To hle užitek zlehčování neb zanedbáváni neb zamítání svatých Písem.
A co jest divné, že takoví v temnostech zůstávají, poněvadž to nejušlechtilejší svatých Písem světlo v nenávisti mají aneb ani očí svých na ně otevříti nechtějí, než vždy podlé toho slova mluví, v němž není žádné záře, Izai. 8, 20. a tak tmu za světlo a světlo za tmu pokládají? Izai. 3, 20. Takoví podobní jsou lidem, kteříž, když by do nějakých temných podzemních míst uvedeni byli, pravili by, že jíní tam velmi hrubě světlo, a když by na světlo, kteréž všecko osvěcuje, přivedeni byli, řekli by, že jest jím tma tu a že na to světlo ani hleděti ani ho trpěti nemohou.
S tím se srovnává to, což nyní někteří říkají: „Však mí starosty také v tom náboženství, t. v těch temnostech, bývaly. Však mnoho dobrých, t. slepých lidí, toho náboženství se přidrží, všudyť jest boží slovo", jako by řekl: všeť jest jedno, lež jako pravda; zdaž tam také krásti poroučejí? „Nýbrž tam jest veliké náboženství, ježto ctí Pána Boha, Pannu Marii, všecky svaté, jejich kosti, též svatý kříž, obrazy, sloupy etc. Však onen neb onen přestoupil, proč bych já toho neučinil?" Ó hrozné oslepení! Však ne na to, co ten neb onen činí, pozor míti náleží člověku křesťanu, ale na to, co ten, kterýž nade všecky jest, Bůh, míti chce: poněvadž v den soudný ne na to tázán budeš, činil-lis tak jako někdo, než činil-lis tak, jakž Bůh poroučel.
Druhé, poznal jsem, že někteří papežské církve z upřímnosti, z horlivosti a pro milost spasení se přídržejí, ač vidím, že nemnozí takoví jsou, poněvadž papeženci jakž jiné dobré věci, tak i jistotu spasení vyvracejí; avšak vždy jsou někteří slepci, kteříž od svůdců světa přemluveni a zmámeni jsouc, cele věří, že tam toliko církev jest a jinde spasenu býti že nelze.
Umějí zajisté ti falešní proroci chytře a oulisně lež pravdou obalovati a zase pravdu lžmi svými a nářky nepravými hyzditi a v ošklivost uvoditi: takže neprozřetedlným černé zdá se bílé a bílé černé. Tak kontrfektnjí papeže, aby neosvícení neměli za jiné, než že on na zemi jest na místě božím, jímž se každý spravovati povinen. Protož všecku dověrnost na něm a jeho poslech škodlivě založíce, již jím všeho věří a ve všem poslouchají, a kdož s nimi toho nečiní, takové v nenávist berou a jím se protiviti pomáhají.
Třetí, vidí se na oko, že prostředek k rozmnožování církve římské i ten jest, kteréhož onen užil, kterýž Kristu na hoře vysoké řekl: „Padna, poklon mi se, a dám tobě království světa, slávu a moc." Ó jak mnohé nyní zaslepuje a mámí sláva světa, ouřadové vzáctní, bohatství a zboží, kteréž věci vidí, že tam mají a míti mohou, a kterýchž, kdyby toho náboženství nenásledovali, zbaveni by býti musili. Protož byť se někdy i ozývala jaká jiskra světla božího a svědomí živého, dusí to v sobě, vyrážejí se z toho a zavrou oči, jak počali, tak jdou předce. A užívají toho fortele ti svůdcové světa zhusta, že podáváním slávy, ouřadu, přízně, statku, bohatství oči zaslepují a mysl k sobě nakloňují těch, kteréž by rádi buď přeloudili, buď z osob povýšených aneb co kde vzáctnějšího vidí. A daří se jím ne zle ten fortel: rovně jako ptáčníkům, kteříž když do sítí ptáka uvésti žádostiví jsou, podsypou jermi semene, jakéž rozumějí, že obzvláštně takovým ptákům k chuti jest; tu postaví i volavce, kteříž lapeni již sami jsouce, jiné šibřiňkováním svým k podobnému nebezpečenství volají. Takž nebozí lidé, bleskem tím zevnitřních těch věcí zmámeni jsouce (ač často nebývají než slibové, skutek zůstane v háji), dají se vésti k zahynutí jako ovce za kusem chleba k zabití.
Čtvrté a naposledy, užívají k převozování lidí svůdcové ti světa moci a násilí, když vrchnostem příčinou bývají ku pokutování, vypovídáni, vězení a tak i jinak trápení a sužování pro víru těch, kteříž k evanjelium svatému se hlásají, k čemuž umějí chytře vrchnosti, aby proti vlastním svým poddaným, jímž za ochránce od Boha představeny jsou, ukrutnost provodily, namlouvati: jakož ukazováním, že to jejích povinnost, kacířstva pomáhati vyhubovati a církve vzdělávati, tak i slibováním odpustků a milosti boží za konané tyranství, až i hrožením peklem a očistcem, jestliže by toho nečinily.
Takž se děje, že vrchnosti nejedny, ne tak z nějaké k nim dověrnosti, jako více že jejich neukojitedlné zlosti nevědí jak odepříti, propůjčují se jím za nástroje jejich ukrutnosti a poddané své jim kvůli trápí a sužují, nutíce je k Antikristu skrze svou moc, rozkazy, pohrůžky, pokuty, vězení, bití a jiná hrozná trápení, všelijak to obmejšlejíce, aby co nejvíce jích od evanjelium odpadalo a k jejich věcem se přihlašovalo.
A ne zle se daří i ten prostředek: dovodí toho, že mnozí, nedokonale při Kristu utvrzeni jsouce, nežli by se domů, rolí, živnosti, vlasti, přátel aneb přízně vrchnosti zbavili, raději se odříkají toho, v čemž prvé stáli, a přihlašují se k tomu, k čemuž mysli nikdy neměli a proti čemuž i vlastní svědomí jím mluví. Příkladové toho jsou mnozí. A říkávají někteří z těch přinucených, že to na vzduru a na posměch učinili těm, kteříž je nutí. Nebo vpravdě smíchť jest, náboženství násilím chtíti vzdělávati, zvláště jakž se to nyní na některých místech děje.
Vězí dosti dlouho lidi ubohé a dotud naprosto, dokudž nepřislíbí k zpovědi jíti. Kdež trápením přinuceni jsouce, mnozí ohlašují se a jdou. Tu bývají tázáni, dobrovolně-li přistupují k církvi římské? Řeknou-li, že nedobrovolně: musejí do kázně znovu, aby dobrovolnosti nabyli. Pakli kdo z bázně prvé k vrtkavosti, tuto ke lži přiveden jsa, přizná se, že dobrovolně, tu již dosti mají: nesoudíc, že v srdci jinak jest, kteréž ne tak jako jazyk přinutiti se dá.
Bláznivé tedy náramně jest to odpůrců předsevzetí, že smějí toho od lidí vyhledávati a že smějí za náboženství to míti, aby ústa jinak mluvila, než srdce věří. A vpravděť se tu ukazuje, že ne tak oni o to stojí, aby se náboženství vzdělávalo, jako aby jen, což jím odporného jest, rušilo se a kazilo, t. pravda boží a pravé křesťanské náboženství.
A toť jsou příčiny, kterýmiž Antikristovo království se rozmáhá. Kdožkoli tedy k tomu prostrannému houfu se připojuje, jedna z těch čtyř příčin býti musí, kteráž jej drží, jistá věc, t. nebo že jest slepec a že se mu veliký houf líbí, v němž zvykl; anebo že se bojí, že by se jinde spasení nedoptal; aneb že se bojí o své místo, živnost, ouřad etc; anebo naposledy že by nerad na sebe uvedl nětčeho odporného, kdyby se evanjelium přichytil. Kteréž všecky příčiny snadno vpravdě člověka jíti mohou a na zmatky přivésti, když jen Bůh sám člověka nezdržuje.
Nebo přirozené jest člověku, aby se k houfu a tovaryšstvu táhl: čím hlučnější kde, tím vícejí se tam kloní. Obyčejné také jest člověku bez umění horliti pro náboženství, zvlášť povrchní, jakž na Pavlovi toho příklad. Libá jest také člověku sláva světa, pohodlí, ouřady, důchody; velmi silně člověk těmi věcmi jímán bývá a přivábí jej k sobě velmi snadno. Naproti tomu trpěti jest odporné a velmi těžce to přichází člověku; takže ve všech těch takových příhodách když člověk padá, není divného nic: než lítostivé jest, že skrze to na věčné zmatky duše i těla přivodí sebe takoví neustaviční duchové.
A protož abychom retovali duše své, ó křesťané, ukáži sobě i vám všechněm, kdož milujete spasení své, proti čtverým těm příčinám, Antikristovým svodům napomáhajícím, čtver boží retuňk, kterýmž nás milosrdný Bůh v svém slovu laskavě retovati a před neštěstím vystříhati ráčí.
A nejprve ukáže se ku potřebě prvních těch, že ačkoli na rozdílné sekty a cesty roztrháno jest křesťanstvo nyní, však že ze všech nejnebezpečnější jest toho pyšného houfu se přidržeti, těch, kteříž toliko sami sebe za katolíky a církev vystavujíce, jiné všecky směle odsuzují; a proč by i nejhloupější každý tu cestu v podezření míti měl, ukáže se.
Za tím ku potřebě těch, kteříž upřímně se papeže přídržejí, za řádného Kristova náměstka a správce církve jej majíce, ukáži, že netoliko není hlava církve a pastýř stáda Kristova; ale že jest veliký ten Antikrist, totiž falešný prorok a svůdce světa, o němž zdávna proroci, Kristus i apoštolé předpovídali a jehož se přidržeti jest připravovati se k budoucímu hněvu božímu, kterýž vylit bude na šelmu svozující národy a na všecky, kdož by se klaněli šelmě.
Třetí, ku potřebě těch, ježto slávě světa mámiti se dají, aby po Antikristu postupovali, ukáži z svatého Písma, jak bláznivě a nemoudře činí, že slávu zdejší slávě věčné představují, a dáno jím bude naučení, jak by libá taková pokušení a podávání sobě věcí jakýchkoli uměle přemáhati mohli.
Až naposledy těm, na něž pro pravdu boží těžkosti dokračují, retuňk z božího slova se ukáže, čím by se posilovati měli v takových příčinách a jak přemáhati všeliké odpornosti a udatně státi v tom, což jím Bůh jednou poznati dal.
Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista rač sám v srdcích zvolených svých Duchem svým svatým potvrzovati slov svých, kteráž z vlastních jeho řečí, to jest z Písma svatého vedena budou, aby kdož oči mají, viděli, kdož uši mají, slyšeli, kdo mysl mají, rozuměli, k slávě Bohu a spasení duší svých. Amen.