Koho označil Jan Amos Komenský za antikrista? Je náhoda, že v této otázce dospěl ke stejnému závěru jako Luther, Hus a další reformátoři v různých dobách? Před kterými antikristovými svody obzvlášť varoval? Která jeho falešná učení odhalil? Jak rozpoznal pravdu od lži? Co všechno se můžeme naučit od "učitele národů"?
Nejžalostnější jest při nás lidech tato věc, člověče pobožný a křesťanský, kteráž pádu rajského a porušení nás nejpatrnějším jest důvodem, že my sami z sebe vždycky jen ve zlé lezeme, a i když Bůh, bídy naší se ujímaje, pomoci k dobrému obmejšlí, držeti se jích neumíme, než předce samým hned přirozením svým k tomu se neseme, což spasení našemu odporného jest. K ukázaní toho připomenu tuto, jak Pán Bůh mnohokrát již v lidském pokolení reformaci činil a na cestu spasení navodil; an nesmyslné to pokolení vždycky zase z cesty zbíhá a v divné motaniny a bludy vchází k svému zlému.
V ráji postavil Bůh člověka v plné dokonalosti, svatého, spravedlivého, moudrého a k věčnému s sebou přebývání způsobného: ten pak, málo v tom potrvav, zavedl se, zhřešil proti Bohu a přikázaní jeho přetěžce a všech těch slavných darů, moudrosti, svatosti a nesmrtelnosti se zbavil. Bůh dobrý, dobroty své v sobě zapříti nemoha, ohlásil se člověku ihned, že přijde časem svým símě ženy, skrze něhož potřína bude hlava hadova, lidské pak pokolení pozdviženo z pádu svého že bude. Bylo to ohlášení příjemné tehdáž lidem a těšili se tím budoucím vysvobozením za nemalý čas Adam s potomky svými, k slibum božím dověrnými, a snažovali se podlé toho Bohu dobrodinci věrně sloužiti.
Ale hned brzy po smrti Adamově velmi hrubě lidé na to zapomenuli, oddali se téměř všickni napořád hříchum a bezbožnostem, takže Bůh vida, kterak všeliké tělo porušilo cestu svou, k naříkání nad lidmi přiveden byl a litoval, že kdy učinil člověka, s nímž se tak nesnadniti musí. Za čímž přišlo to, že poslav na ně po všem světě povodeň hroznou a jediných toliko osm duší v korábu živých zachovav, všecky zatopil: s těmi pak, kteréž zachoval, učinil smlouvu, aby jemu věrně sloužili, že chce Bohem jejích býti.
Pamatovali na to opět poněkud obyvatele země, zvlášť dokudž Noe pobožný živ byl: potom navrátili se v to, což ohavností bylo Bohu, a opustíc Boha a službu jeho, vydali se v modlářství rozličná, takže opět nepravostmi naplněna byla země. Chtěje i tu Bůh retovati lidské pokolení, aby do konce všecko nezahynulo, vybral sobě Abrahama a símě jeho po něm a učinil s nimi smlouvu, oni aby nechajíc modlářství sloužili jemu samému: on zase jím požehnání své zde i věčně slíbil. Stvrzena ta smlouva znamením a pečetí na těle lidském, kteráž sloula obřízka.
Zdálo se, že to již stálé a pevné bude: a zvláště když Bůh tomu svému vyvolenému, z Abrahama pošlému národu i zákon psaný vydal, a jak by se při čem chovati měli, jím pěkně vyměřil: takže zdálo se, že nebude již snadno od pravé cesty poblouditi. Ale ukázalo se i tu, že veliká a bláznivá jest lidská vrtkavost a že mnoho zlého dělá. Nebo ihned na poušti Mojžíš po všecken ten čas, v němž správu nad nimi držel, velikou práci a péče plné zaměstknání s nimi míval, aby je v pravé službě boží zdržeti a před modlářstvím retovati mohl.
A co po smrti jeho a Jozue, zdaliž není zapsáno, že opět téměř všickni veřejně odvrátili se od Boha k službě bohům cizím; což Pán Bůh lítostivě spatřoval, dopustil na ně nepřátely, aby je trápili a sužovali. V těch souženích byvše postaveni, porozuměli, že pomoci od Boha, jejž opustili, potřebují. Protož k němu se obracejíce, žádali milosti, a té když docházeli a vysvobozeni bývali, opět za nějaký čas v pobožnosti potrvavše, potom zase k zlým svým cestám se navraceli; Pán Bůh pak dopouštěním znovu nepřátel a jiných metel svých k sobě je navracel: což za několik set let trvalo a Pán Bůh s tím lidem izrahelským a církví svou tak dlouho pracoval, že jakž často oni z cest jeho scházeli, tak často on zase je napravoval a navracoval, posílaje jím soudce pobožné, krále horlivé, proroky svaté. A sumou velmi nestálá boží služba v tom lidu bývala.
Někdy pod některým králem rozkošně zkvetlo náboženství, jako pod Davidem, Šalomounem, Ezechiášem, Joziášem. A když církev jako kvésti v pravdě boží začala a málo v tom potrvala, tožť hned za tím bludy a svody se zmohly. A tak bývali pilni služby boží a zákona jeho, že naposledy i zákon boží k ztracení přišel; kterýž když za času Joziáše nalezen byl a čten, divili se těm věcem jako neznámým, kteréž v něm psány byly, a porozuměli, jak daleko odstoupili od Boha a zákona jeho i oni i otcové jejich.
Takž začali podlé zákona Pánu Bohu sloužiti; ale jakž pobožný král Joziáš umřel, takž zase téměř všichni na pobožnost zapomněli: až Pán Bůh, zajetí do Babylona na ně dopustiv a 70 let tam jích nechav, posloužil jím k srozumění sobě a ku pokání. Ale i to opět nedlouho trvalo, zase v církvi té boží izrahelské bludové se rozmáhali jedni po druhých, a tak se dalo až do Krista. Takže počtu není, kolikrát ta stará boží církev na zmotání přicházela a kolikrát jí Bůh retoval.
Kristus přijda reformoval a obnovoval službu boží milostně, vvčištoval nákvasy bludů farizejských a k tomu, v čemž čistá, nepoškvrněná služba boží záleží, ušlechtile vedl. Začala se odtud církev křesťanská, kteráž v počátku malá byla a mdlá, ale čím dále tím více se sílila, až i po všem okršlku zemském se rozprostřela. Ale neměla a nemá štěstí lepšího než stará církev před Kristem. V počátcích na roztrhání bývala přivozována pokušeními a protivenstvími rozličnými, kterýmiž tyrané světa křesťany bědovali: takže mnozí z bázně a strachu od Krista odpadali. Ale i tu Pán Bůh své vyvolené retoval, aby i v mukách jakýchkoli při něm stálí byli a od spasení v Kristu odvésti se nedali.
Potom když císařové křesťanští nastali a církev pokoje dostala, tu v samé církvi doma zrodili se zhoubcové církve, kacíři rozliční, Photinus, Eutyches, Arius, Nestorius, Mánes, Pelagius etc, kteříž bludy svými jako jedem mnohé nakažovali a od pravé cesty odvodili. Retoval i tu Pán Bůh lidské pokolení, když způsobil, aby rozličná ta kacířstva slovem božím přemáhaná byla a k vyhynutí přicházela.
Za tím začala se větší bída světu a svodové (podlé Kristova předpovědění) na všecky strany více než kdy prvé se rozmohli tehdáž, když se plniti začalo to, což Kristus pověděl: Přijdou mnozí ve jménu mém. Přišel zajisté nejprve a zjevil se v východních krajinách Machomet, prorok falešný, kterýž smíchav náboženství židovské, křesťanské a pohanské spolu, udělal z toho alkoran, pravě, že již nic ani zákon ani evanjelium neplatí, než alkoran: a podlé toho ne Mojžíše, ne Krista, než Machometa že poslouchati a jím se spravovati náleží. Tak se na místo Krista posadiv, svedl mnohé a bludem svým opojil (jakž známé jest) všecky téměř východní národy: na kterýchž prvé místech všudy křesťanstvo bylo. A to se stalo okolo léta Páně 620.
Nemnoho lépe týchž časů díti se počalo na západu slunce, když biskup římský za nejvyššího biskupa všech biskupů a za jediného náměstka Kristova se vyhlásil, a tak na Kristovo místo se posadiv, sobě moc nejvyšší loupežně přivlastnil, jako by mu slušelo všecko činiti na nebi a na zemi, cožkoli se jemu líbí. Proti čemuž ač mnozí pobožní se postavovali, však poněvadž Bůh slepotou tehdáž svět trestati byl umínil, dopustil, aby se podvodové zmohli a papež, opanujíc moc v církvi boží a podlé vůle své náboženství formujíc, zavedl křesťanstvo od původu jeho tak daleko, že již církve křesťanské k církvi první apoštolské ani podobnosti nebylo: všecko pravé náboženství obrátil v marné ceremonie; artikulové víry křesťanské zfalšováni; jiní zase noví artikulové, o nichž Písmo a stará církev nic nevěděla, k víře přidáni, o mši modlářské, o lživém očistci, o marném vzývání svatých, o daremné pouti k svatým etc, a tudy všecko náboženství křesťanské zpleteno, zatemněno, naprzněno a jedem lítým napuštěno.
Trvalo to po mnohé časy: ačkoli Pán Bůh vždycky míval své, kteříž úpěli nad zavedením lidu křesťanského, a ostříhajíce se před svody těmi Antikristovými, v tajnosti a tichosti upřímě sloužili Pánu Bohu svému. Trvalo to po mnohé časy: ačkoli Pán Bůh vždycky počal okolo léta Páně 1360, když skrze Viglefa, Husa a jiných množství pobožných mužů ohavnosti antikristské začal odkrývati a světu zjevovati: což potom dokonaleji skrze D. Luthera (a jiné osvícené muže, kteréž těch časů vzbudil) Bůh učinil, kteréž divným obdařiv osvícením a zvláštní udatností, způsobil skrze ně to, aby všemu takměř křesťanstvu svodové Antikristovi v známost vešli.
Ó jaká tehdáž mnohých radost byla, když z temností těch divně prohledli a světlo evanjelium svatého, prvé pod kbelcem držané, jasně jíní třpytěti se začalo! Ó jaká horlivost tehdáž byla těch, kterýmž Bůh pravdu slova svého poznati dal! Dalo se tu s přemnohými jako za času Joziáše, když zákon ztracený nalezen byl: že Písem svatých, prvé nálezky a ustanoveními lidskými zarumovaných, pilně hledali, po nich se ptali, v nich pilně čtli, vůli boží vyhledávali a skrze to, jak daleko od toho pravidla Písem svatých oni i otcové jejích odstoupili, porozumívali.
Odtud dalo se, že houfně opouštěli papeže, aby ne jeho nálezky, než evanjelium svatým, jenž jest moc boží k spasení každému věřícímu, se spravujíce, jisti tím, že křesťané jsou, býti mohli. Mnoho králů, knížat, panstva, měst, dědin a krajin celých, vyrozuměvše svodům papežským, jeho se strhli a k Kristu, jediné hlavě církve, se navrátili.
Ale ó nešťastné pokolení lidské! Takliž zapominatedlní budeme, abychom v tak krátkých letech na ten boží retuňk, na horlivost našich milých předků, až také na Písma svatá, což nejškodlivější věc jest, se zapomínali? Zase-liž k Antikristu, z jehož zavedení Bůh naše předky a nás vytrhl, navraceti se budeme? Zase-liž světlo Písem svatých opustíme a lidským vymyslkum mámiti se dáme? Ach dějeť, dějeť a žalostně děje se to.
V krátkých teď letech nemálo těch, kteříž utekli byli nečistot a poškvrn Antikristových, zase co svině do kaliště bláta k zahynutí duší svých se navrátili: nemálo panstva urozeného, nemálo nižších, někteří mocí přinuceni, někteří úlisností přeIštění jsouce, evanjelium s. a pravdu boží čistou opustili. A rozmáhají se na každý den při straně Antikristově svodové, při nás pak při mnohých malátnost, rozmařilost a hovadská jakási bezpečnost a nepozor na to, co se děje, že již k tomu se chýlí, jako by Bůh znovu Antikristu v moc dáti chtěl nevděčné křesťanstvo, aby se naplnilo Písmo, že poněvadž lidé lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli, Bůh jím pošle mocné dílo podvodů, aby věřili lži a odsouzeni byli všickni, kteříž neuvěřili pravdě. 2 Tes. 2, v. 10. 11. 12.
Budiž tobě, ó Bože nesmrtedlný, žel té tvé při nás lidech vedené práce, poněvadž již ani to nepostačuje, že tak často nás retovati ráčí tvá božská dobrotivost, my pak předce nazpět lezeme a z cest tvých odcházíme. Budiž aspoň těm milostiv, kdož se bojí jména tvého, a nevydávejž jích v loupež zšelmilé Antikristově moci. Já teď z tvého, ó veliký Bože, svatého slova retovati budu ty, kteříž v nebezpečenství antikristských svodů zůstávají. Ty mi uděl své pomoci a retuj sám, kohož ráčíš, nebo sám srdce lidská v moci máš.