Koho označil Jan Amos Komenský za antikrista? Je náhoda, že v této otázce dospěl ke stejnému závěru jako Luther, Hus a další reformátoři v různých dobách? Před kterými antikristovými svody obzvlášť varoval? Která jeho falešná učení odhalil? Jak rozpoznal pravdu od lži? Co všechno se můžeme naučit od "učitele národů"?
(Část textu chybí…)
(…) jezuitská, že se na čas a na rok ptají: jako by jmenovitě odstoupení veřejné pojednou se stalo. Ne takť to šlo: než pomalu církev římská, nemajíc na sebe pozoru, odstupovala od pravdy k bludům lecjakýms, a čím dále od apoštolských časů se postupovalo, tím hlouběji v bludy vcházela, až již naposledy všecko takměř v ohavnosti se proměnilo a Antikristovo království v ní se zalehlo.
Pakli vždy chtějí, abychom čas jmenovali, kdy se při čem proměnění a od apoštolského náboženství odstoupení stalo, budeme moci ne nesnadně katalog toho učiniti, co kdy který papež nového vymyslil a v církvi nařídil. K čemuž na pomoc budou papežští skribenti, Platina, Nauclerus, Polidorus a jiní. Ku příkladu: Snadně se doptáme, kdy se začala mše za hříchy živých a mrtvých sloužiti; kdy začali tělo boží (jakž oni praví) po procesích nosívati; kdy svaté vzývati a k jejich přímluvám se utíkati. Snadné jest ukázati, kdy se v chrámích obrazové začali, kdy poutě, ofěry, odpustky, milostivá léta etc. To všecko, pravím, kdy od kterého papeže co zaraženo a do náboženství křesťanského vpleteno jest, ne nesnadno z historií ukázati se může. Což poněvadž zjevné jest, nechci se při tom obšírněji meškati.
Nechť do těch třeba samých jmenovaných autorů svých nahlédnou jesuitae; ti jim klam v hrdlo vecpají, a že náboženství římské není neproměnné, nýbrž často divně látané, toho dosvědčí. Že pak nyní již nemnoho se mění, ale v spleteném svém náboženství stále stojí římané, žádná to není chlouba. Tak by se Židé také měli čím honositi, kteříž, jakž jim předkové talmud sepsali, tak při jeho tradicích stojí, nikam se odtud neuchylujíce: a jsou všudy po všem světě svorní a jednomyslní. Podobné Turci po Machométovi nic nemění: protože pod hrdlem nesmějí. Nebo alkoránu čísti toliko kněžím se dopouští, a to v jazyku arabském, jiný žádný ani nahlédnouti do něho nesmí. Kněží také pod tuhými závazky jsou, aby nic neměnili.
A tak se v papežstvu rovně děje. Biblí čísti lejkům nedají, kleriků také do ní nepustí, leč kdož jejich věcmi dobře napojen jest: a i tu jsou jí pilni kněží, že více s korbeli aneb s důchody svými a počty se meškají. I co div, že tu žádný nic nemění a neopravuje. Nemají kdy, nevědí jak, nevědí, proč by se v to dávati měli, poněvadž náboženství tak, jakž stojí, dosti jim zištné jest. Mezitím byť kdo z kněží nětco měniti, vida potřebu, chtěl, nelze. Závazek na sebe ku poslušenství stolice římské tuhý učinil: a chtěl-li by přesto Boha více než lidí šetřiti a nětco jinak, než římská církev činí, činiti, nebude to míti průchodu žádného, bude vyhnán aneb jat a z světa sklizen a tak dále.
Protož osvítí-li tam koho Pán Bůh, není jiné rady než vyjíti odtud. A tak se děje, že když Bůh některé retuje, vycházejí od nich, onino pak zůstávají tak, jakž jsou. Tak hle ďábel to dílo podvodu spletl a svázal, že se jemu to nesnadně roztrhati a změniti může. Ale věřímeť, že přijde k roztrhání, když se sám Bůh v to plně vloží a lidem v srdce jejich dá, aby činili vůli jeho. (Zjev. 17, 17)
A protož zavírka jest, že svornost a stálost sama z sebe důvodem není nětčeho dobrého, poněvadž i sekty zatracení to mívají. Nýbrž i sám ďábel, kterýž, jakž se jednou proměnil, již se nemění, ale v zvyku svém trvá. Než musí býti svornost a stálost při víře pravé Písem svatých: kteráž kde jest, tu teprv chlouba pravá má mocný základ. Ale poněvadž římané ne při víře Písem svatých, než při tradicích, to jest vymysleních a spletcích svých, stálí a svorní jsou, chlouba jejich budiž k zahanbení jejich.