Koho označil Jan Amos Komenský za antikrista? Je náhoda, že v této otázce dospěl ke stejnému závěru jako Luther, Hus a další reformátoři v různých dobách? Před kterými antikristovými svody obzvlášť varoval? Která jeho falešná učení odhalil? Jak rozpoznal pravdu od lži? Co všechno se můžeme naučit od "učitele národů"?
Jestliže pak vždy předce budou se chtíti starožitností honositi, pustím jim to, že jejich věci, na nichž se u nich náboženství zakládá, starožitné jsou, poněvadž původ jich může hned od pohanů, Židů a kacířů starožitných na větším díle ukázán býti, nětco také z Písma a Otců ukázati mohou ne nesnadně: ačkoli sic nětco také z svého k tomu všemu přidali, načež ještě ani pohané ani kacíři žádní nebyli trefili. Pozoruj, prosím, kdožkoli čteš, pozoruj a porozumíš, že nemluvím z potupy, než samu věc, jakž sama v sobě jest, k spatření a seznání podávám.
Od pohanů a Židů že nětco vzali k svému náboženství, čehož v zákoně psáno ani od apoštolů v církvi nařízeno není, svědky mám dva, oba církve římské věrné syny. Jeden jest Cornelius Agrippa, kterýž v knize De vanitate scientiae cap. 6 tak napsal: Bona pars traditionum ab ethnicis in nostram religionem migravit. To jest veliký díl ceremonií a ustanovení rozličných od pohanů do našeho náboženství se vstěhovalo. Druhý pak, Polidorus Virgilius, De rerum inventoribus lib. 4, tak píše: Judaicarum et gentilium ceremoniarum silva agrum Domini oceupavit. To jest židovských a pohanských ceremonií houštěm boží role naskrz prorostla.
Ku příkladu: Příprava kněžská, jakéž při sloužení mše užívají, ornátu, štoly s trápením rozličným a krumpováním, zvonění, kadění etc, všecko to z starých židovských, levitických ceremonií vzato, ježto ani Kristus, ani apoštolé, ani první církve služebníci ničeho toho neužívali. Protože již Kristus kněz věčný, kněžský svůj úřad sám koná v svatyni svatých na výsosti, a že když pravda ceremonií přišla, ceremonie zmizely. Tito pak znovu se do nich vpravili. Mohou tedy starožitností se chlubit i tak téměř dobře jako sami Židé. Píše také Virgilius, že pohanští knězi podobných příprav při svých obětech užívali. Polidorus lib. 6, cap. 12.
Ruce při mši umývati také od pohanů jest. Nebo Hesiodus připomíná, že zákonem tuhým zamezeno bylo, aby Jupiterovi žádný z kněží neumytýma rukama neobětoval. Viz Polidorus lib. 5, 10. Podobného nětco našlo by se v Mojžíšovi, Exod. 30. Mši k východu toliko slunce obrácenýma očima sloužiti od pohanů se naučili, kteříž slunce za Boha ctili a podlé toho při obětech ranních k východu se vždycky obraceli. Viz o tom Justinům lib. 18 a Apulejum 2. Ježto Bůh v svém stánku svatyni svatých ne k východu, ale k západu obrátiti poručil: tomu bez pochyby vstříc vyjíti chtěje, aby se nezdálo, že se tu slunci slouží.
Při mši sem i tam se obraceti pohanských kněží při obětech zvyk a obyčej naše římany naučil. O čemž Apulejus píše.
Za mrtvé mši sloužiti tolikéž od pohanů pošlo, kteříž devátého dne po smrti oběti za mrtvého svého konávali, odkudž oběť ta novendiale sacrificium sloula. Každého také roku 12. den februarii v každém městě ode všeho lidu posty a oběťmi svěcen býval a s svícemi rozžetými okolo hrobu se chodívalo. O čemž Ovidius in Fastis, Virgilius 5 Aeneidis, Cicero 2 De legibus a jiní. Podobného nemálo římané o hromnicích činí. Žide, když se v náboženství plésti začali, také pohanského toho obyčeje (za mrtvé totiž obětovati) byli se chytili, jakž knihy Machabejské ukazují. A římané toho raději, nežli což v božím slovu jest, následují.
Monstrancí po procesí s zvukem zvonu a jinými ceremoniemi nositi podobně jest vzato aneb od pohanů, kteříž své modly po ulicích nosívali a lidem ukazovali, jakž Apulejus svědčí, aneb od Židů, kteříž archu smlouvy před sebou slavně s zvukem trub nosívati dali.
Pozdvihování při mši z zákona levitského původ vzalo, kdež Bůh hrudí z hovádek při oběti poručil vzhůru pozdvihovati a sem i tam obraceti. Levit. 8. Ofěry lakomství kněžské vymyslilo a ku přikrytí toho vzali sobě na pomoc zákon Mojžíšův Deuter. 16, 16: Neukážeš se před Hospodinem prázdný.
Kněží při ordinování mazati z ceremonie levitské vzato. Levit. 8. Pleše pak a brady holiti vzato od pohanů: nebo Herodotus píše o egyptských knězích, že holení bývali, a v biblí také o tom svědectví máme. Baruch zajisté v kap. 6 o pohanských knězích mluvě (v. 30), dí: V domích modl sedí kněží, majíce hlavy i brady oholené etc. Sic Pán Bůh to zjevně zapověděl, Levit. 19, v. 27: Nebudeš stříhati hlavy své okrouhle, aniž kdo zohaví brady své. Tak Ezech. 44,20.
Obrazy do chrámu stavěti a jim poctivost činiti od pohanů se naučili. Nebo Bůh sic to tuze zamezil lidu svému: a Židé posavad v ohavnosti to mají. A sám Polidorus původ obrazů, rytin a slitin z pohanstva býti ukazuje; lib. 2, c. 23.
Voda svěcená a pokropování se jí z staré ceremonie levitského očišťování a kropení povstala. Světla v kostelích ve dne užívání aneb bíledně s svícemi po ulicích se toulání od pohanů původ má. O čemž Baruch 6, 18. Podobného sic nětco bylo i v ceremoniích židovských. Levit. 6.
Patrné tedy jest, že papež v svém náboženství mnoho má věcí starožitných, kteréž hned od pohanů a Židů prokázati může. Mimo to pak má mnoho věcí, kteréž ne tak sic starožitné jsou, ale vždy starožitnost neškodnou mají: totiž co od starých kacířů, kteříž v počátku církve bývali, vypůjčeno a do náboženství římského uvedeno jest.
Ku příkladu: Povoluje a učí papež vzývati anděly: a totéž za starodávna učili Cainitae, kacíři od církve potupení; jakž o tom Epiphanius píše, De haeresibus 38. Učí papež vzývati Marii a k ní o potřeby se utíkati: totéž učili Collyridii heretici, proti nimž píše tentýž Epiphanius, Haereses 79. Reliquiae sanctorum, to jest pozůstalostí svatých zmrlých k čemu by užívati měli, Sampsaei je tomu naučili, o nichž tentýž Epiphanius, Haereses 53.
Nábožnosti a svatosti u papeže veliký díl zaleži v postech. Totéž věřili farizeové, Luk. 18, a Dosithei, jakž Epiphanius píše. Praví papež, že svatost života kněžského záleží v zdrželivosti od manželství. Totéž Manichaei, Eucratitae a Tatianistae již dávno pravili. Svědek jest Augustyn, Epištola 74 et De haere-sibus c. 25.
Messalienses měli vystavená oratoria, v nichž ráno a večer se scházívali, v kterýchž svíce hořící ustavičně byly; sami chodili oděni v pytlích, žebrotou dům od domu se živíce. Neformují-liž se bystře k té starožitnosti mniši?
Montanus učil (čímž sic i Tertullian Otec zmámen byl), že i po smrti odpuštění hříchů se dochází skrze očistec. Tertullianus, lib De anima cap. 34. Podobně papež učí. Marcion kacíř pravil, že ti, kteříž v Starém zákoně zemřeli, nedostávali se do nebe, než že v místech podzemních odplatu brali. Tertullianus, Adversus Marcionem lib. 4. Odtud papež vyrozuměl, že v limbu byli otcové staří až do příchodu Kristova. Tentýž Marcion ženám křtíti dopouštěl (Tertullianus, Adversus Marcionem lib. 4). Totéž činí papež v čas potřeby, ale bezpotřebně.
Papeženci při křtu jazyku neznámého užívají. Totéž i staří činí, jmenovitě Marcosaei kacíři, o nichž Irenaeus a Epiphanius píše, že židovská slova při křtu prodrobovali, tajemství v tom zakládajíce, aby lejci ne všemu rozuměli. Nýbrž že oleje balsamového při křtu užívali, svědčí o nich; odkudž papeži křižmo jeho se urodilo. Papež praví, že mazání poslední jest svátost k spasení potřebná, ale toho ne sám sobě vymyslil. Nebo s. Augustyn svědčí, že Heracleonitae také tak smyslili a činili.
Titíž Heracleonitae pravili, že Kristus jest dvůj, jeden viditedlný, druhý neviditedlný. Podobně papež učí, Kristus viditedlný že jest v nebi, neviditelný v oplatku: a to prý celý Kristus, s božstvím i člověčenstvím, s kostmi, se krví, s vlasy etc. Svátost večeře Páně pod jednou podávati velí papež. Totéž před nimi činili Manichaei: ale Gelasius, biskup římský, to proklel jakž napřed připomenuto. Marcosaei učili, že se v večeři Páně chléb v přirozené tělo proměňuje: a to mocí slov říkaných, Epiphanius, Haereses 34. Totéž týmiž slovy učí papež. Manichaei půst zakládali v zdržení se od masa, byť se mezitím břicho jinými pokrmy a lahůdkami jakkoli vycpalo: jakž o nich s. Augustýn mluví, De moribus Manicheorum 1. 2, c. 13. A kdo neví, že totéž u papeženců půst slove?
Donatistae pravili, že církev mezi nimi toliko jest (Augustinus, Contra Donatistas c. 27). Taktéž i tito praví. Pelagiani pravili, že hřích přirozený nezatracuje. Totéž papeženci. Protož praví, že dítky nekřtěné ani do nebe se nedostávají ani do pekla, než do místa jiného, kdež není muk ani radosti, než tma toliko a mlčení věčné.
Což o skutcích dobrých papež učí, že mohou přirozenou mocí svobodné vůle činěni býti a že zasluhují u Boha milosti et disponunt ad gratiam reeipiendam. Totéž již dávno pelagiani učili. Proti nimž Augustýn s. mnoho psal a v knihách svých plno dovozování zanechal, že milostí boží toliko jde všecko spasení lidské.
Aj jak čistá jest tato starožitnost, jak dokonalé a celé s takovými, tak starožitnými kacíři srovnání! Starožitné tedy vpravdě jsou věci římského náboženství, poněvadž z židovského náboženství i také na díle z starých pohanských a kacířských bludů, modlářství a pověr sflekované a zlátané jsou; a kdož by jím v tom smyslu starožitnost odjíti chtěl, podobně by činil, jako by o chodcovském starém zlátaném plášti, že starý jest, mluviti dáti nechtěl. Mějtež však sobě tu starožitnost, milí papeženci, jestliže se v ní kocháte!
Vy pak, když pravou starožitnost, to jest starou boží pravdu, tu, kteráž hned od věků byla, milujete, držte se toho, co Starý dnů v starých dekretích a kanónech Písma svého vydal. A ti vás se všechněmi starými božími vyvolenými, kteříž kdykoli od počátku světa byli, jednomyslné u víře učiní. A to bude starožitnost, kterouž se podle pravdy před Bohem, anděly i lidmi spasitedlně chlubiti budete moci.