Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Po skončení velikonočních svátků se učedníci přesunuli do Galileje, kde se měli sejít s Ježíšem. Bylo jich celkem sedm. Utábořili se u Galilejského jezera. Každý kousek tamní krajiny jim připomínal Ježíše a jeho mocné skutky. Na tomto jezeře se třásli hrůzou z divokých vln, které zmítaly jejich lodí. Ježíš k nim tehdy přišel po vodě a zachránil je. Viděli i místo, kde Ježíš několika chleby a rybami nasytil pět tisíc lidí. Nedaleko leželo Kafarnaum, kde vykonal mnoho zázraků a znamení. Měli pocit, jako by všechno prožívali znovu, a už se nemohli dočkat, až Ježíše opět uvidí.
Byl příjemný večer. Galilejské jezero se třpytilo v paprscích zapadajícího slunce. Přes hlubokou modř vody bylo jasně vidět východní pobřeží a za ním zalesněné kopce. Petr, který měl ještě stále rád lodě a rybaření, navrhl, aby se vydali na jezero a spustili sítě. Všichni souhlasili a ochotně se k němu přidali. Potřebovali si opatřit nějaké jídlo a noční rybolov byl skvělou příležitostí. Vypluli tedy a pustili se do práce. Noc zvolna plynula, ale očekávaný úlovek ne a ne přijít. Jako by se ryby jejich sítím vyhýbaly. Čekání na úlovek si krátili vzpomínáním na Ježíše a na podivuhodné události, které s ním prožili. Přemýšleli o tom, co s nimi bude. Vyhlídky nebyly růžové.
Svítalo. Za celou noc do sítí nevplula jediná ryba. Učedníci byli rozmrzelí. Seděli v lodi a netečně sledovali chuchvalce ranní mlhy, líně se válející nad hladinou. Vtom si Filip všiml, že je z pevniny někdo pozoruje.
„Podívejte, na našem tábořišti někdo je,“ řekl.
Petr s Janem se okamžitě chopili vesel a zamířili ke břehu. Byli pár metrů od skal, když neznámý muž zavolal: „Nemáte něco k jídlu?“
„Nemáme,“ odpověděli učedníci smutně.
„Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam něco najdete.“
Jan se postavil na příď a pozorně si cizince prohlédl. „To je Ježíš,“ řekl potom Petrovi.
Petr na nic nečekal, skočil do vody a plaval ke skalám. Ostatní zůstali v lodi a dopluli ke břehu se sítí plnou ryb. Jakmile vystoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb.
„Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“ řekl Ježíš.
Petr spěchal k síti a pomohl ostatním vytáhnout ji na břeh. Když bylo vše připraveno, Ježíš porcoval jídlo a podával je učedníkům. Všem se v tu chvíli vybavilo, jak na úpatí hory nasytil pětitisícový zástup. Zmocnila se jich tajemná bázeň a jen na zmrtvýchvstalého Ježíše tiše hleděli.
Vzpomínali na okamžik, kdy je Ježíš na břehu jezera vyzval, aby ho následovali. Tehdy jim stejně jako dnes řekl, aby spustili síť na pravou stranu lodi. Nejprve se zdráhali, ale když to udělali, vytáhli tolik ryb, že se síť trhala. Potom je Ježíš vybídl, aby opustili své rybářské lodě, a slíbil jim, že z nich udělá rybáře lidí. Došlo jim, že Ježíš zázrak zopakoval, aby jim celou událost připomněl. Chtěl, aby pochopili, že jeho smrt je nezbavila odpovědnosti, kterou jim svěřil. V budoucnu už s nimi sice neměl osobně být a oni už se neměli živit původním povoláním, ale zmrtvýchvstalý Zachránce se o ně chtěl i nadále starat. Zajistí jim vše, co budou potřebovat. Svým činem jim připomněl, že pokud budou pracovat s ním a spojovat své lidské úsilí s jeho mocí, budou mít vždy úspěch.
Jedli mlčky. Okolní krajinu ozařovaly paprsky vycházejícího slunce, které jako by souzněly s jejich vnitřní radostí. Byli šťastní, že jsou zase s Ježíšem. Na chvíli zapomněli na hrůzy ukřižování a měli pocit, že je všechno jako dřív. Jen v Petrově nitru hlodala nejistota. Potřeboval se přesvědčit, že mu Ježíš odpustil.
Jakmile dojedli, Ježíš se obrátil k Petrovi a přede všemi se zeptal: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ostatní učedníci?“
Petr na něho udiveně pohlédl. Nechápal, na co se ptá. Dávno vystřízlivěl z představy, že je lepší než druzí. Spíše se mu zdálo, že je ze všech nejhorší. Za posledních deset dní ve svých očích hodně klesl. Připadal si jako poslední z posledních. Nesměle si odkašlal a tichým hlasem řekl: „Ty víš, že tě mám rád.“
„Starej se o ty, kdo se ke mně přidají,“ odvětil Ježíš s úsměvem.
Kolem ohně se na chvíli rozhostilo ticho. Učedníci si prohlíželi Petra a v srdcích jim hlodala pochybnost: Může tento člověk, který jejich Pána a Mistra tolikrát zradil, správně vést druhé lidi? Příliš tomu nevěřili.
„Petře,“ ozval se Ježíš znovu, „miluješ mě?“
Petr znejistěl. Bylo mu to nepříjemné, ale odpověděl: „Ano, ty víš, že tě mám rád.“
„Starej se o ty, kdo se ke mně přidají.“
Na Petrově tváři se mihl úsměv. Potěšilo ho, že mu Ježíš nic nevyčítá a důvěřuje mu. Sám si už nevěřil. Zjistil, jak málo stačí, aby člověk sešel ze správné cesty. Natáhl se pro klacek a prohrábl jím ohniště. Když jej pokládal na zem, ozval se Ježíš potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“
Petr se na Ježíše smutně podíval. Myslel si, že pochybuje o jeho lásce. „Pane, ty víš všechno. Ty také víš, že tě mám rád.“
Petr Ježíše třikrát veřejně zapřel a Ježíš se třikrát nechal ujistit o jeho lásce a věrnosti, třikrát položil Petrovi otázku, která ho zasáhla do citlivého místa. Odhalil ostatním učedníkům hloubku Petrovy lítosti a ukázal, jak opravdově se tento dříve chvástavý muž pokořil.
Před svým selháním Petr často mluvil ukvapeně a neuváženě. Vždy ochotně opravoval druhé a svůj názor vyjadřoval dřív, než si ho stačil promyslet nebo než si ujasnil, co chce vlastně říct. Po svém selhání byl však úplně jiný. Už nebyl prudký, sebejistý ani povýšený. Stal se z něho klidný, ukázněný a pokorný člověk.
Ježíš svými otázkami naznačil, co je jedinou podmínkou pro to, aby se člověk mohl stát jeho učedníkem a podílet se na záchraně světa. Ukázal, že nejdůležitějším předpokladem je láska k Bohu. I kdyby byl Petr ve všem dokonalý, bez lásky k Ježíši by nemohl správně vykonávat svoji práci. Vzdělání, laskavost, výřečnost, vděčnost a horlivost jsou sice důležité, ale bez lásky nemůže věřící ve službě obstát.