52. Setkání s učedníky

Neděle se chýlí ke konci. Stmívá se. Učedníci jsou zavření v horní místnosti, v níž s nimi Ježíš strávil poslední chvíle před svým ukřižováním. Mají strach, že je lidé začnou pronásledovat. Po celém městě se šíří zprávy, že ukradli Ježíšovo tělo, a Kaifáš vzkazuje, že s nimi udělá krátký proces. Najednou někdo zaklepe na dveře.

„Kdo to jen může být?“ sykne Petr a opatrně se přikrade ke dveřím. Přitiskne k nim ucho, zatají dech a poslouchá. Klepání se ozve znovu, teď mnohem silněji. Petr ucukne a potichu se zeptá: „Kdo je tam?“

Zvenku zazní dva známé hlasy. Jsou to jejich přátelé, kteří odpoledne odešli do nedaleké vesnice jménem Emaus.

Petr otevře a vpustí je dovnitř. Oba učedníci, ještě celí udýchaní po namáhavé cestě, vyprávějí, jak podivuhodně se jim Ježíš zjevil. „Přidal se k nám a začal se s námi bavit, ale my jsme ho vůbec nepoznali. Divil se, proč jsme tak smutní, a potom nám začal vysvětlovat starozákonní proroctví a ukazoval nám, že Mesiáš musel zemřít. Jeho výklad byl strhující. Nikdy dříve jsme o tom takto neuvažovali. Pozvali jsme ho k nám na oběd. Když si vzal chléb, rozlomil ho a poděkoval Bohu, jako bychom se probudili. Poznali jsme, že je to Ježíš. Byli jsme radostí bez sebe. On opravdu žije...“

Petr nedokázal potlačit vzrušení. „Vidíte?“ zvolal. „Říkal jsem vám to! I mně se dnes odpoledne zjevil...“

„To není možné,“ kroutili ostatní učedníci nevěřícně hlavami. Připadalo jim to příliš krásné, než aby to mohla být pravda.

Najednou se vedle nich objevila nějaká postava. Všichni strnuli.

„Pokoj vám,“ řekl neznámý muž.

Učedníci vykřikli strachy, protože si mysleli, že vidí ducha.

„Proč jste tak vyděšení? Vždyť jsem to já. Podívejte se na moje ruce a nohy. Dotkněte se mne a přesvědčte se. Duch přece není z masa a kostí.“

Učedníci se k němu nahrnuli a překvapením vydechli: „Podívejte, tady jsou rány po hřebech... A tady...“

„Mám hrozný hlad,“ přerušil je Ježíš. „Nemáte něco k jídlu?“

Ženy mu podaly kus pečené ryby. Ježíš si ji s díky vzal, posadil se a dal se do jídla. Ostatní se rozesadili kolem něho. Když snědl několik soust, rozhlédl se, usmál se a řekl: „Všechno, co se stalo, předpověděli proroci.“ Potom jim začal vykládat nejrůznější místa Starého zákona. Učedníkům pomalu svítalo. Všechny dřívější představy o Mesiáši se hroutily a přetavovaly v nové myšlenky. Ježíš je svým výkladem hluboce zasáhl. Začínali chápat, že Mesiášova smrt byla činem, jímž Bůh napravil narušené vztahy s lidmi a přinesl rozhodující důkaz o čistotě svého charakteru. Celý vesmír se sjednotil. Ďáblova filozofie byla demaskována. Andělé zděšeně zírali, jak lidé ovládaní silami temnoty zesměšňují, týrají a zabíjejí toho, který jim pomáhal, léčil je, vracel jim život, odpouštěl hříchy a povzbuzoval je. Zlo bylo poraženo.

Učedníci si začínali uvědomovat podstatu a rozsah svého poslání. Měli světu předat zprávu o milosrdném Bohu. Byli svědky jeho života, smrti, vzkříšení. Pochopili proroctví, která na tyto události poukazovaly. Poznali svatost Božího zákona, podstatu plánu záchrany a Ježíšovu moc odpouštět hříchy. S tím vším teď měli seznámit lidi a hlásat radostnou zprávu o záchraně a pokoji.

Ježíš jim daroval Ducha svatého. Dechl na ně a řekl: „Sesílám na vás Ducha svatého. Pokud se jím necháte vést, budete mými zástupci. Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nebudou.“ Tím jim předal důležitou autoritu a ukázal jim, kdo je jeho pravým následovníkem: člověk, jehož vyučil sám Bůh a v němž přebývá Duch svatý, člověk, jehož život je podřízen Ježíši.

Nakonec se s nimi rozloučil a zmizel. Učedníci zůstali jako opaření. Hleděli jeden na druhého a nebyli schopni slova. Prožívali obrovskou radost, protože se stali součástí největší události všech dob. V jejich nitrech ale sílila obava, že svěřený úkol nezvládnou. Vždyť je jich jen hrstka, jsou bezvýznamní, nemají žádné zvláštní schopnosti.

Vtom do místnosti vstoupil Tomáš. Vracel se z města, kam odešel sehnat něco k jídlu. Přinášel kukuřičné placky, několik čerstvých ryb a cibuli. Když si všiml, jak jsou učedníci zaražení, posměšně pronesl: „Vypadáte, jako by se vám zjevilo strašidlo.“

„Strašidlo ne,“ odvětil Petr, „ale sám Ježíš. Všichni, kdo tady stojí, na vlastní oči viděli, že jsem vám nelhal. Opravdu žije.“

„Cože?“ ušklíbl se Tomáš. „To je přece nesmysl.“

„Není,“ trval Jan na svém. „Byl tady, jedl s námi, vyučoval nás, a dokonce nám dovolil dotknout se jizev po ukřižování.“

Tomáš si změřil kamarády pohledem a nevěděl, co si má myslet. Jejich vyprávění o neobyčejných zjeveních Ježíše ho uvádělo do ještě většího zoufalství. Připadal si méněcenný. Všem se zjevil, jen mně ne, pomyslel si. Copak mu na mně vůbec nezáleží? Jsem snad horší než ostatní?

„Dokud ho neuvidím na vlastní oči a nedotknu se jeho ran, neuvěřím,“ řekl nakonec a přestal se o Ježíši bavit. Po zbytek večera se už k tomuto tématu nevrátil a do konce týdne se učedníkům vyhýbal.

Navštívil je až v pátek večer. Chtěl s nimi povečeřet a oslavit den odpočinku. Navzdory všem pochybnostem měl v sobě přece jen malou jiskru naděje, že by ony neuvěřitelné zprávy mohly být pravdivé. Usedl s ostatními ke stolu, vzal si placku, kus ryby a pustil se do jídla.

Při večeři učedníci znovu probírali důkazy, které jim Ježíš ukázal v proroctvích. Najednou za jejich zády zapraskala podlaha. Všichni jako na povel otočili hlavy tím směrem. Nejprve viděli, jak se v místnosti pohnul vzduch, a poté se před nimi objevil Ježíš. „Pokoj vám,“ pokynul rukou a obrátil se k Tomášovi: „Polož svůj prst sem… Podívej se na mé dlaně a vlož prst do rány v mém boku. Nepochybuj a věř.“

Tomáš padl na kolena a vykřikl: „Můj Pán a můj Bůh!“

„Ty jsi uvěřil, protože jsi mě viděl. Šťastní jsou ti, kdo neviděli, a přece uvěřili.“ Vůbec se na Tomáše nezlobil. Nevyčítal mu jeho pochybnosti ani uraženou ješitnost. Chápal jeho výhrady a přišel povzbudit jeho víru. Chtěl, aby se spojil s ostatními učedníky a pomohl jim šířit radostnou zprávu o úžasném Božím charakteru a záchraně do celého světa.