Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Pomalu se rozednívalo. Vojáci, kteří drželi stráž u Ježíšova hrobu, seděli na kamenech; někteří klábosili, jiní podřimovali a další se rozespale protahovali. Všichni nedočkavě očekávali chvíli, kdy jim tato nudná služba skončí. Přišlo jim směšné, že jich k hrobu toho podivného Galilejce poslali celou stovku. Bohatě by jich stačilo pět šest. Jako by se báli, že jim mrtvý uteče.
„Byl to chudák,“ utrousil jeden voják a pokynul hlavou směrem k hrobu. „Jsem přesvědčený, že byl nevinný.“
„Hm, to už je teď stejně jedno,“ zabručel druhý a kopl do kamene, který se mu válel u nohy. Vyletěl do vzduchu a narazil do skály. Jakmile dopadl na zem, ozvalo se burácení hromu, země se zachvěla a krajinu ozářilo ostré světlo. Vojáci jako na povel vyskočili na nohy a ustrašeně se rozhlíželi. Kousek od hrobu se zjevila obrovská zářící postava. Byl to anděl, který pastýřům na betlémských kopcích zvěstoval Ježíšovo narození.
Vojákům se roztřásla kolena. Anděl uchopil kámen, jímž byl zavalený vchod do hrobu, a lehce, jako by to bylo peříčko, ho odvalil stranou. Znovu se ozvalo burácení hromu, opět se zachvěla země a několikrát se zablesklo. Anděl se sklonil ke vchodu a zakřičel: „Ježíši, vyjdi ven, Otec tě volá!“
V tom okamžiku se objevily zástupy andělů a z hrobu vyšla postava v zářivém obleku. Ježíš. Při pohledu na anděly a oslaveného Zachránce padli římští vojáci k zemi jako mrtví. Mnozí měli strach, že je vzkříšený Ježíš potrestá za jejich surové zacházení. Tiskli obličeje k zemi a neodvažovali se ani hnout.
Potom vše utichlo a krajina potemněla. Vojáci opatrně vzhlédli, a když zjistili, že nebeský zástup zmizel, vstali a tak rychle, jak jim jen třesoucí se nohy dovolily, běželi k zahradní bráně. Potáceli se jako opilí a spěchali do města. Mířili sice k Pilátovi, ale jelikož jim cestu zkřížili kněží, museli jít nejprve k veleknězi.
Celí bledí a roztřesení předstoupili před Kaifáše a začali zmateně popisovat, co se stalo: „Ten ukřižovaný byl Boží Syn. Vyšel z hrobu jako vítěz!“
Kněží strnule seděli. Kaifáš chtěl něco říct, ale nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo. Jen naprázdno pohyboval rty. Vojáci na něho chvíli překvapeně hleděli, potom se otočili a odcházeli. Když byli ve dveřích, Kaifáš se vzpamatoval a zakřičel: „Počkejte přece! Nikomu neříkejte, co jste viděli.“
„To je pěkné, ale jak máme vysvětlit, že je hrob prázdný?“ krčili vojáci rameny.
„Řekněte, že jste usnuli a že tělo ukradli učedníci,“ naváděli je kněží. „Zaplatíme vám za to.“
„No jistě,“ ušklíbli se vojáci, „a Pilát nás dá popravit.“
„S Pilátem to domluvíme,“ slibovali kněží a každému vojákovi vyplatili tučnou odměnu. Krátce nato se po městě roznesla zpráva, že učedníci v noci ukradli Ježíšovo tělo a teď všude rozhlašují, že jejich Mistr vstal z mrtvých.
Mezitím se k hrobu vydaly ženy, které patřily k Ježíšovi. Chtěly Mistrovo tělo omýt, pořádně nabalzamovat a pečlivě zavinout do pláten. Jako první k hrobu dorazila Marie Magdalská. Když zjistila, že je kámen pryč, rozběhla se zpět do města, aby to oznámila učedníkům. Krátce po ní přišly na místo ostatní ženy. U hrobu svítilo světlo, ale Ježíšovo tělo tam nebylo. U vstupu seděl neznámý mladík v zářivém rouchu. Byl to anděl, který odvalil kámen. Přišel v lidské podobě, aby je nevyděsil, ale jelikož celý zářil, ženy z něj měly stejně strach a chtěly utéct. „Nebojte se,“ řekl anděl klidným hlasem. „Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není tady. Vstal z mrtvých.“ Ženám se chvěly nohy a po tvářích jim stékaly slzy. „Pojďte se podívat na místo, kde ležel,“ vybídl je anděl.
Ženy opatrně vstoupily do hrobu. Uvnitř seděl další anděl v lidské podobě. Jakmile je uviděl, zeptal se: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen. Copak si nepamatujete, že vám to oznámil předem?“
Ženy byly radostí bez sebe. Tváře jim hořely a pořád dokola opakovaly: „On žije! On žije!“ A rychle to utíkaly oznámit učedníkům.
Ti už však byli pryč – vydali se s Marií k hrobu. Když tam dorazili a zjistili, že hrob je opravdu prázdný, vyděsilo je to k smrti. Mysleli si, že Ježíšovo tělo někdo ukradl, a báli se, že Římané i Židé obviní z krádeže právě je. Okamžitě se proto vrátili do města a u hrobu zůstala jen Marie.
Zírala do prázdného hrobu a srdce jí svíral zármutek. Jak tak hledí nepřítomně před sebe, najednou si všimne dvou andělů. Jeden sedí na místě, kde měl Ježíš hlavu, a druhý tam, kde měl nohy. Protírá si oči a přemýšlí, jestli se jí to nezdá.
Vtom se jí jeden z nich zeptá: „Co se ti stalo?“
„Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili,“ odvětila Marie sklesle. Byla natolik otupělá událostmi posledních dní, že jí vůbec nedocházely souvislosti. Hleděla na anděly, jejím tělem lomcoval pláč a nebyla schopná pohybu.
„Proč pláčeš?“ ozvalo se pojednou kousek od ní. „Koho hledáš?“
Marie pozvedla zrak a přes závoj slz uviděla jakéhosi muže. Domnívala se, že je to zahradník. „Pokud jsi ho někam odnesl, řekni mi, kde ho najdu,“ žádala.
Muž ji chvíli pozoroval a potom řekl: „Marie...“
Marie sebou trhla. Rychle si utřela oči rukávem a znovu se na muže podívala. „Mistře!“ vykřikla radostí, padla Ježíši k nohám a chtěla ho obejmout.
„Nedotýkej se mne,“ zarazil ji Ježíš. „Dosud jsem nevystoupil k Otci. Běž však k mým učedníkům a vyřiď jim, že brzy vystoupím do nebe. A také jim řekni, že na ně čekám v Galileji.“
Marie vyskočila ze země a rozběhla se do města. Její žal se proměnil v nepopsatelnou radost. Z očí jí sice pořád tekly slzy, ale nyní to byly slzy dojetí. Můj Pán žije! říkala si v duchu. Zvítězil nad smrtí!
Jakmile našla učedníky, začala jim vše podrobně líčit. Vyprávěla jim o svém setkání s podivným zahradníkem, který se jí ptal, proč pláče, a potom ji oslovil jménem. „Byl to Ježíš,“ sdělovala nadšeně. „Září jako slunce, je krásný, je živý!“
Většina učedníků jejím slovům nevěřila; hleděli na ni a mysleli si, že blouzní. V Petrovi a Janovi však začala klíčit naděje. Chvíli ji zkoumavě pozorovali, a když si všimli, jak jí nadšením planou oči, uvěřili jí a zasypali ji otázkami: „Co říkal? Vzkázal nám něco?“
„Mám vám vyřídit – tedy hlavně tobě, Petře – že se chystá vystoupit k Otci,“ odvětila Marie radostně. „Ale ještě předtím se s vámi chce setkat v Galileji.“
„Hlavně mně?“ vydechl Petr překvapeně. Znovu se mu vybavilo, jak Ježíše několikrát zapřel, jak se zaklínal a vykřikoval, že ho nezná. Srdce se mu stáhlo úzkostí. Už nikdy by nechtěl zažít nic podobného. Strašlivě toho litoval. Prožil nejbolestivější chvíle svého života. Nyní zatoužil po setkání s Ježíšem – potřebuje se ujistit, že mu odpustil. Bez přemýšlení vyběhl ven.