Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Po Ježíšově výkřiku se na Golgotě rozhostilo tíživé ticho. Zdálo se, že lidé ani nedýchají. Učedníci byli zděšení. Hleděli na Ježíšovy zavřené oči, svěšenou hlavu, zkrvavené vlasy, probodnuté ruce i nohy a svírala je nepopsatelná úzkost. Nechtěli uvěřit, že je mrtvý. Zármutek je zlomil a oni zapomněli, že jim to všechno řekl předem. Jejich plány vzaly zasvé. Viděli jen kříž a na něm krvácející oběť. Budoucnost se jim zdála temná a beznadějná.
Ani kněží a farizejové nejásali. Dosáhli sice svého, ale pocit vítězství se nedostavil. Pozorovali trhliny ve skalách, cítili silné zemětřesení a dostali strach. Měli hrůzu z toho, že by se pozornost lidí mohla i nadále soustředit na události spojené s Ježíšovým ukřižováním. Báli se následků a pustili se do zametání stop. Vydali se za Pilátem. „Brzy začne sobota,“ řekli mu, „a proto by nebylo dobré, aby těla zůstala viset na kříži. Znesvětilo by to den odpočinku.“
Pilát váhavě přikývl. Za normálních okolností by neměl pro židovské náboženství pochopení, ale nyní jim vyhověl. Ani on si totiž nepřál, aby bylo Ježíšovo tělo lidem příliš dlouho na očích. Nařídil vojákům polámat odsouzencům nohy, počkat, až se udusí, a pak je sundat z křížů.
Vojáci se ihned dali do práce. Dobře mířenými ranami oběma lotrům zlomili holenní kosti. Ozval se smrtelný chrapot a těla se začala zmítat v poslední křeči. Potom přistoupili k Ježíši. Pozorně si ho prohlédli a překvapeně vykřikli: „On už je mrtvý!“
„To není možné,“ kroutili kněží udiveně hlavami. „Ještě nikdo nezemřel na kříži tak rychle. Vezměte kopí a probodněte mu bok. Chceme mít jistotu, že je opravdu po smrti.“
Jeden z vojáků vrazil do Ježíšova těla kopí. Z rány vytryskla voda a krev. Nebylo pochyb, Ježíš byl skutečně mrtev. Nezemřel však na následky ukřižování ani ho nezabila rána kopím, ale puklo mu srdce. Roztrhlo se duševní trýzní, kterou mu způsobilo oddělení od Boha.
Jakmile vojáci skončili, přistoupili k prostřednímu kříži Josef z Arimatie a Nikodém v doprovodu sluhů, kteří nesli plátno a nádobu s vzácnou směsí myrhy a aloe, a chtěli tělo nabalzamovat.
„Co to děláte?“ zeptal se jich ustrašeně Jan, jenž zpovzdálí vše sledoval.
„Chceme ho pohřbít,“ odvětil Nikodém. „Získali jsme povolení od Piláta.“
Jana odpověď překvapila. Nedokázal pochopit, jak je možné, že tak bohatí a vysoce postavení muži mají o pohřeb jejich Pána stejný zájem jako on.
Stál opodál a ochromený žalem sledoval, jak muži snímají Ježíšovo tělo z kříže. Opatrně ho položili na zem, složili mu ruce na prsa, nabalzamovali ho a ovinuli plátnem. Potom ho odnesli do Josefovy hrobky, nacházející se poblíž Golgoty, a k jejímu vchodu přivalili obrovský kámen. Jan a Marie Magdalena s Ježíšovou matkou jim pomáhali. Začalo se smrákat. Nikodém a Josef z Arimatie se vydali domů, protože nechtěli porušit sobotní klid. Také Jan odešel. U hrobu zůstaly jen obě ženy. Naříkaly nad údělem muže, kterého tolik milovaly.
Pak zapadlo slunce a nastala sobota – nejpodivnější sobota v dějinách Izraele. Ve všech domácnostech panoval zvláštní smutek. Na všechny dolehla tíseň a neklid. Mnozí z Židů, kteří měli doma svitky Starého zákona, celou noc zkoumali starobylá proroctví. Jedni chtěli plně pochopit význam slavených svátků, druzí se chtěli utvrdit, že Ježíš nebyl tím, za koho se vydával. Další hledali se zlomenými srdci důkazy, že Ježíš je skutečně Mesiáš. Každý zkoumal Písma s jiným záměrem, ale všichni se přesvědčili, že se v událostech posledních dní naplnila proroctví a že ukřižovaný je Zachráncem světa. Dokonce i někteří kněží uvěřili, že Ježíš je Mesiáš.
Celý Jeruzalém nemluvil o ničem jiném než o Ježíši. Jeho jméno se neslo od úst k ústům. U bran města se shromažďovali nemocní a ptali se po zázračném Lékaři. Přišli s nadějí, že je Ježíš uzdraví, ale čekalo je jen zklamání. V ulicích se ozýval nářek. Bez Ježíšova doteku umírali. Žalostné výkřiky trpících dávaly všem na vědomí, že ze světa odešlo veliké světlo. Bez Ježíše byla země temná a ponurá.
I kněží měli plnou hlavu starostí. Zpočátku se radovali z vykonané pomsty, ale později v nich začaly hlodat pochybnosti. Snažili se sami sebe přesvědčit, že Ježíš byl podvodník. Marně. Před očima měli jeho zázraky. Mnozí z nich na vlastní oči viděli, jak mrtvému Lazarovi vrátil život. Třásli se, aby Ježíš sám nevstal z mrtvých a znovu se před nimi neobjevil. Vybavilo se jim, jak prohlašoval, že má moc svůj život dát a zase si ho vzít. Tehdy se mu smáli – a nyní měli nahnáno, aby se to opravdu nestalo.
Celé sobotní dopoledne si s tím dělali starosti. Krátce po obědě svolali radu a pak se vypravili za Pilátem. „Pane,“ začali, „vzpomněli jsme si, že ten podvodník za svého života řekl, že třetího dne bude vzkříšen. Postav proto k hrobu stráž, aby jeho učedníci neukradli tělo a neřekli lidem, že byl vzkříšen z mrtvých. Mohlo by to mít nedozírné následky.“
Pilát si je změřil pohledem, pomalu přešel k oknu a vyhlédl ven. Na nádvoří uviděl početný hlouček lidí, kteří o něčem zapáleně rokovali. Chvíli je pozoroval, potom se otočil a pronesl: „Dobrá, vezměte si stráž a dejte hlídat hrob. Bude to tak jistější.“
Kněží se uctivě uklonili a vyšli ze sálu. Jakmile byli venku z paláce, začali jednat. Nechali ke vchodu přivalit obrovský kámen, omotali ho provazem, jeho konce připevnili ke skále a zapečetili římskou pečetí. Kolem hrobu rozestavili stočlennou vojenskou stráž, aby se nikdo nemohl k hrobu ani přiblížit. Když měli pocit, že udělali všechno, co bylo v jejich silách, aby Ježíšovo tělo zůstalo v hrobce, ulehčeně si oddechli a spokojeně zamířili domů. Mysleli si, že je nebezpečí zažehnáno. Ovšem mýlili se. Žádný provaz, pečeť ani stráže nemohly Pána života udržet v hrobě. Hodina jeho vysvobození se přiblížila.