49. Ukřižování

Slunce šplhalo po obloze a svým žárem sužovalo všechno živé. Kolem deváté se na nádvoří ozval hluk a práskání biče. Jeden z vojáků vykřikl: „No tak, hněte sebou!“ V bráně se objevili první lidé. V čele průvodu šli otroci, kteří nesli dlouhé železné hřeby, provazy a kladiva, za nimi pochodovalo několik vojáků a v jejich těsném závěsu klopýtali odsouzenci – dva zloději a Ježíš. Každý z nich, jak to nařizoval římský zákon, si nesl na zádech příčný trám.

Ježíš se sotva vlekl. Byl vysílený, zmučený, utýraný. Z rozdrásaných zad mu tekla krev, trnová koruna se mu zarývala do hlavy, nohy se mu třásly. Dav, který Ježíše doprovázel, viděl, jak je vyčerpaný a vrávorá, ale nikdo mu nepomohl. Po několika krocích Ježíš pod tíhou břemene upadl a trám ho přirazil k zemi. Z jeho úst se vydral tlumený sten. Byla to hrozná podívaná. Vojáci dostali strach, že by odsouzenec mohl zemřít dřív, než ho stačí ukřižovat, a proto se začali rozhlížet po někom, kdo by mu pomohl. Vtom jeden z nich uviděl v zástupu statného muže. Byl to Šimon z Kyrény, který se právě vracel z pole. Slyšel hrubé urážky, nadávky a stále se opakující posměšné výkřiky. V údivu nad tím vším se zastavil.

V tu chvíli k němu přistoupil voják a poručil: „Pomoz mu!“

Šimon se bez řečí sklonil k Ježíši, sundal mu ze zad těžké břemeno a nechal si je naložit na svá záda. Potom se vydal na vrchol hory. Tento okamžik od základu změnil jeho život. Díky tomu, že se tváří v tvář setkal se svým Zachráncem a měl účast na jeho utrpení, se v jeho srdci probudila láska k Bohu a později se stal křesťanem.

Ježíš namáhavě vstal, narovnal se a rukou si otřel krev z čela. Vtom vzduchem zasvištěl tenký řemen biče a dopadl na Ježíšova zkrvavená záda. Ježíš poklesl v kolenou a zasténal. Ženy stojící poblíž začaly naříkat. Už nemohly déle snášet pohled na zuboženého člověka. Nad jeho utrpením jim pukalo srdce.

Ježíš na ně pohlédl a z rozbitých rtů mu splynula soucitná slova: „Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a svými dětmi.“ I ve chvíli největšího utrpení myslel na druhé. Znal budoucnost a věděl, že mnohé z těch, které nad ním nyní pláčou, zahynou i se svými dětmi během zkázy Jeruzaléma.

V davu to vřelo. Vzduchem se nesly posměšné poznámky. „Uvolněte cestu králi,“ křičeli jedni. „Tvrdil o sobě, že je Syn Boží, a teď sotva stojí na nohou!“ volali druzí. Mnozí z těchto posměváčků jen o pár dní dříve provolávali Ježíši slávu, když vjížděl do Jeruzaléma. Byli to bezpáteřní lidé, kteří se snadno nechali ovlivnit většinou. Kněží a farizejové z toho měli radost. Připadali si jako vítězové.

Průvod se šinul ulicemi směrem k vrcholu kopce, z něhož byl krásný výhled na Jeruzalém, a zastavil se na skalnatém výběžku. Tvarem připomínal lidskou lebku a také se tak jmenoval. Aramejsky se mu říkalo Golgota.

Když došli na místo, začali vězně přivazovat na kříže. Oba zločinci se vzpouzeli, Ježíš však nekladl žádný odpor. Ani nezasténal. Z jeho tváře vyzařoval klid a vyrovnanost.

Kousek od Ježíše stála jeho matka a všechno napjatě sledovala. Měla tisíc chutí k němu pokleknout, podepřít mu poraněnou hlavu a omýt čelo. Nedovolili jí to. Cestou na popraviště se utěšovala nadějí, že Ježíš projeví svou moc a vysvobodí se z rukou nepřátel. Potom si vzpomněla, že všechny tyto události předpověděl, a propadla zoufalství. V bolestném napětí sledovala, jak zločince přivazují na kříž, a v duchu se ptala sama sebe: Nechá se ukřižovat i Ježíš, který probouzel mrtvé k životu? Dovolí, aby ho nepřátelé tak krutě zabili? Budu se muset dívat na jeho utrpení, aniž bych mu mohla jakkoli pomoci? Viděla, jak mu roztáhli ruce na kříž a začali do nich vbíjet hřeby. Ztratila vědomí. Jan, který stál vedle ní, ji v poslední chvíli zachytil a spolu s dalšími učedníky odnesl stranou.

Přihlížející čekali, že Ježíš začne hrubě nadávat, ale nedočkali se. Místo nadávek se z jeho úst vydralo něco zcela nečekaného. Překvapení lidé uslyšeli slova modlitby: „Otče, odpusť jim, vždyť oni nevědí, co dělají...“ Nemyslel na sebe, nýbrž na své nepřátele. Neproklínal vojáky, kteří s ním tak krutě zacházeli. Nesvolával pomstu na kněze a přední muže, jimž jeho utrpení působilo radost. On je v jejich nevědomosti litoval. Svým prorockým zrakem viděl, jaký strašný osud je stihne. Vytrhli se Bohu z rukou, ocitli se mimo jeho ochranu a vydali se ďábelským silám, které je zničí. Ježíši tou představou pukalo srdce.

Když ho přibili na trám, pomocí provazů ho vytáhli na svislý kůl a příčný trám nahoře přivázali. Poté nad Ježíšovu hlavu připevnili cedulku s nápisem: „Ježíš Nazaretský, král židovský.“ To Židy rozčílilo. Členové velerady začali namítat: „Mělo tam stát ‚vydával se za židovského krále‘.“ Šli si stěžovat k Pilátovi, autorovi nápisu. Ten na ně opovržlivě pohlédl a řekl: „Napsal jsem, co jsem napsal.“ Židé zuřili. Pochopili, že nápis je výsměchem židovskému národu. Oznamoval, že Židé jsou v područí Římanů. Kdokoli by se chtěl vydávat za židovského krále, zaslouží si smrt.

Lidé pod křížem se začali Ježíši posmívat: „Jiné zachránil, ale sám sebe zachránit neumí!“ „Je to podvodník a lhář!“ „Sestup z kříže, a uvěříme v tebe.“

K posměškům se připojili i ukřižovaní zločinci, jako by chtěli ulevit svému utrpení. Potom si ale jeden z nich všiml Ježíšovy trpělivosti a soucitu. Ztichl a pozorně si ho prohlížel. Cosi se v něm pohnulo, a když uslyšel, jak se jeho druh na vzdáleném kříži Ježíši posmívá, okřikl ho: „Copak se ani Boha nebojíš? My jsme byli za své zločiny spravedlivě odsouzeni – on je však nevinný.“ Po těchto slovech otočil k Ježíši hlavu a přiškrceným hlasem žádal: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“

Ježíš pohlédl na zločince a s námahou odvětil: „Slibuji ti, že budeš se mnou v ráji.“ Jakmile to řekl, ozářil jeho hlavu paprsek světla. Srdce zločince, který litoval svých hříchů, se naplnilo pokojem.

Pak si Ježíš všiml své matky. Stála nedaleko kříže, s bolestí ve tváři ho pozorovala a celá se chvěla. Po jejím boku stál Jan a zlehka ji podepíral. Ježíš se ztěžka nadechl a řekl: „Matko, svěřuji tě do Janovy péče.“ A k Janovi pronesl: „Jane, postarej se o ni, jako by to byla tvá matka.“

Marie si zakryla tvář a klesla na kolena. Nemohla se déle dívat na zubožené tělo svého syna. Bylo stažené ve smrtelné křeči, celé pokřivené a zohavené. Z rukou a nohou mu tekla krev, na kůži měl puchýře od slunka a fialové pruhy od bičování, z masa mu vystupovaly kosti. Příšerná podívaná.

V poledne se zničehonic setmělo. Zemi zahalila tma jako o půlnoci. Na Golgotě zavládlo hrobové ticho. Nedořečené nadávky a urážky lidem ztuhly na rtech. Všichni padli v hrůze na zem. Z temného mraku, který zahalil kříž, šlehaly blesky. Kněží, přední muži, zákoníci, ti, kdo Ježíše ukřižovali, i dav si mysleli, že nadešla hodina odplaty. Někteří v hrůze šeptali: „Teď sestoupí z kříže!“ Jiní se pokoušeli vrátit do města, bili se do prsou a strachy naříkali.

Temnota byla symbolem smrtelného utrpení a hrůzy, která svírala Ježíšovo srdce. V té tmě se skrýval Bůh. Udělal si z ní oponu, jíž skryl svou slávu. Přiblížil se k trpícímu Ježíši a podpíral ho. On však jeho blízkost necítil, protože byl zavalený lidským proviněním. Zdálo se mu, že je navždy ztracen, odloučen od Boží lásky a milosti.

Kolem třetí hodiny se začalo vyjasňovat, ale Ježíšův kříž stále obklopovala tma. Najednou se z jeho úst vydral hlasitý výkřik: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Tehdy učedníci, kteří jeho volání slyšeli, ztratili poslední naději. Mysleli si, že doznává, že ho Bůh zavrhl. O něco později Ježíš promluvil znovu. „Žízním,“ zaúpěl.

Jeden z vojáků vzal houbu na tyči, namočil ji do octa, přiložil mu ji ke rtům a on se napil.

Lidé pod křížem napjatě čekali, až strašlivá podívaná skončí. Slunce už opět svítilo, ale kříž dosud tonul ve tmě. Kněží a přední muži zděšeně hleděli na Jeruzalém. Temný mrak zakryl město i judské pláně. Slunce spravedlnosti, Světlo světa, přestávalo osvěcovat kdysi vyvolené město. Nyní k němu mířily ohnivé blesky Božího hněvu.

Najednou se tma rozplynula a Ježíš mocně zvolal: „Je dokonáno!“ Všichni k němu překvapeně vzhlédli a čekali, co se bude dít. Ježíš zachroptěl, s námahou se nadechl a ve smrtelné křeči zakřičel: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha...“ Jeho hlas se nesl krajem a zdálo se, že obletí svět. Kříž osvítilo zvláštní světlo a Ježíšova tvář zářila slávou jako slunce. Potom sklonil hlavu na prsa a zemřel.

Ježíš, zahalený závojem černočerné tmy, vypil kalich zla až do dna. V hodinách strašlivé hrůzy se pevně držel všeho, co o Bohu věděl. Spoléhal na jeho spravedlnost, milosrdenství i nekonečnou lásku. Zůstal s ním ve spojení, třebaže se cítil opuštěný. Svou vírou pronikl hradbou, kterou mezi něho a Otce vystavěl hřích. Zvítězil.

Lidé hleděli na Ježíše se zatajeným dechem. Nikdy nic podobného nezažili. Na zem se opět snesla tma a ozvalo se hřmění. Začalo silné zemětřesení a vypukl zmatek. Lidé se potáceli a padali jeden na druhého. Všude nastal chaos. Okolní hory praskaly a skály se s rachotem řítily do údolí. Hroby se otevíraly a vydávaly své mrtvé. Celý vesmír jako by se otřásal v základech.

V tu chvíli vykonávali kněží v chrámu večerní obřad. Právě přinesli beránka, který symbolizoval Ježíše, a chystali se ho zabít. Kněz v nádherném slavnostním rouchu stál s nožem v pozdvižené ruce a věřící ho s napětím sledovali. Vtom se země otřásla, chrámová opona se roztrhla odshora dolů a odhalila místo, kde dříve přebývala Boží přítomnost. Bůh dal lidem znamení, že navždy odchází z jeruzalémského chrámu.

Všech se zmocnila hrůza. Kněz chtěl zabít oběť, ale nůž mu vypadl z třesoucí se ruky a beránek utekl. Ježíš přinesl lidstvu největší oběť, jež byla naplněním všech předobrazů. Cesta k Bohu se otevřela. Spojení s nebem bylo navázáno. V Ježíši se lidem představil Bůh, který každého člověka miluje natolik, že je ochoten za něho zemřít.