48. Rozsudek

Jakmile velerada dospěla k závěru, že Ježíš zasluhuje trest, odvedla ho do soudní síně římského místodržitele Piláta. Pilát chtěl s vězněm co nejrychleji skoncovat, protože byl ospalý a unavený. Nasupeně na něho pohlédl, ale to, co uviděl, ho překvapilo. Až dosud se nesetkal s nikým tak laskavým a ušlechtilým, jako byl Ježíš. V jeho tváři nenašel ani náznak viny, strachu, troufalosti či vzdoru. Ani v nejmenším nevypadal jako zločinec.

„Kdo to je?“ zeptal se členů velerady. „A z čeho ho obviňujete?“

Židé znejistěli. Uvědomovali si, že jejich obžaloba je neopodstatněná, a nechtěli, aby byl Ježíš znovu vyslýchán. „Je to podvodník jménem Ježíš Nazaretský!“ vyhrkli.

„Co provedl?“ vyptával se Pilát.

Kněží se ocitli v úzkých. „Když říkáme, že je to zločinec, znamená to, že je zločinec, jinak bychom ho sem nevodili,“ odpověděli rozčileně.

Doufali, že tím Piláta přesvědčí a on potom bez zdlouhavého vyšetřování vyhoví jejich žádosti.

„Pokud stačí váš úsudek, proč ho přivádíte ke mně?“ obořil se na ně Pilát. „Vezměte si ho a suďte ho podle svého zákona!“

„My jsme ho už odsoudili,“ odvětili kněží rozpačitě. „Teď jen potřebujeme, abyste vy, Římané, náš rozsudek potvrdili.“

„A jak zní váš rozsudek?“ zeptal se Pilát o poznání klidněji.

Kněží se na sebe podívali a pak nejistě odpověděli: „Trest smrti.“

Pilát nebyl jako soudce ani svědomitý, ani spravedlivý. Byl to sice slaboch, ale žádosti Židů odmítl vyhovět. „Pokud nevznesete žalobu, neodsoudím ho,“ řekl odhodlaně.

Kněží byli v rozpacích. Pochopili, že nesmějí dopustit, aby vyšlo najevo, že Ježíš byl uvězněn z náboženských důvodů. V takovém případě by se svým rozsudkem před Pilátem neobstáli. Museli vyvolat dojem, že se provinil proti občanskému zákonu. Předvolali tedy falešné svědky a vznesli proti němu svou žalobu: „Podle našeho zjištění tento člověk rozvrací náš národ, brání odvádět císaři daně a prohlašuje se za židovského krále.“ Věděli, že jsou všechna tři obvinění vylhaná, ale chtěli dosáhnout svého a neštítili se ani křivé přísahy.

Pilát jim však nevěřil. Neuměl si představit, že by tento mírný a pokorný muž byl schopen něčeho takového. Nabyl přesvědčení, že se Židé snaží zlikvidovat nevinného člověka, který stojí v cestě židovským hodnostářům. Obrátil se k Ježíši a zeptal se ho: „Ty jsi král Židů?“

„Ty sám to říkáš,“ odvětil Ježíš a jeho tvář se rozzářila.

„Tak vidíš, přiznal se!“ vykřikl Kaifáš. K němu se přidali další kněží, kteří žádali, aby Ježíše okamžitě odsoudil k trestu smrti. Po nich se rozkřičel i dav a soudní síň se otřásala ohlušujícím řevem.

Pilát byl zmatený. Když viděl, že se Ježíš obviněním nebrání, zeptal se ho: „To vůbec nic neřekneš? Vždyť ti jde o život.“

Ježíš už však nepromluvil. Stál tiše a s klidem vyslechl všechny urážky a falešná obvinění. Jeho chování svědčilo o jeho nevině. Kněží i přihlížející zuřili. Vypadalo to, jako by na něho dorážely vlny rozbouřeného oceánu, ale žádná se ho nedotkla. Ježíšovo mlčení bylo výmluvné – jako světlo vyzařující z lidského nitra.

Tomu člověku snad nezáleží na životě, že je k soudnímu líčení tak lhostejný, pomyslel si Pilát a pozoroval Ježíšovu tvář, ale nenašel v ní ani náznak touhy po odplatě. Bylo mu jasné, že Ježíš není ani zdaleka tak špatný jako ti ukřičení kněží. Chtěl se od něho dozvědět, jak se věci mají, a na chvíli uniknout hlučícímu davu. Vzal si ho tedy stranou a znovu se otázal: „Jsi židovský král?“

„Ptáš se na to sám od sebe, anebo proto, že tě k tomu přinutili druzí?“ zeptal se Ježíš. Věděl, že na Piláta působí Bůh, a chtěl, aby řekl, jestli ho k otázce přivedla obvinění kněží, nebo touha dozvědět se pravdu.

Pilát otázce moc nerozuměl, ale ozvala se v něm pýcha. Nechtěl se přiznat k přesvědčení, které se ho zmocňovalo, a proto odvětil: „Jsem snad Žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?“

Pilát sice promarnil jedinečnou příležitost, ovšem Ježíš mu dal další šanci. Řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby bylo, moji služebníci by za mě bojovali. Mé království však není odtud.“

„Jsi tedy král?“

„Ty sám to tvrdíš. Narodil jsem se proto, abych lidi seznámil s pravdou. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“

Pilát na Ježíše překvapeně pohlédl. Zatoužil poznat pravdu, proto se zeptal: „Co je pravda?“

Odpovědi se však už nedočkal. Ze soudní síně se totiž ozval příšerný hluk. Kněží se hlasitě domáhali rychlého jednání. Pilát se vrátil k Židům. „Podle mě je nevinný,“ prohlásil rozhodně.

V soudní síni na okamžik zavládlo ticho, které se vzápětí proměnilo v hlasitý povyk.

„To tě bude mrzet!“ křičeli zklamaní kněží. „Budeme si stěžovat u císaře! Řekneme mu, že odmítáš odsoudit jeho nepřítele.“

„Je to darebák,“ volali přihlížející. „Svým učením pobuřuje lidi po celém Judsku; začal v Galileji – a přišel až sem!“

Pilát sice věděl, že je Ježíš nevinný, ale zalekl se otevřeného nepřátelství vůdců židovského národa. Bál se, že dojde k povstání, a proto řekl: „Pokud je z Galileje, ať ho soudí Herodes.“ Otočil se k vojákům stojícím u dveří a rozkázal: „Okamžitě ho k němu odveďte!“

Vojáci Ježíše popadli a rychle ho vedli do Herodovy soudní síně. Spolu s nimi šla početná skupina kněží, obklopená obrovským davem lidí. Když dorazili na místo, představitelé židovského národa vznesli proti Ježíši svá obvinění.

Herodes se potutelně usmíval. Měl obrovskou radost, že se s Ježíšem konečně setkává. Už dávno si přál vidět nějaký zázrak, který tento podivný muž z Galileje údajně předváděl. Postavil se před Ježíše, zblízka si ho zálibně prohlédl a nakonec vyštěkl: „Pokud mi předvedeš nějaký zázrak, pustím tě na svobodu.“ Potom luskl prsty a přikázal strážím, aby přivedly z ulice nějaké mrzáky, které by mohl Ježíš uzdravit.

Kněžím se podlamovala kolena. Měli strach, že Ježíš před Herodem projeví svou moc a dokáže, že je nevinný. Věděli, že by to zmařilo jejich plány, a dost možná by je to stálo i život. Začali křičet, že je to zrádce a rouhač, který koná zázraky v moci samotného ďábla. V síni nastal zmatek, každý vykřikoval něco jiného.

„No tak, dělej něco!“ vybídl Herodes Ježíše. „Copak nechápeš, že ti jde o život?“

Ježíš jen stál a zarytě mlčel. To Heroda rozčílilo. Připadalo mu, že si z něj Ježíš vůbec nic nedělá. Netečnost byla pro nadutého a ješitného krále potupnější než otevřené nepřátelství. Znovu Ježíši zlostně pohrozil, ale on se na něho ani nepodíval. Nepřišel na svět uspokojit lidskou zvědavost. Přišel uzdravovat zlomená srdce a přivádět je zpět k Bohu. Proto na Herodovy výzvy vůbec nereagoval.

Herodes zrudl vzteky. Obrátil se k davu a zvolal: „Je to podvodník!“ Pak se otočil k Ježíši a s neskrývanou nenávistí řekl: „Jestli nedokážeš, že je to, co o sobě tvrdíš, pravda, vydám tě vojákům a lidu. Ti tě snad donutí promluvit. Pokud se ukáže, že se jen chvástáš, čeká tě smrt. Jestliže jsi Syn Boží, zachraň se zázrakem.“

Jakmile domluvil, dav se vrhl na Ježíše jako divá zvěř na kořist a smýkal jím sem a tam.

Herodes dal na něj navléct slavnostní šat a přihlížející se mu začali posmívat, bili ho do tváře, plivali na něj a klaněli se mu. Když se dostatečně vyzuřili, Herodes rozkázal, aby vězně odvedli zpět k Pilátovi.

Jakmile se Pilát dozvěděl, že je Ježíš zpátky, zdrtilo ho to. „Co s ním mám udělat?“ ptal se podrážděně Židů. „Už jsem vám přece řekl, že podle mě je nevinný.“

Židé začali křičet. Z davu se ozývaly hrubé nadávky a strašlivá obvinění.

„Vím, co udělám,“ řekl Pilát, aby uklidnil vzrůstající vřavu. „Dám ho zbičovat a pak ho propustím.“

„V žádném případě,“ nesouhlasili Židé. „Je to buřič a nepřítel císaře! Zasluhuje smrt!“

Pilát nevěděl, co má dělat. Za každou cenu se chtěl vyhnout problémům. Byl sice přesvědčený o Ježíšově nevině, ale neměl dostatek odvahy, aby ho okamžitě propustil. Bál se, že by mohlo dojít ke vzpouře.

V tom okamžiku se k němu prodral posel s dopisem od jeho ženy. Pilát ho chvatně otevřel a četl: „Nezačínej si nic s tím mužem. Dneska se mi o něm zdálo. Je to Boží Syn.“

Pilát zbledl. Zmítaly jím rozporuplné pocity. Nevěděl, co má dělat, a kněží s předními muži dále podněcovali lid. Bylo třeba zasáhnout. Pilát si vzpomněl na tradici, která by mohla pomoci Ježíše osvobodit. O svátcích bývalo zvykem propouštět na přání lidí jednoho židovského vězně. Římané v té době věznili jistého Barabáše, odsouzeného k trestu smrti. Prohlašoval o sobě, že je Mesiáš, podněcoval vzpouru proti římské vládě a tvrdil, že má moc nastolit nový řád a napravit svět. Byl to otrlý a nenapravitelný zločinec, který pod rouškou náboženského nadšení skrýval svoji krutost. Pilát se rozhodl, že dá lidem na výběr mezi Barabášem a Ježíšem. Rázným gestem utišil povyk a do nastalého ticha vážně pronesl: „Dnes mohu pustit na svobodu jednoho vězně. Chcete, abych propustil Barabáše, anebo Ježíše?“

Ticho se opět proměnilo v ukrutnou vřavu. „Propusť nám Barabáše!“ křičeli lidé jako smyslů zbavení.

Pilát si myslel, že mu špatně rozuměli, proto se znovu zeptal: „Chcete, abych propustil židovského krále?“

„Pryč s ním!“ volali lidé. „Propusť Barabáše!“

„Co mám tedy udělat s Ježíšem?“ ptal se Pilát bezradně.

V davu to podrážděně zahučelo a potom se ozval výkřik, který se změnil v hrůzostrašné skandování: „Ukřižuj ho! Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!“

Pilát se vyděsil. S něčím takovým nepočítal. Nechtěl vydat nevinného člověka tak potupné a strašlivé smrti. „A čeho se vlastně dopustil?“ zeptal se opět, když dav ztichl. Na zdůvodňování už však bylo příliš pozdě. Lid nežádal důkaz Kristovy neviny, ale jeho odsouzení.

Pilát se naposledy pokusil Ježíše zachránit. Zakřičel: „Podle mě je nevinný. Nezaslouží si smrt. Nechám ho zbičovat a pak ho propustím.“

Lidé ale nechtěli o propuštění ani slyšet. „Na kříž s ním! Na kříž!“ křičeli.

Když Pilát viděl zběsilost davu, zpanikařil a dal vojákům pokyn, aby Ježíše zbičovali. Kožené řemeny s drobnými háčky dopadaly na jeho záda a zanechávaly po sobě krvavé stopy. Zanedlouho měl kůži na zádech úplně sedřenou. Potom ho popadli, odvlekli do místodržitelského dvora a zavolali celou setninu. Navlékli mu purpurový plášť, upletli trnovou korunu, nasadili mu ji na hlavu a začali se vysmívat. Klaněli se mu a volali: „Buď zdráv, židovský králi!“ Přitom na něho plivali, bili ho do tváře a padali před ním na zem. Tu a tam některý z vojáků natáhl ruku, vzal Ježíši třtinu, kterou mu dali místo žezla, a bil ho po hlavě, až se mu trny koruny zarývaly do spánků a po tváři a vousech mu stékala krev.

Pilát si myslel, že se lidé nad zuboženým Ježíšem slitují. Doufal, že jim bičování a posměch bude stačit. Mýlil se však. Jakmile nechal vedle zkrvaveného Ježíše v purpurovém rouchu a trnové koruně postavit Barabáše a znovu lidem položil otázku, koho má propustit, ozvalo se jednohlasné: „Propusť Barabáše!“

Třebaže bylo na první pohled jasné, že je mezi zločincem Barabášem a nevinným Ježíšem obrovský rozdíl, žádali Ježíšovu smrt. Kněží podnítili lidi k bezmezné zuřivosti a dav začal opět skandovat: „Ukřižuj ho! Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!“

„Sami si ho ukřižujte! Podle mě je nevinný,“ zvolal Pilát zoufale.

„Musí zemřít,“ ozvali se kněží, „protože se vydával za Božího Syna.“

To Piláta vyvedlo z míry. Neměl sice o Ježíši a jeho poslání správnou představu, ale měl jakousi neurčitou víru v Boha a bytosti, které člověka přesahují. Myšlenka, která se mu předtím jen mihla hlavou, teď získávala jasnější podobu. Rychle se vrátil do soudní síně. „Odkud jsi?“ zeptal se Ježíše.

Jeho otázka však zůstala bez odpovědi.

„Ty se mnou nemluvíš?“ Piláta se Ježíšovo mlčení dotklo. „Víš, že je v mé moci propustit tě – ale také nechat tě ukřižovat?“ řekl povýšeně.

„Neměl bys nade mnou žádnou moc,“ vydralo se z Ježíšových rozbitých úst, „kdybys ji nedostal shůry.“

Pilát si ho prohlédl od hlavy k patě, předstoupil před zástup a znovu řekl: „Je nevinný. Propustím ho.“

„Jestli ho propustíš, nejsi císařův přítel,“ křičeli Židé. „Každý, kdo se vydává za krále, je proti císaři.“ Tím se dotkli Pilátova citlivého místa. Římská vláda mu totiž příliš nedůvěřovala a Pilát dobře věděl, že taková zpráva by ho mohla zničit. Uvědomoval si, že pokud Židům nevyhoví, obrátí svůj hněv proti němu. Ve své pomstychtivosti se nezastaví před ničím.

Usedl na soudný stolec, ukázal prstem na Ježíše a pronesl: „Hle, váš král!“

„Pryč s ním! Ukřižuj ho!“ volali lidé.

„Chcete, abych ukřižoval vašeho krále?“ zeptal se Pilát překvapeně.

„Nemáme krále, jen císaře,“ odpověděli Židé sborem. Židovský národ si zvolil pohanského vládce a tím se zřekl Boží vlády. Od této chvíle už Židé neměli svého Zachránce. Neměli krále, ale císaře.

Když Pilát viděl, že je nijak neobměkčí, omyl si před zraky zástupu ruce a řekl: „Já za jeho smrt nenesu vinu. Je to vaše věc.“ Zahanbeně se podíval na Ježíše, který si jako jediný ze všech přítomných zachoval klid. Z jeho tváře vyzařoval pokoj. Zdálo se, že se kolem jeho hlavy rozlévá tlumené světlo. Je to Bůh, pomyslel si Pilát. Potom se znovu obrátil k davu. „Vezměte si ho a ukřižujte. Ale pamatujte si, že já ho považuji za spravedlivého člověka. A za to, co se dnes stane, ať ten, koho tento muž prohlašuje za svého Otce, soudí vás, ne mne,“ prohlásil a otočil se k Ježíši. „Odpusť, nemohu tě zachránit.“ Opět ho nechal zbičovat a vydal ho lidem, aby ho ukřižovali.