Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Podjatý soud a nenávistné chování lidí Ježíše sice trápily, ale mnohem větší muka mu působilo něco jiného. Původcem jeho největší bolesti byl jeden z nejbližších učedníků, který ho zradil ve chvíli, kdy stál před Kaifášem jako terč všeobecného posměchu.
Když se učedníci v Getsemanské zahradě rozprchli na všechny strany, dva z nich – Petr a Jan – průvod s Ježíšem zpovzdálí sledovali. Podařilo se jim proniknout až do soudní síně.
Na nádvoří paláce hořel oheň, protože nad ránem bývalo obvykle velmi chladno. Kolem ohně postávala skupinka lidí a Petr se k ní bez váhání připojil. Ze všech sil se snažil maskovat, že je Ježíšovým učedníkem. Pokud se budu tvářit lhostejně, říkal si, lidé si budou myslet, že patřím k těm, kteří přivedli Ježíše do soudní síně. Po chvíli mu však oheň ozářil tvář a jakási žena si ho začala zkoumavě prohlížet. Viděla ho přicházet s Janem a neunikla jí jeho sklíčenost. Mohl by to být Ježíšův učedník, pomyslela si a hned se zeptala: „Nepatříš náhodou k tomu buřiči z Galileje?“
Petr se ulekl. Všichni se na něho okamžitě podívali. Snažil se předstírat, že nechápe, o čem ta žena mluví, ale ona trvala na svém. „Je to učedník toho Galilejce,“ říkala všem kolem.
Petr se ocitl v úzkých. Bylo jasné, že musí něco říct. Nadechl se a podrážděně odsekl: „Vůbec ho neznám.“ Jakmile to vyslovil, uslyšel kohoutí zakokrhání. Jako by mu kohout říkal: „Petře, Petře, tak brzy zapíráš toho, koho nade vše miluješ?“ Pocítil obrovskou tíhu viny a rychle od ohně odešel.
Snažil se ztratit v davu. Tvářil se, že ho Ježíšův výslech nezajímá, ale ve skutečnosti trpěl, když viděl, jak krutě s Ježíšem zacházejí. Navíc ho rozčilovalo, že si Ježíš takové jednání nechává líbit a dovoluje svým nepřátelům, aby ho ponižovali. Aby zamaskoval své rozpoložení, připojil se k nemístnému vtipkování Ježíšových pronásledovatelů. Vypadal však nepřirozeně. Přetvařoval se, a třebaže se snažil, nedokázal potlačit vztek nad tím, že lidé ubližují jeho Učiteli.
Svým křečovitým jednáním na sebe znovu upoutal pozornost. Jakýsi muž se na něho podíval a řekl: „Ty jsi jeho učedník, že?“
Petr zpanikařil. Dostal strach a vykřikl: „Přísahám, že ho neznám! Nemám s ním vůbec nic společného!“ Při těchto slovech se mu zatmělo před očima a odpotácel se na druhou stranu nádvoří. Nechápal, co se s ním děje. Kdyby mohl bojovat, určitě by se bil hlava nehlava, ale teď se zachoval jako zbabělec. V duchu si slíbil, že se to už nesmí opakovat.
Asi o hodinu později dostal ještě jednu příležitost. Veleknězův sluha, příbuzný muže, jemuž Petr uťal ucho, se zeptal: „Nejsi ty náhodou jeho učedník? Viděl jsem tě, když jsme ho zatýkali v Getsemanské zahradě.“
Petr se přestal ovládat. Zapomněl, co si slíbil, a ze všech sil se snažil zakrýt, že patří k Ježíši. Začal klít a nadávat, což Ježíšovi učedníci nedělali. „Co po mně chcete?“ rozkřikl se na služebníka. „Kolikrát vám mám říkat, že s tím pobudou nemám nic společného!“ Vtom uslyšel v dálce zakokrhat kohouta. Petrovi se podlomila kolena. Kohoutí kokrhání mu připomnělo Ježíšova slova: „Dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš!“ Z očí mu vyhrkly slzy. Odvrátil se od hloučku lidí, kteří si ho nedůvěřivě prohlíželi, a podíval se do míst, kde stál Ježíš. Ve stejném okamžiku k němu otočil hlavu i jeho Učitel a jejich pohledy se setkaly. Z Ježíšovy tváře vyzařoval smutek, nebyl v ní však ani náznak hněvu.
Jakmile Petr uviděl jeho bledou tvář, chvějící se rty, pohled plný soucitu a odpuštění, cítil se, jako by mu někdo zabodl nůž do srdce. Probudilo se v něm svědomí a oživila se mu paměť. Vybavil si, jak před několika hodinami sliboval, že půjde s Ježíšem i do vězení či na smrt. Vzpomněl si, jak mu Ježíš v horní místnosti řekl, že ještě tuto noc ho třikrát zapře. Došlo mu, jak dobře ho Ježíš zná – jak dobře zná nejtemnější místa jeho srdce a umí v nich číst. Byl zdrcený.
Hlavou se mu míhaly vzpomínky. Měl před očima Ježíšovo milosrdenství, jeho laskavost a trpělivost, vlídnost a shovívavost, které prokazoval bloudícím lidem. S hrůzou si uvědomil, jak je nevděčný, neupřímný, pokrytecký a prolhaný. Znovu se podíval směrem, kde stál Ježíš, a zahlédl, jak ho někdo udeřil do tváře. Už se na to nemohl déle dívat. Odvrátil pohled, rukou se opřel o zeď a po chvíli se zlomeným srdcem vyběhl ze soudní síně.
Spěchal někam do tmy, do ústraní. Nevěděl kam, a ani mu na tom nezáleželo. Vyběhl z paláce a chtěl zmizet v některé z postranních uliček, když vtom uviděl Jidáše. Bledý jako smrt stál opřený o vnější zeď paláce. Jeho tvář se leskla studeným potem, propadlé oči zoufale těkaly ze strany na stranu a ruce se mu třásly. Petr se na okamžik zastavil. Všiml si ho už dříve v soudní síni, kde se k jeho velkému údivu přede všemi přiznal, že Ježíše zradil.
Během výslechu se v síni náhle ozval ochraptělý hlas: „Je nevinný, Kaifáši! Ušetři ho!“
Jidášova vysoká postava se prodírala vyděšeným davem. Byl bledý, ztrhaný, zrovna jako teď. Přihnal se před soudný stolec a hodil před nejvyššího kněze stříbro, které dostal za svou zradu. Chytil Kaifáše za roucho a prosil ho, aby Ježíše propustil.
„On je nevinný, nevinný!“ vykřikoval zoufale.
Kaifáš se mu zlostně vytrhl, ale nevěděl, co říct. Zrada byla odhalena. Všem bylo jasné, že kněží podplatili učedníka, aby Ježíše zradil.
„Jsem ztracený!“ zvolal Jidáš. „Zradil jsem nevinného!“
„Okamžitě zmiz!“ procedil Kaifáš skrze zuby.
Jidáš se v zoufalství vrhl Ježíši k nohám a vzlykal: „Vím, že jsi Boží Syn! Vím, že jsi nevinný! Prosím, vysvoboď mě.“
Petr žasl, když se k němu Ježíš sklonil a utěšoval ho. Nedokázal pochopit, jak je možné, že i se zrádcem jedná tak ohleduplně a soucitně. Nyní mu toto vědomí dodalo odvahu. Cítil se také jako zrádce. Srdce mu krvácelo. Znovu pohlédl na Jidášovu zuboženou tvář a pak zmizel ve tmě. Cesty těchto dvou učedníků se navždy rozešly. Petr ještě zaslechl, jak Jidáš třikrát vykřikl „Je pozdě! Je pozdě! Je pozdě!“, a pustil ho z hlavy. Později se dozvěděl, že se Jidáš pod tíhou viny oběsil.
Petr proběhl městem, dostal se za jeho hradby a znenadání se ocitl v Getsemanské zahradě. Zarazil se. Živě si představil, co se tam před několika hodinami odehrálo. Opět spatřil Ježíšovu tvář sevřenou úzkostí. S výčitkami svědomí vzpomínal, jak Ježíš plakal a sám zápasil na modlitbách, zatímco oni tvrdě spali. V uších mu zněla jeho slova: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ V duchu se vrátil do soudní síně. S bolestí v srdci si uvědomil, že poníženého a ztrápeného Ježíše nejvíce ranil právě on. Na místě, kde Ježíš před několika hodinami vyléval svému Otci svoji duši, padl Petr na tvář a přál si zemřít. Jedinou jeho nadějí byla víra v Ježíšovu lásku a dobrotu. Za tři roky, co byl jeho učedníkem, v něm poznal milosrdného Boha, který přijímá i ty největší hříšníky. Ležel na zemi, vzlykal a zarýval prsty do hlíny. Měl pocit, že je navždy ztracen.