46. Soud

Spoutaného Ježíše vedli přes potok Kedron, kolem zahrad a olivových hájů a tichými ulicemi spícího města. Bylo už po půlnoci a hlučný dav, který ho doprovázel, rušil svým křikem noční klid. Zmožený Ježíš kráčel velmi pomalu, ale jeho nepřátelé měli naspěch. Chtěli s ním být v paláci bývalého velekněze Annáše co nejdřív.

Annáš byl hlavou úřadující kněžské rodiny a lidé ho z úcty k jeho věku uznávali za nejvyššího kněze. Ježíšovi nepřátelé byli přesvědčeni, že ho jako první musí vyslechnout právě on. Méně zkušený Kaifáš by totiž mohl zmařit jejich plány. Kněží doufali, že Annáš využije své vynalézavosti, vychytralosti a úskočnosti a odsoudí Ježíše co nejrychleji.

Správně měl být Ježíš předveden před veleradu, avšak kněží tento postup změnili a předvedli ho před Annáše. Velerada podléhala Římanům a neměla právo vynášet rozsudek o trestu smrti. Mohla vězně vyslechnout, ale její rozhodnutí musely potvrdit římské úřady. Bylo proto nutné vznést proti Ježíši takové obvinění, aby v něm Římané viděli zločince. Zároveň však bylo třeba, aby ho odsoudili i Židé. Museli tedy dokázat, že se Ježíš rouhal a připravoval vzpouru.

Annáš si toho byl moc dobře vědom. Postavil se před Ježíše, změřil si ho pohrdavým pohledem a zahřímal: „Proslýchá se o tobě, že jsi vůdcem tajného společenství a šíříš nebezpečné učení. Je to pravda?“

Ježíš prohlédl jeho záměry. Četl mu myšlenky a znal i nejskrytější místa jeho duše. Dával si bedlivý pozor, aby mu nedal příležitost k odsouzení. Odkašlal si a zvučným hlasem pronesl: „Vždy jsem vyučoval veřejně. Vystupoval jsem v synagogách a v chrámu na veřejných shromážděních – nikdy jsem neříkal nic tajně.“

Annáš věděl, že mluví pravdu. Celé měsíce ho s kněžími nechávali sledovat a snažili se ho chytit do pasti, aby ho mohli postavit před soud. Šli tvrdě za svým cílem, ale nic na něho neměli.

„Proč se mě na to ptáš?“ pokračoval Ježíš. „Zeptej se těch, kteří mě slyšeli. Ti vědí, co jsem učil.“

Rozhodná odpověď Annáše umlčela. Jeden z jeho úředníků se však rozčílil, dal Ježíši ránu do obličeje a zakřičel: „Jak to mluvíš s veleknězem?“

Ježíš si olízl naprasklý ret, z něhož mu vytryskla krev, a klidným hlasem odvětil: „Pokud jsem řekl něco špatného, dokaž, že je to špatné. Pokud to ale bylo správné, pak nechápu, proč mě biješ.“ V jeho hlase nebyl ani náznak hněvu. Mluvil zcela vyrovnaně a sebejistě. I když mohl své nepřátele kdykoli zničit, choval se k nim slušně a pokorně. Ještě před stvořením světa se totiž zavázal, že lidstvo v případě potřeby vysvobodí. Vezme na sebe jeho úděl a zemře za ně. Kvůli tomuto slibu a z lásky k Otci bez námitek strpěl surové jednání lidí, které přišel zachránit. Jediná naděje světa spočívala v tom, že Kristus vydrží vše, čemu ho lidé vystaví.

Annáš neměl času nazbyt. Pokud Ježíše neodsoudí do Velikonoc, budou muset jeho soud kvůli svátkům o týden odložit. V takovém případě by se jim jejich záměry nemuselo podařit uskutečnit. Bouřlivá nálada opadne, lidé se uklidní, přidají se na Ježíšovu stranu a postaví se proti kněžím.

„Okamžitě ho odveďte ke Kaifášovi!“ nařídil Annáš, když zjistil, že sám žádný důvod k obžalobě nenajde.

Stráže popadly Ježíše a vyrazily s ním ke Kaifášovu paláci. Annáš šel s nimi. Kaifáš, saducej, který Ježíše nenáviděl, byl rozhodnutý udělat vše pro to, aby ho zničil. Spojil svoje síly s Annášem a začal Ježíše vyslýchat, ale ani on nemohl najít žádnou záminku pro jeho odsouzení. Nechal ho tedy předvést před veleradu, která se sešla v soudní síni, a sám usedl v jejím čele.

Po stranách seděli soudci a ti, kdo měli na procesu zvláštní zájem. Kolem veleknězova stolce byli rozestavěni římští vojáci. Ježíš stál před ní. Pohledy přítomných se upíraly na něho. Všichni byli rozrušení, jen Ježíš klidný a vyrovnaný. Jako by bylo ovzduší kolem něho naplněné pokojem.

Kaifáš si toho všiml a rozčílil se. Vnímal Ježíše jako svého soupeře, záviděl mu náklonnost lidí, a proto se ho rozhodl ponížit. Vstal, sebejistě se rozhlédl po místnosti a jízlivým hlasem řekl: „No tak nám ukaž, co dovedeš! Čekám, až předvedeš nějaký zázrak.“

Ježíš na jeho povýšená slova vůbec nereagoval. Klidně stál, díval se před sebe a mlčel. Rozdíl mezi jeho vznešeným klidem a Annášovou zlomyslností bil do očí. Lidé si toho všimli a začali si šeptat: „Je možné, aby člověka, který se chová tak způsobně, soudili jako zločince?“

Kaifáš jejich poznámky zaslechl a snažil se výslech urychlit. Uvědomoval si, jak je celá situace riskantní. Ve veleradě seděli saduceové i farizejové, kteří se vzájemně neustále o něco přeli. Panovalo mezi nimi takové napětí, že stačilo jen připomenout některé z citlivých témat, a byl oheň na střeše. Kdyby Ježíš chtěl, mohl by několika dobře volenými slovy podnítit jejich vzájemnou nesnášenlivost a odvést tak pozornost od sebe. Kaifáš usilovně přemýšlel, jak sporu zabránit.

Můžu předvolat svědky, kteří slyšeli, jak Ježíš odsuzoval kněze a zákoníky a nazýval je pokrytci a vrahy, říkal si v duchu. Jejich svědectví je ale v této chvíli nežádoucí. Saduceové o farizejích říkají to samé. Navíc by to neobstálo u Římanů, kteří farizeje a kněží také nemají příliš v lásce. Anebo můžu vytáhnout důkazy, že Ježíš nedbal na židovské tradice. Těch mám opravdu dost. Ale otázka tradic je pro farizeje a saduceje ožehavým tématem a u Římanů by takový důkaz neměl žádnou váhu. Můžu také mluvit o porušování soboty. Ovšem to je velmi riskantní, protože bych tím upozornil na zázračná uzdravení, která jsou jasným důkazem Ježíšovy moci. Na jeho tváři ležel temný stín. Bylo vidět, že je v rozpacích. Nakonec se podíval na Annáše a nenápadně kývl hlavou. Dal mu tak znamení, aby nechal předvést falešné svědky.

„Slyšel jsem, jak obžalovaný říká, že zboří chrám a do tří dnů ho postaví znovu,“ tvrdil první z nich. Překroutil slova, která Ježíš pronesl na začátku své veřejné služby. Ježíš ve skutečnosti totiž řekl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech ho postavím.“

Po něm přišli další a tvrdili, že Ježíš organizoval ozbrojenou vzpouru a chtěl svrhnout vládu Říma. Jejich výpovědi však byly nejasné a vzájemně si protiřečily.

Ježíš falešným svědectvím trpělivě naslouchal. Vůbec se nebránil. Všem přítomným bylo jasné, že je celá věc zinscenovaná. Vyšetřování k ničemu nevedlo. Kaifáš byl zoufalý. Zbývalo mu jediné: přimět Ježíše, aby se usvědčil sám. Postavil se a jeho tvář planula hněvem, když zlostně vykřikl: „Nemáš, co bys na ta obvinění řekl?“ Z jeho hlasu i vystupování bylo zřejmé, že by Ježíše nejraději zabil. Ten se však na něho jen smutně podíval a mlčel. To Kaifáše ještě více pobouřilo. Zvedl pravici k nebi a zvolal: „Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, jsi–li Mesiáš, Syn Boží!“

Ježíš zvedl hlavu, kterou ozařovalo nebeské světlo, a rozvážně pronesl: „Ty sám jsi to řekl.“ Potom se rozhlédl kolem a dodal: „Uvidíte mě sedět po pravici Všemohoucího a přicházet z nebe.“

Tato slova Kaifáše vyděsila. Představa, že by jednou mělo přijít vzkříšení mrtvých, že by všichni stanuli před Božím soudem a dostali za své jednání spravedlivou odplatu, mu naháněla strach. Najednou mu před očima vyvstaly výjevy z posledního soudu. Viděl mrtvé vstávat z hrobů a s nimi i tajemství jejich životů. Zachvěl se. Na zlomek vteřiny měl pocit, že stojí před Božím trůnem. Podlomila se mu kolena a cítil, jak mu po čele stéká krůpěj potu. Chvějící se rukou ji setřel, odhrnul si pramínek vlasů, který mu spadl do čela, a zhluboka se nadechl.

Vidění se rozplynulo. Ježíšova slova se Kaifáše hluboce dotkla. Posedla ho přímo ďábelská zuřivost. V předstíraném zděšení roztrhl před očima přítomných své roucho a pobouřeně zvolal: „Už není třeba předvolávat další svědky! Na vlastní uši jste slyšeli, jak se rouhá. Co si o tom myslíte?“

V řadách členů velerady to zašumělo a kdosi vykřikl: „Zaslouží si nejpřísnější trest.“

„Ano, popravte ho!“ přidávali se další. Nenašel se nikdo, kdo by se Ježíše zastal. Velerada jednomyslně rozhodla, že si zaslouží smrt. Vyslýchat vězně v noci však bylo v rozporu s židovským zákonem. Právoplatný rozsudek mohla vynést jen rada, která se sešla v plném počtu a za bílého dne. Přesto s Ježíšem už nyní zacházeli jako s odsouzeným zločincem.

Jakmile se kněží shodli, že zasluhuje trest smrti, stráže ho popadly a odváděly ze soudní síně. Vedly ho v poutech přes otevřené nádvoří, kde se shromáždilo vojsko a dav. Ze všech stran k němu doléhaly posměšky. Lidé se mu vysmívali, že se prohlásil za Božího Syna. Když potom na strážnici čekal na řádný soud, rozdováděný dav se ho zmocnil a začal si na něm vylívat zlost, kterou v něm probouzela jeho čistá povaha. Žádný zločinec nikdy nezakusil tak nelidské zacházení jako on.

Po rozednění se velerada sešla k dalšímu jednání a Ježíš byl předveden do soudní síně. Už v noci prohlásil, že je Boží Syn, a členové velerady ho na základě tohoto tvrzení obvinili. Nemohli ho však odsoudit, protože mnozí z nich se nočního výslechu nezúčastnili a jeho slova neslyšeli. Bylo třeba přinutit ho, aby svůj výrok zopakoval. Jestliže prohlásí, že je Mesiáš, podsunou mu protistátní politické úmysly a přinutí Římany, aby jejich rozsudek potvrdili.

Jeden z členů rady se postavil a vyzval ho: „Pokud jsi Mesiáš, řekni nám to.“

Ježíš se na něho podíval, ale mlčel.

„No tak řekni, jestli jsi Mesiáš. Potřebujeme to vědět,“ naléhali ostatní.

„I když vám to řeknu, stejně mi neuvěříte. A když se vás na něco zeptám, neodpovíte,“ pronesl Ježíš smutně a dodal: „Od této chvíle budu sedět po pravici Boží.“

„Jsi tedy Mesiáš, Syn Boží?“ zeptali se ho jednohlasně.

„Vy sami říkáte, že jsem,“ odvětil Ježíš klidně.

Po těchto slovech zavládlo v soudní síni zděšení. Ze všech stran se ozývaly pohoršené výkřiky. „Je to jasné,“ zvolal Kaifáš. „Slyšeli jsme, jak se rouhá. Zasluhuje smrt.“

Tak představitelé židovského národa Ježíše jednomyslně odsoudili k smrti. Teď už potřebovali jen souhlas Římanů a mohli s nepohodlným buřičem skoncovat.

Když soudci vynesli nad Ježíšem rozsudek, lidí se zmocnila šílená zuřivost. Křik davu připomínal řev divokých šelem. Jako smyslů zbavení se vrhali na Ježíše a volali: „Je vinen! Zabijte ho!“ Nebýt římských vojáků, nebyl by se Ježíš ukřižování na Golgotě vůbec dožil. Lidé by ho rozsápali na kusy.

Kněží a přední muži zapomněli na důstojnost svého úřadu a hrubě Ježíši nadávali. Vysmívali se mu pro jeho rodinný původ. Křičeli, že si za troufalá slova o svém mesiášství zaslouží nejpotupnější smrt. Nejzvrhlejší lidé mu přehodili přes hlavu starý plášť, bili ho do tváře a posměšně volali: „Hádej, Mesiáši, kdo tě udeřil.“ Potom z něho plášť strhli a jeden z nich mu plivl do obličeje.

Ježíš tím vším nevýslovně trpěl. Každé slovo ho zraňovalo, každý úder ho pálil na kůži jako oheň. Byl zničený z toho, že lidé, které přišel zachránit, v poblouznění smyslů odsoudili k smrti vlastního Stvořitele.