45. V Getsemanské zahradě

Když dojedli chléb a dopili víno, vyšli do tiché noci. Měsíc byl právě v úplňku a ozařoval jasnou oblohu. Země sálala teplem, vzduch byl nasycený smolou a nasládlou vůní travin. Cestu, po níž se Ježíš ubíral, lemovaly stany, v nichž spali ti, kdo přišli do Jeruzaléma na oslavu Velikonoc.

Při chůzi Ježíš hovořil s učedníky. Snažil se jim dát co nejvíce užitečných rad, které by jim pomohly zorientovat se v nadcházejících dramatických událostech. Když však dorazili do Getsemane, náhle se odmlčel. Chodil sem s učedníky často, ale ještě nikdy nebyl tak ztrápený jako tentokrát. Prožíval svůj poslední zápas. Po celou dobu svého pozemského života byl neustále ve spojení s Otcem. Nyní se mu zdálo, že ho Otec opustil. Připadal si jako poslední z posledních, jako největší hříšník ze všech hříšníků. Klesal pod tíhou vin celého světa. Měl strach, že by ho toto břemeno mohlo navždy odloučit od Otcovy lásky. Srdce se mu sevřelo úzkostí a zvolal: „Jsem smutný až k smrti!“

Učedníci na něho zděšeně pohlédli. Nikdy dřív ho neviděli tak zničeného. Rysy v obličeji měl strnulé, po čele mu stékaly pramínky potu, ruce se mu chvěly vysílením. Každý krok ho stál mnoho sil a přemáhání. Z úst se mu vydral hlasitý sten, jako by na sobě nesl strašlivou tíhu.

Na okraji Getsemanské zahrady Ježíš požádal učedníky, aby se za něj modlili. Potom kývl na Petra, Jakuba a Jana a řekl: „Pojďte se mnou.“ Byli to jeho nejbližší přátelé. Spatřili jeho slávu na hoře proměnění, viděli, jak mluví s Mojžíšem a Eliášem, slyšeli hlas z nebe. Chtěl, aby mu teď, v hodině utrpení, byli nablízku. Chodili sem s ním často. Obvykle se nějakou dobu modlili a potom nedaleko svého Mistra nerušeně spali. Ale tentokrát Ježíš chtěl, aby s ním zůstali vzhůru až do rána.

„Zůstaňte tady a bděte se mnou,“ požádal je, když dorazili na obvyklé místo. Poodešel kousek, padl k zemi a zaryl prsty do hlíny. Cítil, jak ho hřích odděluje od Otce. Propast mu připadala tak veliká, hluboká a temná, že mu naháněla hrůzu. Připadal si jako pohřbený zaživa.

Byla to pro něho naprosto nezvyklá situace. Až dosud byl neustále v dokonalém spojení s Otcem. Čerpal od něho sílu, přijímal jeho lásku, podřizoval se jeho vedení. Prostřednictvím jeho moci vítězil nad zlem. Nyní se cítil opuštěný, odtržený od Zdroje života. Dostal strach, že v nastávajícím boji neobstojí. Jeho nepřítel nastoupil k poslednímu, strašlivému boji, na který se připravoval celé tři roky. Byl odhodlaný použít všechny své zbraně. Věděl, že pokud prohraje, Ježíš ho připraví o veškerou moc, kterou na zemi má. Pokud ho však přemůže, stane se země jeho královstvím a bude mít lidstvo jednou provždy ve své moci. Začal Ježíši našeptávat, že vezme–li na sebe hříchy světa, bude od Boha odloučen navěky. Stane se součástí satanova království a už nikdy nebude moci být jedno s Otcem.

Ježíš ležel na zemi a měl dojem, že slyší jeho výsměšný hlas: Podívej se, pro koho nasazuješ krk. Jsou to hloupí, nevděční lidé, kteří tě nenávidí. Chtějí tě zničit. Dokonce i tvoji učedníci tě zavrhnou. Jeden z nich, ten nejschopnější, tě za malou chvíli zradí. Petr tě zapře. Všichni tě opustí. To chceš kvůli takové sebrance obětovat život?

Tyto myšlenky Ježíše děsily. Představa, že ti, které přišel zachránit, se spojí se satanem, mu drásala srdce. Prožíval strašlivá muka. Ve smrtelném zápase se tiskl k zemi, jako by se chtěl bránit odloučení od Boha. Na jeho ležící tělo dopadala studená noční rosa, ale on ji nevnímal. Z jeho bledých rtů se vydral bolestný výkřik: „Otče, pokud je to možné, ušetři mě tohoto trápení.“ Po nějaké chvíli ale dodal: „Udělej, co uznáš za vhodné.“

Ježíš nevýslovně trpěl a jako každý trpící člověk toužil po soucitu. S velkou námahou se zvedl ze země a zamířil k učedníkům. Když k nim dorazil, zjistil, že všichni spí. Hluboce ho to zklamalo. Myslel si, že se za něho i za sebe modlí, že prosí, aby je nepřemohly síly zla, a oni zatím tvrdě spí.

„Vstávejte,“ řekl Ježíš vyčerpaně. Učedníci uslyšeli jeho hlas a otevřeli oči. Málem ho ani nepoznali. Smrtelná úzkost proměnila výraz jeho obličeje. Ježíš se obrátil k Petrovi: „Šimone, ty spíš? Nevydržel jsi být vzhůru ani hodinu? Bděte a modlete se, abyste nepodlehli zlu. Kuráž vám nechybí, ale vaše těla jsou slabá.“ Měl pochopení pro jejich únavu, ale bál se, že neunesou, až bude zrazen a zabit.

Potom znovu ucítil nesnesitelnou bolest. Zesláblý a vyčerpaný se s námahou vrátil zpět na místo, kde před chvílí zápasil. Utrpení se stupňovalo. Prožíval smrtelnou úzkost a jeho pot se mísil s krví. Okolní stromy byly tichými svědky jeho utrpení. Z jejich větví stékala na zemdlené tělo rosa – jako by příroda plakala nad svým Tvůrcem, který sám bojoval proti mocnostem zla.

Učedníci slyšeli, jak Ježíš chvějícím se hlasem volá do ticha noci: „Otče, pokud není možné, abych se tomuto strašlivému utrpení vyhnul, jsem připravený podřídit se tvojí vůli.“ Chtěli k němu jít, ale uvědomili si, že je žádal, aby zůstali na místě, bděli a modlili se. Chvíli se sice snažili modlit, ale nakonec je opět přemohla únava a usnuli.

Ježíš k nim znovu přišel a tiše řekl: „Probuďte se. Bojím se, že to sám nezvládnu.“

Učedníci se probrali, ale nevěděli, co mají dělat. Vyděsil je Ježíšův vzhled. Po tváři mu stékal pot smíšený s krví. Vůbec nechápali, co se s ním děje. Překvapeně na něho hleděli a nebyli schopni slova.

Ježíš od nich opět odešel a přemožený hrůzou strašlivé temnoty padl na zem... Jeho lidství se v této těžké chvíli chvěje úzkostí. Tentokrát neprosí za své učedníky, nýbrž za sebe. Modlí se, aby vydržel duševní muka a nepodlehl pokušení. Teď se rozhoduje o budoucnosti světa. Osud lidstva visí na vlásku. Ježíš ještě může odmítnout vzít na sebe úděl těch, kteří se oddělili od Boha. Může si setřít krvavý pot z čela a nechat člověka zahynout v jeho odloučení. Může říct: Ať člověk sám nese důsledky toho, že se vzdálil od Boha. Já se vracím k Otci.

Celý vesmír s napětím čeká, jak se Zachránce světa rozhodne. Přijme cestu oběti a vysvobodí padlé ze smrti, nebo se vyhne utrpení a vrátí se do nebe? Zdá se, že celý vesmír na vteřinu zatajil dech. Getsemanská zahrada se naplnila tichem.

Ježíš svým jasnozřivým pohledem nahlíží do budoucnosti. Vyvstávají před ním nářky a bída hynoucího světa. Uvědomí si, k jakému neodvratnému konci lidstvo spěje, a rozhodne se: Zachráním člověka za každou cenu. „Jsem připraven podřídit se tvé vůli, Otče,“ vydralo se mu z úst.

Pokouší se postavit na nohy, ale nová vlna zoufalství ho srazí k zemi. Je sám. Není zde nikdo, kdo by mu dal napít a přiložil obklad na horké čelo. Satanské síly nad ním postupně získávají převahu. Ježíš cítí, jak se vzdaluje Bohu, jak kolem něho houstne tma, skrze niž nemůže Boží láska proniknout. Andělé mu chtějí přijít na pomoc, ale nejde to. Ježíš musí vypít kalich utrpení až do dna.

Když se už zdá, že podlehne, otevřou se nebesa a temnotu jeho utrpení prozáří tenký paprsek světla. V jeho blízkosti se zjeví mocný anděl. Nepřichází ho zbavit trápení – přináší mu ujištění o Boží lásce. Ukáže na otevřená nebesa a upozorní ho na to, kolik lidí bude jeho utrpením zachráněno. Připomíná mu, že jeho Otec je mnohem mocnější než satan, že jeho smrt bude pro satana konečnou porážkou, a poukazuje na obrovské zástupy zachráněných lidí, které dostane jako odměnu za prožité utrpení.

Světlo, jež obklopuje Ježíše, probudí spící učedníky. Spatří anděla sklánějícího se nad jejich zmoženým Učitelem. Vidí, jak zvedá jeho hlavu a ukazuje k nebi. Slyší jeho hlas, jímž Ježíše utěšuje a povzbuzuje. Zní jako rajská hudba. Připomíná jim to slávu, která obklopila Ježíše na hoře proměnění. Najednou se o něho přestanou bát. Opět v nich zvítězila lhostejnost a otupělost. Jakmile k nim Ježíš po chvíli přijde, už zase tvrdě spí.

„Ještě pořád spíte? Vstávejte, protože si pro mě jdou vojáci.“

Učedníci zbystří pozornost. Zdálky k nim doléhá šum hlasů a kroky. „No tak vstaňte,“ pobízí je Ježíš. „Přichází ten, který mě zrazuje.“

Když se z noci vylouply siluety vojáků, Ježíš se zeptal: „Koho hledáte?“

„Ježíše Nazaretského.“

„To jsem já,“ odvětil Ježíš.

Vtom se mezi dav a Ježíše postavil Boží anděl a Ježíšovu tvář ozářilo nebeské světlo. Zástup začal vyděšeně ustupovat a kněží, vůdci židovského národa, vojáci i Jidáš padají na zem jako mrtví. Potom anděl zmizel a situace se změnila. Vojáci vyskočili na nohy, popadli zbraně a hrnuli se k Ježíši.

„Můžete mě odvést, ale je nechte být,“ ukázal Ježíš na učedníky. Ví, jak slabá je jejich víra, a chce je ochránit před pokušením a zkouškou. Je připravený obětovat za ně svůj život.

Najednou k němu přistoupí Jidáš a políbí ho na tvář. Tímto smluveným znamením vojákům ukazuje, koho mají zatknout. Potom mu podává ruku, zatváří se ztrápeně, jako že s vojáky nemá nic společného, a řekne: „Zdravím tě, Mistře.“

„Příteli,“ vydechne Ježíš, „konej svůj úkol.“ A smutně dodává: „Jidáši, polibkem mě zrazuješ?“ Těmito slovy chce probudit zrádcovo svědomí, dotknout se jeho zatvrzelého srdce a přivést ho k lítosti nad svým jednáním. Ale Jidáš už v sobě nemá ani špetku cti, lásky či soucitu. V jeho pohledu se zračí drzá vyzývavost. Nejeví ani nejmenší náznak lítosti.

Když to vojáci vidí, dodají si odvahy, chytí ho za ruce a chystají se mu je svázat. Vtom Petr tasí meč a bez rozmyslu usekne ucho veleknězovu sluhovi stojícímu opodál.

„Nechej toho!“ zavolá Ježíš, vytrhne se vojákům a uťaté ucho uzdraví. „Vrať svůj meč do pochvy,“ řekne potom Petrovi. „Zbraní ničeho nedosáhneš. Copak si myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, aby mě vysvobodil? To by se však nenaplnila proroctví a lidstvo by zahynulo. Je třeba, abych pro tento svět přinesl oběť.“

„Na co čekáte? Zatkněte ho!“ rozkáže jeden z kněží.

Ježíš na něho pohlédne, pak přejede pohledem hlouček představitelů národa a řekne: „Vyšli jste na mě se zbraněmi, jako bych byl nějaký zločinec. Každý den jsem učil v chrámu. Mohli jste mě kdykoli zatknout, ale neudělali jste to. Noc je pro váš čin příhodnější, že? Jste synové temnoty.“

Když učedníci vidí, že se Ježíš nechává spoutat, zhrozí se. Nedokážou pochopit jeho postoj a zazlívají mu, že se tak snadno vzdal. Zmocní se jich strach.

„Utečme!“ vykřikne Jakub a jako první zmizí v houští. Ostatní učedníci se rozběhnou za ním. Bez přemýšlení nechávají svého Mistra napospas nepřátelům.