Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Těsně před svým ukřižováním se Ježíš sešel s učedníky v horní místnosti jednoho jeruzalémského domu k oslavě Velikonoc. Učedníci přišli v rozmrzelé náladě. Cestou se hádali, kdo z nich bude v Ježíšově království nejvlivnější. Každý z nich byl přesvědčený, že právě on je ten nejschopnější. Cítili se nedocenění a ukřivdění. Nejdotčenější ze všech byl asi Jidáš. Seděl po Ježíšově levici a povýšeně si prohlížel ostatní učedníky. Považoval je za nevzdělance, ignoranty a zkrachovalé existence. Nesahali mu ani po kotníky.
Najednou to v místnosti zašumělo. Jidáš se rozhlédl a ihned pochopil, co se děje. Nebyl zde žádný sluha, který by jim umyl nohy, jak bylo při podobných příležitostech zvykem. Umyvadlo, džbán s vodou a ručník byly připraveny, ale sluha nikde. Mytí nohou tedy zbylo na učedníky.
Ježíš čekal, jak se zachovají. Poznal, že se do toho nikomu z nich nechce. Nenápadně sledovali jeden druhého a vyčkávali. Místnost se naplnila tichem. Když se trapnost situace nedala déle snášet, Ježíš vstal od stolu, odložil svůj plášť, vzal ručník a ovázal si ho kolem pasu. Potom nalil vodu do umyvadla, položil je na dřevěnou podlahu a klekl si.
Zaražení učedníci se zatajeným dechem sledovali, jak se jim chystá umýt zaprášené nohy. Bylo to ponižující. Ten, jehož si vážili, vykonával tu nejpodřadnější práci.
První, ke komu se Ježíš sklonil, byl Jidáš. Jakmile se dotkl jeho nohou, Jidáš měl pocit, že se mu do srdce zabodl nůž. Zatoužil Ježíši říct o své domluvě s kněžími, že jim ho dnes v noci vydá, a poprosit ho o odpuštění. Potom si však uvědomil, že by se přede všemi ponížil. Nenápadně se podíval na učedníky a znovu k nim pocítil silnou nenávist. Proč si jenom Ježíš vybral takovou partu zoufalců? uvažoval. Vždyť to jsou outsideři. Nemají ve společnosti žádný vliv. Najednou ho pohoršilo, že mu Ježíš myje nohy. Jestliže se takto ponižuje, nemůže to být izraelský král, napadlo ho. Všechny jeho naděje na světskou slávu se rozplynuly. Došlo mu, že následováním Ježíše nic nezíská. Od Jidáše se Ježíš přesunul k Petrovi. Jakmile si Petr všiml, že se mu Ježíš chystá umýt nohy, překvapeně namítl: „Ježíši, to přece nemůžeš.“ Petr nemohl snést pohled na to, jak ten, v němž poznal Božího Syna, vykonává práci sluhy.
„Jestliže tě neumyji, nezískáš podíl v mém království,“ řekl Ježíš klidným hlasem. Dal mu tak jasně najevo, že jeho jednání má mnohem hlubší význam. Nešlo jen o tělesnou hygienu, nýbrž o očištění srdce.
Když si to Petr uvědomil, rychle dodal: „Umyj mě tedy celého, ne jen nohy, ale i ruce a hlavu.“ „Petře,“ usmál se Ježíš, „ty nepotřebuješ umýt víc než nohy, protože jinak jsi čistý.“
Když Petr a ostatní učedníci přišli před lety k Ježíši, jejich srdce byla očištěna. Ježíš je přijal za své. Znovu a znovu však podléhali zlu, proto neustále potřebovali Boží očišťující milost.
Ježíš je chtěl tímto způsobem zbavit pýchy, žárlivosti a nevraživosti. Tím, že se před nimi pokořil, je upozornil na jejich charakterové vady. Bylo to mnohem důležitější než mytí zaprášených nohou. Nikdo z nich tehdy nebyl duchovně připravený na společnou večeři s Ježíšem. Bez pokory a lásky se nemohli účastnit obřadu, který se Ježíš chystal ustanovit. Museli se vnitřně proměnit. A to se také stalo.
Jakmile byl Ježíš s umýváním hotov, řekl: „Teď jste čistí.“ Mezi učedníky zavládl soulad. Kromě Jidáše byli všichni připraveni přijmout Ježíšova slova.
Potom odnesl umyvadlo, oblékl si plášť a usedl ke stolu. „Chápete, co se teď stalo?“ zeptal se. „Považujete mě za svého Mistra a Pána – a máte pravdu, skutečně jím jsem. Pokud jsem se tedy před vámi já, Pán a Mistr, pokořil a umyl vám nohy, i vy máte jeden druhému umývat nohy. Řiďte se mým příkladem. Uvědomte si, že sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal.“
Svým životem i učením nám Ježíš názorně ukázal, jaký je Bůh. Představil nám ho jako někoho, kdo nežije sám pro sebe. Stvořil svět a neustále ho udržuje v chodu. Bez přestání slouží druhým. Přestože je Dárcem života a Vládcem vesmíru, klidně přijímá roli služebníka, kterou lidé odmítají, a neváhá se ponížit. V jeho království není místo pro výsadní postavení a nadřazenost. Jedinou velikostí je velikost pokory.
Potom společně jedli velikonočního beránka. Ježíš věděl, že se ocitl na rozhraní dvou důležitých období. On sám, dokonalý Boží Beránek, byl připraven obětovat se za hřích a ukončit tak obřad, který po čtyři tisíciletí ohlašoval jeho smrt.
Velikonoce byly připomínkou vysvobození z egyptského otroctví. Bůh nařídil, aby rodiče každý rok znovu a znovu vyprávěli svým dětem, co se tehdy stalo, a vysvětlovali jim, proč se slaví Velikonoce. Vzpomínka na zázračné vysvobození měla zůstat v paměti celého národa stále živá. Nový obřad, který Ježíš ustanovil v horní místnosti, měl lidem připomínat veliké vysvobození, které lidem přinesla Ježíšova smrt.
Jakmile dojedli beránka, Ježíš vzal nekvašený chléb, požehnal ho, lámal a dával učedníkům: „Vezměte si a jezte, toto je moje tělo.“ Potom vzal kalich, poděkoval Bohu a nechal ho kolovat se slovy: „Pijte z něho všichni, protože je to má krev, která zpečeťuje smlouvu mezi člověkem a Bohem a vylévá se za mnohé na odpuštění hříchů. Říkám vám, že z něho nebudu pít, dokud s vámi neusednu ke stolu v království svého Otce.“
Ježíš dal svým učedníkům – a všem budoucím následovníkům – záruku, že je jejich Zachránce. Předal jim novou smlouvu, podle níž se všichni, kdo ho přijímají, stávají Božími dětmi. Jsou jeho vlastnictvím, přecházejí ze smrti do života a stávají se členy jeho věčného království. Tuto smlouvu měl za několik hodin zpečetit vlastní krví.
Posvátného obřadu se účastnil i zrádce Jidáš. Přijal od Ježíše symboly jeho obětovaného těla a prolité krve. Slyšel, co o nich Ježíš řekl, ale nic to s ním neudělalo. Seděl, koukal nepřítomně před sebe a dál spřádal temné plány.
„Vím, že mě jeden z vás zradí,“ prohlásil Ježíš do ticha.
Jeho slova učedníky ohromila. Neuměli si představit, že by mohl někdo z nich chtít jejich Učiteli ublížit. Proč bychom ho měli zrazovat? divili se. A komu? Koho by mohlo napadnout něco takového? Z nás dvanácti vyvolených určitě nikoho. Vždyť ho máme bezvýhradně rádi.
Náhle si však uvědomili, že se Ježíš nikdy v ničem nemýlil, a dostali strach. Začali uvažovat, jestli proti němu přece jen něco nemají. S pocity nejistoty se jeden po druhém Ježíše ptali: „Snad to nejsem já?“
Jediný Jidáš mlčel. Nakonec se ozval Jan: „Řekni nám, kdo to je.“
Ježíš se rozhlédl po místnosti a odvětil: „Je to ten, kdo se mnou smočil ruku v míse.“ Na chvíli se odmlčel a pak se smutným výrazem ve tváři dodal: „Musím sice zemřít, ale běda tomu, kdo mě zradí! Pro toho by bylo lepší, kdyby se vůbec nenarodil.“
Najednou se všichni podívali na Jidáše, který ve změti otázek, údivů a překvapení přeslechl, co Ježíš Janovi odpověděl, a aby se vyhnul zkoumavým pohledům učedníků, zeptal se stejně jako oni: „Snad to nejsem já?“
Ježíš se k němu naklonil a se vší vážností zašeptal: „Sám jsi to řekl.“
Jidáš zčervenal. Vstal od stolu a zamířil k východu. Vyděsilo ho, že Ježíš zná jeho plány. Když otevřel dveře, Ježíš za ním zavolal: „Co chceš udělat, udělej hned...“ Jidáši se podlomila kolena a bez rozloučení vyběhl do temné noci. Spěchal ke kněžím pevně rozhodnut, že Ježíše zradí. Nevědomky tak nad sebou vynesl rozsudek smrti.