43. Proroctví o budoucnosti

Když Ježíš při odchodu z nádvoří prohlásil, že chrám zůstane prázdný, zmocnila se učedníků zlá předtucha. Napadlo je, jestli tím nechtěl naznačit, že chrám bude v blízké budoucnosti zničen. Vrtalo jim to hlavou, proto se zastavili pod chrámovými schody, ukázali na komplex majestátních budov a řekli: „Ježíši, podívej, jak je chrám nádherný! Učiněný div světa!“

Ježíš přeletěl stavbu pohledem. Byla tak dokonalá, že se zdálo, že byla postavena z jednoho mramorového kvádru. Potom smutně přikývl a pravil: „Ano, chrám je skutečně krásný. Vypadá nezničitelný, ale já vám říkám: Přijde den, kdy z něho nezůstane kámen na kameni.“

Učedníci nemohli uvěřit vlastním uším. „To přece není možné,“ šeptali si mezi sebou, když společně s Ježíšem stoupali na Olivovou horu. „To by byl konec židovského národa, a dost možná i světa.“

„Pane,“ obrátil se Petr na Ježíše, jakmile dorazili na vrchol, „pověz nám, kdy bude chrám zničen, a jak poznáme, že se blíží tvůj příchod?“

Ježíš zvážněl a zamyšleně odvětil: „V té době se objeví mnoho lidí, kteří se budou vydávat za mesiáše. Budou dělat zázraky a tvrdit, že nastal čas vysvobození židovského národa. Dejte si však na ně pozor.“ Ve své odpovědi záměrně neoddělil zničení Jeruzaléma od slavného dne svého druhého příchodu. Hovořil o obou událostech současně. Jeho slova byla určena nejen učedníkům, nýbrž i lidem, kteří budou žít v závěru dějin. „Kolem vás budou zuřit války,“ pokračoval. „Doslechnete se o válečných zvěrstvech, ale nemějte z toho strach. Musí to být. Národy se budou vzájemně nenávidět a na mnoha místech bude hlad a zemětřesení. Ovšem to všechno bude teprve začátek utrpení.“

Učedníci mu viseli na rtech. Cítili, že se před nimi odkrývá blízká i vzdálená budoucnost. „Tehdy vás budou mučit a zabíjet a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno,“ řekl Ježíš smutně. „Mnozí odpadnou, jejich nitra se naplní nenávistí a budou zrazovat své bývalé bratry a sestry.“ Ježíš znal budoucnost. Viděl, jak židovský národ odmítne poselství jeho učedníků, postaví se proti nim a bude je pronásledovat. To se bude neustále opakovat. Vlády budou svými zákony omezovat náboženskou svobodu. Budou znásilňovat lidské svědomí, nařizovat lidem, v co mohou a v co nemohou věřit, a rozhodovat o jejich životech. V takové vyhrocené době se mnoho křesťanů vzdá své víry a ze strachu o bezpečí budou lhát a zrazovat ostatní věřící.

Potom Ježíš učedníky varoval: „Když uvidíte, že Jeruzalém obkličují vojska, na nic nečekejte, protože se přiblížila jeho zkáza. Kdo bude v Judsku, ať uteče do okolních hor, kdo bude v Jeruzalémě, ať z něho okamžitě odejde, a kdo bude na venkově, ať do něho nevchází.“ Díky tomuto varování nezahynul při zničení Jeruzaléma jediný křesťan.

Od této události Ježíš rychle přešel k mnohem významnějšímu tématu. Začal hovořit o posledním článku řetězce lidských dějin – o svém druhém příchodu. Věděl, že mezi těmito dvěma událostmi přejdou dlouhá staletí temna, kdy budou jeho následovníci krutě pronásledováni.

Toto hrůzostrašné období plné utrpení popsal ve zkratce takto: „Tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od začátku světa až do nynějška a už nikdy nebude. A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by zachráněn žádný člověk. Kvůli vyvoleným však Bůh toto hrozné období ukončí.“ Ježíšovy následovníky čekalo více než tisíc let pronásledování, jaké svět dosud nezažil. Miliony jeho věrných svědků měly být zabity. Kdyby Bůh nezasáhl, všichni by zahynuli.

Následně Ježíš naprosto jasně popsal, co se bude dít bezprostředně před jeho návratem: „Pokud vám v té době někdo řekne ‚Našel jsem Mesiáše, pojďme za ním‘, nevěřte mu! V té době totiž přijdou falešní mesiášové a falešní proroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i pravé věřící, kdyby to bylo možné. Pokud vám někdo řekne ‚Mesiáš je na poušti‘, nechoďte tam! ‚Je v tajném úkrytu‘, nevěřte mu! Až přijdu, moje sláva ozáří oblohu od východu až na západ, takže mě všichni uvidí.“ Příchod falešných proroků a mesiášů měl být znamením jak zničení Jeruzaléma, tak i konce světa. Před zničením Jeruzaléma falešní proroci skutečně přišli, sváděli lidi a mnohé přivedli do záhuby. I v dnešní době předvádějí falešní mesiáši a proroci znamení a zázraky a snaží se svést Ježíšovy učedníky. S postupujícím časem bude těchto jevů přibývat. „Až pronásledování skončí, slunce se zatmí, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a nebe se zachvěje. Tehdy se ukáže moje znamení, lidé budou lomit rukama a uvidí mě přicházet s velikou mocí a slávou. Pošlu anděly, aby shromáždili mé následovníky ze všech končin světa.“

I když si Ježíš přeje, aby lidé poznali, že se konec světa blíží, den ani hodinu svého návratu neprozradil. Pokud by to udělal, významně by ovlivnil vývoj dějin. Naznačil jen, jaké poměry budou panovat ve společnosti před jeho příchodem: „Bude to jako v době Noema. Tehdy se lidé dobře bavili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do lodi, a ostatní zaskočila potopa. Takové to bude i před mým příchodem.“ Obyvatelé předpotopního světa se úplně oddělili od Boha, odmítli ho poslouchat a žili zcela podle svých představ.

Dnes je to podobné. Lidé si dělají, co chtějí, baví se a užívají si. Jen málokdo uvažuje o duchovních věcech.

Potom se Ježíš rozhlédl po učednících a vážným hlasem dodal: „Po světě se rozšíří zlo a lidé se přestanou mít rádi. Kdo však bude Bohu důvěřovat, ten bude zachráněn. A zpráva o milosrdném Bohu, který nabízí záchranu všem, kteří o ni mají zájem, se rozšíří do všech koutů země. Teprve potom přijde konec.“

Na vrcholu Olivové hory se rozhostilo ticho. Ježíšovi učedníci seděli na kamenech a hleděli k obzoru. Budoucnost nevěstila nic dobrého. Byla zahalená tmou. Jen Ježíšova slova ji jako tenké paprsky světla osvěcovala a pomáhala učedníkům spatřit hrubé obrysy toho, čím bude muset lidstvo projít do doby, než se Ježíš ve slávě vrátí a ukončí dějiny tohoto světa. Naplňovalo je to rozporuplnými pocity – strachem, nadějí i zmatkem. Tušili, že blízká budoucnost jim přinese mnoho komplikací a zklamání, ale zároveň doufali, že Ježíš nakonec všechno zlo, které je potká, obrátí v jejich prospěch.