Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Ježíš učil v chrámu poslední den. Byl středem pozornosti všech, kdo se v Jeruzalémě shromáždili. Lidé se tísnili v chrámových nádvořích a sledovali spor, který tam právě probíhal. Dychtivě poslouchali a snažili se zachytit každé Ježíšovo slovo. Něco takového dosud nezažili. Mladý a na první pohled bezvýznamný Galilejec se přel s elitou národa – kněžími, učenci a politickými vůdci.
Byl naprosto klidný. Upřeně hleděl na své protivníky, kteří odmítali jeho učení, pohrdali jím a usilovali mu o život. Mnohokrát se ho pokusili napadnout, ale jejich plány vlákat ho do pasti a odsoudit vždy ztroskotaly. Ježíš odrážel jeden útok za druhým. Pokaždé odhalil jejich pravou tvář a důrazně je varoval před důsledky, které je stihnou, pokud se neodvrátí od zla. Měl však před sebou ještě jeden úkol: musel dokončit své poslání.
Zájem o Ježíše se zvyšoval. Jeho učení lidi přitahovalo, ale zároveň i mátlo. Divili se, proč přední muži nechtějí Ježíše přijmout, když je jeho učení tak jasné a srozumitelné, a sami se nedokázali rozhodnout. Báli se, že by je kněží mohli odsoudit.
Když Ježíš viděl, že jsou lidé v zajetí úcty k tradicím a slepé víry v kněze, rozhodl se je osvobodit. Ukázal prstem na hlouček náboženských představitelů a řekl: „Národ teď vedou zákoníci a farizejové. Proto dělejte a dodržujte všechno, co vám řeknou. Jejich příkladem se však neřiďte. Oni totiž mluví, ale podle svých slov nežijí.“
V davu to zašumělo a oči všech se upřely na skupinu honosně oblečených mužů. Jejich tváře byly brunátné vzteky.
Ježíš počkal, až šum utichne, a dodal: „Dejte si na ně pozor. Některé části Bible vykládají tak, aby vám mohli uložit další povinnosti. Sami je však tajně zanedbávají anebo tvrdí, že jsou od nich osvobozeni.“
Kněží, farizejové a zákoníci nesouhlasně kroutili hlavami, ale neodvažovali se nic říct.
„Rádi se předvádějí na veřejnosti,“ pokračoval Ježíš. „Ukazují lidem, jak jsou zbožní a spravedliví. Na hostinách a v synagogách s oblibou sedávají na místech pro čestné hosty a líbí se jim, když je lidé uctivě zdraví a oslovují je ‚Mistře‘. Vy si ale nenechávejte říkat ‚Mistře‘ – já jsem váš Mistr. Vy jste bratři a sestry. A nikomu na zemi také nedávejte jméno ‚Otec‘ – jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘, protože jediným pravým učitelem jsem já.“
Ježíš postupně odhaloval pravou povahu náboženských vůdců národa a upozorňoval na jejich slabé stránky. Chtěl, aby se lidé osvobodili od strachu z náboženských autorit a začali se rozhodovat na základě vlastního svědomí.
„Ten, kdo je skutečně veliký, se nepovyšuje, ale slouží druhým,“ řekl Ježíš do ticha. „Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. V Božích očích je velký pouze ten, kdo žije pro dobro druhých a je milosrdný.“
Poté se otočil k farizejům a zákoníkům a zahřímal: „Běda vám, vy pokrytci! Natolik zkreslujete Boží charakter, že se lidé Boha bojí a nedůvěřují mu. Znemožňujete lidem navázat s ním vztah.“
Farizejové a zákoníci byli bledí jako smrt. Lidé z nich nespouštěli oči. Zajímalo je, jak se zachovají. Ohradí se vůči Ježíšovým výtkám, anebo budou jen strnule stát a zbaběle mlčet? Ježíš jim dal čas, aby se mohli bránit. Nezmohli se však na jediné slůvko. Změřil si je tedy pohledem a pokračoval: „Běda vám, vy pokrytci! Zneužíváte svého postavení a necháváte se vyživovat od vdov. Za to vás stihne přísný trest!“
Farizejové si získávali důvěru vdov a namlouvali jim, že je jejich povinností věnovat majetek na náboženské účely. Následně začali využívat jejich prostředky ve vlastní prospěch. Svou nepoctivost přitom maskovali zbožností. Ježíš si přál, aby lidé jasně věděli, že Bůh takové jednání neschvaluje a že se mu jakákoli forma pokrytectví příčí.
„Běda vám, vy pokrytci!“ opakoval Ježíš. „Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.“ Ježíš ukazoval, že farizejové a zákoníci stavějí víru v Boha na hlavu. K lidem se chovají nemilosrdně, ale úzkostlivě dodržují vnější předpisy. Dělají z náboženství jen soustavu obřadů, v nichž je člověk naprosto nedůležitý, a tím očerňují Boha. Pro Boha má totiž člověk nekonečnou hodnotu. Základem pravého náboženství nejsou předpisy a normy, nýbrž vztahy.
Potom Ježíš zvýšil hlas a zaburácel: „Běda vám, vy pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které vypadají zvenčí pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijakých nečistot. Překrásným zevnějškem zakrýváte prohnilost svého charakteru.“
V davu to opět zašumělo. Dosud se na veřejnosti nikdo neodvážil farizeje a zákoníky tak ostře kritizovat. Ovšem to ještě nebylo všechno. Ježíš se podíval do davu, očima přeletěl po tvářích posluchačů a svůj projev zakončil slovy: „Běda vám, vy pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: ‚Kdybychom my byli na místě našich předků, proroky bychom nezabíjeli.‘ Tak sami sebe odsuzujete. Vždyť i vy se chystáte zabít proroka.“
Ježíš jasně odhalil povahu vůdců národa. Ukázal, že nemají s Bohem nic společného. Dělají zbožná gesta, tváří se jako nejvěrnější z věrných, a přitom je jejich nitro plné nenávisti a pýchy. Jsou natolik zaslepení, že Ježíše, Božího Syna, považují za svého nepřítele a chystají se ho zabít.
Vůdci národa byli vzteky bez sebe. Jako na povel se otočili k Ježíši zády, nevraživě sykli na kolemstojící, aby jim uvolnili cestu, a rázným krokem opustili chrámové nádvoří. Lidé za nimi překvapeně hleděli. Nechápali, proč něco neřekli, proč se proti Ježíšovým výtkám neohradili. Mají snad z galilejského tesaře strach?
Když farizejové, zákoníci a kněží opustili nádvoří, lidé opět zaměřili svou pozornost na Ježíše. To, co uviděli, je zarazilo. Ježíš si smutně prohlížel chrám a po tvářích mu stékaly slzy. Po chvíli se podíval na shromážděné a chvějícím se hlasem zvolal: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, zabíjíš proroky a kamenuješ ty, které jsem k tobě poslal. Kolikrát jsem chtěl tvé obyvatele ochránit, ale oni moji pomoc odmítli!“ V jeho hlase byla cítit lítost nad vším, co se mezi ním a Izraelem odehrálo. Po celé dlouhé dějiny se marně snažil získat Izraelce na svoji stranu. Nyní se s nimi loučil. Bylo to tajemné loučení shovívavého Boha. V jeho nářku se ozývala bolest Tvůrce vesmíru.
Kývl na své učedníky a zamířil ven z chrámu. Neodcházel jako poražený a nepřáteli vyhnaný, nýbrž jako vítěz, který splnil své poslání.
U východu z nádvoří se ještě na okamžik zastavil, ohlédl se a smutně řekl: „Váš dům bude od nynějška prázdný. Neuvidíte mě až do chvíle, kdy se vrátím v slávě a se zástupy andělů.“ Potom se otočil a vyšel ven. Spolu s ním chrám navždy opustila i Boží přítomnost. Chrámové obřady ztratily svůj smysl. Od této chvíle se staly pouhou formalitou.