41. Opět v chrámu

Na začátku své služby Ježíš vyhnal z chrámu trhovce, směnárníky a další lidi, kteří ho svým nepoctivým obchodováním znesvěcovali. Nyní přišel do chrámu znovu a zjistil, že se nic nezměnilo. Vypadalo to tam dokonce ještě hůř.

Vnější nádvoří se podobalo tržišti. Zvuky zvířat a cinkot mincí se mísily s hádkami prodavačů a kupců a do toho se ozývaly hlasy kněží. I oni se totiž zapojili do prodeje, nákupu a směny peněz. Propadli touze po zisku natolik, že z Božího pohledu nebyli o nic lepší než zloději.

Nejhorší ze všeho ale bylo, že si kněží téměř vůbec neuvědomovali význam své služby. O Velikonocích a o Svátku stánků byly zabíjeny tisíce zvířat a kněží vylévali jejich krev na oltář. Ze symbolu, který měl lidem připomínat zrůdnost hříchu, se stala obyčejná jatka. Nechápali, že krev zvířat symbolizuje krev Božího Syna, kterou měl prolít za záchranu světa, a že oběti měly obrátit pozornost lidí k ukřižovanému Zachránci.

Ježíš viděl, že kněží proměnili slavnostní shromáždění v přehlídku krutosti a krveprolití. Oni si však naivně mysleli, že bezduchou a bezcitnou službou uctívají Boha. Ježíš byl rozhořčen. Věděl, že kněží a starší si budou jeho krve, kterou už brzy prolije za záchranu tohoto světa, vážit právě tak málo jako krve zvířat, jež jim neustále teče pod rukama.

Přísně se rozhlédl po chrámovém nádvoří. Z jeho lidské podoby vyzařovalo božství a dodávalo mu dosud nevídanou důstojnost a slávu. Lidé nacházející se v jeho těsné blízkosti couvali tak daleko, jak jen jim to dav dovolil. Zachránce před nimi stál sám jen s několika učedníky. Nikdo ani nehlesl. Ticho se zdálo nesnesitelné.

Potom Ježíš zahřímal: „Můj dům je domem modlitby, ale vy jste z něho udělali doupě lupičů!“ Jeho hlas se ozvěnou nesl chrámem. „Okamžitě odejděte!“ dodal přísně.

Chrámoví služebníci, kteří před třemi roky na Ježíšův příkaz utekli, se později divili, proč měli takový strach z docela obyčejného muže, a slíbili si, že se to už nikdy nesmí opakovat. Přesto se tentokrát báli ještě víc a Ježíšův příkaz bez řečí uposlechli. Nikdo z nich v sobě nenašel tolik odvahy, aby se mu postavil.

V chrámu zavládl zmatek. Obchodníci rychle balili své stánky a prchali pryč. Spolu s nimi utíkali i kněží a představitelé národa. Zástupy viditelně prořídly. Po nějaké době však začali na chrámové nádvoří přicházet další lidé se svými nemocnými a Ježíš jim sloužil. Léčil nemoci, slepým vracel zrak a hluchým sluch. Všichni přítomní mu hlasitě děkovali. Přicházely k němu i děti. Ježíš je bral do náruče, hladil je po rozčepýřených hlavách a povzbuzoval. A když potom začal lidem vyprávět o Bohu, některé z nich mu usínaly v náruči a jiné mu nadšeně provolávaly slávu. Chrámem se neslo dětské volání: „Ať žije král! Ať žije Ježíš!“

Vtom se na chrámovém nádvoří objevili kněží a přední muži, kteří předtím zbaběle utekli. Jakmile slyšeli, jak děti radostně křičí, chtěli je umlčet. Začali lidi upozorňovat, že dupání dětí a hlasitý jásot Boha urážejí. Nikdo jim však nevěnoval pozornost. Proto se zlostně osopili na samotného Ježíše: „Neslyšíš, jak křičí? Zakaž jim to!“

Ježíš postavil na zem dítě, které mu sedělo na klíně, pomalu se zvedl a vážně pravil: „Nechte je být. Dělají jen to, co předpověděli proroci. Copak jste nikdy nečetli, že ‚Boha budou chválit i ti, kdo ještě neumějí mluvit‘?“

Farizejové byli naprosto vyvedeni z míry. Ježíš měl nyní hlavní slovo. Zaujal postavení strážce chrámu a rázně se proti nim postavil. Nikdy dřív nejednal s takovou autoritou. Nikdy dřív neměla jeho slova takovou váhu. Za dobu svého působení sice vykonal mnoho mocných činů, ale dosud nejednal tak rázně. Jelikož měl na své straně většinu shromážděných lidí, kněží si netroufali otevřeně projevit své nepřátelství. Ježíšova odpověď je sice rozzuřila, ale nebyli schopni proti němu zakročit.

Druhý den ráno ho znovu vyhledali v chrámu. „Jakou mocí to děláš?“ ptali se. „A kdo ti dovolil takhle se chovat?“ Čekali, že odpoví, že Bůh. Takové tvrzení byli připraveni popřít.

Ježíš se však do políčené pasti nenechal chytit. Zamyslel se a potom jim položil otázku, která se zdánlivě týkala něčeho jiného: „Odkud měl podle vás Jan oprávnění křtít? Od Boha, nebo od lidí?“

Kněží nevěděli, co říct. Byli v koncích. Pokud odpoví, že Janův křest je od Boha, Ježíš se jich zeptá, proč tedy nepřijali toho, kterého Jan označil za Mesiáše a Zachránce. Když však řeknou, co si opravdu myslí – že Jan byl podvodník –, znepřátelí si zástupy, protože ty věří, že to byl Boží prorok.

Lidé s napětím čekali na odpověď. Mysleli si, že bez váhání potvrdí, že ho poslal Bůh. Kněží se však šeptem dohodli, že se odpovědi vyhnou. Zatvářili se bezradně a pokrytecky prohlásili: „Nevíme.“

Ježíš zakroutil hlavou. „Ani já vám neřeknu, jakou mocí to činím,“ řekl s ironickým úsměvem.

Zákoníci, kněží i vůdci národa mlčeli. Zklamaně se mračili a už se neodvažovali pokračovat v diskusi. Svou zbabělostí a nerozhodností se do značné míry zesměšnili.

Ježíš se z porážky náboženských představitelů neradoval. Jeho záměrem nebylo ponižovat je, ale otevřít jim oči a získat je na svou stranu. Proto jim i tentokrát nabídl pomocnou ruku. Pověděl jim příběh, z něhož se mohli sami o sobě hodně dozvědět: „Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel k prvnímu a řekl mu: ‚Běž pracovat na vinici.‘ On se ale ušklíbl. ‚Nechce se mi.‘ Později si to však rozmyslel a šel. Otec vyhledal druhého syna a řekl mu to samé. Ten se tvářil, že mu práce na vinici působí neskonalé potěšení. Vyskočil na nohy a s úsměvem odpověděl: ‚Ano, tati, už jdu.‘ Přesto nakonec nešel. Kdo z těch dvou podle vás splnil vůli svého otce?“

Nečekaná otázka rabíny zaskočila. Byli tak zabraní do podobenství, že bez váhání odpověděli: „To je jasné, přece ten první!“

Ježíš se na ně upřeně podíval, přikývl a smutně prohlásil: „Přesně tak. Zloději a prostitutky vás předcházejí do Božího království. Oni jsou totiž tím prvním synem, jemuž se na vinici jít nechtělo, ale nakonec šel. Jsou bezbožní a nemravní. Když však přišel Jan a řekl jim, že mají litovat zla, kterého se dopustili, a nechat se pokřtít, poslechli ho. Teď stojí mnozí z nich na Boží straně.“

V davu to zašumělo.

„Tím druhým synem jste vy,“ pokračoval. „Přestože někteří z vás přijali Janův křest, nechcete uznat, že ho poslal Bůh. Pohrdáte jeho poselstvím. Tváříte se, že jste kdovíjak poslušní, ale ve skutečnosti Boha ignorujete.“

Náboženští představitelé byli v šoku. Ježíšova slova se jim vůbec nelíbila. Odhalila jejich pokrytectví a faleš. Přesto však neodešli. Doufali totiž, že Ježíš řekne ještě něco, co by mohli použít proti němu. Mlčeli tedy a vyčkávali.

Jakmile se zástup utišil, Ježíš pokračoval: „Povím vám ještě jedno podobenství. Jistý muž vysadil vinici, obehnal ji zdí, zbudoval v ní lis a vystavěl strážní věž. Potom ji pronajal vinařům a odcestoval. Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali jeho díl úrody. Ale vinaři služebníky chytili, jednoho zbili, druhého zabili a dalšího umučili. Muž k nim poslal další služebníky, ale naložili s nimi stejně. Nakonec za nimi poslal svého syna. Myslel si totiž, že na jeho syna si netroufnou. Když však vinaři syna uviděli, řekli si: ‚To je dědic! Pojďte, zabijeme ho a dědictví připadne nám.‘ Chytili ho, vyvlekli ven z vinice a zabili. Povězte, co jim má podle vás majitel vinice udělat?“

Ježíš mluvil ke všem přítomným, ale na otázku mu odpověděli kněží a přední muži: „Ty darebáky by měl bez milosti zabít a vinici pronajmout jiným vinařům, kteří mu budou pravidelně vyplácet jeho podíl.“

Dav ztichl. Ježíš se na ně upřeně podíval a se slzami v očích poznamenal: „Přesně to se stane.“ Otočil se a vyšel z chrámu.

Rabíni za ním překvapeně hleděli. Zpočátku smysl podobenství nechápali, ale potom jim došlo, že svou odpovědí odsoudili sami sebe. Majitel vinice představoval Boha, vinici židovský národ a nehodní vinaři je samotné. Stejně tak, jako měli vinaři odevzdat majiteli vinice určitou část úrody, měl vyvolený národ nést očekávané plody. Vinaři zabíjeli služebníky, které k nim pán posílal pro ovoce, a rabíni zabíjeli proroky, které k nim posílal Bůh. Vraždili jednoho posla za druhým a nyní se chystali zabít i jeho Syna. Když jim to došlo, strnuli hrůzou.