Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Po triumfálním vjezdu do Jeruzaléma odešli Ježíš a učedníci do Betanie, kde zůstali přes noc. Potom se opět vydali zpět do Jeruzaléma. Procházeli zvlněnou krajinou a vdechovali svěží ranní vzduch. Svět se právě probouzel. Nad kopci se vznášely průsvitné chomáčky mlhy, sluneční paprsky nesměle pronikaly skrze šedivou oblohu a nad obzorem se klenul pás modři, příslib hezkého počasí.
Cestou procházeli kolem fíkového sadu. Přestože dosud nebyl čas fíků, jeden ze stromů byl obsypán listím. Ježíš měl hlad a šel se podívat, jestli na stromě nenajde nějaké plody. Fíkovníky totiž plodí dřív, než se zazelenají. Strom s listy tedy sliboval i zralé fíky. Byl to však jen klam. Ježíš prohlédl větve odzdola až k samému vrcholu, avšak nic na nich nenašel.
Překvapeně od stromu odstoupil. Ještě jednou si ho zdálky prohlédl a pak smutně prohlásil: „Ať na tobě už nikdy neroste ovoce!“
Učedníci se jeho výroku podivovali, ale zakrátko na něj zapomněli. Když však druhý den procházeli kolem stromu znovu, nemohli uvěřit vlastním očím. Fíkovník byl úplně suchý.
Petr na strom ukázal prstem a překvapeně vykřikl: „Ježíši, podívej! Ten strom, který jsi včera proklel, odumřel!“
Učedníci byli zmateni. Zdálo se jim, že tento čin neodpovídá Ježíšovu obvyklému jednání. Vždycky jen obnovoval, nikdy neničil. Znali ho jako Dárce života, Obnovitele a Lékaře. Kroutili nad tím hlavou a jeden druhého se ptali: „Chápeš, proč to udělal?“
Ježíš věděl, že mu nerozumějí, ale nic jim nevysvětloval. Chtěl, aby na to přišli sami. Aby pochopili, že prokletí fíkovníku je podobenstvím o Izraeli. Neplodný strom, který se chlubil bohatým listím, představoval vyvolený národ. Stejně jako neplodný fíkovník vystavoval i on světu na odiv své na první pohled bohaté a nádherné větve, ale neměl na nich nic než listí. Představitelé národa se chlubili svým poznáním, přitom však Boha vůbec nechápali. Kladli důraz na vnější věci, jako jsou chrám, oltář a nádherné oblečení, ale chyběla jim pokora, láska a dobrota.
Když se člověk blíž seznámil s židovským národem, zjistil, že se od ostatních národů liší pouze zevnějškem. Tváří se, že Boha miluje, ale ve skutečnosti ho vůbec nezná. Pohané na tom byli stejně, ale aspoň si na nic nehráli. Ani v nejmenším nepředstírali, že jsou dobří. Byli holými stromy v Božím sadu. Pro ně čas fíků ještě nenastal – s Bohem a jeho poselstvím se měli teprve seznámit.
Ježíš přišel k fíkovníku hladový a chtěl se najíst, ale nenašel na něm jediný fík. Podobně přišel i k Izraeli. Čekal, že v něm najde ovoce spravedlnosti. Dělal všechno pro to, aby v Židech probudil touhu po záchraně okolních národů a přiměl je spolupracovat s ním. Doufal, že se u nich setká s obětavostí, slitováním, láskou k Bohu, že budou upřímně toužit po záchraně druhých lidí. Oni však o to nejevili sebemenší zájem. Všechny dary, které jim v průběhu dějin dal, si nechali pro sebe. Stali se neplodným stromem. A stejně jako uschl fíkovník, měli uschnout i oni. Jelikož se nechtěli podělit o dary s jinými lidmi, Bůh se rozhodl, že jim je přestane posílat. Doba milosti, kterou jim Bůh vyměřil, se chýlila ke konci.
Tento názorný příklad je varováním pro všechny věřící. Kdo chce žít s Bohem, musí pomáhat druhým. Pokud jimi pohrdá a myslí si, že je víc než oni, podobá se krásnému, leč neplodnému fíkovníku. Mluví, ale nic nedělá. Prokletím fíkovníku Ježíš názorně ukázal, jak se mu pokrytectví protiví. Člověk, který otevřeně hřeší, je na tom v jeho očích lépe než ten, který se hlásí k Bohu, ale ve skutečnosti s ním vůbec nežije.