Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Byla neděle. Do Velikonoc zbýval poslední týden. Ježíš věděl, že ho v pátek ukřižují, a proto se rozhodl k triumfálnímu činu. Vjede do Jeruzaléma jako král na oslátku. Tak to bylo v Izraeli zvykem a tak to také bylo předpovězeno ve Starém zákoně. Prorok Zachariáš o něm před pěti sty lety napsal: „Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“
Když se přiblížil k Jeruzalému, řekl dvěma ze svých učedníků: „Běžte do vesnice napřed. Na jejím okraji najdete u jednoho stavení přivázané oslátko, na němž ještě nikdy nikdo neseděl. Odvažte ho a přiveďte sem. Kdyby se vás někdo ptal, proč ho odvazujete, řekněte mu: Ježíš ho potřebuje.“
Učedníci odešli a za necelou hodinu se vrátili i se zvířetem. Byli nadšení. Všechno se odehrálo přesně, jak Ježíš řekl.
Zbylí učedníci si ochotně svlékli pláště a rozprostřeli je na hřbet oslátka, aby měl Ježíš na čem sedět. Domnívali se, že se chce v Jeruzalémě prohlásit za krále a potvrdit svou královskou moc. Cestou se o své radostné očekávání dělili s Ježíšovými přáteli a nadšení se šířilo do širokého okolí.
Lidé Ježíše vítali jako Mesiáše, svého krále. Byli přesvědčeni, že přichází hodina, kdy jejich národ bude osvobozen. Představovali si, jak Izrael vyžene římské vojáky z Jeruzaléma. Všichni byli nevýslovně šťastní. Vzájemně se předháněli v tom, kdo prokáže Ježíši větší poctu. Neměli prostředky, aby ho mohli náležitě přivítat, ale klaněli se mu a prostírali na cestu svá roucha jako koberec a zdobili je zelenými olivovými větvemi. Neměli královské vlajky, které by nesli v čele vítězoslavného průvodu, ale nařezali palmové větve jako symbol vítězství, mávali jimi a hlasitě mu provolávali slávu.
Zástup mohutněl. Krajinou se nesl vítězoslavný jásot a z okolních kopců i údolí se odrážela ozvěna. K průvodu se připojily také davy z Jeruzaléma. Lidé, kteří tam přišli slavit Velikonoce, vyšli uvítat Ježíše. Mávali mu palmovými větvemi a zpívali oslavné písně. Potom se v chrámu rozezněly trubky – kněží svolávali lid k večerní bohoslužbě. Jen málokdo jim však věnoval pozornost. Představitelé národa z toho byli patřičně vyděšení a jeden přes druhého šeptali: „Je to velmi nebezpečné. Celý národ jde za ním.“
Dříve Ježíš takové oslavy nepřipouštěl. Moc dobře věděl, jaké by to mělo následky. Přivedlo by ho to na kříž. Nyní měl ale v úmyslu představit se lidem jako Zachránce. Chtěl obrátit jejich pozornost k oběti, která měla korunovat jeho poslání na zemi. Židé se scházeli v Jeruzalémě k oslavě velikonočních svátků a Ježíš, skutečný Boží Beránek, dobrovolně přicházel položit svůj život. Jeho oběť, jejímž prostřednictvím se chystal smířit lidi s Bohem, se měla stát předmětem hlubokého uvažování mnoha lidí všech dob. Bylo proto nutné na ni upozornit širokou veřejnost.
Učedníkům se zdálo, že prožívají nejslavnější den svého života. Úplně zapomněli na všechno, co jim Ježíš řekl o svém utrpení, a s nadějí očekávali budoucí události. Těšili se, že jejich Mistr usedne na Davidův trůn a začne vládnout.
Průvod pomalu postupoval vpřed. Byla to neuvěřitelná podívaná. Ježíše obklopovali lidé, které si získal svou láskou. V čele zástupu šel slepec, jemuž vrátil zrak, za ním kráčeli chromí, které uzdravil, a horlivě mávali palmovými větvemi. Vdovy a sirotci děkovali Ježíši za všechno, co pro ně udělal. Uzdravení malomocní mu na cestu prostírali svá čistá roucha a zdravili ho jako krále slávy. V zástupu nechyběli ani vzkříšení. Lazar, jehož tělo se už rozkládalo v hrobě, se v plné síle radoval s ostatními a vedl oslátko, na kterém Ježíš přijížděl.
Mezi lidmi bylo i mnoho farizejů. Ti jediní byli nespokojení. Ze všech sil se snažili lidi umlčet, ale jejich výzvy a hrozby jen stupňovaly nadšení davu. Nakonec se protlačili až k Ježíši a zakřičeli na něho: „Okamžitě je uklidni! Víš dobře, že takováto shromáždění jsou nezákonná!“
Ježíš se usmál. „Když nebudou jásat oni, bude volat kamení.“
Průvod dorazil k úbočí hory a chystal se sestoupit do města. Ježíš se zastavil a s ním i celý zástup. Pod nimi se v celé své kráse rozprostíral Jeruzalém. Všichni se zahleděli na chrám. Majestátně se tyčil k nebi a obracel pozornost lidí k jedinému pravému a živému Bohu. Byl to opravdový klenot, chlouba židovského národa.
Zástupy při pohledu na nevídanou krásu stavby zmlkly, obrátily se k Ježíši a hledaly v jeho tváři výraz obdivu. Ale všichni v ní ke svému překvapení spatřili jen smutek. Zklamalo je to. V Ježíšových očích se leskly slzy a z úst se mu vydral bolestný povzdech zlomeného srdce. Bylo to velmi neobvyklé. Oni jásali, vzdávali mu pocty – a on plakal. Na lidi najednou dolehla tíseň. Vůbec nechápali, co se mu stalo.
Ježíš nebyl smutný kvůli tomu, že věděl, co ho za pár dní čeká. Nemyslel na sebe, nýbrž na izraelský národ. Bylo mu líto lidí, kteří ho zavrhli a tím odmítli Boží pomoc. Vzdálili se od něj a vydali se napospas nepříteli. Čekalo je veliké utrpení.
Ježíš zvedl ruku, ukázal k městu odsouzenému ke zkáze a chvějícím se hlasem zvolal: „Kéž bys vědělo, co vede k pokoji!“ Potom si hřbetem ruky setřel slzy z tváře a pohlédl k obzoru. Před očima měl slavnou budoucnost, která by Jeruzalém čekala, kdyby obyvatelé Ježíše přijali. Město se s jeho pomocí mohlo zbavit otroctví a stát se velikým světovým střediskem. „Ty to ale nevíš,“ řekl smutně. „Proto tě oblehnou nepřátelé a srovnají tě se zemí. Je to důsledek toho, že jsi včas nepoznalo, kdy tě navštívil Bůh.“
Ježíš věděl, co Jeruzalém čeká. Viděl, jak ho obkličují vojska, jak jeho obyvatelé umírají hlady, jak rodiče jedí mrtvá těla svých dětí. Viděl ubohé obyvatele města, mučené na skřipci a na kříži. Před očima se mu vynořily zničené paláce a chrám v troskách. Z jeho zdí nic nezbude. Město bude rozorané jako pole.
Ježíš hleděl na hlavní město svého vyvoleného národa a v duchu si říkal: Copak se tě mohu zříct? Dívat se na tvou zkázu? Byl velice smutný. Jeden jediný člověk měl pro něj větší hodnotu než všechna království světa, a tady se řítil do záhuby celý národ. Zbývaly mu poslední hodiny. Kdyby Jeruzalém uposlechl Boží výzvy a přijal Zachránce, který právě vstupoval do jeho bran, byl by zachráněn. To se však nestalo.
Do města dorazily zprávy, že se Ježíš blíží s velkým průvodem lidí k městu. Přední muže to znepokojilo. Vyšli z města a doufali, že se jim podaří zástup rozehnat. Když se průvod chystal sestoupit z Olivové hory, zastoupili mu cestu.
„Rozejděte se!“ křičeli a posunky dávali lidem najevo, že mají okamžitě zmizet. „Rozejděte se, nebo na vás zavoláme římské vojáky.“
Lidé sice dostali strach, ale přesto šli dál za Ježíšem. Byli jím okouzleni. Doprovodili ho až k branám města a teprve potom se rozešli.