Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Do Betanie proudily davy lidí. Doslechly se, že se tam opět objevil Ježíš, a chtěly se s ním setkat. Toužily také spatřit vzkříšeného Lazara.
Této situace využil Šimon, jeden z mála farizejů, který se k Ježíši otevřeně hlásil, a uspořádal pro něho a jeho učedníky hostinu. Chtěl mu projevit vděčnost za to, že ho vyléčil z malomocenství. V jeho domě se sešlo mnoho Židů. Ježíš seděl u stolu vedle Šimona a Lazara, kolem nich byli učedníci, farizejové a zákoníci. Marta obsluhovala a její sestra Marie pozorně poslouchala vše, co Ježíš říkal. Byla mu nesmírně vděčná, protože jí nevyčítal její minulost a vrátil jí milovaného bratra.
Když slyšela, jak Ježíš mluví o tom, že brzy zemře, bylo jí do pláče a zatoužila mu projevit úctu. Nenápadně se vytratila z místnosti a běžela domů. Za okamžik se vrátila s alabastrovou nádobou plnou drahého nardového oleje, která ji stála všechny úspory. Rozbila ji a vylila olej na Ježíšovu hlavu a nohy. Potom si klekla, slzami smáčela jeho nohy a utírala je svými dlouhými vlasy.
Nechtěla budit pozornost a možná by si jejího činu nikdo ani nevšiml, nebýt pronikavé vůně oleje, která brzy naplnila celou místnost. Všichni se k ní jako na povel otočili.
Z míst, kde seděl Jidáš, se ozval šepot: „Taková škoda! Kdyby se ten olej prodal, mohli jsme mít peníze pro chudé. Divím se, že ji Ježíš nenapomene.“
Jidáš si velice zakládal na svých schopnostech. Myslel si, že je lepší než ostatní učedníci, a snažil se je o tom přesvědčit. Získal si jejich důvěru a měl na ně velký vliv. Učedníci uvěřili Jidášovu předstíranému zájmu o chudé a jeho lstivé obvinění způsobilo, že na Mariinu oddanost hleděli s nedůvěrou. Kroutili hlavami a stěžovali si: „Je to hrozné. Chudí nemají co jíst, a tady se vyhazují peníze oknem.“
Marie dostala strach. Bála se, že jí bude sestra vyčítat rozhazovačnost. A možná si bude i Ježíš myslet, že je marnotratná. Chtěla se nenápadně vytratit z místnosti. Vtom však uslyšela Ježíšův hlas: „Nechte ji! Proč ji trápíte?“ Všiml si Mariiných rozpaků a strachu. Věděl, že mu chtěla svým činem vyjádřit vděčnost za odpuštění a za bratrův život, a utěšil ji. Potom zvýšil hlas a umlčel všechny stížnosti slovy: „Udělala to správně. Chudé máte kolem sebe pořád a můžete jim pomáhat, kdykoli se vám zachce; mě však mezi sebou už moc dlouho mít nebudete.“ V místnosti zavládlo tíživé ticho. Ježíš se rozhlédl po přítomných a vážným hlasem dodal: „Pomazala mé tělo k pohřbu.“
Marie si plně neuvědomovala význam svého činu. Na výtky, které proti ní lidé vznášeli, nedokázala odpovědět. Neuměla vysvětlit, proč pomazala Ježíše právě při této příležitosti. Udělala to jen proto, že jí to řekl Bůh. Když slyšela, že se jí Ježíš zastává, nesmírně se jí ulevilo.
Ježíš nakonec prohlásil: „Říkám vám, že všude po celém světě, kde se o mně bude hovořit, se bude mluvit i o tom, co Marie právě teď udělala.“
Z míst, kde seděli farizejové, se ozval šum. „Slyšeli jste to? On si myslí, že se o něm bude mluvit po celém světě,“ šeptali si výsměšně. Ježíšova slova jim připadala nabubřelá. Zdálo se jim, že mu popularita stoupla do hlavy. Nejvíce však jeho reakce popudila Jidáše. Urazilo ho, že s ním Ježíš nesouhlasí, a po večeři se nenápadně vytratil z místnosti. Usmyslel si, že se mu pomstí. Zamířil rovnou do veleknězova paláce, kde právě zasedala rada.
Jakmile vešel do místnosti, rabíni a kněží na něj překvapeně pohlédli. Věděli, že je to Ježíšův učedník, a nechápali, proč k nim přišel. Jidáš uctivě pozdravil a řekl: „Přišel jsem vám udělat nabídku. Pomůžu vám zatknout Ježíše.“
„Opravdu?“ divili se členové rady. „Co tak najednou? Vždyť jsi jeho učedník.“
„Byl jsem,“ pronesl Jidáš rozechvěle. „Dnes jsem se přesvědčil, že je to podvodník.“
Na tvářích rabínů a kněží se objevil spokojený úsměv. Jidášova slova je utvrdila v tom, že mají pravdu. „Pozoruhodné,“ řekl Kaifáš. „Jestli je tomu opravdu tak, jak říkáš, přijď nám říct, až bude Ježíš někde za městem. Chceme ho zatknout beze svědků. Neradi bychom vyvolali zbytečný rozruch. Víš, jak jsou jím lidé nadšení… Musíme všechno udržet v tajnosti, chápeš?“
Jidáš přikývl a v očích se mu zablýsklo. „Udělám to. Ale ne zadarmo! Chci, abyste mi zaplatili.“
V sále to zašumělo. Kněží a rabíni se chvíli radili. Potom Kaifáš řekl: „Můžeme ti dát třicet stříbrných. Víc nemáme.“
Jidáš si sice původně představoval, že dostane větší částku, ale spokojil se i s touto. Nabídku přijal a odešel splnit své smrtonosné poslání.
Dalším člověkem, jemuž se nelíbil Ježíšův postoj k Marii, byl hostitel Šimon. Jeho farizejská hrdost byla dotčena. Věděl, že mnozí z hostů Ježíši nevěří a nemají ho rádi. Když viděl, jak se prostitutka Marie dotýká jeho nohou, pohoršilo ho to a pomyslel si: Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co je Marie zač, a odehnal by ji.
„Šimone, povím ti krátký příběh,“ obrátil se k němu Ježíš, který dobře věděl, o čem přemýšlí. „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu dlužil pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím dluh splatit, odpustil oběma. Který z nich ho má raději?“
„Mám za to,“ odvětil Šimon zamyšleně, „že ten, kterému odpustil víc.“
„Odpověděl jsi správně,“ pochválil ho Ježíš.
Dva dlužníci z podobenství představovali Šimona a Marii. Ježíš nechtěl říct, že by měl každý z nich jiný dluh. V Božích očích na tom byli oba stejně. Šimon si ale myslel, že je spravedlivější než Marie, a Ježíš mu ukázal skutečnou velikost jeho provinění. Chtěl, aby pochopil, že jeho vina je o tolik větší než Mariina, o kolik pět set denárů převyšuje padesát.
„Když jsem k tobě přišel,“ pokračoval Ježíš, „nedal jsi mi vodu, abych se umyl. Marie mi však umyla nohy svými slzami a otřela je svými vlasy. Štítil ses mě dotknout, ale Marie, jíž pohrdáš, mi od chvíle, co jsem přišel, líbá nohy.“ Ježíš znal pohnutky, které vedly Marii k jejímu jednání, a věděl i to, co se skrývalo za Šimonovými slovy. Proto dodal: „Podívej se na ni! Je to bývalá prostitutka. Její viny jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, ten málo miluje.“
Šimon naprázdno polkl a v očích se mu zaleskly slzy. Byl Ježíši vděčný, že ho před ostatními neztrapnil. Pochopil, že Ježíš netouží po tom, aby se všichni dozvěděli o jeho vině, ale že se ho snaží získat na svou stranu. Kdyby ho veřejně odsoudil, odradil by ho a uzavřel by mu cestu k Bohu. Soucitné napomenutí ho však přesvědčilo o vlastní zkaženosti. Došlo mu, kolik toho Ježíši dluží, a pokořil se. Litoval zla, kterého se dopustil, a stal se z něho, nadutého farizeje, Ježíšův skromný a obětavý učedník.