Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Po Lazarově vzkříšení to ve společnosti vřelo. Slídilové, kteří viděli zázrak na vlastní oči, ihned všechno oznámili židovským vůdcům. Ti svolali veleradu, aby rozhodla, co je třeba udělat. Ježíš nyní jasně dokázal svou moc nad smrtí. Představil se jako Boží Syn, který přišel zachránit svět před zkázou, a mnoho lidí se postavilo na jeho stranu. Národ se začal polarizovat. Kněží byli bezradní. Báli se o své postavení a také o osud židovského národa.
Na jejich stranu se postavili i saduceové, kteří do této chvíle Ježíše tiše tolerovali. Vzkříšení Lazara totiž jasně dokázalo, že se mýlí, když tvrdí, že mrtvé tělo není možné znovu oživit. Ježíšův čin ohrozil jejich důvěryhodnost a snížil jejich autoritu.
Jak farizejové, tak saduceové nabyli přesvědčení, že musí Ježíše umlčet. Až dosud se ve svých názorech rozcházeli, nyní se v odporu proti Ježíši spojili. I mezi nimi se však našli někteří, kteří s odsouzením Ježíše nesouhlasili. Báli se, že by takový krok mohl vyvolat povstání. Římané by potom mohli zbavit kněží výhod a připravit je o moc, kterou ještě měli.
V sále vzrůstal hluk. Vedoucí představitelé národa začali podléhat emocím. Všichni vášnivě diskutovali. V tu chvíli povstal velekněz Kaifáš, pyšný, krutý, panovačný a nesnášenlivý muž, a zakřičel: „Ticho!“ Všichni přítomní k němu jako na povel otočili hlavy. „Vy ničemu nerozumíte! Copak nechápete, že je lepší, aby zemřel jeden člověk, než aby zanikl celý národ?“ V sále zavládlo hrobové ticho. „S Ježíšem jsou jen samé problémy. Přitahuje k sobě stále více lidí a snižuje naši autoritu. Ohrožuje náš národ. Nebude trvat dlouho a jeho následovníci se vzbouří. A víte, co se pak stane?“ zahřímal do ticha. „Přijdou Římané, zavřou chrám, zruší židovské zákony a náš národ zničí. Jakou cenu má život jednoho Galilejce ve srovnání s osudem národa? Pokud ohrožuje celý Izrael, je nutné se ho zbavit! Jsem přesvědčený, že je to Boží vůle.“
Ježíšovi nepřátelé byli na zasedání pod silným tlakem. Bůh působil na jejich mysl a upozorňoval je, že hazardují s životem. Jeho odpůrce satan se je naopak snažil od Boha odtrhnout a poštvat je proti Ježíši. Připomínal jim, jak Ježíš snižoval jejich vážnost, nedbal na jejich zvyky a obřady a povzbuzoval lidi, aby se obrátili přímo k Bohu jako ke svému milosrdnému Otci a s důvěrou mu předložili své potřeby. Namlouval jim, že je to znevažování kněžské služby. Také jim připomínal, že Ježíš odmítal uznat teologii rabínských škol.
V sále to hučelo jako v úlu. Vrchní představitelé se překřikovali. Čím dál více lidí stálo na Kaifášově straně. Hrozba ztráty moci pro ně byla dostatečným důvodem. S výjimkou několika členů, kteří se neodvážili vyjádřit své názory nahlas, přijala rada Kaifášovu řeč jako Boží slovo. V tom okamžiku se všem přítomným ulevilo, neshody ustaly.
Když se shromáždění utišilo, ujal se slova opět Kaifáš: „Jsem rád, že se mnou souhlasíte. Jakmile se objeví na veřejnosti, zatkneme ho a odsoudíme.“
„Buďme opatrní,“ varoval Kaifáše jeden z kněží. „Po Lazarově vzkříšení stojí mnoho lidí na jeho straně. Měli bychom počkat, až se nálada ve společnosti uklidní.“
„To je pravda,“ souhlasil Kaifáš. „Nějaký čas počkáme, ale potom s ním zatočíme.“
„Správně,“ volali přítomní jeden přes druhého, vstávali ze sedadel a začali se shlukovat do malých hloučků. V sále zavládl zmatek.
Kaifáš se usmál, upravil si plášť a pomalu odcházel ze sálu. Je spokojený. Osud Zachránce lidstva je zpečetěný.