Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Jedním z Ježíšových blízkých přátel byl Lazar z Betanie. Znali se několik let a velmi dobře si rozuměli. Když byl unavený a toužil po odpočinku, rád se v jeho klidné domácnosti ukryl před podezíravostí nepřátelských farizejů. Všichni ho tam vždycky s radostí vítali a chovali se k němu velmi mile.
Jednoho dne Lazar náhle onemocněl. Nejprve se zdálo, že se brzy uzdraví, ale po několika dnech se jeho stav prudce zhoršil. Místní lékař si s nemocí nevěděl rady a naznačoval Lazarovým sestrám, aby se připravily na nejhorší. „Tady může pomoci jen Bůh,“ pronesl sklesle a nechal uplakané sestry bezradně stát u lůžka nemocného.
Jak tam tak stojí, najednou si vzpomenou na Ježíše. Je to naše poslední naděje. Zavolají posla, aby okamžitě vyhledal Ježíše a vyřídil mu, že Lazar vážně onemocněl a ony doufají, že se ihned dostaví do Betanie a pomůže mu.
Posel se však vrátil sám. „Ježíš vám vzkazuje, že se nemusíte bát. Všechno dopadne dobře.“
Marie s Martou tedy doufaly, že bratr bude žít. Utěšovaly a povzbuzovaly Lazara, který už byl téměř v bezvědomí, a trpělivě vyhlížely, kdy už Ježíš přijde. Potom ale nadešel černý den. Krátce po poledni Lazar s námahou otevřel oči, slabě zasípal a zdálo se, že chce něco říct. Marie, která byla právě u lůžka, se k němu sklonila a naslouchala. Místo slov se však z jeho úst vydral jen sten a Lazar vydechl naposledy.
Pro Marii a Martu to bylo hořké zklamání. Nedokázaly pochopit, proč Ježíš nepřišel a jejich bratra nezachránil. Velmi je to trápilo.
I učedníky Ježíšovo chování zklamalo. Zdálo se jim, že vzkaz přijal chladně a neprojevil takovou lítost, jakou očekávali. Klidně se na ně podíval a řekl: „Ta nemoc není na umření. Je to příležitost k oslavě Boha.“ Následující dva dny zůstal v místě, kde ho zpráva zastihla, a o Lazarovi se už ani slovem nezmínil, jako by na svého přítele docela zapomněl. Učedníkům se v té souvislosti vybavily okolnosti smrti Jana Křtitele a opět je začaly napadat znepokojivé myšlenky. Proč Ježíš, který má moc konat zázraky, dopustil, aby Jan zemřel? Proč ho nezachránil? Opustí i je, až budou v nesnázích?
Třetího dne je Ježíš vyzval: „Pojďme do Judska.“
Učedníci na něho vyděšeně pohlédli. „Do Judska?“ vydechli překvapeně. „Vždyť tě tam nedávno chtěli zabít. To tam vážně chceš jít znovu?“
Ježíš pokrčil rameny a rozvážně odpověděl: „Je to přání mého Otce. Dokud se řídím jeho pokyny, mám jistotu, že se mi podaří splnit své poslání. Kdybych šel vlastní cestou, možná bych se vyhnul problémům, ale nakonec bych všechno pokazil.“ Posunkem je vybídl, aby ho následovali, a dodal: „Lazar usnul. Musím ho jít probudit.“
„Pokud spí,“ namítl Petr, „nechej ho spát; uzdraví se.“
Tehdy Ježíš otevřeně řekl: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl. Aspoň teď můžu posílit vaši víru.“
Každý jeho čin byl dobře promyšlený. V případě Lazara chtěl posílit víru nejen svých učedníků a Lazarových sester Marie a Marty, ale rovněž lidí všech dob, kteří se k němu později přidají. Také se rozhodl dát šanci svým odpůrcům. Nechal Lazara zemřít, aby jeho vzkříšením před zraky pochybujícího davu dokázal, že je Pánem života. Chtěl jim dát důkaz, který vedoucí představitelé národa nebudou moci vyvrátit.
Když po několika dnech konečně dorazil na místo, poslal sestrám vzkaz, že už přišel. Nešel do jejich domu, zůstal stát stranou plačícího davu. Nechtěl se setkat se sestrami mrtvého v přítomnosti najatých oplakávačů.
Posel tlumočil Martě vzkaz tak tiše, že ostatní nic nezpozorovali. Dokonce ani Marie si ničeho nevšimla. Seděla s očima zalitýma slzami a dál tiše naříkala.
Marta šla za Ježíšem se smíšenými pocity. Dosud mu sice věřila, ale měla v hlavě zmatek. Nechápala, proč se neukázal dřív. Byla přesvědčená, že by jejího bratra dokázal zachránit.
Když ho uviděla, rozběhla se k němu a udýchaně vyhrkla: „Ježíši, kdybys tady byl, jsem si jistá, že by můj bratr nezemřel.“
Ježíš s lítostí pohlédl do její utrápené tváře a řekl: „Tvůj bratr vstane.“
„Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den,“ odpověděla Marta.
Ježíš přikývl. „Já jsem vzkříšení a život. Každý, kdo mi věří, i kdyby zemřel, bude žít. Věříš tomu?“ Tím, co se právě chystal udělat, chtěl poukázat na vzkříšení v poslední den lidských dějin, kdy se ve slávě vrátí na zemi.
„Ano, věřím,“ odpověděla Marta. „Věřím, že jsi Zachránce, který má přijít na svět.“ Potom odběhla za Marií, vzala ji stranou a řekla: „Je tady Ježíš a chce s tebou mluvit.“ Snažila se, aby ji nikdo jiný neslyšel, protože vůdci národa, kteří se účastnili smuteční hostiny, byli připraveni Ježíše zajmout při jakékoli příležitosti.
Jakmile to Marie uslyšela, vyběhla z domu. Smuteční hosté si mysleli, že odešla plakat k hrobu, a vydali se za ní. Doběhla k Ježíši, padla mu k nohám a chvějícím se hlasem řekla: „Kdybys tady byl, Lazar by neumřel.“
„Zaveď mě k jeho hrobu,“ požádal ji tiše Ježíš.
Marie se zvedla ze země a zamířila k místu, kde Lazara pochovali. Smuteční hosté je následovali. Byl to smutný pohled. Jeho sestry a přátelé ho hlasitě oplakávali. Když to Ježíš viděl, i jemu se v očích zaleskly slzy. Byl sice Boží Syn, ale vzal na sebe lidskou podobu a lidská bolest ho dojímala.
Když průvod dorazil na místo, otřel si rukávem slzy a nařídil: „Zvedněte ten kámen.“
Marta, která si myslela, že se chce na Lazarovo tělo jen podívat, namítla: „Nedělej to. Je tam už čtyři dny a začíná se rozkládat.“
„Zvedněte ten kámen,“ opakoval Ježíš svůj příkaz a přitom se otočil k Martě. Na tváři se mu zračil soucitný výraz. „Přece jsem ti říkal, že uvidíš Boží slávu, když budeš věřit.“
Marta přikývne a s napětím sleduje, jak muži odstraňují kámen z hrobu. Vše se děje před zraky velikého zástupu. Všichni mají možnost přesvědčit se, že nejde o žádný podvod. Když je kámen pryč, dav zašumí. Není to pěkný pohled. Uvnitř skalního hrobu leží Lazarovo mrtvé tělo ovinuté plátnem. Nářek truchlících utichá. Obklopují hrob a s napětím sledují, co se bude dít.
Ježíš klidně stojí před hrobem. Potom přistupuje k otvoru ve skále, pozvedá oči k nebi a říká: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Vím sice, že mě slyšíš vždycky, ale řekl jsem to proto, aby lidé, kteří stojí kolem, uvěřili.“ Na chvíli se odmlčí, zvedne pravou ruku k nebi a zakřičí: „Lazare, pojď ven!“ Ježíšův burácející hlas proniká k uším mrtvého. Jak mluví, z jeho lidského těla vyzařuje božství. Všichni strnule hledí na vchod do jeskyně. Napínají uši, aby jim neunikl ani sebemenší šum. Jsou zvědaví, co se stane. Čekají na důkaz, který by potvrdil, že Ježíš je Mesiáš.
Vtom se v hrobě něco pohne. Ozve se šramot, tlumené kroky a u vchodu do jeskyně se objeví Lazar ovinutý plátnem.
„Rozvažte ho a nechte odejít,“ nařídí Ježíš.
Za chvíli je Lazar volný. Stojí před shromážděnými v plné síle, nejeví žádné známky prodělané nemoci, není zesláblý, nepotácí se. Naopak vypadá velmi dobře. Je plný energie a síly. S úctou a obdivem se vrhá k Ježíšovým nohám.
Přítomní nejprve oněmí úžasem. Potom je naplní nevýslovná radost. Se slzami v očích Ježíši děkují. Bratr, jeho sestry a přátelé se radují z opětovného setkání a Ježíš nepozorovaně odchází. Když se po něm lidé po chvíli ohlížejí, nemohou ho nikde najít.