Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Blížil se konec Ježíšovy pozemské služby. Jeho následovníci o něj začínali ztrácet zájem a vedoucí představitelé Izraele se rozhodli, že ho při nejbližší příležitosti zatknou, odsoudí a popraví. Ježíš to věděl, a proto změnil způsob práce. Přestal se skrývat a začal působit na veřejnosti. Vydal se na svou poslední cestu do Jeruzaléma, odkud kvůli nepřátelství kněží a rabínů na nějakou dobu odešel. Vracel se okružní cestou, zcela veřejně, a ohlašoval svůj příchod jako nikdy předtím. Blížila se chvíle jeho smrti, a právě na tuto událost bylo třeba lidi upozornit.
Cestou navštěvoval místa svého dřívějšího působení a znovu tam vyučoval. Prošel Samařím, nějaký čas pobyl v Pereji a navštívil i rušná galilejská města. Protože cítil, že ho lidé odmítají, mluvil k nim v podobenstvích. Chtěl tímto způsobem otupit hrany svých slov a dát posluchačům šanci zamyslet se nad zlem, které se uhnízdilo v jejich srdcích. V jednom městě k němu přišel jakýsi zákoník a zeptal se ho: „Co mám dělat, abych měl věčný život?“
Všichni shromáždění s napětím čekali, co Ježíš odpoví. Kněží a rabíni zákoníka navedli a mysleli si, že Ježíše otázkou zaskočí a pak vyvolá hádku. On se však nenechal vtáhnout do jejich intrik a místo toho mu položil protiotázku: „Co se o tom píše v Bibli? Jak tomu rozumíš?“
Zákoník se usmál a odvětil: „V Bibli se píše, že mám milovat Boha celým svým srdcem, celou duší, celou svou silou a celou myslí a také mám milovat svého bližního jako sebe samého.“
„Správně,“ pochválil ho Ježíš. „Pokud to budeš dělat, určitě získáš život věčný.“
Zákoník přikývl a vzápětí se zeptal: „Ale kdo je vlastně můj bližní?“
Židé vedli o této otázce nekonečné spory. O pohanech a Samařanech neměli žádné pochybnosti. Jsou to cizinci a nepřátelé. Ti mezi jejich bližní rozhodně nepatří. Ale jak mají rozlišovat mezi příslušníky vlastního národa a mezi různými společenskými vrstvami? Koho má kněz, rabín či starší považovat za svého bližního? Je jeho bližním i obyčejný nevzdělaný a otrhaný člověk? Vždyť kontakt s ním je znečišťující a je nutné se po něm důkladně obřadně umýt.
Ježíš se podíval na zákoníka a odvětil: „Tato otázka není zase tak složitá, jak si myslíš. Povím ti příběh, který se nedávno stal. Jeden člověk se vydal z Jeruzaléma do Jericha. Když přecházel přes judské hory, napadli ho ve skalní roklině zloději. O všechno ho okradli, surově zbili a nechali ho ležet polomrtvého na zemi.
Jak tam tak leží, jde kolem něho kněz. Spěchá. Na raněného se skoro ani nepodívá. Potom se objeví levita. Ten si raněného všimne, zastaví se u něho a se zájmem si ho prohlíží. Moc dobře ví, že by mu měl pomoci, ale neudělá to, protože má podezření, že je to pohan. Bojí se, aby se kontaktem s ním neznečistil...“
Zákoník, jemuž Ježíš příběh vypráví, souhlasně pokyvuje hlavou. Sám by se zachoval stejně. Přece by se nezdržoval s nějakým pohanem.
Ježíš ale ještě neskončil. „Potom jde kolem zraněného jakýsi Samařan. Když nebožáka uvidí, bez dlouhého přemýšlení začne jednat. Nezajímá se o to, kdo to je. Má před sebou trpícího člověka, který potřebuje pomoc, a to mu stačí. Svlékne si plášť a přikryje jím raněného. Potom vezme olej a víno, které má na cestu, ošetří ho a dá mu napít. Vysadí ho na své dobytče a kráčí pomalu vedle něho, aby zvíře raněným netřáslo a nepůsobilo mu ještě větší bolest. Odveze ho do hostince a celou noc se o něho stará. Ráno, když se nemocnému uleví, pokračuje Samařan ve své cestě. Než však odejde, svěří muže do péče hostinského, zaplatí za něho a nechá tam pro jeho potřebu i nějaké peníze navíc. Mezi dveřmi ještě hostinského ujistí: ‚Kdyby peníze nestačily, na zpáteční cestě všechno vyrovnám.‘“
Ježíš domluvil, upřeně se podíval na zákoníka, jako by mu četl myšlenky, a po chvíli ticha se ho zeptal: „Kdo z těch tří byl podle tebe bližním tomu, koho okradli?“
„Ten, který mu pomohl. To je jasné!“
Ježíš přikývl a s úsměvem prohlásil: „Správně. Jdi a jednej také tak.“
Ježíš na tomto jednoduchém příběhu ukázal, jak by se k sobě lidé měli chovat. Přeje si, aby byli soucitní, vnímaví a obětaví. Přesně takový je totiž i on. Přišel na naši zem, aby nám, zraněným lidským bytostem, pomohl. Našel nás na pokraji smrti a ujal se nás. Zahojil naše rány, umyl nás a připravil pro nás bezpečné útočiště.