32. Uzdravení slepého

Bylo ráno. Nad Olivovou horou právě vyšlo slunce a jeho paprsky ozařovaly mramorové paláce a pozlacené chrámové zdi. Ježíš se postavil na nádvoří zalité sluneční září a zahřímal: „Já jsem světlo světa!“ Jeho slova se nesla ozvěnou nad hlavami shromážděných lidí. Zněla jako burácení hromu. Obletěla nádvoří a pozvolna zanikla v šumu lidských hlasů.

„Slyšeli jste? Prohlašuje se za světlo světa. To už mohl rovnou říct, že je Mesiáš,“ šeptali si farizejové a zákoníci pohoršeně. „Taková drzost!“ Potom se obrátili k Ježíši a jeden z nich, jenž se tvářil, jako by jeho slova přeslechl, se zeptal: „Kdo vlastně jsi?“ Chtěli ho donutit, aby o sobě jasně prohlásil, že je Zachránce světa. Doufali, že když to udělá, lidé ho odmítnou jako podvodníka.

„Jsem ten, který přichází od Boha a bez výhrad se řídí jeho vůlí,“ odvětil Ježíš. „Pokud mne budete poslouchat, poznáte Boha a on vás osvobodí.“

Farizejů se jeho slova dotkla. Žili sice už dlouhou dobu pod cizí nadvládou, ale za žádnou cenu nechtěli připustit, že by někomu otročili. Rozčileně na Ježíše zakřičeli: „Jsme potomci Abrahama. Nikdy jsme nikomu neotročili. Nepotřebujeme, aby nás někdo osvobozoval.“

Ježíšovi bylo z jejich zaslepenosti smutno. Ačkoli byli zcela zotročení záští a touhou po pomstě, vůbec o tom nevěděli. Řekl jim: „Každý, kdo šíří zlo, je jeho otrokem.“

„O čem to mluvíš?“ ptali se farizejové. „My se řídíme Mojžíšovým zákonem a jdeme v Abrahamových šlépějích. Nenarodili jsme se z nevěry, máme jednoho Otce – Boha,“ naráželi na okolnosti Ježíšova narození, aby ho před lidmi zesměšnili.

Ježíš na tuto jízlivou poznámku nereagoval a klidně pronesl: „Kdyby byl vaším otcem Bůh, milovali byste mě, protože jsem jeho Syn. Tím, co děláte, však jasně ukazujete, že vaším otcem je ďábel. Jste stejní lháři jako on. Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte.“

V davu to zašumělo. Farizejům a zákoníkům se pěnila krev v žilách. Lidé, kteří byli na jejich straně, začali sbírat kameny a chtěli je házet po Ježíšovi. Ten se však skryl v zástupu a vyšel z chrámu.

Cestou uviděl mladíka, který byl od narození slepý. Když procházel kolem něho, učedníci se ho zeptali: „Kdo je vinen, že se ten člověk narodil slepý? On sám, anebo jeho rodiče?“ Jejich otázka pramenila z rozšířené představy, že každá nemoc je trestem za provinění proti Bohu.

Ježíš s takovým názorem nesouhlasil. „Nikdo tím není vinen. Já však teď jeho nemoc využiju k tomu, abych ukázal, jak je Bůh milosrdný,“ odpověděl. Poté plivl na zem, udělal ze slin bláto, potřel jím slepému oči a nařídil mu, aby se šel umýt do nedalekého rybníka.

Slepý bez řečí vstal, umyl se, a jakmile se vrátil, viděl.

Jeho uzdravení vzbudilo velký rozruch. Lidé, kteří muže znali delší dobu, kroutili hlavami a nedůvěřivě si ho prohlíželi. Od chvíle, kdy se mu otevřely oči, se jeho vzhled změnil – rozjasnila se mu tvář a vypadal jako ostatní.

„Není to ten slepec, který tady sedával a žebral?“ ptali se udiveně.

„Je to on,“ tvrdili někteří.

„Kdepak, to není on,“ namítali další. „Ale je mu podobný.“

Když uzdravený slyšel, jak se dohadují, prodral se hloučkem diskutujících a řekl: „Jsem to já. Byl jsem slepý, a teď vidím. Uzdravil mě jakýsi muž. Potřel mi oči blátem a poslal mě, abych si je opláchl v rybníce Siloe.“

„Kde bychom toho člověka našli?“ ptali se ho lidé se zájmem.

„To nevím,“ krčil uzdravený bezradně rameny.

Předvedli ho před radu farizejů, kteří si ho pečlivě prohlédli a zeptali se: „Jak je možné, že vidíš?“

Uzdravený se blaženě usmál. „Stal se zázrak,“ odpověděl. „Jakýsi muž jménem Ježíš mi potřel oči blátem a řekl mi, abych si je umyl v rybníce. A když jsem to udělal, rázem jsem viděl.“

„Ten člověk nemůže být od Boha, protože nezachovává sobotu,“ rozčilovali se farizejové. „Za koho ho považuješ?“ vyptávali se dále.

Mladík se zamyslel a potom trochu nejistě odvětil: „Podle mě je to prorok.“

„Nesmysl,“ kroutili farizejové hlavami. Cítili, že přestávají mít situaci pod kontrolou. Většina z těch, kdo byli svědky Ježíšova vystoupení v chrámu a následného uzdravení slepého muže, stála teď na Ježíšově straně. Aby zvrátili okolnosti ve svůj prospěch, začali tvrdit, že uzdravení je podvod. „Není přece možné, aby se někdo narodil slepý, a potom prohlédl,“ prohlašovali.

Zavolali si mladíkovy rodiče, ukázali na uzdraveného slepce a zeptali se: „Je to váš syn, o němž tvrdíte, že se narodil slepý?“

Matka bázlivě přikývla.

„Jak to, že nyní vidí?“

Rodiče dostali strach. Náboženští představitelé totiž vyhlásili, že ten, kdo uzná Ježíše za Mesiáše, bude na třicet dní vyloučen ze synagogy. Odpověděli proto vyhýbavě: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Nevíme však, proč vidí a kdo mu otevřel oči. Zeptejte se jeho. Vždyť je dospělý, tak ať mluví sám za sebe.“

Farizejové se ocitli v těžké pozici. Když lidé viděli jejich pochybnosti a předsudky, jejich neochotu uvěřit tomu, co se skutečně stalo, otevíralo jim to oči. Mnozí z nich se v duchu ptali: Dělal by Bůh takové divy prostřednictvím podvodníka, za jakého farizejové Ježíše považují?

Situace se rychle vyhrocovala. Zázrak nebylo možné popřít. Uzdravený překypoval radostí a vděčností. Chodil po kraji a každému na potkání vyprávěl o tom, co prožil. Proto se ho farizejové pokoušeli umlčet. Okřikovali ho: „Buď zticha! My víme, že ten člověk je podvodník.“

„Jestli je podvodník, to nevím,“ prohodil mladík. „Jedno ale vím jistě: byl jsem slepý, a teď vidím.“

Farizeje jeho odpověď rozčílila a znovu se vyptávali: „Co ti udělal? Jak tě uzdravil?“ Snažili se ho přesvědčit, že byl podveden. Bůh však stál na jeho straně, posiloval jeho víru a pomáhal mu volit správná slova.

„Už jsem to říkal, ale vy to nechcete vzít na vědomí,“ odpověděl uzdravený. „Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?“

„Ty jsi jeho učedník,“ syčeli farizejové zlostně. „My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, ale o tomhle nevíme, odkud je.“

„To je právě divné,“ namítl mladík s ironickým úsměvem. „Vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči! S podvodníky přece Bůh nespolupracuje. Spolupracuje jen s tím, kdo ho poslouchá a řídí se jeho vůlí. Co je svět světem, ještě nikdy nikdo neuzdravil člověka slepého od narození. Kdyby ten člověk nebyl od Boha, nic takového by nedokázal.“

Farizejové byli zaskočeni. Jeho jasná a rozhodná odpověď jim vzala dech. Chvíli strnule stáli, potom se zahalili do svých rouch, jako by se báli, že se stykem s ním nakazí, a začali mu nadávat: „Jsi podvodník a lhář. Nás nebudeš o ničem poučovat! Koukej zmizet!“

Mladík sklopil hlavu a smutně vyrazil domů. Nechápal, jak je možné, že jsou zákoníci a farizejové tak zaslepení.

Jak tak jde, najednou za sebou zaslechne jakýsi povědomý hlas: „Počkej, chci se tě na něco zeptat.“ Zastaví se a otočí. Za ním stojí asi třicetiletý muž s úsměvem na tváři. Je to Ježíš.

„Na co se mě chceš zeptat?“ pronese mladík se zájmem.

„Věříš v Božího Syna?“

„Kdo to je, abych v něho mohl věřit?“

„Jsem to já,“ odvětí Ježíš.

Mladík se beze slova vrhl k jeho nohám. Poznal v něm svého Zachránce a okamžitě mu odevzdal svůj život. Ježíš mu pomohl vstát, ukázal prstem na skupinku farizejů a zákoníků, která je zpovzdálí sledovala, a řekl: „Podívej, tobě jsem vrátil zrak, a oni kvůli tomu oslepli.“

Někteří přítomní pochopili, že Ježíš mluví o nich, a zeptali se: „Chceš snad říct, že jsme slepí?“

„Kdybyste byli slepí, byli byste bez viny,“ usmál se Ježíš. „Vy však o sobě prohlašujete, že vidíte, a přitom odmítáte viditelný projev Boží moci. Proto vám nemůžu pomoci.“ V davu zavládlo ticho. Ježíšova radikální slova na lidi mocně zapůsobila. Měli pocit, že jim vidí do nitra.