Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Přiblížila se slavnost stánků, jíž se účastnili všichni Židé. Obyvatelé Palestiny a mnoha dalších zemí opouštěli své domovy a vydávali se do Jeruzaléma. Přicházeli zblízka i zdáli a na znamení radosti přinášeli své dary. Staří i mladí, bohatí i chudí děkovali Bohu za štědrost a všechna další dobrodiní. Radovali se ze života a zdobili ulice města větvemi, pestrobarevnými květy a plody. Jeruzalém brzy vypadal jako překrásný háj.
Ježíšovi bratři se připravovali na slavnosti a pozorovali Ježíše. Ten však vůbec nevypadal, že by se chtěl oslav zúčastnit. Od doby, kdy uzdravil nemocného v Bethesdě, na společná shromáždění nechodil. Vyhýbal se zbytečným sporům s vedoucími představiteli v Jeruzalémě. Dělalo jim to starosti. Říkali si, že kdyby byl skutečně Mesiáš, určitě by ho farizejové a zákoníci přijali a nemusel by se před nimi skrývat.
Krátce před odchodem mu řekli: „Pojď s námi. Měl bys využít příležitosti a ukázat lidem, co dovedeš. Je přece hloupost skrývat takovou moc, jakou máš ty. Kdybys ji projevil na veřejnosti, získal bys spoustu příznivců.“
„Zatím nepůjdu, protože ještě nenastala pravá chvíle,“ odvětil Ježíš. „Vy tam ale klidně jděte. Vás lidé milují – mě ne, protože jim odkrývám zlo, které v nich vězí.“
Když bratři odešli, vydal se na cestu i on. Šel však potají, aby o něm nikdo nevěděl.
V Jeruzalémě na něj už všichni netrpělivě čekali. Jakmile se objevil na chrámovém nádvoří, okamžitě se k němu nahrnuli. Využil toho, že je středem pozornosti, a promluvil k nim jako nikdy předtím. Svými slovy dokázal, že zná izraelské zákony a učení proroků mnohem lépe než kněží a rabíni. Lidé cítili, že jeho slovo má moc, a nadšeně je přijímali.
Zákoníkům a farizejům se to ani trochu nelíbilo. Ihned za ním vyslali špehy, aby ho sledovali, a sami pak vymýšleli způsoby, jak mu zavřít ústa. Chtěli ho nejen zatknout, ale také přede všemi řádně zostudit. Rozhodli se udělat všechno pro to, aby snížili jeho vážnost a strhli veřejné mínění na svou stranu.
„Kdo ti dovolil učit?“ zeptali se ho hned první den. „Vždyť jsi nechodil do žádné rabínské školy.“
Lidé souhlasně přikyvovali. „No jistě, je to obyčejný tesař!“ vykřikl kdosi.
Ježíš přeletěl pohledem shromáždění a řekl: „To, co vám tady říkám, nemám ze své hlavy, ale od svého Otce, který mě za vámi poslal. Kdo je s ním ve spojení, ten ví, že nemluvím sám ze sebe.“
„Co tím chceš říct?“ ozvalo se z hloučku rabínů.
Ježíš se usmál a odvětil: „Chci vám ukázat, jak můžete rozeznat pravého učitele od podvodníka. Kdo mluví jen sám za sebe, je podvodník, jenž usiluje o sebevyvýšení. Kdo však vyvyšuje toho, který ho poslal, ten je pravý učitel.“
„My nemluvíme sami za sebe. Řídíme se zákonem, který nám dal Mojžíš,“ ohradili se zákoníci. „To ty nedodržuješ naše zákony.“ Svou poznámkou naráželi na to, jak Ježíš v sobotu uzdravil chromého u rybníka Bethesda.
„Tím, že jsem v sobotu uzdravil nemocného, jsem zákon neporušil, ale naplnil,“ ohradil se Ježíš. „Já usiluji o zachování života, kdežto vy životu bráníte. Chcete mě zabít!“
Jeho slova byla jako záblesk světla, který rabínům odhalil hloubku propasti, do níž se řítí. Na chvíli se jich zmocnila hrůza. Pochopili, že vzdorují věčné moci. Toto varování však nepřijali. Chtěli si udržet svůj vliv, a proto zatvrzele trvali na svém.
„Jsi posedlý,“ řekli Ježíši. „My tě nechceme zabít. Proč bychom to dělali?“
„Protože neznáte mého Otce,“ odvětil Ježíš. „Vůbec jste nepochopili význam jeho zákona. Sami obřezáváte člověka v sobotu, ale když někdo v sobotu uzdraví nemocného, považujete to za zločin. Přitom je to v souladu se zákonem. Sobota je slavnost života. Vy jste z ní však udělali den zákazů a nařízení.“
Farizejové a zákoníci nevěděli, co říct. Hleděli do země a mlčeli. Když si toho všimli shromáždění lidé, překvapeně si šeptali: „Podívejte, rabíni ho nechávají veřejně mluvit. Snad nedošli k přesvědčení, že je to Mesiáš?“
Ve skutečnosti tomu bylo přesně naopak. V hlavách rabínů zuřila bitva. Ježíšova slova se jich nesmírně dotkla. Snížila jejich vážnost, ohrozila jejich postavení a upozornila je na jejich chyby. Opustili nádvoří a poslali chrámovou stráž, aby ho zatkla. Ta se však vrátila bez něho.
„Proč jste ho nepřivedli?“ soptili kněží a přední muži.
„Protože nikdo dosud nemluvil jako on,“ odpověděla stráž. Ježíš na ně udělal mocný dojem. Když vystoupil na chrámovém nádvoří, stáli kousek od něho a čekali na slova, která by mohli použít proti němu. Jeho projev je však tak ohromil, že úplně zapomněli, proč přišli. Spatřili člověka, z něhož vyzařovala božská sláva.
„To snad není možné,“ kroutili kněží a farizejové hlavami a domluvili se, že s Ježíšem skoncují sami. Stůj co stůj najdou záminku, pro kterou ho budou moci uvěznit.
Po skončení slavností Ježíš opustil rušné město, hlučící dav i zrádné rabíny a odešel do tichých olivových hájů, kde mohl být sám s Bohem. Brzy ráno se však vrátil do chrámu. Když se kolem něho shromáždili lidé, posadil se a učil je.
Po chvíli ho vyrušili farizejové a zákoníci. Přivedli k němu vyděšenou ženu, o níž prohlašovali, že byla nevěrná. Postavili ji před Ježíše a s předstíranou úctou se zeptali: „Mojžíš nám přikázal, abychom nevěrné kamenovali. Co říkáš ty?“
Za jejich zdánlivou uctivostí se skrývaly zákeřné úmysly. Věřili, že tentokrát se jim Ježíše podaří nachytat. Ať řekne cokoli, skoncují s ním. Pokud ženě odpustí, obviní ho, že pohrdá Mojžíšovým zákonem. Pokud ji odsoudí k smrti, informují o tom Římany a ti ho zatknou za to, že zasahuje do jejich výhradních pravomocí.
Ježíš chvíli hleděl na třesoucí se ženu a na přísné tváře rabínů a farizejů, ve kterých nebyla ani špetka soucitu. Dobře věděl, proč ji k němu přivedli. Četl v jejich srdcích, znal jejich povahy i životy. Potom se sklonil a prstem začal psát do prachu.
Žalobcům docházela trpělivost. „Co si to tam píšeš?“ ptali se ho nevrle a přistoupili blíž. Když jejich pohledy padly na zem k Ježíšovým nohám, strnuli. V prachu si mohli přečíst svá tajná provinění. Lidé stojící kolem si všimli náhlé změny výrazu jejich tváří a začali se tlačit dopředu, aby zjistili, co je tak zaskočilo a zahanbilo.
Ježíš se pomalu postavil a řekl: „Kdo z vás je bez viny, ať hodí kamenem jako první.“ Potom se znovu sklonil a pokračoval v psaní.
Ježíš neporušil Mojžíšův zákon ani se nedotkl pravomoci Říma. Žalobci byli poraženi. Rouška předstírané svatosti byla stržena. Ježíš odhalil jejich vinu. Třásli se strachy, aby se o jejich skrytých nepravostech nedozvěděli lidé, a jeden po druhém zahanbeně odcházeli. Nakonec tam zůstala jen zostuzená žena a Ježíš.
Ježíš vstal, podíval se na ni a zeptal se: „Kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“
„Nikdo,“ odvětila žena potichu.
„Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.“
Žena pocítila hlubokou vděčnost. Vrhla se Ježíši k nohám, vzlykala a děkovala mu. Dostala novou šanci. Od té chvíle se její život od základu změnil. Připojila se k Ježíši a už ho nikdy neopustila.