Koho označil Jan Amos Komenský za antikrista? Je náhoda, že v této otázce dospěl ke stejnému závěru jako Luther, Hus a další reformátoři v různých dobách? Před kterými antikristovými svody obzvlášť varoval? Která jeho falešná učení odhalil? Jak rozpoznal pravdu od lži? Co všechno se můžeme naučit od "učitele národů"?
S bolestí tuto povím, což jsem napřed v kap. 2 povědíti pominul, že mezi jinými příčinami, kteréž svodům papežským napomáhají, jsou také sami kněží evanjeličtí: jmenovitě kteříž je kaziti a království Kristovo vzdělávati měli. Což čtverým se děje způsobem. Nedbánlivým učením, nepříkladným životem, vlastní jich samých nestálostí při svatém evanjelium a společnou nesvorností. Což že pravé jest, sám skutek za svědka ukáži.
Nebo: Nedbánlivost, tať ach přílišná jest při mnohých vás, ó kněží evanjelitští: nemilujete posluchačů svých božím milováním, nemilujete spasení duší jejich, protož o jejich osvícení, víru, pobožnost, zrůst a prospěch v těch věcech nic nepečujete, nevyučujete pilně lidu známosti pravé víry Kristovy, neukazujete rozdílu mezi pravdou a bludy: nemíváte s posluchači sobě svěřenými zvláštního o jejich v náboženství prospěchu rozmlouvání a k obnovování se v smlouvě boží a tak k stálosti jim příčin nedáváte. Ah což mnoho mezi vámi jest nájemníků, svatokupců, lakomců, kteříž o své prebendy velmi pilně pečujete, stáda pak zanedbáváte.
Mnoho nevážných, kteříž říkají: Když já kázaní svým posluchačům odbudu, nechť oni dělají, co chtí, nech toho uživou, jak chtí. Odtud jde, že mnozí z posluchačů vašich, i obecných i povýšených, leda křesťané jsou, jak se co a proč věří, nic nerozumějící. A takoví, když se mezi rotu zchytralých dostanou, jakž se hájiti mají? Hned slábnou a k zviklání přicházejí: za čímž jde konečné od pravdy nedobře poznalé odstoupení. A tím hle zdaliž vy vinni učiněni nebýváte?
Ach ctihodní muži, ne takť musíte pásti stádo boží jako Antikristovi holomci: totiž abyste nejpředněji sebe a břicha svá pásli a na samo datum a brátum pozor měli. Práce jest úsilná, k níž povoláni jste, a ne zahálka. Máte vzdělávati Bohu ráj zemský, církev jeho svatou, kdež stromové boží nemají býti planí a samorostlí stromové, nez musí se ustavičně štěpovati, zalévati, okopávati, oklesťovati, a Bůh, aby na to požehnání dával, hledán býti musí.
Nehleďte na to, že onino při svých prebendách dobrou vůli sobě dávají a násilí nevedou. Nebo což by činili jiného ti, jejichž Bůh břicho jest a kteříž zemské věci čenichají? Vaše pak obcování má býti v nebesích a jiné tam též vésti máte. K tomu oněmno tak úsilné a ustavičné práce netřeba, zlé zajisté samo roste, ale dobré s prácí se vzdělává. Planého stromu netřeba k tomu hrubě strojiti, aby planý byl, i bez práce on dobře zůstane tím, čímž jest. Ale naproti tomu dobrý strom nezůstává sám od sebe v dobrotě a bystrosti své, není-li pilnosti o něj, hned také zplaní a zaroste nešvárami lecjakýmis. Tak i vy chcete-li, aby kdož pod vaší správou jsou, živí, čerství, opravdoví křesťané byli, pracovati okolo nich musíte ustavičně.
Onino pak, lid oslepený, zmámený, v svobodě a rozpustilostech zvyklý majíce, mohou bezpečně sobě počínati, slepí slepých slepě se drží. A zdaž také o vzdělání Antikrista mnohých a snažných prácí nevedou podpůrcové jeho, zvláště ti, ježto Ježíšovými tovaryši rouhavě se jmenují? Mnohoť jistě oni činí, dnem i nocí obmýšlejíce, jak by království to temnosti rozmáhati a co nejvíce lidí v své síti uvésti mohli. Čím více tedy vám, Ježíše Krista služebníkům pravým, sluší nebýti líní v těch věcech, kteréž k vzdělání jeho království přináležejí! Odvržtež takovou ospánlivost a malátnost v díle božím, prosím vás všechněch pro slávu boží: pilni buďte vám svěřených ovčiček božích, je učte, cvičte, osvěcujte, aby vkořeněni jsouce u víře, uměli i jiným počet dávati z té naděje, kteráž jest v nás; a podle toho aby mocnější byl k snášení outoků nepřátelských a ne tak snadně mohli vyvracíni býti.
Život také vás některých takový jest, že nevzdělává, než kazí dílo boží. Pouštíte se někteří po lakomství, jiní po rozkošech a nestředmosti, jiní v zlolejství, hry, různice i s vlastními posluchači se vydáváte, až pohoršení nejedna odtud pocházejí. To-liž sluší na Kristovy služebníky? Nepotřeba nyní proti těm a jiným podobným hříchům mluviti; kněží jste boží, vůle jeho a zákonu bez pochyby povědomí, sami znáte, že ty věci na člověka křesťana nepřináležejí: ovšem pak na toho, kdož jiným vůdce má býti k ctnostem a sebe vystavovati za zrcadlo všeliké šlechetnosti.
Tak svěť světlo vaše, dí Kristus, aby lidé, vidouce dobré vaše skutky, velebili Boha. Špatnět jistě svítíte někteří a málo k tomu lidí přivodíte, aby vás a obcování vaše spatřujíce, velebili Boha: spíše k zlořečení a proklínání lidem příčinou býváte, i cestu tu boží v porouhání vydáváte. Ježto jste neméně životem šlechetným než jako učením čistým lidí k pravdě vábiti měli! Ó zleť se děje vpravdě, že pohoršení dáváte přemnohým, aby příčinou vaší neb odstupovali od učení čistého, aneb od Antikristovy strany aby někteří získáni býti nemohli, vy někteří svým životem překážíte. Obzvláštně pak přemrzuté to ožralství a lakomství nyní vás zhusta se zmocnilo a smradíte tím ošklivě nejedni, i té bratrské jednoty někteří kněží, kteříž jindy obzvláštně před jinými chválu středmosti mívali, čistě sobě v truncích odpouštěti počínají (nečiním jim křivdy) a zapomínají na předku svých ctnost. Ač ne o všechněch se mluví.
Mezitím, poněvadž řád a kázeň máte mezi sebou, milí bratří, podle čehož snáze vám jest neřády přetrhovati, proč nepřetrhujete? Abyste příkladem aspoň svým jiným k svaté středmosti příčinou byli. Naprav, kdož můžeš, můj úmysl jest navrci toliko, čím skrze vás dílo boží k zkáze aneb aspoň k zemdlení přichází: a pravím to ještě a tvrdím, že mnoho jistě životem kněžským schází. Kdyby také při vás byla taková horlivost a stálost, abyste k podnikání kříže pro slovo boží hotovější byli, nežli jakž se to spatřuje, více bychom jistě stálých křesťanů při témž slovu božím měli. Nebo příkladové velmi mnoho mohou, zvláště při lidu prostém: kterýmž byste na sobě ukazovati měli, jak se to trpěti má pro pravdu a jak člověk pro to milé boží slovo a cestu spasení opovážiti se povinen i statku i života i všeho. To by platnost mělo a našli byste následovníky.
Již pak vy, když kde pokoj máte, mluvíte dosti mnoho o stálosti, napomínáte k ní, předkládáte pohrůžky nestálým vrtochům a sliby stálým pravdy vyznavačům. Mezitím, když nastává té obci neb osadě pokušení, hned hledíte, kudy vyniknouti a nebezpečenství zniknouti: takže nic na to se neohlédajíce, že tu přítomnosti vaší nejvíc potřeba bude, aby mdlí byli posilováni, zviklaní napravováni, zděšení potěšováni a tak retováni ti, kdož sami mdlí jsou k retování sebe: nic, pravím, na to nehledíc, opouštíte je. Ježto Kristus dávno pověděl, že to ne pastýře způsob jest, než nájemníka, aby vida nebezpečenství ovce opouštěl. Jakož tuť se patrně pronáší, ovce-li kdo pásl, čili sebe: když sám ukáže, více-li se o sebe než o ovce bojí.
Když pak opouštíte své ovce, a jakž svět říká, v štychu jich necháváte, což by odtud jiného šlo, než což Kristus praví, že když nájemník utíká, vlk volně lapá a rozhání ovce? Nebo takovou nesmělostí vaší předně nepřátelům se dodává srdce, aby vidouc, že přední prchají, tím směleji dotírali: podobně jako když v vojště hejtmané a fendrichové s praporci se ztratí a před nepřítelem utekou, snadno bývá ostatek vojska rozehnati a pohubiti, tak i tuto.
Druhé, tím způsobem odjímáte svým posluchačům všecko srdce a stálost úmysla k zviklání přivodíte, takže příkladem vaším slábnou jedni po druhých a padají. A hle vy svou nestálostí a bázlivostí všeho toho příčinou býváte. Ježto Písmo zjevně dí: že běda bázlivým! Řeklť sic Kristus: Když by se vám protivili v jednom městě, utecte do jiného. Ale to vám v této při do konce nic (jen suďte) nenapomáhá. Nebo tam Kristus nemluví o městech, v nichž již církve vzdělané jsou, než o tom, kdyby apoštolé, lidi k víře přivésti chtějíce kázáním svým, do některého města přišli a lidé města toho kázání jejich věřiti nechtěli, nýbrž jim se protivili a úklady činili: tu praví Kristus, aby se daremně nemeškali a svévolně v nebezpečenství nedávali, než jinam se odebrali. Sic, když komu stádo svěřeno, že povinen při něm státi i do vynaložení sebe samého, to příkladové mnohých svatých biskupů a kněží, kteříž mučedlnictví raději podstupovali, nežli by své církve opouštěli, ukazují. A Kristova slova světlá jsou, že pastýř dobrý i duši svou pokládá za ovce, t. když by napomoci jim co mohl k věčnému jejich dobrému, neliknuje se i vlastního života se opovážiti, jen aby při Kristu zdržel ty, kteříž prve již ušli byli bludu a poskvrn světa.
Čtvrté a naposledy: nesvornost vaše, ó kněží evanjeličtí, mnoho zlého v církvi působí a Antikristovu dílu znamenitě napomáhá. Nemáte o sobě vespolek smýšlení dobrého, než nenávistí jedni proti druhým plápoláte, sebe vespolek na kázáních i jinak tupíte a haníte, i lid ten obnoveného božího učení se přídržející proti sobě rotíte. Nemohli-liž byste pak trefiti v to, aby jednomyslnost v smyslu i v ceremoniích vzdělána byla? Aneb aspoň proč se v tom, v čemž jednomyslní nejste, nesnášíte? Proč příčinou ceremonií aneb rozdílných o některých artikulích víry mluvení lásky svazek rušíte? Podstatou a základem jedno jsouce, proč zajedno proti těm, kdož základ spasení podvracují, nestojíte?
Prosím vás pro Boha a slávu jeho, mějte na tuto věc pozor! I před lidem raději i jinak dobré smýšlení o sobě vespolek vzdělávejte a svornost a plnou lásku i mezi posluchači svými vkořeňujte: aby se jedni druhých neštítili, jedni druhým nevyhýbali, ovšem proti sobě nebojovali. Stane-li se v této věci náprava, slibuji vám, že i při nás bude pravé onono povědění: Virtus unita fortior. Všickní ostojíte snáze a pravda boží ušlechtileji kvésti bude, shledáte to.
Sumovně mluvě, muži, bratří a kněží boží, potřeba nápravy při mnohých vás, potřeba lásky, potřeba upřímosti, potřeba i udatnosti větší k konání díla božího. K čemuž slyšte, jak vás napomíná s. Petr v epišt. 1 kap. 5: „Starších, kteříž mezi vámi jsou, prosím já, spolustarší a svědek Kristových utrpení a budoucí, kteráž zjevena bude, slávy účastník, paste stádo boží, kteréž při vás jest, opatřujíce je ne bezděky, ale dobrovolně, ne pro mrzký zisk, ale ochotně, ani jako panujíce nad dědictvím Páně, ale příkladem jsouce stádu. A když se ukáže kníže pastýřů, vezmete tu neuvadlou korunu slávy." O kteréž koruně slávy, vystříhaje od rozmařilosti, sám Kristus, kníže pastýřů, filadelfitské církve služebníku tak praví: „Aj přijduť brzy, držiž se toho, což máš, aby žádný nevzal koruny tvé." Slyšiž to i jeden každý z vás k sobě, všech církví služebníci!