Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Ježíšovo působení na zemi se rychle blížilo ke svému závěru. Čekal ho nejtěžší úsek cesty, který končil na popravišti. Neměl strach o sebe, nýbrž o své učedníky. Oni totiž pořád ještě žili v zajetí svých zkreslených představ. Čekali, že se brzy ujme vlády a rozdělí se s nimi o moc.
Už delší dobu je seznamoval s tím, co ho čeká. Vyprávěl jim, že ho náboženští představitelé dají zatknout a odsoudí ho k trestu smrti ukřižováním. Vysvětloval jim, že to tak musí být, ale nechápali to. Srdce se jim svíralo úzkostí a přepadaly je pochybnosti. Zdálo se jim nepochopitelné, že by měl Ježíš prožít tak ukrutné ponížení.
Ježíš věděl, jak je to pro ně těžké, a proto se rozhodl přinést jim důkaz o svém božství. Vybral tři z nich – Petra, Jakuba a Jana – a vydal se s nimi přes pole a potom dál téměř neschůdnou cestou na osamělou horu. Stmívalo se. Paprsky slunce ještě osvětlovaly vrchol hory a svítily jim na cestu, ale brzy se zcela skryly za obzorem. Osamělé poutníky zahalila tma.
Jsou k smrti unavení. Mají za sebou náročný den. Šli za Ježíšem a v duchu se ptali, proč je vede tak namáhavou cestou, když jsou vyčerpaní, a on sám si jistě také potřebuje odpočinout.
Po nějaké době se Ježíš zastavil a řekl: „Dál už nepůjdeme. Zůstaneme přes noc zde.“
Učedníci padají k zemi, zmoženě oddechují a vychutnávají si chvilky odpočinku.
Ježíš odchází stranou a rozmlouvá s Bohem. Prosí o sílu, aby mohl obstát ve zkoušce, kterou má pro záchranu lidstva podstoupit. Kontakt s Otcem mu dodává síly. Jedině díky němu nemá z budoucnosti strach. Rozmlouvá s ním také o svých učednících. Prosí ho, aby jejich víra neselhala. Hodiny pomalu ubíhají. Zpočátku se učedníci modlí s ním, ale po nějakém čase je začne přemáhat únava a usínají. Ježíš za ně prosí i v této chvíli. Ví, jak jsou smutní, a chce je ujistit, že jejich víra není marná.
„Otče, dej jim důkaz o mém božství. Ukaž jim mou slávu, kterou jsem měl předtím, než jsem se stal člověkem.“
Ježíš se dosud sklání na kamenité zemi, když vtom se náhle otevře nebe, na horu dopadne oslnivá zář a zahalí ho. Z jeho lidského těla vyzařuje božství a spojuje se se slávou, která přichází z nebe. Duševní muka jsou ta tam. Jeho tvář září jako slunce a jeho oděv je oslnivě bílý.
Učedníci se probouzejí a vidí záplavu světla, která ozařuje horu. S bázní a údivem hledí na Ježíše. Když si jejich oči zvyknou na bodavé světlo, všimnou si, že Ježíš tam není sám. Vedle něho stojí jakési dvě bytosti a důvěrně s ním rozmlouvají. Je to Mojžíš a Elijáš. Učedníci mají obrovskou radost. Myslí si, že sestoupili z nebe, aby ohlásili Mesiášovu vládu a dosadili ho na královský trůn.
„Pane, je skvělé, že jsme tady,“ vyhrkl Petr, jemuž se jako prvnímu z učedníků vrátila řeč. „Jestli chceš, postavím tady tři chýše – jednu pro tebe, druhou pro Mojžíše a třetí pro Elijáše...“
Než však domluvil, zahalil je zářící oblak a ozvalo se: „Toto je můj milovaný Syn!“
Učedníkům se strachy podlamují kolena a padají zpátky na zem. Leží bez hnutí, dokud k nim nepřijde Ježíš. Strach je opouští až tehdy, když se jich dotkne a řekne: „Vstaňte a nebojte se.“ Všichni opatrně odlepí tváře od země. Oslepující záře i Mojžíš s Elijášem jsou pryč. Vrchol hory je už zase ponořený do tmy.
Byl to pro ně velmi důležitý okamžik. Přestože nepochopili jeho hloubku, spatřili Ježíšovu slávu a znovu si připomněli, že není jen obyčejným člověkem. Na vlastní oči viděli a na vlastní uši slyšeli věci, které přesahují lidské chápaní. Stali se očitými svědky Ježíšovy slávy. Znovu měli možnost uvědomit si, že Ježíš je skutečný Mesiáš, o němž hovořili jejich předci a proroci a jejž uznává celý vesmír.