Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Napětí ve společnosti sílilo. Po neslavném kázání v Genezaretě se na Ježíše sesypali rabíni a vyčetli mu, že nedodržuje obřadní předpisy. Jejich cílem bylo vzbudit v lidech předsudky a znejistit učedníky. Když to Ježíš zpozoroval, rozhodl se na nějaký čas zmizet. Spolu s dvanácti učedníky odešel do kopcovité krajiny poblíž hranic s Fénicií.
V nížině na západě před nimi se rozprostírala starobylá města Týr a Sidón se svými pohanskými chrámy a velkolepými paláci, tržišti a přístavy plnými lodí. V dálce se modralo Středozemní moře, za jehož obzorem ležela města, kde měli učedníci v budoucnu rozšířit poselství záchrany. Na tuto službu se je teď Ježíš chystal připravit. Rozhodl se jim pomoci překonat předsudky vůči okolním národům.
Když procházeli krajem, kde žili lidé pocházející ze starého kananejského rodu, vyběhla z jednoho domu žena a křičela: „Ježíši, pomoz mi, moje dcera je posedlá!“
Učedníci se po ní nasupeně ohlédli. Nepovažovali ji za sobě rovnou, viděli v ní jen příslušnici pohanského národa, která není hodna toho, aby se s ní jakýkoli Žid zdržoval. Zdálo se jim, že i Ježíš o ní smýšlí stejně, protože si jí nevšímal a kráčel dále.
Ženu to však neodradilo. Rozběhla se za nimi a volala: „Zastav se, prosím, a pomoz mi!“
„Ježíši, odežeň ji,“ zabručel Petr nevrle. „Dělá nám jen ostudu.“
Ježíš se zastavil a zkoumavě se na Petra a na ostatní učedníky podíval. Viděl, jak jsou nabroušení a plní předsudků, jak si myslí, že jsou něco víc než ona nebohá žena, která ho prosí o pomoc. Promnul si bradu a řekl: „Přišel jsem přece pomoci jen Izraelcům, nebo ne?“
Učedníci přikývli. Zdálo se jim, že Ježíšova slova vyjadřují jejich přesvědčení. Ve skutečnosti je však Ježíš jen zkoušel. Čekal, jestli si některý z nich vzpomene na to, co jim řekl už několikrát: že přišel zachránit každého, kdo ho přijme.
Žena na Ježíše ještě více naléhala. Padla mu k nohám a volala: „Pomoz mi! Pomoz mi!“ V jejím hlase se zračilo zoufalství. Tvář měla staženou úzkostí a bylo vidět, že prožívá nesnesitelná muka.
Ježíš se sklonil, položil jí ruku na rameno a vlídně řekl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit ho psům.“
No jistě, mysleli si učedníci, není správné plýtvat zázraky na cizince a nepřátele našeho národa.
Ježíš byl jejich postojem zklamaný. Mrzelo ho, že se mezi nimi nenašel jediný, který by ho napomenul a řekl, aby jí pomohl. Čekal, že se někdo ozve, ale oni ho v jeho jednání podporovali. O to větší radost měl z ženiny reakce. Chytila ho za ruku, pohlédla mu do očí a pokorně pronesla: „Máš pravdu, ale i psi se živí drobky, které spadnou ze stolu jejich pánů.“
Ježíš se usmál, podíval se na učedníky a napomenul je: „Vidíte? Vy touto ženou pohrdáte, a ona má větší víru než vy.“ Potom se s láskou a soucitem obrátil zpět k ženě a řekl: „Tvá víra je veliká. Ať se ti stane, jak si přeješ.“ V tu chvíli byla její dcera uzdravena. Démon ji přestal trápit. Žena odcházela a na tváři jí zářil spokojený úsměv. Byla nesmírně šťastná.
To byl jediný zázrak, který Ježíš na této cestě vykonal, a také jediný důvod, proč se k Týru a Sidónu vydal. Chtěl pomoci nešťastné ženě a zároveň ukázat svým učedníkům, že mají se všemi lidmi jednat milosrdně. Přál si, aby se zbavili pocitu židovské výlučnosti a pracovali nejen pro svůj národ, ale i pro ostatní. Chtěl, aby pochopili, že Boží láska přesahuje všechny národnostní i rasové rozdíly.