Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Zpráva o zázračném nasycení zástupu se roznesla široko daleko a druhý den ráno proudily do Betsaidy davy lidí. Všichni chtěli Ježíše vidět. Usilovně po něm pátrali, ale nikde ho nemohli najít.
„Nevíte, kde by mohl být?“ vyptávali se místních obyvatel.
Ti však jen bezradně kroutili hlavami. Potom jim kdosi řekl, že je v Genezaretu. Nastala strkanice. Zástup se ihned vydal na cestu. Každý tam chtěl dorazit co nejdříve. Nemohli se dočkat, až spatří budoucího krále Izraele.
Našli ho v synagoze. Od učedníků se dozvěděli, jak se dostal na druhou stranu jezera. Všichni shromáždění vyslechli zprávy o zuřivé bouři, o dlouhém a marném boji s vichřicí, o tom, jak Kristus kráčel po hladině, o Petrově odvaze a jeho podivuhodném zážitku, o náhlém utišení bouře a přistání člunu. Mnozí tomu nemohli uvěřit, a proto se ho ptali: „Jak ses sem dostal?“
Ježíš očima přeletěl tváře shromážděných lidí. Jejich dychtivé výrazy naznačovaly, že touží po moci, po porážce Říma, po obnovení izraelského království. Rozhodl se nalít jim čistého vína. Řekl: „Nejdete za mnou proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chleba a nasytili jste se. Domníváte se, že jsem vám přišel zajistit blahobyt. Tak tomu ale není...“
V davu to zašumělo a kdosi vykřikl: „A jak to tedy je?“
„Přišel jsem vám nabídnout věčný život.“
„Co máme dělat, abychom ho získali?“
„Bůh po vás chce jedno jediné,“ odvětil Ježíš. „Abyste důvěřovali tomu, koho on poslal.“
Shromáždění na okamžik ztichlo. Lidé na sebe překvapeně hleděli. Došlo jim, že těmito slovy se Ježíš nepřímo prohlásil za očekávaného Zachránce. Proč se ale brání, aby ho prohlásili za krále?
Jeden z rabínů jízlivě poznamenal: „Ukaž nám nějaké znamení, abychom ti mohli důvěřovat. Mojžíš dal našim předkům na poušti manu. Co dokážeš ty?“
„Chléb z nebe vám nedal Mojžíš,“ namítl Ježíš. „Pravý Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe.“
Někteří posluchači si ještě stále mysleli, že hovoří o jídle, a prosili ho: „Dej nám ten chléb.“
„Já jsem chléb života,“ odvětil Ježíš a zpříma pohlédl do míst, kde seděli zákoníci a farizejové. Bylo na nich vidět, že se jim jeho slova vůbec nelíbí. Pak si rukávem setřel pot z čela a pokračoval: „Kdo mě přijme, nebude mít nikdy hlad ani žízeň. Sestoupil jsem z nebe, abyste měli život věčný. Stačí, abyste ve mě uvěřili. Ale vy ve mě nevěříte.“
Vůdcové lidu se pohoršeně rozhlíželi a říkali si mezi sebou: „Vždyť je to Ježíš, Josefův syn. Jak může tvrdit, že sestoupil z nebe? To je přece nesmysl.“
„Uklidněte se,“ napomenul je Ježíš. „Říkám vám, že každý, kdo ve mě věří, má život věčný. Já jsem chléb života, který sestoupil z nebe. Pokud ten chléb budete jíst, budete žít navěky. Tímto chlebem je moje tělo, které dám za život lidí všech dob.“
Rabíni rozhořčeně volali: „Zbláznil se? Jak nám může dát jíst své tělo? To je neslýchané!“
Ježíš se rozhlédl po místnosti a viděl, že zájem posluchačů upadá. Byli jeho slovy znechuceni. Nedal se tím však odradit a pokračoval: „Jsem vaše jediná naděje. Pokud nebudete jíst mé tělo a pít mou krev, nebudete mít v sobě život. Kdo však jí moje tělo a pije mou krev, ten má věčný život a já ho vzkřísím v poslední den. Mé tělo je totiž pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Je to jediná cesta k Bohu.“
Shromáždění nesouhlasně zahučelo. „To se nedá poslouchat!“ ozvalo se z davu a lidé se začali rozcházet. Dokonce i někteří z širšího okruhu jeho učedníků se k němu otočili zády a opustili ho. Jeho slova pochopili jako veřejné doznání, že není Zachránce.
S bolestí v srdci hleděl Ježíš na učedníky, kteří ho odmítli. Vědomí, že si neváží jeho soucitu, neopětují jeho lásku, pohrdají jeho milostí a odmítají jeho záchranu, ho nesmírně zraňovalo. V žádném případě se je však nesnažil zadržet. Respektoval jejich svobodnou vůli a nechal je jít.
Potom se obrátil k dvanácti apoštolům a zeptal se jich: „I vy mě chcete opustit?“
„To ne,“ vyhrkl Petr. „Nemáme kam jít. Ty máš slova věčného života. Uvěřili jsme, že jsi přišel od Boha.“ Neuměl si představit, že by se teď k Ježíši otočil zády. Vždyť s ním toho tolik prožil. Viděl zázraky a znamení a slyšel slova, která mu dodávala naději. Utvrzovala ho v tom, že nalezl smysl života. Věděl, že nikde nenajde nic lepšího. Jen bezduché a ubíjející nauky farizejů a zákoníků. Podobně se k tomu stavěli i ostatní. Nerozuměli sice tomu, co Ježíš v synagoze řekl, ale věřili mu. Stáli na jeho straně a nemínili se od něj vzdálit.
Když dav odešel, Ježíš a jeho učedníci vyšli za město. Mlčeli. Učedníci měli v hlavách zmatek. Nechápali, proč Ježíš mluvil tak otevřeně. Vůbec se své poselství nesnažil zjemnit a upravit tak, aby ho lidé mohli přijmout. Copak nevěděl, jakou to vyvolá reakci?
Ježíš to však udělal záměrně. Chtěl se zbavit všech, kteří u něj hledali jen vlastní prospěch. Tito lidé by totiž mohli svým smýšlením nakazit i ostatní a překazit jeho dílo záchrany. A to nemohl připustit. Byl rozhodnut kvůli svému poslání obětovat i vlastní popularitu. Nic mu nesmělo stát v cestě. V sázce bylo to nejcennější: lidské životy.