Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Slunce pozvolna mizelo za vrcholky okolních kopců. Světlo sláblo a noc rozprostírala své sítě. Unavení, ale šťastní lidé dojídají chléb a ryby, které jim dal Ježíš. Přemýšlejí o neuvěřitelných věcech, kterých se toho dne stali svědky. Slyšeli strhující slova o Bohu, viděli zázračná uzdravení a byli u toho, když Ježíš pěti ječnými chleby a dvěma rybami nasytil tisíce lidí. A právě tato událost je hluboce zasáhla, protože byla jasným důkazem, že dlouho očekávaný Mesiáš je tady. Jejich nitra se naplnila nadějí. Ježíš je budoucí král. Udělá z Judeje pozemský ráj, zajistí všem blahobyt, uspokojí jejich potřeby a touhy. A co je nejdůležitější, zbaví je římské nadvlády, porazí okolní národy a z Izraele učiní světovou velmoc.
Jsou natolik uneseni radostnými pocity, že by Ježíše nejraději prohlásili za krále hned. Jak se zdá, on však o to nejeví zájem. Sedí ve společnosti svých učedníků a tiše jim cosi vypráví.
„Je asi příliš skromný, aby se sám ujal vlády,“ šeptají si mezi sebou. „Kdybychom ho ale korunovali my, určitě by se nebránil. Ano, musíme to udělat.“
Ježíš dobře ví, k čemu se schyluje, a je mu jasné, že tomu musí zabránit. Takový krok by všechno jen zkomplikoval. Vzbudil by hněv kněží a farizejů, kteří ho i tak obviňují, že od nich odvrací lidi. Došlo by ke vzpouře, k násilí a ke krveprolití. A to by poškodilo zájmy duchovního království. Obrátil se k učedníkům. „Nasedněte na loď a vraťte se do Kafarnaum. Já zatím rozpustím shromážděné lidi.“
Učedníci se ale k návratu nemají. Touží se připojit k ostatním, prohlásit Ježíše za krále a dosadit ho na trůn. Copak Ježíš nevidí, že právě teď je k tomu vhodná chvíle? Nechápe, že všichni, kdo tu dnes jsou, tisíce mužů, žen a dětí, stojí na jeho straně? Přece mu musí být jasné, že je to výjimečná příležitost. Proč ji nechce využít? Jsou zmatení. Nedává jim to smysl. Jen s největším sebezapřením odcházejí a naplněni pochybnostmi nasedají do lodě. Když odrážejí od břehu, naposledy se ohlédnou. Ježíš stojí na vyvýšeném místě a ráznými gesty dává shromážděným najevo, že se mají rozejít. Lidé nechápavě kroutí hlavami, reptají. Přesto se však nakonec rozcházejí. Krajinu zvolna halí černá noc a na obloze se objevují první hvězdy. Učedníci ale krásu okolní přírody nevnímají. Jsou zklamaní. Vyplouvají na jezero a hlavami jim táhnou chmurné myšlenky.
Jakmile Ježíš osaměl, vydal se na vrchol hory. Potřeboval si promluvit se svým nebeským Otcem. Padl na kolena a modlil se. Prosil Boha, aby lidem pomohl pochopit podstatu jeho poslání. Žádal o moudrost, aby dokázal správně usměrnit své učedníky. Čeká je těžká zkouška. Osud jim brzy uštědří tvrdou ránu. Jejich představy o Mesiáši se rozplynou jako mlha nad rybníkem. Nedočkají se jeho korunovace, nýbrž ukřižování. Bude to jediné jeho vyvýšení, kterého budou za svého života svědky. Budou schopni obstát? Neodpadnou od něj? Jsou tak nedospělí, zaslepení svými představami a často neuvěřitelně nechápaví! A tito lidé se mají stát světlem světa…
Zatímco se Ježíš modlil, učedníci sváděli boj s přírodními živly. Na jezeře se rozpoutala strašlivá bouře. K nebi se zvedaly vysoké vlny, vítr nabíral na síle a zmítal lodí na všechny strany. Učedníci měli plno práce. Vesla jim rozdírala ruce do krve, spršky studené vody je šlehaly do tváří, pomalu začínali propadat beznaději. Příroda jim dokazovala, jak jsou bezmocní, a oni zatoužili po svém Učiteli. Kde jen může být? vrtalo jim v hlavách. Copak je mu jedno, že nám jde o život? Že tady zemřeme?
Ježíš však lhostejný nebyl. Jejich zápas s běsnícími živly sledoval z břehu, a když viděl, že jim docházejí síly, vydal se jim na pomoc. Jako Pán vesmíru, jako ten, jemuž je podřízena příroda, k nim zamířil po jezerní hladině. Učedníci, kteří věnovali pozornost lodi, si jej všimli, až když byl kousek od nich. Zprvu nevěděli, kdo to je. Domnívali se, že je to přízrak, předzvěst jejich zkázy, a vykřikli zděšením. Zmocnila se jich hrůza. Ruce, které až dosud pevně svíraly vesla, povolily. Upřeně zírali na muže kráčejícího po rozbouřených vodách jezera.
Ježíš šel dál, jako by je chtěl minout. Vtom ho však poznali a začali prosit o pomoc. Ježíš se k nim obrátil a uklidňoval je: „Nebojte se, vždyť jsem to já.“ V tom okamžiku učedníky naplnila neuvěřitelná úleva. Jejich Učitel jim přišel na pomoc. Jsou zachráněni! V návalu vzrušení na něho Petr zavolal:
„Pane, jsi-li to opravdu ty, poruč mi, ať k tobě přijdu po hladině.“
Burácející vítr k němu přinesl Ježíšovu odpověď: „Tak pojď.“
Petr chvíli váhal a potom jako ve snách vystoupil z lodi a zamířil k Ježíši. Dokud na něj upíral svůj pohled, byla voda pod jeho nohama pevná jako zem. Když se ale obrátil, aby zjistil, co jeho hrdinství říkají ostatní učedníci, ztratil s Ježíšem spojení. Vlny se vzedmuly a oddělily je od sebe. Petr propadl panice. Jeho víra ochabla a běsnící živel nad ním získal převahu. Chladná masa se pod ním otevřela a začal se topit. „Pane, zachraň mě!“ volal zoufale a ze všech sil zápasil o život. Už se zdálo, že ho zpěněný živel pohltí, když vtom se k němu sklonil Ježíš, podal mu ruku a vytáhl ho na hladinu. Petr se křečovitě držel. Uvědomil si, že Ježíš je jeho jediná naděje. Potom se společně vrátili k lodi.
Všechny naplnil úžas. Jezero se jako na povel utišilo a loď se v okamžení ocitla u břehu, k němuž směřovali. Učedníci nevycházeli z údivu. Ježíš je neustále něčím ohromoval. „Kdo to jen může být?“ ptali se jeden druhého.