Koho označil Jan Amos Komenský za antikrista? Je náhoda, že v této otázce dospěl ke stejnému závěru jako Luther, Hus a další reformátoři v různých dobách? Před kterými antikristovými svody obzvlášť varoval? Která jeho falešná učení odhalil? Jak rozpoznal pravdu od lži? Co všechno se můžeme naučit od "učitele národů"?
Píší poetové, že v moři na místech některých jsou potvory mořské, nazvané Sirenes aneb ochochule, kteréž půl panny a půl ryby jsouc, rády se okolo lodí protulují a tak libé zpěvy vydávají, že plavci a jiní na lodí jich poslouchajíce, v sen upadají: a skrze to aneb sami z lodí vypadají, aneb ony přicházejíce lodí podvracují. Což báseň sic jest, ale věc pravá tím se vyznamenává: nebezpečenství totiž naše lidské na světě.
Nám zajisté, přes bouře světa se plavícím, přitovaryšují se často ochochule světa, libosti a žádosti rozličné, a ti, kdož jich podávají; jejichž zpěv sladký sic jest a jímavý, ale podvrácení lodičky víry naší tím se obmýšlí. Svůdcové přeluzující duše neustavičné, svět, tovaryšstvo, statek a zboží, sláva etc. jsou ty ochochule, jichž libostmi uspáni bývají mnozí a k vyvrácení přicházejí. A divná jest jistě moc těch věcí k zmámení mysli člověka. By kdo bedlivější sám z sebe byl, k hlasu ochochule dřímota ho hned napadne; podobně tuto, by kdo pobožnější a ustavenější byl, podej mu jen opatrně slávy, zboží, ouřadu nějakého slavného, manželství žádostivého a čehož kdo kdy více potřebuje aneb k mysli mu jest: hned na tom ustrne a k vrtkavosti nějaké (v samé třebas mysli) přiveden bude. A protož kde nebezpečno, že potřeba opatrnosti.
Ulissovi řeckém píší, že když přes ta místa, na nichž ochochule byly, se plavil, že všechněm svým tovaryšům, aby zpěvu jejich slyšeti nemohli, uši zacpati dal: sám pak slyšeti chtěje, dal se přivázati k sloupu, aby spadnouti nemohl. Tak kdož na loďce víry bezpečen býti chceš, anebo odvraceti a zacpávati musíš uši, aby lahodných, podvodných řečí a slibů neslýchal, aneb tak se utvrditi a upevniti při sloupu pravdy, aby odpadnouti nemohl. A protož potkávají-li koho takové světa ochochule a má-li kdo podávání sobě slávy, zboží, ouřadu a cokoli by jmenováno býti mohlo, čímž nepřátelé k sobě loudí aneb i vlastní žádost po těch věcech se táhne, tedy těchto šetř regulí, kteréž z Písma sobě i každému jsem vybral, a budeš bohdá při Kristu nepohnutý.
Nejprve sobě tak o tom přemyšluj: Nu potkává mne nyní štěstí světa, oblíbím-li tyto prostředky, budu moci v světě býti nětčím a míti se dobře. Než mezi tím, jest-liž pak toho mně jaká potřeba, abych já tento svůj způsob proměňoval a lepšího opatření neb důstojnějšího místa hledal? Jestližeť se zdá potřeba, mysli sobě dále: snad kdyby Pán Bůh při mně potřebu těch věcí byl znal, byl by mne tím bez mé starosti opatřil; poněvadž on péči má o nás. Snad znal, že tak mně lépe jest, aby níže jsa, v víře, v pokoře a v pobožnosti snáze zachován byl, zvláště poněvadž příkladové ukazují, že bohatství a sláva řídkým k lepšímu posloužila, než k horšímu často bývá. A protož nebudu se vytrhovati z božího vedení, aniž sobě sám nějakého štěstí neb neštěstí obmýšleti budu. Když mne tak Pán Bůh míti chce, nechť jsem. Líbí-li se jemu k čemu víc mne přivésti nežli nyní jsem, nechť on to učiní, a ne já.
Tato regule jest vzata z těchto a podobných míst Písem svatých, Žal. 37, 5: Uval na Hospodina cestu svou a slož v něm naději: on všecko spraví. Žal. 75, 7: Ne od východu ani západu ani od pouště přichází zvýšení, ale Bůh ponižuje a povyšuje. 1 Tim. 6, 8: Majíce pokrm a oděv, na tom přestávejme. Nebo kteří chtí zbohatnouti, upadají v pokušení a v osidlo etc. Mat. 6, 32: Víť zajisté nebeský váš Otec, čeho vy potřebujete. Protož všelikou péči uvrzte na něj. 1 Pet. 5, 7.
Podle této regule chovávali se svatí předešlí, a bývalo jim dobře. David s. říkal: Pán jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Žalm 23. A jinde řekl: Mně nejlépe jest přidržeti se Boha, protož v něm skládám doufání. Žalm 73, 28. Agur onen pobožný také na Pána Boha se oddávaje, řekl: Chudoby neb bohatství nedávej mi, Pane; živ mne pokrmem vedle potřeby. Přísl. 30, 8. S. Pavel o sobě vysvědčil, Fil. 4, 11: Naučil jsem se dosti míti na tom, což mám; umím i snížen býti i hojnost míti; a že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému. Řím. 8, 28.
Druhé, mysli sobě tak: Nu bych pak já i potřeboval těch věcí, kterýchž mi se naskýtá, již mi jest o to činiti, že prostředkové, jichž se k dojití toho naskýtá, zlí jsou: abych totiž já boží pravdu, kterouž jsem poznal, opustil, Krista a víry v něho zapřel, svědomí svému násilí učinil a proti svědomí nětco lidem kvůli věřil neb mluvil a činil. Ježto se to netrefí. Kristus zajisté jinak v té věci příklad na sobě ukázal. Nebo když na poušti lačněl a vlastně sama nouze jej doháněla, aby se o opatření života staral: on však raději hlad snášel, nežli by nenáležitého sobě podaného prostředku užil. A když jemu podáno bylo všech království světa, jen aby jediné poklonění způsobem modlářským učinil, nechtěl: raději volil sobě nemíti ani místa, kde by hlavu sklonil, nežli by věrnost Bohu a duši své zrušiti měl. Tak za císaře Juliána Poběhlce mnozí činili, když on ouřady mezi ty, kteříž by od víry křesťanské odstoupili, rozděloval: kdož pobožnější byli, ač mohli dojíti slávy, nechtěli však tím způsobem; než oželeli raději všeho a zůstali při víře své: jakž historia církevní svědčí, Rufinus lib. 1, c. 32.
Nebo pomysli sobě dále, jest-li hodné, aby člověk jisté pro nejisté opustil? Jisté jest to, což Kristus svým věrným sluhám slibuje. Jan 12, 26: Slouží-li mi kdo, poctí ho Otec můj; a kdež jsem já, tu i můj služebník bude: a posadím ho s sebou na trůnu svém. Zjev. 3, 21. To mluví ten, jenž klamati neumí, a jest nad nebe i zemi stálejší slib jeho. Antikrist pak a jeho rota slibují slávu, ouřad, statek etc, ale to všecko jest nejisté předně proto, že ne vždycky mohou dáti, což slibují. Nebo jsou příkladové, že některým zlaté hory slibovali, ale dotáhnouti nemohouce, ledačíms je odbyli. Někdy ani nemíní dáti, což slibují, než jen z obyčeje, leda do své leče uvedli, slibují.
Jako když slibují zboží, tu jistá věc, že klamají a dáti nemíní. Nebo příkladové po všem světě ukazují, že regule jejich jest bráti, a ne rozdávati. Jsou zajisté střeva nesytá, kteráž ač mnoho mají, avšak jim samým to, což mají, nestačuje, nerci-li aby jiným rozdávati měli; leč snad z počátku nětco učiní pro podtržení. Mohloť by sic býti, že by snad svým prostředkováním odjinud nětco přivésti a k něčemu dopomoci mohli a chtěli: ale jakýž na tom užitek? Dopomohou-liť oni k čemu, jistotně jižs prodal svobodu: budeš jejich manem, čiň všecko po vůli jejich. Nebude-li toho při tobě, trefí oni, jak tě zase o to připraviti a třeba naposledy k hanbě přivésti. Nelze tehdy jistu býti těmi věcmi, které slibují.
Ovšem pak nejisté jest všecko to proto, že ty sám nejistý jsi: nevíš, dlouho-liť by se těch věcí dostalo užívati; rok-li, či měsíc, či den jeden; ježto tamto jistá jest věčnost. Na nejisté tedy sliby, a jakž obecný lid říká, tanty vanty spouštěti se v tak velikých věcech lehké mysli jest znamení: zvláště když za nejisté trošty jisté mzdy se žádá, duše totiž tvé a statku tvého. Nebo toť stojí předce, žeť oni neumějí než pásti se tukem ovcí svých a ostříhávati z nich vlnu.
Čtvrté, mysli na to, že by svědomí (kteréž tobě ukazuje a svědčí, že to jest cesta boží, po níž jdeš) jistotně znepokojil a k trápení přivedl. Nedaloť by pokoje i uprostřed těch tvých rozkoší, kteréž by sobě zvolil, ale vždycky by tě kormoutilo a k soudu toho Pána, jemužs všelijakým způsobem věrnost chovati povinen byl, volalo. Dusil-li by v sobě tu svědomí svého živou a pálící jiskru (jakž mnozí činí a rozličnými kratochvílemi a tovaryšstvem i trošty lecjakýmis mysl svou z tesknosti vyrážejí a jí kojí), zdaž nepřijde čas, že se ta jiskra tak rozhoří, že ubrániti moci nebudeš? Při smrti totiž, kdež každého člověka svědomí zlého i dobrého, byť ono předtím mrtvé bylo, procítí a člověku všecky jeho věci na pamět přivodí.
Ah pomysli, jak tu bývá přepotěšeně, když člověk s Ezechiášem, na smrtedlné posteli leže, říci může: Pamatuj, Hospodine, že jsem stále chodil před tebou v pravdě. 4 Král. 20. Jak zase přežalostné by to bylo, když by vlastní svědomí tvou vrtkavost a nestálost tobě tu osvědčovalo a tebe již před soud boží přijíti majícího obviňovalo? Ach přetesklivať jsou tenata svědomí, kdož do nich zapleten bývá. Protož časně každému na to mysliti potřeba, aby se sám k svému neštěstí do nich nezaplétal.
Páté, suď i to, jest-li hodné, aby pro dojití věcí časných věčné všanc sázel? Časné to a vezdejší cokoli jest, pominutedlné jest, špatné jest. Onono pak, čehož v naději čekáme, jest neskonalé a jest nade všecku výmluvnost důstojné a slavné. Polož oboje na váhu, a které vzáctnější bude, to tobě oblib a vyvol, jestliže moudrý jsi.
Podává tobě Antikrist přízně? Pán Bůh s přísahou slibuje, že tě milovati bude jako zřítedlnici oka svého, budeš-li jemu sloužiti. Jan 14, Zach. 2, Izai. 43. Podávají tobě mocní a slavní přátelství a tovaryšství? Bůh a všickní nebešťané také tě k sobě volají a přátelství podávají. Slibujíť tito slávu na světě? Bůh na nebi korunu strojí, kdož by jemu věrně sloužil. Ukazujíť zámky, hrady, města? Bůh na výsosti připravil paláce jasností a stkvělostí věčnou naplněné, a ty chová milujícím sebe. Poskýtajíť úřadů slavných? Bůh takovým úřadem poctíti strojí svaté své, aby spolu s Kristem svět soudili. 1 Kor. 6, 2. Líbíť se a vábí k sobě manželství zdárné? Bůh, krása nestvořená, zasnoubiti tebe sobě strojí na věčnost, budeš-li jemu věren. Ozeáš 2, 19. Máš naději k zbožím a statkům pozemským? Bůhť nebe odvésti slibuje i se všechněmi poklady jeho za dědictví, jestliže jemu se zachovati hleděti budeš.
Sudiž rozdíl a poznej, nejsou-li věci, kterýchž Bůh podává, tisíckrát vyvýšenější a sladší nad ty, kterýchž svět naskýtá? Zemské věci zemské jsou a známé nám; to pak, což Pán Bůh strojí dáti, budeš-li jemu věren, jest takové, že nic tomu podobného ani oko nevídalo ani ucho neslýchalo ani na srdce lidské nevstoupilo. I toho-liž se tedy, ó lidé, kvůli ničemným těm nestálým světa lahůdkám zbaviti? Ach lépe bylo Evě zdržeti se od ovotce jediného stromu a požívati všech jiných rajských rozkoší, nežli pro libost jednoho jablka všeho všudy se zbaviti, až i samého toho stromu, v němž sobě rozkoš založila. Takť jistě lépe jest pobožné duši v Bohu rozkoší všech pospolu požívati a býti přitom dědicem nebeského ráje, nežli pro hrst zlata a zboží, aneb pro uřadec nějaký, aneb pro krásu ženskou etc. zbaviti se slávy boží; ježto naposledy ani toho, což by sobě oblíbil, neužil by: nebo i od toho, když ortel smrti přijde, odehnán budeš.
Opatrně tedy s. Pavel všecky věci na světě u přirovnání k Kristu za nic, nýbrž za lejna sobě položil, jen aby Krista získal. Fil. 3. Jehož následovati musíš, kdožkoli Krista získati chceš, a kdyžť svět svou slávu, bohatství, krásu, pokoj etc. ukazuje, aby po něm postoupil, to obmýšleje musíš říci: Lejnať jsou to u přirovnání vyvýšenosti víry Kristovy. Tohoto já se držím: jeho když mám, mám všecko; nebo v něm skryti jsou všickní pokladové etc. Kolos. 2. Nedbej na to, že Kristus zde na světě jest chudý, zavržený, potupený, Antikrist naproti tomu bohatý, slavný, vyvýšený. Nebo on hned při narození svém takový se ukázal: ne světskou, ale nebeskou slávu svým sliboval, té od něho čekej.
Naposledy, měj vždycky, pobožný člověče, před očima, nýbrž na srdci napsáno toto Kristovo utěšené promluvení: Co jest platno člověku, by pak všecken svět získal, a duši své uškodil? A jakou odměnu dá za duši svou? Mat. 16. Kdožť slávu tohoto světa nenáležitě miluje, Kristem podle světa chudým velmi snadně pohrdne a jej opustí: nebo té u něho nenajde. Skutek pravdu tvrdí.
Tyto všecky věci bedlivě a nábožně rozjímej, kohož by koli libosti světa podjímaly a od pravdy evanjelium k sobě táhly; a připojuj k tomu vroucí a opravdové modlitby, s Davidem s. říkaje: Nedopouštěj, Hospodine, srdci mému uchýliti se ke zlé věci, abych nebyl přelouzen libostmi těch, kteříž iní nepravost. Žalm 141,4. Item: Oznam mi cestu, Bože můj, po níž bych choditi měl, a duch tvůj dobrý vediž mne po ní jako po rovné zemi. Žalm 143. Nechať se jiní doptávají na dobré dny na zemi, ty svěť mně jasným obličejem svým a dej, ať to jest radost srdci mému. Žalm 4.
Kdož tak činiti bude, ten i uprostřed libostí světa spatřovati bude větší libost v Bohu a v té naději, kterouž nám dal k milosrdenství svému: a podle toho nepohnutý bude každý takový a potěšené při naději spasení svého, mocí boží jsa ostříhán, ostojí.