Koho označil Jan Amos Komenský za antikrista? Je náhoda, že v této otázce dospěl ke stejnému závěru jako Luther, Hus a další reformátoři v různých dobách? Před kterými antikristovými svody obzvlášť varoval? Která jeho falešná učení odhalil? Jak rozpoznal pravdu od lži? Co všechno se můžeme naučit od "učitele národů"?
Napsal s. Lukáš, že apoštolé, získavše v Antiochií k víře Kristu nejedny, napomínali jich, aby trvali v milosti boží. Skut. 13, 43. A jistě, komužť se koli taková milost boží stala, že došel osvícení nebeského k pravé známosti naděje budoucího života, tomu jest veliká potřeba v té takové milosti boží pilně se ostříhati, aby z ní nevypadl. Nebo jestliže by kdo po dojití známosti pravdy zase nazpět odešel a v bludy světa zaplésti se dal, toho, svědčí s. Petr, poslední věci že horší jsou nežli první, a že lépe by bylo cesty spasení nikdá nepoznávati.
Protož nechť i k vám, ó milí evanjelici, to apoštolské napomenutí se vztahuje, abyste trvali v milosti boží, kteráž se vám stala skrze osvícení vás a na cestu pravdy navedení. Chcete-li pak potěšeně v tom státi, k čemuž vás Bůh přivedl, a zachovati bez úhony neporušenou naději svou až ke dni Ježíše Krista, potřebí vám k tomu těchto věcí: Předně, abyste znali, že to jest dobrodiní boží, plné milosrdenství, že bludů a pověr Antikristových zniknouti vám dal a k světlu evanjelium svatého přivedl.
Ježtoť jsou mezi evanjelíky nejedni neosvícení, kteříž svého evanjelitství dosti málo sobě váží a malý rozdíl mezi sebou a oněmino znají. Nerozumějí ti, co jest z duchovního Babylona a Ejipta, z Sodomy a Gomory (t. z Antikristova království, na jehož obyvatele Bůh hněv svůj vyliti strojí) vytrženu býti. A přihází se některým, co Izraelitům na poušti, že příčinou masa, česneku a póru mysl zase do Ejipta se jim obrací, kdyby jen jiní chtěli, hned by k navrácení se svolili. Ne tak, ó ne tak špatně musíme vážiti dobrodiní božího, milí bratří!
Velikáť jest věc zproštěnu býti tak mnohých bludů a ohavností, takového modlářství, takových neřádů a pověr rozličných, jimiž naplnil papež náboženství své. Naproti tomu veliká jest věc v svobodě synů božích státi, zákony lidskými svědomí nevázati, Boha samého vzývati, Krista samého za spasitele, smírce a orodovníka míti, v jeho zásluze a božím milosrdenství jisté své spasení spatřovati: a toho všeho v srdci svém právě požívati.
Přemnozít' jsou ve Vlaších, Hišpanií a jinde, i uprostřed klášterů (mluvím, což vím), kteříž úpějí nad zavedením lidu křesťanského i svým také: ač tělem tam vězí, avšak myslí s námi jsou; jimž kdyby Bůh příčiny obmyslil, aby tak jako my duchem i tělem od Antikrista odděleni byli, uměli by sobě toho vážiti. A takovíť nejsou papeženci, ale dobří křesťané. Važmež tedy i my všickní vysoce to, co Bůh učinil nám, že v těchto časích slovo své svaté pravdy mezi námi rozsvítiv, bludy v známost uvedl a od nich vysvobodil, a znajíce to, zvelebujmež v sobě milosrdenství boží při nás stalé a plesejme v té milosti, kteráž učiněna jest nám.
Mimo to, poněvadž od evanjelium svatého evanjelici se jmenujete, povinnost vaší znejte býti, abyste podle evanjelium živi byli, a ne podle žádostí těla. Přezleť se děje, že nejedni pod zástěrou svobody křesťanské i to sobě osvobozujete, což na svobodě není zanecháno: totiž hříchy a rozpustilosti kterékoli, v nichž sobě svobodně odpouštějíce, hyzdíte učení svatého evanjelium a nepřátelům k utrhání příčinu dáváte i sami sobě a spasení svého osidlem jste. Jest sic svoboda křesťanská, o níž Písmo mluví, veliká. Ale ne k tomu se vztahuje, aby člověk křesťan činil, což by se mu líbilo: než k tomu, aby žádnými ceremoniemi zákona Mojžíšova (ovšem jiných) svázán nebyl, než aby jak nejlépe a nejvíce co k slávě boží činiti umí, tak aby Bohu sloužil.
Sic co se hříchu dotýče, ti nám křesťanům mnohem méně jsou na svobodě nežli jiným: nebo my nejsme sami svoji, ale toho, kterýž nás vykoupil; oudové těla našeho oudové jeho jsou, a protož nemáme naprosto moci užívati jich, k čemu bychom chtěli, než k čemu on chce. Ti, kteříž směle a svobodně hřeší, svobody křesťanské nemají, protože v hříchu ještě zůstávají a služebníci hřícha jsou. Jan 8. Pěkně s. Petr o svobodě křesťanské promluvil: Buďte prý jako svobodní, avšak ne jako zástěru majíce své zlosti svobodu, ale jako služebníci boží. Nebo ta jest vůle boží, abyste dobře činíce, zacpali ústa nemoudrých lidí, z neznámosti vám utrhajících. 1 Petr. 2, v. 16. 15. Hle to jest boží vůle, abyste dobře činili.
Snažujtež se tehdy, milí evanjelici, učení evanjelium svatého ctným a šlechetným obcováním před obličejem všech lidi ozdobovati, za to vás skrze jméno boží prosím. K tomu, milujte to s. evanjelium a slovo boží a jeho pílni buďte i čítáním i posloucháním i snažným zachováváním. Nebo toť jest klenot náš. Spustíme-li se toho, zplaníme hned u víře i v ctnostech a neostojíme proti nepřátelům, to slibuji.
Onino, kteříž nechtějí retovati se dáti, nech tráví dny své v čítání mšálů, legend, dekretářů, v poslouchání mší, chození po procesích a poutech; naše práce buď přemyšlování v zákoně Páně dnem i nocí. Toho budete-li pilni, budete právě evanjelici a synové zaslíbení: bude vám den ode dne vždy více sládnouti ta naděje naše, kterouž máme v Bohu živém, bude vám den ode dne vždy patrnější cesta spasení, po níž nás vede Pán Bůh, bude vám den ode dne vždy víc mysli a chuti přibývati k stálosti při pravdě boží; a sumou, víc odtud nabudete užitků rozkošných, nežli já vám o tom mluviti umím.
Milujtež tedy, pravím, slovo. Nadto pamatujte, že jsme povoláni k naději budoucího života a že odplata aneb užitek víry naší a pracovité lásky jinde jest nežli zde na světě. Nebo sic, kdybychom pro tento život doufali v Krista, nejbídnější ze všech lidí byli bychom. Ale v nebesíchť chová Pán Bůh to, což připravil milujícím sebe. Což znajíce, nesobte se příliš na světě, nezáviďte druhé straně štěstí, slávy, bohatství; nechť svého oddílu uživou, přejte jim: vy obcování své v nebesích mějte a buďte raději obyvatelé a měšťané nebe nežli země. Ježtoť mnozí jsou mezi vámi, kterýmž svět nadpříliš voní, a jeho libostmi hrubě se zanášejíce, zameškávají ty věci, kteréž vlastně nám povolaným a věřícím přináležejí. Áh svět jest světem, není ho nadlouze, s nímž zahyne jistotně, kdož se koli s nim pojí.
Buďtež tedy vystřahnutí, kdožkoli účastníci jste povolání našeho, a chtějtež světa za hřbetem nechávati: k těm pak věcem, kteréž před námi jsou a k nimž nás vede Pán Bůh náš, patření míti. Tak dobře půjdete.
Ještě dále prosím vás, užívejte prozřetedlnosti v křesťanství svém. Ještě nejste v bezpečnosti: nepřátely máte vůkol sebe, před nimiž se na pozoru mějte. Ďábel, zastaralý nenávistník lidského pokolení, ještě jest na tom, aby podvodil, podtrhoval, kazil. Tělo, ta stará hliněná střepina, jakž jednou napuštěna a nakažena jest hříchem, tak ním předce zapáchá a k zahynutí svému i vašemu vždycky se kloní. Antikristova i zlost i chytrost proti vám není neznámá. Co tu činiti, než na ustavičném pozoru se míti?
Toť jest sic boží prozřetedlnosti dílo, že on, ač miluje ty, kteréž sobě míti chce, a činí jim dobře, však nepřátel jim z cesty dokonce nechce sklízeti, než nechává jich jim za nástrahu vůkol. Tak zajisté Pán Bůh o sobě napsati poručil, že uveda lid svůj izraelský do země zaslíbené, zanechal vůkol nich národů pohanských proto, aby skrze ně zkušoval lidu svého. Judic. 3, 1. I násť také k zkušování nechal Pán Bůh a nechává nepřátel, a tím dobré naše obmýšlí, jisti jsme. Mezitím naše věc jest pozor na sebe dáti, modliti se, bdíti, v pobožnosti pracovati, sumou tak sobě počínati, aby ani Bůh ani lidé drážděni nebyli.
Zle činí, kdož na svou dobrou při spoléhajíce, příliš se ubezpečují, nepřátely řečmi svými i skutky lecjakýmis na vzduru jim sněnými proti sobě poštvávají, a tak sami sobě i jiným nepokoj a nebezpečenství obmýšlejí. Ach milí evanjelíci, netrefí se to vám tak bujně sobě počínati, laškovati, jiným trucovati. Než to se trefuje všechněm nám křesťanům, abychom v tichosti, s bázní a třesením konali spasení své a s trpělivostí běh uloženého nám boje. Tak zajisté nás učí Duch svatý. Žid. 12, Fil. 2.
I toto také dobré jest vám, kdož chcete bezpečni býti, abyste tovaryšství a obecenství s těmi, kdož nechodí podle svatého, vám vydaného přikázaní, pokudž lze, se vzdalovali: poněvadž vráti se může, aby i zdravý, podle přísloví obecného, s kulhavým chodě kulhati se naučil. Zvláště pak svudců těch chytrých a úlisných vystříhati se sluší, o nichž s. Jan napsal: Přichází-li kdo a nepřináší tohoto učení, ani ho do domu nepřijímejte ani nepozdravujte. 2 Jan 10. A s. Pavel, Řím. 16, 17, obšírnějšími slovy: Prosímť prý vás, bratří, abyste šetřili těch, kteříž různice a pohoršení činí na odpor tomu učení, kterémuž jste vy se naučili, a varujte se jich. Nebo takoví Pánu našemu Ježíši Kristu neslouží, ale svému břichu: a skrze lahodné řeči a pochlebenství svodí srdce prostých. Buďtež tedy opatrní, na sprostnost nezapomínajíce.
Naposledy, napomáhati bude k stálosti i to, aby každý z vás a z nás sobě jednou opravdově uložil neodstupovati od pravdy boží, přiď co přiď: by jmenovitě třeba všecken svět odstoupiti chtěl, by všickní všudy proti tobě býti chtěli, by se hory i všecka země podvrátiti chtěla, by všech všeho světa království za to dostati měl: a sumou cokoli v světě se dálo, aby úmysl a uložení u sebe nepohnuté měl státi v tom, v čemž tě Bůh postavil, a nechtíti odtud odstoupiti. Nebo kdož takovou svatou zarputilostí se zatvrdí a sám sobě i všechněm jiným se zepře, snáz ostojí: i Bůh chtějícímu hotověji pomáhá, i mysl sama udatnější bývá k přemáhání příčin jakýchkoli.
Tato pak stálost, pravím, že má býti v pravdě boží, a ne v nějakém domnění aneb zvyku. (Nebo jestliže by kdo i z evanjeliků v něčem bloudil a blud svůj poznal, může také evanjelik, a povinen jest, z některého shromáždění neb jednoty obrátiti se do jiné, kdež plněji a dokonaleji služby s. se vedou, kdež mistrovství a příklad církve prvotní více se spatřuje. Nebo tím netoliko nezhřeší, ale věc Bohu příjemnou a libou i svému svědomí a spasení prospěšnou učiní.) Mezitím, poněvadž na samém úmyslu není dosti k setrvání, jakž na Petrovi příklad: kterýž také sobě uložil neopouštěti Krista, byť ho třeba všickní jiní opustili, nýbrž byť i umříti bylo pro něj, potom však i opustil ho rovně jako i jiní, i také, když z dopuštění božího do tužších než jiní examenů přišel, mimo jiné tíže padl a Krista hanebně zapíral.
Protož potřebí ustavičných a opravdových modliteb, potřebí často s apoštoly říkati: Pane, přispoř nám víry. Luk. 17. A se všechněmi křesťany: Otče náš, neuvoď nás v pokušení, ale zbavujž nás od zlého. A poněvadž obyčejně pokudž pokušení přítomné není, potud udatnost bývá, když pak přijde buď libého nětco, což nás jinam vábí, buď odporného, což nás od našeho předsevzetí odhrožuje; slábne obyčejně lidská mysl: potřebí jest, aby člověk pohotově měl, čímž by sebe, v jakýchkoli takových příčinách jsa postaven, retoval.
Protož z Písma svatého pomoc ukáži, čím a jak každý z nás pokušení i libá i odporná přemáhati by měl, tak aby víra k vyvrácení nepřicházela, než vítězila raději ve všech pokušeních.