Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Po vzkříšení Jairovy dcery Ježíš vyslal učedníky do okolních měst. Nařídil jim, aby navštěvovali domácnosti a vyprávěli lidem o jeho díle a Božím království. Také jim řekl, aby léčili nemocné a povzbuzovali ztrápené. Učedníci se s vervou pustili do práce.
Když se po několika dnech vrátili, tváře měli zaprášené a vyhublé a byli k smrti unavení. Ježíš je odvedl k moři, aby se vykoupali, a potom s nimi vystoupil na vrchol nedalekého kopce. Posadili se do trávy a začali Ježíše seznamovat se svými zážitky.
„Vymítali jsme démony,“ vyprávěli nadšeně. „Lidé k nám přiváděli nemocné a my je uzdravovali.“ Byli natolik zapálení pro věc, že je neodradilo ani několik nepříjemných zkušeností, kdy je lidé rázně odmítli, nebo dokonce vyhnali z domu. Vzpomínali, jak jim bylo, když prchali před rozzuřenými psy, které na ně lidé poslali.
Vzácné chvíle klidu však netrvaly dlouho. Po několika hodinách samoty se na úpatí kopce shromáždil zástup, který se neustále zvětšoval. Jakmile si Ježíš shromážděných lidí všiml, vyšel ze svého úkrytu a našel vhodné místo, kde by jim mohl sloužit.
Lidé se k němu nahrnuli, posedali si po okolí – někteří se usadili na balvanech, jiní se uvelebili na zemi – a pozorně naslouchali. Mluvil laskavě, jasně a srozumitelně. Ježíšova slova byla balzámem pro jejich duše. Dotek jeho božské ruky jim přinášel radost, umírajícím vracel život a nemocným zdraví. Cítili se jako v nebi a nevnímali, že už dlouho nejedli.
Nadešel večer. Sluneční žár polevil a stíny se začaly prodlužovat, ale lidé se neměli k odchodu. Ježíš jim celý den sloužil, aniž by cokoli jedl nebo si na chvíli odpočinul. Byl bledý z hladu a vyčerpání. Učedníci ho prosili, aby se posadil a odpočinul si, on však na jejich slova nedbal a dál se staral o potřeby lidí.
Nakonec mu učedníci řekli: „I oni přece musí mít hlad. Vždyť celý den nic nejedli. Měli by jít do nedalekého města a koupit si něco k jídlu.“
„Proč jim nedáte najíst vy?“ zeptal se Ježíš.
„Protože jsou jich tisíce,“ vydechl Filip, „a my nemáme peníze, abychom jim jídlo opatřili.“
„A kolik máte potravin?“
Ondřej mávl rukou a odvětil: „Málo. Jeden chlapec tady má pět ječných chlebů a dvě ryby.“
„Tak ho sem přiveďte,“ usmál se Ježíš, „a pak rozdělte zástup do skupin po padesáti až stech lidech.“
Učedníci chvíli nevěřícně stáli, kroutili hlavami, ale potom se pustili do práce. Poslali chlapce, aby Ježíši donesl svůj oběd, a sami začali organizovat početný dav. Stálo je to hodně námahy. Lidé zpočátku nechápali, co po nich chtějí, a potom se začali chaoticky přesouvat z místa na místo. Vráželi do sebe, strkali se, pokřikovali na sebe. Nakonec však přece jen vytvořili požadované skupiny. Jakmile byli učedníci s prací hotovi, vrátili se k Ježíši a sdělili mu: „Vše je připraveno.“
Ježíš před užaslými lidmi vstal, vzhlédl k nebi, poděkoval, lámal chleby a dával je učedníkům a učedníci zástupům.
Stal se zázrak. Jídla v jeho rukách neubývalo. Všichni se dosyta najedli a ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů i ryb.
Lidé byli ohromeni. Ježíš jim prostřednictvím tohoto činu názorně předvedl, že jejich život je závislý na Bohu. Poodhalil jim tajemství přírody a ukázal moc, která bez přestání působí pro jejich dobro. Přál si, aby jim došlo, že bez Boha nemohou žít a že všechno, co na této zemi mají, pochází od něj – od Zdroje života.