Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Když se Ježíš vrátil z Gerasy na západní břeh, přišel ho přivítat početný dav. Nějaký čas s nimi zůstal, učil je a uzdravoval. Potom odešel do domu Léviho Matouše, kde se zúčastnil hostiny s lidmi, jimiž židovští představitelé pohrdali. Způsobilo to veliké pohoršení.
„Kdo to kdy viděl, aby se učitel stýkal se spodinou a nepřáteli národa?“ kroutili hlavou farizejové a zákoníci.
Jednomu z nich však umírala dcera. Byl nucen odložit předsudky stranou, vstoupit do domu výběrčího daní, kterého se štítil, a požádat Ježíše o pomoc. V zoufalství se mu vrhl k nohám a zvolal: „Má dcera umírá. Prosím, zachraň ji!“
Ježíš se bez dlouhého přemýšlení zvedl a vydal se do jeho domu. Učedníky to překvapilo. Třebaže věděli, že má s lidmi soucit, nechápali, proč chce vyhovět nadutému rabínovi. Bez řečí ho však následovali.
Jairův dům nebyl daleko, ale na Ježíše se ze všech stran tlačil zástup lidí, takže postupoval velmi pomalu.
„Prosím, pospěš si,“ naléhal Jairos. „Moje dcera je na tom opravdu špatně!“
Ježíši však bylo lidí líto, proto se tu a tam zastavil, aby pomohl trpícímu nebo potěšil zarmouceného.
V davu byla i žena, která už dvanáct let krvácela. Všechny své úspory vynaložila na léky a návštěvy lékařů. Nikdo jí však nebyl schopen pomoci. Byla zoufalá. Když se doslechla o Ježíši, svitla jí naděje. Nabyla přesvědčení, že kdyby se k němu třeba jen přiblížila, uzdravila by se.
Ze všech sil se prodírala davem. Ačkoli to nebylo snadné, nakonec se jí přece podařilo dostat se k němu. V zástupu však vládl takový zmatek, že s ním nemohla mluvit. Lidé hlučeli a vzájemně se překřikovali. Žena dostala strach, že přijde o poslední naději na uzdravení, a v zoufalství si řekla: Když se dotknu jeho pláště, určitě se uzdravím. Natáhla tedy ruku a prsty zavadila o lem Ježíšova šatu. Vložila do tohoto doteku všechnu svou víru. Okamžitě do ní vstoupila léčivá síla a její obtíže ustoupily. Ženě se vrátila chuť do života. S vděčností se otočila a chtěla odejít, když vtom se Ježíš zeptal: „Kdo se mě to dotkl?“
Lidé na něj překvapeně pohlédli. Nechápali, co tím myslí.
„Tlačí se na tebe tolik lidí, že není možné říct, kdo konkrétně se tě dotkl,“ namítl Petr.
„Mám na mysli jiný dotek,“ vysvětloval Ježíš. „Dotek víry, při němž ze mě vyšla léčivá síla.“
Ježíš rozeznal ženin dotek od náhodných doteků tlačícího se davu. Takovou víru nemohl nechat bez povšimnutí.
Žena se prodrala davem až k němu, padla mu k nohám a se slzami v očích přiznala: „Byla jsem to já, Pane. Dvanáct let jsem byla nemocná a nikdo mi nedokázal pomoci. Když jsem se však dotkla tvého pláště, uzdravila jsem se.“
Ježíš na ni soucitně pohlédl a pravil: „Neuzdravil tě dotek, ale tvá víra.“
V tu chvíli se z davu ozval výkřik: „Ježíši, moje dcera umírá! Pospěš si!“ Byl to Jairos.
Ježíš se už déle nezdržoval. Pomohl ženě na nohy, rozloučil se s ní, vymanil se ze sevření zástupu a rychlým tempem zamířil k Jairovu domu. Když se blížil ke dveřím, vyběhl z nich Jairův služebník a se slzami v očích volal: „Je mrtvá! Před chvílí nás opustila.“
Rabínovi se podlomila kolena. „To není možné…,“ vzlykl a vrhl na Ježíše vyčítavý pohled. Kdyby se zbytečně nezastavoval, mohli jsme ji zachránit, pomyslel si.
„Neboj se, jen věř a tvá dcera bude žít,“ řekl mu Ježíš polohlasem.
Jairos spolkl hořké výčitky, zavrávoral a nejistým krokem zavedl Ježíše s učedníky do domu, kde se už rozléhal nářek najatých oplakávačů.
„Proč pláčete?“ zeptal se jich Ježíš. „Vždyť dítě jen spí.“
„On se snad zbláznil,“ kroutili lidé v domě posměšně hlavami. „Víme jistě, že zemřela.“
Ježíš se na ně chápavě podíval a požádal je: „Odejděte, prosím. Chci, aby byl v domě chvíli klid.“ Potom se spolu s rodiči, Petrem, Jakubem a Janem odebral do pokoje k mrtvé dívce. Přistoupil k lůžku, vzal děvče za ruku a tiše řekl: „Probuď se!“
Dívčino bezvládné tělo se náhle zachvělo a znovu se v něm rozproudil život. Na ústech se jí objevil úsměv. Její oči se doširoka otevřely, jako by se dívka právě probrala ze spánku, a udiveně pohlédly na všechny přítomné. Potom rozechvěle vstala z lůžka. Rodiče ji nedočkavě objali a rozplakali se radostí.
Večer toho dne učedníci nedokázali myslet na nic jiného než na ona dvě podivná uzdravení. Žasli nad tím, čeho všeho je Ježíš schopen, a pozvolna začínali chápat, jak je důležité důvěřovat mu.