Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Časně zrána zakotvila loď s Ježíšem a jeho doprovodem u břehu. Paprsky vycházejícího slunce příjemně hřály a všude panoval klid. Když se však posádka chystala vystoupit, naskytla se jí podívaná, která byla hrůzostrašnější než včerejší bouře. Z úkrytu mezi hroby proti nim vyrazili dva muži a šíleně běsnili. Vypadalo to, že je chtějí rozsápat na kusy. Visely na nich zbytky řetězů, které přetrhli při útěku z vězení, těla měli rozedraná do krve od ostrých kamenů a zpod dlouhých rozcuchaných vlasů zíraly vytřeštěné oči. Zdálo se, že démoni, kteří je ovládli, v nich potlačili všechno lidské. Podobali se spíše divokým zvířatům než lidem.
Učedníci i všichni ostatní dostali strach a dali se na útěk. Hledali útočiště v blízkých skalách. Jediný Ježíš stál bez hnutí na místě a upřeně se díval na blížící se muže. Bylo na něm vidět, že se vůbec nebojí. Potom zvedl ruku, kterou v noci utišil bouři, a zabránil posedlým mužům v pohybu. Zuřili, ale museli zůstat stát.
„Démoni, vyjděte z nich ven!“ zavolal Ježíš silným hlasem.
Jeho slova pronikla do nemocné mysli nešťastných mužů. Matně si uvědomili, že vedle nich stojí někdo, kdo je může zbavit mučivých problémů. Padli mu k nohám a chtěli se mu poklonit. Když však otevřeli ústa, aby ho poprosili o pomoc, promluvili z nich démoni. Křičeli: „Co je ti po nás, Ježíši? Nech nás na pokoji!“
„Kolik vás je?“ zeptal se Ježíš.
„Tisíce. Neposílej nás pryč,“ prosili démoni ústy posedlých mužů. „Pošli nás tam do toho stáda vepřů!“
„Dobrá,“ souhlasil Ježíš a rukou jim dal pokyn, aby se stáda zmocnili. V tom okamžiku se vepři splašili, rozběhli se po příkrém horském srázu dolů, vrhli se do jezera a utopili se.
Posedlí muži se úplně změnili. Vrátil se jim rozum, satanem znetvořená podoba zmizela a ve tvářích se jim rozhostil klid. Zkrvavené ruce, které byly po celou dobu stažené křečí, se uvolnily a uzdravení radostně chválili Boha.
Pasáci ze svahu viděli, co se stalo, a běželi to oznámit svým pánům i všem ostatním lidem. S hrůzou a úžasem se obyvatelé okolních měst a vesnic sešli kolem Ježíše. Oba posedlí muži byli postrachem celého kraje. S ďábelskou zuřivostí ohrožovali každého, kdo procházel kolem místa, kde se zdržovali. Nyní pokojně seděli u Ježíšových nohou, poslouchali, co říká, a děkovali mu, že je uzdravil.
Lidé, kteří to vše viděli, se ale neradovali. Ztráta prasat pro ně znamenala víc než vysvobození dvou mužů ze zajetí zla. Projev nadpřirozené moci v nich vyvolal strach. Mysleli si, že kdyby u nich cizinec zůstal, mohlo by je postihnout další neštěstí. Báli se o svůj majetek a chtěli se Ježíše zbavit. Proto mu řekli: „Odjeď pryč. Nechceme tě tady.“
„Jak myslíte,“ odvětil Ježíš klidně a zamířil k lodi.
Vtom za sebou uslyšel hlas: „Ježíši, vezmi nás s sebou!“ Byli to oni dříve zlými duchy posedlí muži. Za žádnou cenu nechtěli svého Zachránce opustit.
Ježíš se otočil, usmál se na ně a řekl: „Bude lepší, když zůstanete tady. Chci, abyste vyprávěli místním, co pro vás Bůh udělal.“
Lidé z Gerasy sice Ježíše nepřijali, ale on je nezavrhl. Když ho prosili, aby od nich odešel, nevěděli nic o jeho učení a poslání. Neuvědomovali si, co odmítají. Proto k nim znovu poslal poselství milosti prostřednictvím lidí, jimž byli ochotni naslouchat. Dal jim tak najevo, že mu na nich záleží a chce jim pomoci. Představil se jim jako Bůh, který má zájem o všechny lidi – i o ty, kteří ho odmítají.