Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Na Genezaretské jezero se pomalu snášela tma. Ježíš stál na břehu a toužil po odpočinku. Byl nesmírně unavený, protože celý den sloužil lidem. Uzdravoval nemocné a vyučoval. Na příkladech z každodenního života jim vysvětloval podstatu svého království i způsob jeho založení. Své dílo přirovnal k práci rozsévače a růst království k růstu hořčičného zrna a k působení kvasu v těstu. Nedozírný význam svého učení naznačil vyprávěním o ukrytém pokladu a drahocenné perle. V podobenství o hospodáři ukázal všem svým následovníkům, jak si mají jako jeho zástupci počínat.
Jelikož byl celý den s lidmi, nyní zatoužil po nějakém pustém místě, kde by si trochu odpočinul. „Přeplujme na východní břeh,“ řekl učedníkům. „Je tam daleko méně měst a vesnic. Budeme tam mít chvíli klid.“
Nastoupili do lodi a rychle odrazili od břehu. Neodpluli však sami. Zanedlouho je následovala řada dalších rybářských člunů plných Ježíšových přívrženců.
Konečně se Ježíši ulevilo. Vyčerpaný a vyhladovělý ulehl na zádi lodi a brzy usnul. Byl tichý a příjemný večer a jezero bylo klidné. Náhle se však obloha zatáhla a z horských roklin na východním břehu se zvedl silný vítr. Na jezeře se strhla prudká bouře.
Vichřice zvedala rozběsněné vlny a bičovala jimi loď. Hrozilo, že se potopí. Rybáři, kteří se plavili s Ježíšem, byli silní a zkušení. Strávili na jezeře téměř celý život a plavbu na rozbouřených vlnách už mnohokrát úspěšně zvládli. Tentokrát však jejich zkušenosti a síly nestačily. Byli naprosto bezmocní. Když viděli, jak voda v lodi stoupá, přestali doufat v záchranu.
„Rychle, dělejte něco!“ křičel Petr na své přátele, ale sám byl v koncích.
V boji o holý život učedníci úplně zapomněli na Ježíše. Až když viděli, že to sami nezvládnou, vzpomněli si, na čí příkaz vypluli. Ježíš byl jejich poslední nadějí. V zoufalství a bezmoci zakřičeli: „Pane! Pane!“
Burácející voda však jejich volání přehlušila a Ježíš jim neodpověděl. Byla taková tma, že ho ani neviděli. Zmocnil se jich strach a pochybnosti. Je možné, aby na nás Ježíš zapomněl? Přemáhal nemoci, démony, dokonce i smrt, a nyní nemůže pomoci svým učedníkům? Je mu snad jedno, že jsme v takovém nebezpečí?
Znovu zavolali, ale odpovědi se nedočkali. Slyšeli jen hukot zuřícího větru. Člun se už začínal potápět. Bylo jim jasné, že je vlny každou chvíli pohltí.
Najednou se zablesklo a oni uviděli Ježíše, jak leží na zádi a nerušeně spí. Užasli a zoufale zvolali: „Ježíši, tobě je jedno, že se utopíme?“
Tentokrát Ježíše jejich volání probudilo. Zahlédli ho ve světle blesku. Z jeho tváře vyzařoval klid.
„Zachraň nás!“ volali z posledních sil.
Taková prosba ještě nikdy nezazněla marně. Když učedníci začali znovu veslovat, aby se naposledy pokusili o záchranu, Ježíš vstal. Kolem zuří bouře, vlny prudce narážejí do lodi. Ježíš stojí uprostřed svých učedníků a blesky osvěcují jeho tvář. Je to úchvatný výjev. Zvedá ruku a přikazuje rozbouřeným vodám: „Uklidněte se!“
Bouře utichá. Vlny opadávají, mraky mizí a na obloze se objevují hvězdy. Člun pluje po klidné vodě. Ježíš se obrací k učedníkům a ptá se: „Jak to, že se bojíte. To mi pořád tak málo důvěřujete?“
Učedníci mlčí. Dokonce i jindy výřečný Petr nemá co říct. Stydí se, že měl strach. Přemítá o zázracích, které Ježíš před ním až do této chvíle vykonal, a jeho nitro zaplavují rozporuplné pocity. Je zmatený. Kdo to jen je, že ho poslouchá vítr i moře? ptá se sám sebe. Zatím si však na to neumí odpovědět.