21. Že papež římský jest veliký ten Antikrist a svodce světa

Zdávna v světě hned skrze proroky předpovídány byly dvě věci: příchod Kristův a příchod Antikristův. Kristem nazývali toho, kterýž padlému pokolení lidskému pomoci a je k spasení přivésti měl. Antikristem pak Písma nazývají jiného jakéhosi falešného proroka, kterýž po Kristu měl přijíti a Kristovo učení v církvi zmásti, bludy svými jedovatými naprzniti a tak národy svozovati.

O Mesiášoviť aneb Kristu víme všickní křesťané, kdo jest, že Ježíš Nazaretský, boží a Marie Panny syn, jenž jest požehnaný na věky věků, amen. Ale o Antikristu dělají sobě někteří nesnáz a nemohou viděti, již-li přišel, čili by se jiného čekati mělo. Nebo chytrý jest ďábel, kterýž i sám sebe v anjela světlosti proměniti umí i své také náměstky a posly tak se stavěti učí, aby podvodové lidem nebyli patrní, leč by Bůh koho osvítil a pravdu jemu poznati dal.

Dovedl tento zlý chytrák nešlechetného umění při Židech, kteříž ačkoli na Krista s pilností čekali a každý den v školách o něm rozmlouvali, avšak když přišel a uprostřed sebe ho majíce, nepoznali ho: protože jinakšího oni Mesiáše čekali, nežli jakýž býti měl. Takže již před půldruhým tisícem let a více Kristus se narodil, zrostl, vykoupení lidské dokonal, a ubozí Židé ještě o tom věděti nechtí, ještě na příští jeho čekají a vždycky uši k novinám hotové mají o narození Mesiáše nětco slyšeti.

Podobného rovně užil umění nepřítel v čas Antikristova příchodu, jinak ho v mysli lidem vykontrfektoval, nežli jakž býti měl: takže poznán není, ačkoli již, ah již dávno, v církvi se zalíbí, vychoval a zmohl a svodové jeho již naplnili zemi. A hle ubohé křesťanstvo vždycky o Antikristu mluvě však ho nevidí, ještě ho z Babylona teprv odkudsi z východních stran čekají, ježto ho v klíně církev pěstuje a on již doma v střevách církve hryže a zžírá lid boží, zlý ten červ.

Jakož pak na onen čas ne ti Krista poznali, kteříž se farizejskými bajkami spravovali, ale kteříž šetřili znamení času a předpovídání skrze proroky vynesených: tak dodnes, kdož Antikrista poznati chce, ne k básním lidským uší obraceti musí, než z Písma svatého vyhledávati, co o Antikristu předpovídáno a jaký býti měl; tak aby člověk mohl souditi, již-li se při kom toho co spatřilo, čili teprv ještě takového svůdce světa na svět čekati. Což bude-li kdo činiti, najde bez pochyby, což k vyhledání pravdy věci poslouží. Protož připomenu tuto z Písma co nejkratěji všecky Antikrista vlastnosti, po nichž poznán býti mohl a býti může: což před oči sobě představené maje, každý pozná, co za zvíře ten falešný prorok, kterýž velikým Antikristem slově, býti měl.

Dotýkám pak nejprv toho, že jakož Kristus v Písmích ne jedním toliko jménem bývá jmenován, než rozličnými: jako slově Mesiáš, Kristus, Spasitel světa, Syn boží, Rek udatný, Otec věku budoucího, Slunce spravedlnosti, Lev z pokolení Juda, Beránek boží, Syn člověka, Símě ženy, Anjel smlouvy, Hvězda jitřní, Pastýř ovcí etc; tak podobně i odpůrce jeho, ten veliký svůdce světa, rozličnými tituly vypsán a figurami rozdílnými vyznamenán jest. Slově nejznámějším titulem Antikrist, totiž odpůrce Kristu, 1 Jan 2, item Protivící se, 2 Tes. 2, item Falešný prorok, Zjev. 19, item Falešný Kristus, Mat. 24, Člověk hřícha a Syn zatracení, 2 Tes. 2, Král podle své vůle všecko činící, Dan. 7 a 11, Šelma babylonská, Zjev. 13 a 14, Nevěstka babylonská, Zjev. 17, Abaddon a Apollyon, totiž Zhoubce, Zjev. 9. Figurně vyznamenává se Antiochem, Dan. 7 a 11, království pak jeho slově Duchovní Babylon, Zjev. 17 a 18, Egipt, Sodoma, Zjev. 11, Ohavnost na místě svatém, Mat. 24 etc. Cokoli tedy na těch místech se mluví, to o Antikristu všecko rozumíno býti má: jakž i odporná strana povoluje. A protož z těch míst Písem svatých seberem proroctví o Antikristu a vymalujeme ho sobě, abychom obraz jeho plný před očima pospolu měli.

Vězmež tedy z Písem, že Antikrist jest prorok falešný, kterýž v církvi na místě Kristově se býti praví, avšak Kristu učením i životem se protiví, boží jméno i čest sobě osobí, nýbrž nad Boha více se velebí a vypíná, předků svých ustanovení ruší, proměňuje v světě práva i časy, ruhač, modlář, pokrytec, smilník nečistý, ačkoli manželství nenávidící, zbraňující jisté pokrmy, lakomec a svatokupec, divy a zázraky lživé činící, jemuž králové země dávají moc svou a před ním se níží a kterýž všecky národy napájí tráveninami bludů svých, kterýž koho chce, zvelebuje, slávou a bohatstvím daří a odporující sobě všelijakým vymyšleným způsobem trápí a jim se protiví; kterýž sídlo má mezi dvěma moři na sedmi pahrbcích a odtud vysílá duchy své mezi krále zemské a všeho světa: kterýž v posledních dnech kázáním evanjelium svatého zjeven; ale slavným teprv příchodem Páně dokonale zkažen býti má a uvržen spolu i s drakem (ďáblem) a s šelmou (tyrany světa) do jezera hořícího ohněm a sirou. Což všecko do jedinkého slovíčka že boží slova jsou, jimiž nám Antikrista maluje, to z následujících věcí patrné bude.

Chtějž již, člověče křesťanský, ohlédnouti se, a na kom se to všecko plní, spatřovati. Pravím pak, na kom se všecko plní, abys šetřil. Nebo ty věci po různu a po částkách leckomus se trefí: jako býti smilníkem, lakomcem, modlářem, odpůrcem dobrých etc, to mnohým jest obecné. Vypínati se nad Boha a jemu se protiviti, to se na Antiochovi také spatřilo. Encratitae kacíři zapovídali maso a jiné některé pokrmy a manželství etc. Ale pravím, že Antikristem podle božího mínění ten toliko jest, na komž se všecko to pospolu spatřuje. Hlediž tedy, křesťane, kde a při kom jest to všecko, a poznáš. Pakli kdo nejsa povědom toho, co kde v světě se děje, poznati sám tak snadně nemůžeš, poď a ukáži tobě ohavnost na místě svatém stojící, aby viděl a vyrozuměl k slávě Bohu a spasení duše své.

Ukážiť pak to, že papež římský, ten, kterýž hlavou církve a náměstkem Kristovým se býti praví, ten, kterýž nejsvětějším se jmenuje, ten, kterýž všeho křesťanstva správcem býti chce, ten, pravím, že jest veliký ten Antikrist a škodlivý všeho světa svůdce, toho mocně a patrně dokáži. Což, osvědčuji se Bohem, zpytatelem srdcí, že nečiním z žádosti potupy a na vzdoru straně té, kteráž papeže se přidrží: ale z potřeby, pro retuňk duší lidských. Ó byť chtěl papež tím býti, čímž se býti praví (t. biskupem věrným a pastýřem církve), abychom mohli všickní k němu uctivost chovati! Ó byť na někom jiném nežli na něm se bylo splnilo, což o Antikristu předpovídáno!

Ale což činiti? Neběží o kozí srst, než o věčné duše spasení. Protož což Bůh mluví, i já mluviti budu, koho nám ukazuje, i já ukáži: před kým nás vystříhá, i já vystříhati budu. Ač pak koli mnoho tisíc tisíců všudy po světě mám svědků toho, což o papeži mluvím, a přemnozí i krví svou toho potvrdili, že on jest Antikrist svozující svět: avšak já, neodvolávaje se na lidi, skutek sám ve všech artikulích k svědectví přivoditi budu, pořád všecko předkládaje, což v Písmích o Antikristu předpovídáno, a jak na papeži se plní, ukazuje. Kdo čte, rozuměj: a kdo má uši k slyšení, slyš, říkával Kristus Pán.

Vypsal pak nám Pán Bůh v Písmě 1. místo Antikrista, 2. čas, 3. učení, 4. život, 5. skutky a činy, 6. prospěch a štěstí jeho: což pořád přehlédati budeme.

Znamení 1

Nejprve pak místo a sídlo Antikristovo, v němž jako v hnízdě rozložiti se měl, ukazuje Písmo, Dan. 11: Rozbije stany své mezi mořem a mořem. S. Jan v Zjevení 17 viděl nevěstku ohyzdnou, kteráž smilstvem svým poskvrňovala všecku zemi: a ta seděla na šelmě mající sedm hlav. I řekl k němu anděl: Tento jest smysl toho, sedm hlav jest sedm hor, na kterýchž ta žena sedí. A níže potom dí anděl: Žena ta nečistá jest město to veliké, kteréž má království nad králi země, v. 18.

Patrnéť jest z těchto předpovědění, že město Řím hnízdem Antikristovým se býti ukazuje. Řím zajisté mezi dvěma moři, Adriatickým a Tyrrenským, leží; Řím také na sedmi vrších neb pahrbcích vystaven jest, kterýchž jména historici výslovně kladou tato: Palatinus, Capitolinus, Aventinus, Exquilinus, Caelius, Viminalis et Quirinalis. Odkudž od poetů Roma septemcollis a septiceps se nazývá, t. sedmohorní město. Město také Řím za času Jana svatého bylo město to, kteréž monarchii mělo a nejvyšší moc nad králi země.

Znamení 2

Ukázán v Písmě i čas začátku Antikristova, totiž po vytisknutí z Říma císařů římských. O čemž, 2 Tes. 2, napsáno stojí: Již prý tajemství nepravosti koná se, toliko až by ten, jenž jej zdržuje (a jemu přítomností svou ku překážce jest), z prostředku vyňat byl. Kdež s. Pavel opatrně jméno císaře římského zamlčel, avšak že jeho mínil, i z proroctví Danielova kap. 7, v. 8 a 24 jest patrné. A z třinácté kap. Zjevení vidí se, že po zranění šelmy sedmihlavé, totiž císařství římského, teprv z země vystoupila šelma dvourohá, podobnost mající beránka, ale mluvící jako drak. A tak tedy po zemdlení císařů římských a vypuzení jich z Itálie Antikrist vyskytnouti se měl.

To se na papežstvu patrně splnilo, nebo když císařové římští do Konstantinopoli se odstěhovali, papež v Římě zůstal a Pipínovi, králi francouzskému, k císařství západnímu přístup učině, Řím a okolní krajinu od něho za to darem dostal, léta 755. Takž se začalo panství papežovo a on, vpraviv se do hnízda císařů římských, opanoval město sedmihorní, kteréž moc mělo nad králi země. Viz o tom historie: zvláště Blondellum lib. 11., Annalium lib. 2., Platinam in vita Stephani II., Laurentium Vallam De donatione Constantini declamationem. Odkudž hned papežové bujněti začali, porušovali se dobří mravové, učení se zanedbávalo, až se tudy antikristství zmohlo.

Znamení 3

Co se učení dotýče, Antikrist měl býti odpadlec a odstoupenec od víry, 2 Tes. 2: Nenastane den Páně, než až prvé přijde odstoupení a zjeví se Člověk hřícha etc. A Dan. 11, v. 37 mluví o tom, že ani náboženstvím otců svých a předků vázati se nebude, ale sebe a své věci jen velebiti a podlé své vůle všecko činiti a formovati bude.

Patrné jest, že se to o papeži mluví. On odstoupil od víry pravé, starožitné, apoštolské a katolické a zlípal víru jinou, od oné rozdílnou, nýbrž jí odpornou: a tu svou novou víru za starou katolickou prodávaje, podvedl všecky národy a odstoupení veřejného příčinou učiněn jest. On jest, kterýž předky svými pohrdá, na ustanovení starých církevních sněmů nedbá, sám, co chce, ustavuje a svá dekreta nade všecko velebí. Což že pravé jest a papež že jinou víru v církev uvedl, nežli jakáž od apoštolů kázaná a od první církve držána byla, to napřed v kap. 5. obšírně a mocně prokázáno.

Znamení 4

Antikrist měl býti modlář, jakž Dan. 11 předpověděl, že ctíti bude Boha, kteréhož neznali otcové jeho, zlatem a stříbrem a kamením drahým ctíti jej prý bude. (Židovská slova vlastně vznějí: v zlatě a stříbře ctíti jej bude.) Zjev. 17 nazývá se Antikrist nevěstka a mátě smilstva: pro modlářství, kteréž páchati měl. Nebo modláři duchovně cizoložníci a smilníci slovou (jakž v psaních prorockých mluvení takových plno). Papež opět na sobě to naplnil, kterýž ohavné modlářství v křesťanstvo uvedl a ještě ho hájí, a to čtverým způsobem.

1.

Nejprve, že proti zjevným a hrozným božím zápovědem obrazy lidem ku poctě vystavil: ježto Bůh světle pověděl: Neučiníš sobě rytiny ani jakého podobenství etc. A když lid izraelský co toho činil, přetěžce se hněvával Pán Bůh. Papež nic na to nedbaje, převýšil lidu izraelského bláznovství. Řekl Pán Bůh skrze Jeremiáše 11: Nad počet měst svých nastavěls sobě modl, ó Judo.

Křesťanstvo pak za vůdcem papežem nejen v městech a chrámích, v místech svatých nastavěli sobě obrazů: ale již i po domích, po polích, na rozcestích modly stavějí. Což i těm Turkům neznabohům smíchem jest a pohoršením. A již nešťastně na to přišlo, že čímž jindy křesťané od pohanů se dělili, tím nyní pohané od křesťanů rozdílní jsou. A to všecko papežova správa.

2.

Druhé, začal papež modlářství i s vnově smýšleným svým Bohem, kteréhož mocí slov říkaných z chleba sobě stvořuje a do monstrancí zlaté neb stříbrné vstavě, i sám před ním padá, líbá, klaní se, i lidu vůbec ku poctě a modlitbě vystavuje. Toť jest vpravdě ten nový Bůh a nová jeho pocta, o níž Danielovi anjel předpovídal. Nevěděliť o tom a divadel takových nevídali předkové papežovi a prvotní církev: on začal v zlatě a stříbře a pompě zevnitřní ctíti Boha svého Maozím etc.

3.

Nadto modlářem jest papež a modlářství původem proto, že opomíná Boha, stvořitele a zpytatele srdcí, stvoření vzývati učí, aby se lidé anjelům a svatým zmrlým modlili a od nich věcí dobrých žádajíce, bohy sobě z nich dělali.

4.

Naposledy modlářství páše i přisaháním skrze Marii Pannu a jiné svaté. Nebo přísaha jest částka vzývání božího a služby boží, jemu samému náležité (5 Moj. 6), když Boha jakožto vševědoucího za svědka vedeme ku potvrzení nětčeho a vzýváme ku pomstě, jestliže bychom faleš provodili. Modlář tedy jest papež se všechněmi, kdož spolu s ním obrazům němým a hluchým poctu činí, kdož monstranci se klanějí, kdož svaté zmrlé neb anjely vzývají a kdož také skrze svaté přisahají.

5.

Co se dotýče života, jakýž Antikrist měl vésti, nejprv ukazuje Písmo, že bude stkvostný a v svých věcech nádherný velice. Zjev. 17: Žena ta sedící na šelmě brunátné odína byla šarlatem a brunátným rouchem a ozdobená zlatem a kamením drahým i perlami, mající koflík zlatý v ruce své etc. To o kom by mluveno bylo, netřeba hádati: sám papež sebou ukazuje splnění proroctví, kterýž v pompě své nerci-li neužívá kněžské a biskupské sprostnosti, ale tak stkvostně sobě počíná, že pří žádném z králů světa nikdy nic podobného není spatříno.

V knize o ceremoniích dvoru římského, kteráž v Benátkách z rozkazu papeže Lva X. jest vydána, to se vypisuje: že když papež z dvoru svého kam vyjíždí, kůň bílý, zlatem se blyštící k tomu pohotově jest; koně vede císař neb král neb někdo z knížat, kdo nejvzácnější tu jest: někdy místo koně užívá stolice veliké z aksamitu červeného přistrojené, na níž se nositi dá. Sám šarlatovým rouchem brunátným oděný, na hlavě koruna trojnásobní, z zlata a nejdražších perel složená; před ním nesou 12 korouhví červených; potom čtyři z urozených na hůlkách obdloužních koblouky z karmazínu červeného nesou; za ním houf kardinálů, v šarlatě také a brunátné liberaji se třpytící. Tak všecko šarlatové a brunátné: právě jakž s. Janovi ukázáno.

6.

O životu Antikrista předpovídá se i to, že měl býti nečistý a chlípný, ačkoli za nenávistníka žen vystavovati se měl. O čemž Daniel 11 tak praví: Ani k milování žen se nenakloní, protože se nade všecko velebiti bude. Kteráž slova dvuj smysl míti mohou: aneb že Antikrist od ženského pohlaví všelijak zdržovati se měl, aneb že toliko řádného manželství měl utíkati, jinak nečistý.

Jakkoli chtějí jezuitově toto o Antikristu proroctví rozuměti, pustíme jim. Jestliže měl naprosto zdrželivým býti, již podle vlastního svědectví jejich na papeži a jeho pobočnicích to zůstane: nebo takť oni papeži a sobě svědectví dávají, že v čistotě živí jsou. Pakli se jim líbí tak to vykládati, že Antikrist, pohrdna řádným a od Boha nařízeným milováním žen, nečistý smilník a sodomář býti měl, opět to na papeži zůstane podle svědectví samé pravdy. Nebo ať o obecných knězích, mniších, kanovnících a jiných řeholnicích mlčím, jejichž chlípnosti a nečistoty vůbec známé jsou, sami papežové, kteříž se nejsvatějšími nazývají, napořád takměř nečistí smilníci a cizoložníci jsou: aniž na samém ženském pohlaví přestávají; ale i mužské krásy k nešlechetným chlípnostem užívají. Takže což Apoštol, k Římanům 1. o pohanských ohavnostech s užahavostí vypravoval, že opustivše muži přirozené užívání žen, rozpálili se v žádostech svých jedni k druhým, mužské pohlaví vespolek mrzkost pášíce: to nyní od nejsvětějších náměstků Kristových se děje. A toť snad Pán Bůh v proroctví Danielovu rozumí, předpovídaje o Antikristu, že v milování žen kochati se nebude.

Aby pak nezdálo se bez důvodu býti, což proti papežské svatosti se mluví, připomenu historie některé, z samých papežských kronikářů a skribentů vzaté. Kdo chce věděti, jest-li tak vskutku (nebo o velikou věc činiti jest), viz knížku Gabriele Povele o Antikristu, odkudž na větším díle bráti budu: tam najdeš jména autorů těch bez falše, nebudeš zmýlen.

O Sergiovi Třetím píše se, že papežství svého čas s nevěstkami strávil, z nichž jedna, jménem Marocia, pankharta jemu porodila, kterýž potom i sám papežem učiněn a Jan XII. nazván jest. Lando I. mezi nevěstkami strávil větší díl věku svého a 7 měsíců na stolici papežské seděv, od francouzů sežrán. Jan XIII. panen, vdov, matron nemálo poskvrnil, i Stephanu, vlastního svého otce kuběnu: až naposledy s cizoložnicí zastižen byv, od manžela jejího proboden jest.

Alexandr VI. bez manželky zplodil dceru Lukreciu, kteráž když jemu odrostla a on zatím papežství dosáhl, i jí také při jiných užíval. Odkudž na její památku hrobní nápis takový udělán: Hoc jacet in tumulu Lucretia nomine, sed re Thais, Alexandri filia, sponsa, nurus. O Innocentiovi VIII. také veršové jsou: Octo Nocens pueros genuit, totidemque puellas. Hune merito poteris dicere, Roma, Patrem. Nebo osm synů a osm dcer měl. Takového čistého života, jakž o nich sami jejich historici zjevně to píší, byli tito: Benedictus VI., IX., XII., Johannes XIV., Christophorus I., Johannes XIX., XXI., XXIII., Stephanus VIII., Victor III., Urbanus II., Lucius III., Julius II., Leo X., Clemens V. a VIL, Gregorius VI.

Petrus de Vineis znamenitě vychvaluje Julia III. papeže, že přestával na kuběnách, sodomského s svým pohlavím scházení že sobě neliboval. Ach Bože všemohoucí, to-liž tak znamenitá svatého muže chvála býti má? Avšak u jinýchť historiků i ten tak zvelebovaný otec svatý svědectví jisté má, že nepřestával na chlípnosti ženské, než v sodomství také ohavné libosti provodil a z svých souložníků zjevně sobě kardinálů nadělal. Z kterýchž kardinálů jeden, jménem Johannes á Gasa, Florentinus, archiepiscopus Beneventanus, knihu sepsal De laudibus sodomie (o ušlechtilosti sodomství) a jí v jazyku vlaském (hrozné vypravovati) v Benátkách léta 1552 tisknouti dal a na světlo pustil: jakž nepochybně ještě některým v rukou zůstává.

Ví se také, že v Římě kurevských ne tak domků, jako domů a paláců mnoho jest, kteříž všickní pod plat papeži přináležejí. Léta 1542, když plat obyčejný z těch míst vybírán byl, našlo se v rejstrách 4500 obecních kurev, kteréž v svatém městě Římě tehdáž byly, z nichž každá podle krásy své papeži plat dává: a jakž píší nejedni, přes 40 tisíc korun každý rok důchodu odtud do komory papežské vychází.

Toliž jest, pro Boha, Petra svatého náměstek, suďte to všickní lidé! Ba z těch skutků ohyzdných zjevné jest, že jest to ten člověk hřícha, syn zatracení, 2 Tes. 2.

7.

Znamení Antikrista, že měl lakomcem a svatokupcem býti. 2 Petr 2: Lakomě skrze vymyšlené řeči vámi kupčiti budou. Item níže: Srdce mají vycvičené v lakomství, synové zlořečenství: kteříž opustivše cestu přímou, následují cesty Balámovy, kterýž mzdu nepravosti zamiloval. S. Jan všecko Antikristovo tajemství pod podobenstvím kupčení a prodávání vypsal, Zjev. 13 a 18, kdež se praví, že v Babylóně tom duchovním zbohatli všickní kupci jeho a jako knížata učiněni.

Ó jak se to všecko dočista naplnilo a plní na papeži a jeho houfu! Prodajné sobě učinili v církvi všecky, i ty své marně vymyšlené věci, kázaní, mše, modlitby, odpustky, pouti etc. Velikáť jsou rejstra důchodů papežových, co jemu každý rok (mimo plat obecní, kterýž z svých zemí bére tak, jakž jiné vrchnosti činí) přichází z odpustků, bulí, pečetí, korunování a potvrzování císařů a králů, z ordinování biskupů a kardinálů etc; vyčísti toho nelze. Každé slovo jeho kvůli někomu vyřknuté, každé jeho vdechnutí, když jakéhos ducha svatého dává, všecko za peníze se kupuje.

Chce-li kdo kněžství, do Říma jde s penězi; chce-li kdo biskupství, tu bez peněz nic nedostane, leč by kdo dceru neb sestru svou papeži za nevěstku dáti chtěl, jako učinil Paulus III., kterýž mlád ještě jsa, aby kardinálství a biskupství hostického dosáhl, Alexandrovi VI. sestru svou Juliam Farnesiam dal, aby vždy nětco za nětco bylo. Chce-li Čekancem býti biskupství některého, plat každoročně dávati musí, a když je ujímá, znovu platiti. Chce-li který potentát v půstě maso jísti, za peníze se odpustky kupují. Chce-li očistce zniknouti, za peníze na to bule dostane.

Sumou, tam všecko jest prodajné, Bůh, nebe i všickní živlové, země, když kdo umře, povětří, když se narodí aneb když zvuku zvonu přejí, ze všeho plat. Voda také, kteréž říkají svěcená, a oheň v svících, všecko k zisku; až i ta nesvarná mnichovská kápě. A nelze všeho vyčísti, jaké kupectví po vší zemi ve všech věcech, duchovních i světských, provodí Šimonu ten náměstek. Odkudž zbohatlo město Babylon, jakž anjel dí, odíno kmentem a šarlatem a brunátným rouchem a naplněno zlatem a kamením drahým, pokladové dvoru římského zrostli nad králů a knižat poklady.

A nejenť on sám tak kupčí, ale podle něho činí totéž všickní houfové jeho po světě, všickní kněží, mniši, jeptišky etc. své zásluhy, posty, modlitby, oběti mešní a jiné své haraburdí všecko sobě šacovati a prodávati umějí. Biskupové a kardinálové co jsou jiného než knížata, kteráž zbohatla z kupectví babylonského. Zjev. 18. Tak skrze papeže dům boží učiněn jest dům kupecký a peleš penězoměnců.

Potřebně také doložil s. Petr, že skrze všelijaké vymyšlené řeči kupčiti lidmi budou: právě jako by se díval s. Petr, jak sobě budou počínati, tak jadrně ta slova položil. Vymýšlejíť sobě vpravdě hojně těch věcí, jimiž by lakotnost svou krmili a peníze tržili: jednak sobě zarazí novou leckdes pouť, jednak nové nějaké neslýchané odpustky, jednak opět novou nějakou řeholu vymyslí, od níž by pro dokonalejší svatost bezpečněji bylo zásluhy kupovati; opět najdou někde kus dřeva, prodávají to za svatý kříž; někde opět kus hnátu neb lebu etc. praví, že reliquiae sanctorum, kosti svatých lidí.

A co více oni toho umějí, kdo vyčte? Odkudž dávno již, od mnoha set let, od soudnějších a pobožnějších divná bývala naříkání na ohyzdné svatokupectví, jimž papežovo království naskrz všecko projato jest. Vpravdě s. Bernard mnoho tužebných naříkání o tom zanechal, a i jiní. Jeden z nich samých pověděl: Mně se zdá, že papež jest vpravdě Šimonu náměstek: ale ne Šimona Petra, než Šimona čarodějníka, kterýž trh o Ducha s. začal. Skut. 8. Protož když Jan XXII. papež církvem řeckým psal, aby se jemu jakožto hlavě církve poddali a jim se spravovali, takovou dali krátkou odpověď: Moc tvou velikou nad poddanými tobě věříme; pýchy tvé veliké snášeti neumíme; lakotnosti tvé nasytiti nemůžeme. Ďábel buď s tebou, protože Pán jest s námi.

8.

Měl Antikrist býti amphibium animal, pán i kněz spolu, duchovní i světskou moc sobě osobící. Zjev. 13: Šelma ta měla dva rohy ku podobnosti beránka. Roh pak v Písmě, víme, že v mluvení příkladném moc a silu vyznamenává. Míní se tedy to, že jakož Kristus má sobě danou moc na nebi i na zemi a správu drží církve i světa, tak že ta potvora, t. Antikrist, bude chtíti míti. Protož ho Daniel králem nazývá, Dan. 7, 24.

Papež že sobě obojí moc přivlastňuje a nejen knězem, ale i pánem velikých krajin jest, nýbrž že za nejvyššího soudce všechněch práv duchovních i světských se vystavuje, to známé jest. Nezapře toho žádný z nich: nýbrž tím hlučně papežovu důstojnost zvelebují, že i králem králů, i také biskupem biskupů jest. Protož průvodu dalších nepotřeba.

9.

Antikrist měl býti pokrytec: kterýž by tvárnost pobožnosti na sobě ukazoval, jsa mezitím ruhačem proti Bohu a učení jeho. Zjev. 13: Měla šelma rohy podobné rohům beránkovým, ale mluvila jako drak. A v kap. 17 píše, že ta babylonská nevěstka na čele měla napsáno Tajemství: ale vnitř v kalichu víno k opojování a trávení národů kryla. Item, že byla okrášlena ozdobně, též že byla plná jmen rouhání.

Tak papež má způsob pokory Beránkovy, jmenuje se služebníkem služebníků etc, ale učení jeho není Beránkovo protože jest odporné Písmu s., jakž na svém místě ukázáno. A podle toho jest učení drakovo, t. ďábelské. Papež své všecky věci a zvlášť pak zlatý koflík, monstranci, tajemstvím býti praví: ale pod tím se jed kryje k trávení národů. Papež také ozdobně a slibně strojí sebe a své věci: jména však, kterýmiž se odívá, jsou plná rouhání. Nebo divnými tituly se premuje a jeho pochlebníci vždy víc mu jich přivěšují: nazývá se hlava církve, ženich církve, správce domu božího, učitel všechněch, živý zákon, král kralujících a pán panujících, místo boží držící, zemský a viditedlný Bůh.

K tomu nacházejí se v jejich knihách takové řeči, kteréž hrozné čísti neb slyšeti: ty, křesťane, suď, prosím, nejsou-li to jména rouhání? Papežovi prý dána jest moc na nebi i na zemi: on kraluje od moře až k moři, od řeky až do končin země. Tak se mluví lib. 1 Ceremoniarum Romanae curiae, sectio 7. Item: Papež jest kníže biskupů, dědic apoštolů, prvorozenstvím Ábel, správou Noe, arciotcovstvím Abraham, řádem kněžství Melchisedech, důstojností Aron, vzácností Mojžíš, soudem Samuel, mocí Petr, pomazáním Kristus, Mosconius De maiestate militantis ecclesiae lib. 1, par. 1, c. 1, pag. 32. Tentýž, cap. 4, p. 100: Papež jest forma spravedlnosti, svatosti zrcadlo, učitel národů, útočiště soužených, chudých ochránce, naděje bídných, soudce vdov, sláva dobrých, Kristus Páně a Bůh faraónů.

Bozius napsal: Papež jest, skrze něhož kralují králové, De temporali ecclesiae monarchia lib. 1, c. 11. Item: Papež má zemskou i nebeskou monarchii v moci, Extravius. Item: Papež jest hlava církve, ne nějaká rozdílná od Krista, ale jest jeho místo držící, jehož soud jest soud boží, výpověď jeho výpověď boží, Joh. de Turrecremata. Item: Stolice Kristova jest stolice papežova, idem. Item: Papež jest ten silný lev z pokolení Juda, Augustinus Steuchus. Item: V rukou papežových jsou duše lidské a k jeho vůli stojí náboženství, Martinus Ferdinandus. A co více takových věcí o něm pochlebníci jeho mluví, nelze všeho vyčísti. Aby však dovršili všecko a obsypali papeže ze všech stran jmény rouhavými, Bellarminus naposledy po jiných napsal, že všecka jména, kteráž se v Písmě přivlastňují Kristu Pánu, papeži také přivlastňovati se mají, Bellarminus De concil. lib. 2, cap. 17.

10.

Co se skutku, kteréž provoditi měl Antikrist, dotýče, mnoho o tom předpovídáno, protože po těch nejvlastněji poznán býti měl. Já to v desíti částkách obsáhnu.

Nejprve měl Antikrist svým nastáním vyvésti a zploditi divné a potvorné řeholy. O čemž Petr s. dí: Přijdou falešní učitelé, kteříž uvedou sekty zatracení. A s. Jan v Zjevení viděl, že spadla hvězda z nebe a z propasti vyšel dým, až se zatmělo slunce i povětří, a z toho dýmu že vyšli houfové kobylek, kterýmž dána moc taková, jakouž mají štírové zemští: a měly prý nad sebou krále, anjela propasti, jemuž jméno židovsky Abaddon a řecky Apollyon, t. Vyhlazovatel. Zjev. 9.

Vpravdě se tak stalo. Biskup římský, byv prvé v církvi jako hvězda jasná, vypadl z místa svého na zemi, totiž pustil se po věcech zemských, po slávě, zboží, rozkošech. Odtud pošly temnosti bludů mnohých, jimiž nejen povětří, ale i samo slunce zastíněno: to jest bludy jeho nejen projaly obecný křesťanstva houf, ale i ti, kteříž světlo světa býti měli, služebníci církve, kněží a biskupi, jimi zmámeni jsou. Z toho zmámení začali divně laškovati a sobě to i jiné vymýšleti, až také divné sekty a řeholy ustanovovati, jedni mimo druhé více toho vyvodíce: takže nyní řeholám mnichu, jeptišek, kanonistů, bratrstva rozličného žádného počtu není. A ještě každý papež téměř nějaký nový tvor vyvodí. A toť jsou ty kobylky, kteréž z dýmu Antikristových temností vyšly, a to mnohotvárné rozdílnosti: jedny větší, jiné menší, jedny rohaté, jiné křídlaté, jedny černé, jiné zelené, jiné šeré, jiné peřesté, všecky však v tom se srovnávající, aby škodily; a nad nimiž všechněmi jest jedna hlava, nejvyšší správce neb král všech, římský papež, pravý Abaddon a Apollyon.

11.

Zatím měl Antikrist o sobě i to proroctví, že všechněm následovníkům svým znamení jisté aneb heslo, po němž by od jiných rozeznáni býti mohli, dávati měl, Zjev. 13: Rozkazuje prý (t. ta šelma) všechněm, aby měli znamení na pravé ruce své aneb na čelích svých; a aby žádný nemohl kupovati ani prodávati, leč ten, kdož má znamení aneb jméno té šelmy etc.

Toto v papežstvu nejpředněji plní se na těch, kteříž kupčí dušemi lidskými, t. na osobách (jakž oni říkají) duchovních. Když knězem kdo býti chce, aby mše sloužiti a je prodávati mohl, nelze k tomu přijíti jinak než skrze přijetí znamení na ruku pravou a na čelo. Rukou pravou konají přísahu a závazek věčný ku poslušenství papeži: kteráž také ruka ihned pomazána bývá křižmem. Čelo také týmž křižmem maží a nad čelem výše pleš proholují, a tak cejch Antikristu dávají. A takoví již moc mají kupectví svá a tarmarky provoditi: jiný zjeví-li se kdo, že by se za služebníka církve vydával, hned se na znamení a cejch, totiž na ordinací, doptávají etc.

Plní se to také v papežstvu vůbec na všechněch, že znamení šelmy přijímají na čela svá a na ruku svou: při svátosti biřmování, kdež křižmem čela lidská se pomazují a podáním ruky závazek ku poslušenství se děje. Žádný vpravdě do církve římské přijat nebude, leč by to podstoupil. O jak jsou tvá předpovědění jistá, Pane Bože!

12.

Předpovědíno jest o Antikristu, že on moci dosáhna nad králi země, římské císařství klesající zase na nohy postaviti měl, jakž Zjev. 13 se vypisuje. Nebo šelma podobná pardu, kteroužto monarchie římská předfigurována byla (jakž z historie patrné), raněna byla smrtedlně: ale šelma druhá, vystupující z země, mající rohy beránkový a provozující všecku moc první šelmy, ta že poručila obyvatelům země, aby udělali obraz šelmě první a klaněli se jí; a sama dala ducha obrazu tomu, aby živý byl etc. Kdo příběhu římské monarchie povědom, rozumí, o čemž se tu mluví.

Papež zajisté jest, kterýž klesajícímu západnímu císařství na retuňk přispěl, a ač sám v městě, kdež císařská stolice a sídlo býti mělo, se posadil; titul však císařství nejprv na Francouze, potom na Němce přenesl, kurfiršty aneb volence, tři z duchovních svých, čtyři z světských knížat ustanovil, aby skrze ten prostředek císařství obhájeno bylo: jakož pak tím prostředkem stojí. Mezitím císařství nynější obraz jest toliko a podobizna monarchie někdejší, kteréž papež ducha dává: totiž císaře potvrzuje a za hlavu křesťanstva vyhlašuje etc. Toť jsou přejisté věci podle toho předpovědění božího a podle svědectví samé pravdy.

13.

2 Tes. 2: Počínati sobě bude, jako by byl Bůh. Papež římský jest nový ten Lucifer, kterýž Pánu Bohu na jeho stolici se sází a jako Bůh sobě počíná. Důvodové jsou toho tito: 1. že sobě osobil jméno boží, 2. místo boží, 3. přivlastňuje sobě vlastnosti božské, 4. skutky sobě připisuje, kteréž samému Bohu vlastní jsou, 5. poctu boží přijímá.

Strany jména není neznámé, že již dávno nejen božími náměstky, ale výslovně bohy nazývati se dají. Mikuláš papež dovodě, že papež od žádného z lidí souzen býti nemůže, ten důvod vede, že Bůh od člověka nemůže býti souzen. Papež pak že bohem nazván jest, Distinct. 96, c. 7. Albanus zjevně napsal (De potestate papae et ecclesiae papalis 1. num. 22): Papa canonioe electus est Deus in terris. To jest: Papež řádně ustanovený jest Bůh na zemi. Pavlovi Třetímu takový titul dáván býval: Paulo III. optimo maximo in terris Deo. Pavlovi III. velikému a dobrotivému na zemi Bohu. Podobně nynějšímu papeži píší: Paulo V., vice Deo. Kterýž titul (ať toho dotknu), když litery, jichž se k počtům literním užívá, spolu se spojí, vynáší 666, o kterémž počtu praví se Zjev. 13: Kdo má rozum, sečti počet šelmy. Nebo jest počet člověka: a počet ten jest šest set šedesáté šest.

Aniž tím vyjdou, že sám papež v titulích jména božího neužívá, než že jiní jemu jej dávají. Nebo jestliže papež toho neoblibuje, proč pochlebníkům svým toho dopouští, proč jim toho nezbrání, proč kladby nevydá? An Herodes také sám sebe Bohem nenazval, než pochlebníci jeho, avšak protože to od nich přijal, rouháním tím vinen učiněn a od anděla božího ztrestán jest. Skut.12

Druhé, osobil sobě místo boží, stolici totiž vyšší nade všecku stvořenou důstojnost. Optatus Milevitanus napsal (lib. 3 contra Parmenianum), že super imperatorem non est nisi solus Deus; nad císařem výše že nic není než sám Bůh. Podobně Tertullianus (Apologeticus adversus gentes) mluví. Papež pak praví se daleko býti vyšším nad císaře; tehdyť se praví býti Bohem: poněvadž svatých těch mužů vyřknutí jest, že nad císařem nic není výše než sám Bůh.

Třetí, osobil sobě papež vlastnosti boží, jako:

1. všemohoucnost. Píší zajisté, že papež všecko může, což Bůh může, Decretalium Gregorii lib. 1, tit. 33. De maioritate et obedientia cap. 6. Že může z ničeho nětco učiniti, ibidem tit. 7. De translatione episcopi cap. 3, že přirození jedné věci v druhou proměniti může, ibidem, že může proti kanónům apoštolským naříditi, co chce, Gloss. dist. 34, cap. Lector. Že má v nebi moc takovou, že kohož chce kanonizovati a mezi svaté uvésti, všecko se děje, Troilus Malvitius in tractatu De canonisatione sanctorum dub. Sumou, že papež má moc nade vším, skrze všecko a nade všecko, Bertachinus in Repertorium in dieta papae.

2. Vlastnost boží jest neproměnitedlnost: Já jsem Bůh a neměním se, Malach. 3, 6. Papež sobě totéž připsal, že on v ničemž nejmenším zblouditi a uchýliti se od pravosti nemůže: nýbrž by se všechněm zdálo, že bloudí, předce však věřiti se má, že nemůže papež nikdá v kacířství upadnouti. Bellarminus lib. 4. De pontificis Romani cap. 2 et 6. Item, že vyřknutí jeho k odvolání přijíti nemůže. Bertachinus.

3. Bůh chce míti přede vším stvořením takovou vzácnost, aby se řečem jeho bez výmínky věřilo a od žádného aby jemu na odpor vstupováno nebylo. Řím. 9, 20; Job 9, 2. Totéž chce míti papež, aby každé vyřknutí jeho oraculum bylo a žádný tvor že proti ničemu cknouti nemá. Píší zjevně, že co papež činí, na to se žádný doptávati nemá, takže byť i nesčíslný počet duší do pekla vedl, žádný nemá moci říci „Co to činíš?" a že nešlechetnost jest o moci papežově pochybovati.

Čtvrté, osobuje sobě papež skutky božské: jako odpouštěti hříchy komu chce a kdy chce a za jakou mzdu chce, a zase jiným je zadržovati, aby čiňte oni co čiňte pozbýti jich nemohli. Ježto Bůh u Izaiáše 43, 25 praví zjevně: „Já, já sám shlazuji přestoupení tvá." Tento pak nejen sám tutouž moc míti se praví: ale nadto více sobě tu nežli Bůh počíná. Bůh odpouští hříchy minulé, když jich kdo pyká, tento pak i na budoucí odpustky dává: čehož Bůh ještě nečinil nikdá.

Podobně připisuje sobě papež moc k rozdělování království mezi krále země, ježto Bůh o sobě řekl: Skrze mne králové kralují. Přísl. 8. Kteráž slova přenestydatě na sebe obrátil papež a chová se podle toho, dává, odjímá statky světa, usazuje krále, zase zmítá, rovně jako by za Boha nade všechněmi smrtedlnými ustanovený byl.

Naposledy, vtáhl na sebe est božskou a přijímá jí: dá zajisté před sebou klekati a na tváře padati: ježto andělé, ušlechtilí duchové, žádným způsobem od lidí toho přijímati nechtí, jakž v Zjev. 22 příklad: protože Bohu samému přináležející jest čest, jakž tam anjel praví. Z čehož ze všeho kdo by neviděl, kdo ten jest, ježto v chrámě božím sedě, jako by sám Bůh byl, sobě počíná?

Řekls na onen čas, Pane Bože, k komu tě přirovnáme; řekls, že slávy své jinému nedáš. Pohlediž tedy, že za těchto našich časů již ji přivlastnil sobě jiný! Již i na zemi a kromě tebe jest, kdož by nám Deus optimus maximus sloul; již i kromě tebe za všemohoucího, neproměnného, svrchovaně sobě ve všem volného jiný vyhlašován bývá; již i kromě tebe našel se, kdož by lidem hříchy odpouštěti, kdož by všecken svět spravovati, kdož by země a krajiny rozdávati mohl; již máme toho, kterýž chce, abychom se jemu klaněli.

Tak hle, ó věčný Bože, stvořiteli náš, již tovaryšem tvým nestydí se činiti sebe ten bezbožník. Nebo aj, aj člověk smrtedlný, pytel lejn smrdutých plný, posadil se podle tebe. Obhajujž ty sám slávy své, tváť jest pře, ó veliký Bože.

14 .

A nejen o sobě proroctví měl Antikrist, že sobě jako Bůh počínati měl, ale i nade všecko, což slově Bůh, se vypínati. Dan. 11: Pozdvihne se král ten a zvelebí nad každého boha, i proti Bohu nade všemi bohy nejsilnějšímu mluviti bude. Tak 2 Tes. 2: Člověk ten hřícha, syn zatracení, protivící a povyšující se nade všecko, což slově Bůh.

Kdyby již kdo, zastavě se při té věci, souditi chtěl, co to jest, což se Bohem jmenuje, pozná, že v Písmích svatých čtyry věci tak se nazývají. Nejprve slově tak jediný ten pravý, živý a na věky věků požehnaný Bůh, stvořitel všeho. Za tím nazývají se jménem tím vrchnosti, jako v Žal. 82. Třetí, šlovou anjelé boží. Žal. 8, 6. Naposledy ďáblu také se toho jména propůjčuje, že bohem světa tohoto slově. 2 Koř. 4, 4. To tedy o Antikristu se předpovídá, že se měl zpínati nade všecky vrchnosti, nad ďábly, nad anjely, nýbrž i nad samého nejvyššího Boha, stvořitele všech věcí.

Toto všecko jak při papeži k splnění přišlo, poslechni každý, kdož pravdu viděti žádostiv jsi. Nejprve vyvýšil se papež nade všecku důstojnost vrchností světských, takže i císaře, nejvyššího mocnáře světa, za málo proti sobě položil. Tak zajisté Innocentius III. pověděl, že Bůh veliká dvě světla učinil, slunce a měsíc: slunce, aby správu drželo nade dnem, měsíc nad nocí. Sluncem že jest papež, kterýž spravuje církev, a měsícem že jest císař, kterýž svět spravuje; jiní králové a knížata proti papeži že jsou jako hvězdy proti slunci. A Bozius napsal: Papež vzácností svou více převyšuje císaře, nežli jakž zlato nad olovo dražší jest. I kdož by již, pro Boha, nad nejvyšší v světě důstojnost výše zpínati se mohl? A což mluví a píší k pošlapání všeliké důstojnosti, to i skutkem čacky konají. Králové a císařové k papeži přicházejíce, musejí důstojnosti své odložiti, koruny odstaviti, před nohy jemu padnouti a nehodné jeho nohy líbati.

A mají v ustanoveních ceremonií římských i tyto zákony: Když papež před stolem aneb po stole u přítomnosti císaře ruce umývá, císař povinen vyvstati a vody nalévati. Item, když papež na kůň sedá, císař povinen uzdu, někdo pak z králů aneb knížat třmen držeti; a když vsedne, císař na některý krok koně vésti má. Item, když papež na stolici nésti se dá, císař neb král s svými předními knížaty povinní jsou ramen svých k tomu užiti dáti, na některý aspoň krok. Známé jest, co císaři Fridrichovi Barbarosovi učinil Alexander III. papež; kterémuž když pokoře se císař k nohám padl, on vyvstav nohou jemu na krk nastoupil, z čehož sobě pochlebníci jeho plesání nastrojili, hlasem zvolavše: ,,Tak psáno jest, po lvu a bazališku šlapati budeš etc." Ó Bože, důstojnosti věčná, není-liž to důstojnosti od tebe v světě nařízené pošlapávati?

Druhé, vyvýšil se papež i nad anjely. Nebo Clemens VI. in bulla Indulgentiarum zjevnými slovy doložil, že on vyšlí jest nad anjely a že anjelům nebeským rozkazovati může a smí. To hle samého papeže slova. Třetí, nezapomněl na témž místě Clemens i ďáblů dotknouti, a že i nad nimi jemu moc dána, aby jim rozkazovati mohl, se chlubí.

Co se dotýče samého všemohoucího Boha, nenacházíť se sic, aby který papež nad něj vyšší moc zjevnými slovy sobě připisoval (neboť by právě posedlým od ďábla se býti ukázal a všecky od sebe odehnal). Ale však skutky takové před sebe bráti směli a smějí papežové, jimiž osvědčují, že nejen rovné Bohu nejvyššímu se činí, ale i nad něj více zvelebují. Nebo:

1. Poněvadž papež sobě moc přivlastňuje nad Písmy svatými, a že na něm to jest, aby ony platnost svou měly neb neměly, to mluví, co jiného to medle jest než vystavovati svou vzácnost i nad toho, kterýž Písma vydal, t. nad Pána Boha? Nebo kdyby mandát královský někdo v rukou drže pravil, že na něm to záleží, aby mandát ten platil, zdaliž by tím samým za důstojnějšího cosi i nad samého krále se nevystavoval? Dobře pověděl s. muž, Justinus Martyr, že by on Bohu nevěřil, kdyby jemu jiného nětco věřiti poroučel, než což napsáno jest v Písmě; toho jmenovitě namítaje ten svatý Otec, že pravda Písem svatých neproměnitedlná jest, což jednou Bůh prohlásil, toho že ani sám na věky pro svou pravdomluvnost měniti nebude a nemůže. Tento pak pleticha, pravě se moc míti v Písmě s. změniti co chce jak chce, tím samým nad Boha se vystavuje.

2. Papež o sobě svědčí, že má moc proměňovati svátosti a způsob užívání jich, a činí to také vskutku. K Kristovým dvěma svátostem přidal svých pět. Kristovy pak přepotvořil a na způsob svých zformoval, aby plné ceremonií a matlanin byly. Večeře Kristovy uťal půl preč, samé první částky zanechav. A co to není nad samého ustanovitele svátostí, totiž nad Boha, se vypínati?

3. Papež ustanovení a nařízení svá božským představuje, aniž tak tuze k božím zákonům jako k svým dohání. Kteráž věc všudy hojně příkladů má. Nechť se kněz nemající daru zdrželivosti ožení podle dovolení božího: hned ze všeho ssazen bude, protože církve ustanovení jest, aby kněz neženatý byl. Pakli nechaje ženění, kuběnami se opatří, o to žádné těžkosti nepocítí, leč že vezme poručení, aby papeži neb biskupu za dovolení kuběny každoročně některý dukát povinen byl, a bude napomenut, aby to opatrně činil. Mají zajisté latinku k té potřebě: Si non caste, saltem caute. Kéž se o zrušení přikázaní božího tak přísně ujímají jako svého! Bůh řekl: Nesesmilníš; a řekl: Buďte svatí, jako já svatý jsem. Více hle cosi jest papež s svým ustanovením nežli Pán Bůh s svým. Podobně při jedení masa: nechť se toho někdo ve Vlaších neb Hišpanií dopustí, hned na hranici musí: ježto vražedlníky, zloděje propouštějí, smilníkům pak neřádné ženky sami chovají a plat od nich berou. Kdož nevidí, pro Boha, že tuto Bůh s svým zákonem musí býti vzadu, ale papežova ta platí? Slepý, slepý jest, jestliže kdo tuto nevidí, že papež římský s svými věcmi nad Boha se vyzdvihl a podle toho že jest vskutku Antikrist.

15.

O Antikristu předpovědíno, že pomýšleti bude, aby proměnil časy. Dan. 7, v. 25. Pomýšleli papežové ode dvou set let a více (jakž Keckerman in Astrologia praví), jak by kalendář, jehož podle vyměření Julia císaře všickní národové užívali, změnili, a jakž oni praví, napravili. Až Řehoř XIII. papež toho dovedl a léta 1582 nový kalendář (v kterémž o deset dní rychleji se počítají dnové měsíců nežli v starém) císařům a králům svým k užívání po světě vyhlásiti poručil, jakž se i stalo.

16.

Tamtéž píše se, že Antikrist promění práva. Práva světská od císařů křesťanských shromážděná Ius civile šlovou: na nichž papežovi přestati se nevidělo, sepsal práva jiná, kteráž se nazývají Ius canonicum. Iuris consulti, to jest v právích zběhlí, rozumějí, jaký kde v čem práva toho bez poroka duchovního od práv světských rozdíl jest. Mlčením pominu, že papež i práva božská nejedním způsobem proměnil, co Bůh zapověděl, on opustil, a zase, co Bůh nepřikázal aneb na svobodě nechal, to on zapověděl etc.

17.

O Antikristu povědíno i to, že slávou a zbožím poctíti měl ty, kteříž by jeho následovali. Nebo Dan. 11 tak stojí: Které se jemu viděti bude, poctí slávou a způsobí, aby panovali nad mnohými, a zemi jim rozdělí místo mzdy. K témuž se směřuje Zjev. 18, v. 3. Což opět na žádného v světě člověka nemůž vlastněji rozumíno býti jako na papeže, on koho chce, zvyšuje, ouřady, panství, království rozděluje. Nebo koho v kterém království papež s svými nástroji krále míti chce, toho volí a tomu dopomáhá, byť i všecku moc na to vynasaditi měl: jiné zase zmítá. Mnoho o tom historie praviti umějí, jak mnohé krále a císaře z stolic shazoval, a kohož viděl, zase dosazoval. A píší zjevně v svých knihách: že papež sám tu moc má, aby císařství z kterého chce národu přenášel na který chce. Mosconius. A protož v moci jeho že jest dáti císařství neb království kterékoli komu chce. Hádej, křesťane, nejsou-li ta slova vzata z Luk. 4. 6.

Papež tedy (jakž sám k tomu se hlásá a skutkové očitě potvrzují) jest ten, kterýž rozdává slávu a panování nad národy. Obzvláštně pak obohatil a obohacuje papež své spoluřeholníky více nad jiné. Kardinály zajisté když tvoří, tak k nim mluví: Estote fratres mei et principes mundi. Buďte bratří moji a knížata světa. Biskupům, opatům, proboštům, kanovníkům, mnichům etc. celé krajiny, města, dědiny v panství uvedl. K tomu poctil je všecky, kdož k kléru jeho přináležejí, tou slávou, aby vrchnosti světské v ničemž zavázáni nebyli a vrchnost aby práva žádného k nim neměla. Což proti zjevnému Ducha božího poručení jest: Každá duše vrchnostem poddána buď. Řím. 13.

Suď obzvláštně, křesťane milý, tato Ducha božího slova: že prý zemi svým miláčkům rozdělí místo mzdy. Nenaplnilo-liž se to léta 1502, když Alexander VI. papež okršlek zemský na dvě straně rozdělil, línu od půlnoci k straně polední přes ostrovy Kanáry pustě, jak geografům známé? Ta lína aby svět dělila mezi králem hispánským a králem luzitanským. A to, co za línou k západu, to odvedl za dědictví králi hispánskému; druhou světa polovici luzitanskému. Ach mohlo-liž se jak světleji předpovědění Ducha božího naplniti!

Dotknu tuto krátce z historie Nového světa, co k tomu takovému rozdělování a rozdávání země ti hloupí pohané říkali. Když Atabalibovi, králi Péru, předkládáno bylo od Hišpanů, že království to jejich jest, protože jejich králi od nejvyššího římského biskupa, jako i jiné všecky západní země, jest přisouzeno, vyrozuměv řeči jejich, Atabaliba tak odpověděl: Ten takový biskup aneboť jest hloupý nějaký blázen, kterýž čeho v moci nemá, rozdává, aneboť jest nějaký loupežník, kterýž jedněm odjímaje vlastní jejich věci, jiným je nespravedlivě přisuzuje a tudy lidské pokolení rotí a k vraždám přivodí. Suď každý, co o řeči krále toho pohanského smýšleti.

18.

Antikrist měl býti protivníkem a trapitelem všechněch těch, kteříž by jeho následovati nechtěli, ale samému Bohu sloužili. Dan. 7, v. 25: Slova proti Nejvyššímu mluviti bude a svaté dědice výsosti potře. A kap. 11, v. 44: Vytáhne s prchlivostí velikou, aby mordoval mnohé. V. 33: Pročež ti, kteříž vyučují lid, padati budou od meče a ohně, vězení a loupeže za mnohé dni. Zjev. 11, 7: Šelma vystupující z země válku povede proti svědkům božím a svítězí nad nimi a zmorduje je. Zjev. 17, 6: Viděl jsem ženu tu opilou krví svatých a krví mučedlníků Ježíšových etc. To všecko že činí papež a všecky, kdož s nim jha táhnouti se zpěčují, morduje mečem a ohněm, trápí vězením a jímáním a v loupež statků vydáváním etc. To světu známé jest.

Mnoho v Hišpanií, Frankrejchu, Anglií, Nydrlandu a jinde meč krve vylil jim kvůli a mnohé oheň sehltil jim k libosti a děje se do dnešního dne, kdež moc mají. A ať na bližší příklady oči obrátím: v Království polském a Markrabství moravském nyní těchto časů jak se protivenství rozmáhají proti těm, kdož se šelmě klaněti nechtí, není neznámé; než zeť se jim ještě ne všecky vrchnosti (pro svědomí) v tom užívati dají. Sic kteréž plněji oznámili, tyt' jim kvůli beze vší lítosti poddané své nuzí, vězí, pokutují, vypovídají: a že zjevně na hrdla ještě nesahají, jistě to ne jejich vůlí schází, než že Bůh v uzdě zdržuje a oni ještě na sebe se ohlédati musejí, aby sobě tím zle neposloužili. Sic kdyby moc opanovali a všecko panstvo po své straně měli, spatřilo by se, co by netropili.

Ale nu, toť tak do času státi musí: boží slova musejí se plniti, že šelma vítěziti bude a mordovati svaté dědice výsosti etc. Bůh ostříhej svatých svých, aby v pokušeních nezhynuli.

19.

Antikrist s svými holomky měl divy a zázraky činiti, avšak podvodné. Mat. 24: Povstanou mnozí Kristové a falešní proroci a činiti budou divy veliké a zázraky tak, aby v blud uvedli, by možné bylo, také i vyvolené. A 2 Tes. 2: Toho nešlechetníka příští bude podle mocného díla satanova, se vší mocí a divy i zázraky lživými a se všelikým podvodem nepravosti, v těch, jenž hynou; protože lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli. A protož pošle jim Bůh mocné dílo podvodu, aby věřili lži. Item Zjev. 13, 13: A činí divy veliké, takže i ohni rozkazuje sstupovati z nebe před obličejem lidským.

A co obecnějšího v papežské církvi jako vypravovati o divích a zázracích? Mnoho jezuité povídají o zázracích, kteréž provodí in Japonia na Novém světě; nemálo také, kteříž do Častochova chodí, rozprávějí o obrazu Panny Marie, že se někdy směje, někdy pláče, někdy hlavou kýve etc. Často také slýcháváme, že ďábly vyhánějí. A legendy jejich plné jsou historií o divích a zázracích. Takže oni tím evanjelikům herštují, a že jejich církev pravá katolická jest, dovodí.

Ale, ó všemohoucí Bože, budiž tobě chvála, že jsi nám předoznámil, že Antikristův příchod bude v zázracích lživých. Lživé zajisté jsou na větším díle věci ty, kteréž vypravují. Nebo jestližeť na Novém světě takové hrozné divy činí, všelijaké nemoci hojí, mrtvé křísí a co více: proč toho zde nečiní? Zvlášť poněvadž na ty své divy tak pilně nám ukazují. Nechť to zde činí, a přemohou tvrdost kacířů, aby jim museli věřiti. Ale obyčejně bývá v podezření, že lže, kdož na svědky, jichž se dovolati nelze, se odvolává. Naučili se tuším latince: Mentiri qui vult, longe testes faciat. Ale nechť vědí, že my máme jinou latinku: Hic Rhodus, hic salta!

Ač byť i v pravdě nětco toho od nich se dalo a ďábel k jejich zaklínání někdy z lidí vycházel, protoť předce nám v paměti býti musí, co Kristus řekl: Přijdou falešní proroci a činiti budou divy, aby uvedli v blud i vyvolené. Neboť jistě ti zázrakové nejinam směrují, než aby čehož Písmy dovésti nemohou, v tom podvodnými zázraky svými lidi zmámili a k věření lžem přivedli.

Příkladem může býti jedna historie, kterouž nám jezuitové o svém patru Kanyziovi (tom, jehož Katechismus, i v našem jazyku vydaný, všechněm znám jest) vypravují. Kterak v městečku Etingu děvečka ďáblem posedlá k němu do káply blahoslavené Panny přivedená byla a on s svými pomocníky litanií nad ní zpívaje, vzýval milosrdenství Boha Otce, Syna a Ducha svatého, načež prý ďábel nic nedbal. Ale jakž vzývati počal Marii Lauretánskou, hned ďábel v té děvečce se nepokojiti a vztekati počal. Což spatřiv pater Canisius, pochytil tu ležící dřevěný obraz Marie a vstavil nad hlavu děvečky, z níž ďábel hlasem zavolal: „Ach ženo, co mne šlapáš a potíráš hlavu mou?'" (na Marii totiž obraceje, což o Kristu Bůh Otec pověděl, 1 Moj. 3). Vyjíti tedy již maje ďábel, uloženo sobě měl od patera toho, aby místo pokuty skrze ústa té posedlé přeříkal Otčenáš a Zdrávas Maria. Což strojiv se činiti a klekaje, řekl s vzdýcháním: „Ó kterak někteří lidé svatých vzývati nechtí, ježto hle my ďáblové z přinucení to činiti musíme!" A přeříkav nábožně Otčenáš a Zdrávas Maria, tím prý zavřel modlitbu svou ďábel: „Ó Maria blahoslavená, budiž tvé milosrdenství nade všemi těmi, kteříž přicházejí do této tvé káply; a modl se za ně." A tak smradu po sobě zanechav, vyšel. Toto píše Martinus Isengrinius jezuita.

Ach Bože, není-liž toto dílo podvodu, aby kteříž neuvěřili pravdě slova tvého, o tvé poctě nás vyučujícího, lžem a svodům věřili a od tebe, Boha živého, odvozováni byli?

20.

A to až potud o činech Antikristových. Nezatajil i toho Bůh před námi, jaký prospěch v svém zlém díle míti měl. A nejprve předpovědíno jest, že veřejně všickní po něm postoupiti měli, takže nikdá žádná kacířská sekta tak se neměla zmoci jako Antikristova rota, o čemž v Zjev. 17 napsáno: že všecka země za šelmou šla. A anjel k Janovi řekl: Vody, kteréžs viděl, kdež nevěstka sedí, jsouť lidé a zástupové a národové a jazykové. Patrnéť jest i to, že papež po sobě všecken takměř svět má, aniž kdy která sekta tak široce mezi všecky národy a jazyky se rozlila jako tato.

21.

Zatím mělo se Antikristu tak dařiti, že králové země vlastní svá království a moc jemu dáti měli. Zjev. 17, v. 13 a 17. Papežovi (jakž on sám praví) císař Konstantýn vlastní svá království, vlastnou totiž zemi, daroval a jemu hned z hnízda monarchie vysedl, totiž z Říma. Jiní králové pilně také moci své papeži propůjčují, s ním punty divné strojí, a jakž anděl mluví, s nim jednu radu mají.

22.

I to o Antikristu předpovědíno, že zmámiti měl lidi bludy svými, aby slepě i s svou škodou za ním šli, a šáleni od něho jsouce, svodu vyrozuměti nemohli. Což těmito slovy Zjev. 17 napsáno: I zpili se vínem smilství nevěstky obyvatelé země. Zpiliť se vpravdě a zblázniti papeži dali obyvatelé země! A toho opojení zdaliž při nich nejsou patrní důvodové? A předně tento, že dopustili sobě vzíti užívání rozumu, aby o věci spasení žádného soudu činiti nechtěli, než papeži toliko a kněžím všeho se dověřujíce a všecky jiné za kacířstvo majíce, slepě na svém stáli. Takže ani Písem nečtou, ani na ně mnoho dbají, ani vyslechnouti druhé strany a vyrozuměti její při nechtějí, ani aby svým vlastním věcem z gruntu vyrozuměli, o to péče mají: než jako lidé zpilí uvnitř jsou s svými věcmi tak, jakž ti svůdcové tomu je učí, aby jen věřili a na církev se spustili, nic nehloubajíce dále.

Ježto poněvadž, ó lidé, veliká jest věc duše (o níž že činiti jest při náboženství, všickní rozumíme), jistě, jistě nebezpečno jest na jiné spoléhati, byť pak anděl z nebe býti se zdál, než samému každému v tom opatřiti se potřebí a ze všech v světě věcí nejlépe sobě toto ujistiti, jsi-li na té cestě, kteráž by tě jistotně dobře vedla, ili nic. Víš-li sám, co věříš, aneb co a proč věřiti máš? Boha-li, či ďábla posloucháš? Protož mašlakem Antikristovým zpilí jsou, kdožkoli péči o náboženství, a tak o spasení své jiným poroučejíce, sami toho zanedbávají.

Druhý omámení důvod jest ten, že se lidé tak hubiti a zžírati dají svůdcům. Nebo nic nejsou než vepřové tučných krmíků hledající, aneb ať podle Písma mluvím, kobylky, kamkoli se usadí, bez milosti všecko zžírající: takže mnohé i urozené a bohaté panstvo tak vysávají, až příčinou jich na chudobu přicházejí někteří. Příkladu chce-li kdo, netřeba pro ně do Indie se plaviti. Plníť se na nich, což skrze Ezech. 34 Pán Bůh mluví: Tuk jídají, vlnou se odívají, co tučného, zabíjejí, a stáda nepasou. Zmámený pak svět předce ty vlky za pastýře má. S. Pavel to Korintským odrhal, že zdadouc se sobě moudří býti, čistě hloupě falešným prorokům holiti se a zžírati statek svůj dali, 2 Koř. 11, v. 19; ale více jest toho tuto.

Třetí důvod omámení, že se dali lidé namluviti, aby ve mši a kejklování kněžském odpuštění hříchův hledali a na tom divadle službu boží založíce, věřili, že mši slyšeti potřebnější jest věc křesťanu nežli slyšeti kázání božího slova. Ježto svatí boží všecko nejsladší potěšení své v slovu božím býti vyznávali. Žalm 119. Ó zmámen jsi, světe, zmámen!

Nadto, zbláznění a pominutí s smyslem znamení jest, že když někdy někteří odpustků na papíře napsaných, pečetí papežskou stvrzených a rukou jeho neb vikáře některého podepsaných dostávají, nejinak sobě počínají, než jako by příměří měli s smrtí a s peklem srozumění a jako by již ani Bůh nebe před nimi zavříti nemohl.

K tomu dověřovati se kříži, páterům, hromničným svíčkám, agnum dei etc. Tím ďábla a neštěstí všelijaké chtíti zaháněti, zdaž bláznovství pouhé není? Nebojíť se ďábel kříže, než bojí se ukřižovaného, jehož ochrany ne chřestáním páterů, ale srdečnou modlitbou dosahujeme: svíce slova božího také jest, kterouž se ďábel odhání, a Beránek boží pravý, z Marie Panny narozený, ne ten od papeže z vosku zlípaný, svatosti dárcím a obhájcím jest. A hle, zmámení křesťané, nechajíc pravdy, v těch zevnitřních chřestačkách a hříčkách naději a bezpečnost skládají! Zpili se jistě lidé vínem smilstva nevěstky.

Dají se mámiti a smích z sebe Antikristu dělati i ukazováním sobě lecjakých kostí neb šat a za reliquias sanctorum (to jest pozůstalosti svatých lidí) toho vyhlašováním. Tuto ukazují leb svatého Lukáše, jinde prst Marka svatého, opět mléko Panny Marie; opět plénky, jimiž obvinut byl v jeslech Kristus; opět nohavice Jozefovy (v Achu prý je mají); opět střevíce svatého Ondřeje; dřevo z kříže Kristova, o kterémž Erasmus praví, že ho tak mnoho na rozdílných místech ukazují, že by na tři lodí (totiž na některé sto vozu) pobrati jeho lze nebylo.

Takové věci oni lidem ukazují, líbati káží, před tím i klaněti dopouštějí. Ježto, živ jest Hospodin, že všecko to šalba jest: tak brzy hnáty ty a leby bezbožných lidí jako svatých býti mohou. Nebo kdož z nich medle na těch místech tehdáž byl a ty věci sbíral, aneb kdo z přítomných tehdáž živých lidí na to mysliti uměl, aby čas měl přijíti, v němž by k takovému šantroctví ty věci se hodily? A k čemu jsou medle ty věci? Památka ctností a skutků svatých božích požehnaná jest a následování jich blahoslavené lidi činí. Ale reliquiae takové nic nejsou než irritamenta idololatriae, nástraha k modlářství. A hle svět opilý a zmámený cká na to, chvátá po tom, líbá, ctí, tím se kojí.

Sumou, následovníků Antikristových způsob ve všem jest jako lidí opilých, klátí se a motají sem tam, jednak se toho chytají, jednak onoho. A trvá to při některých do smrti, že v zmámení svém bezpečně chodí: než při smrti vyrážejí se z toho a prohlédati počínajíce, poznávají, jaký způsob jejich byl, a s žalostí a naříkáním z světa jdou. Jiní pak i odcházejí z světa v omámení svém, když za sebe neb mšíti poroučejí, neb do mníšských kápí se oblékati etc. A tuť jest dvojnásobní zmámení. Prve ďábel na smích mnichům bláznivé hábity vymyslil: tuto z bláznivého hábitu svátost dělá, tuším, to obmýšleje, aby se nezmýlil, které do očistce bráti má.

Ó lidé zmámení, co činíte? Nepřichází ďábel pro kápí, než člověka hledá; aniž tělo z hrobu odnáší, kteréž ty do svatosti obalovati se zdáš, ale stojí o duši: tu ty oblec v roucho zásluhy Kristovy, to buď tvá kápě, tak se dobře opatříš.

Opojil tedy papež vínem bludu svých a zmámil obyvatele země. Ty, Pane Bože náš, učiň s nimi milosrdenství své, dej jim vystřízvěti z vína ohavností Antikristových, aby přišli k jasnému osvícení a známosti pravdy tvé.

23.

Antikrist měl posledních časů světa vyjeven býti a království jeho kázáním evanjelium svatého k zemdlení přijíti: ale plně bludové ti vykořeněni teprv slavným příchodem Kristovým býti mají. A zdaž těchto posledních věků papežovi svodové, jimiž prve bezpečně svět oklamával, vyjevení nejsou? Zdali království jeho zemdleno není, když mnohá města, krajiny a království světa jej opustily? Aniž bojováno proti němu mečem a válkou, než slovem božím toliko, kteréž proti němu kázati se začalo.

Jistě, jakož nebylo lidské dílo, když skrze dvanácte rybářů svět od modlářství odvrácen a ku poslušenství víry přiveden: tak lidské dílo není, že skrze Viklefa, Husa, Lutera etc. papežovo království tak zemdleno a zouženo jest. Kteréž však Antikristovo království a dílo podvodův, věříme podle Písem, že tehdáž teprv dokonalé skončení vezme, když Syn boží přijda, napraví všecky věci. Jemuž samému chvála nyní i na věky.

A toť jsou, křesťané milí, znamení ta, kterýmiž nám Antikrista vypsal a vymaloval Pán Bůh náš: i s ukázáním, na kom ta předpovídání k splnění přišla a přicházejí. Toto naposledy povím: Jakž jisté jest, že Ježíš Nazaretský, Marie syn, jest právě spasitel světa, kromě něhož není jiného; tak naprosto jisté jest, že papež římský jest veliký ten zdávna předpovídaný Antikrist, kromě něhož marně se na jiného očekává.