20. Jakými cestami k tomu přišlo, že římský biskup takové moci a slávy dosáhl, pravdivé ponavržení

Ale dí někdo: Jestližeť papež moci své ani od Krista, ani od církve, ani od vrchnosti sobě odvedené nemá, kudyž pak přišlo na to, že se tak vysoko vznesl? Poslechni, čtenáři milý, udělámť z historií kratičký výtah toho a oznámím pravdivě, kudy a jak papež moci nad jinými hledal a jak ji nalezl. Boha beru za svědka, že pravdivě z historií ty věci připomínati chci, nic z svého nepřidávaje.

Když Bůh dopustiti chtěl, aby se tajemství nepravosti začalo, dopustil na kněžstvo a biskupy v církvi ducha pýchy, aby jedni druhým poddání býti se zpěčovali a jedni nad druhými přednosti hledali. Římským obzvláštně biskupům místa příhodnost k pozdvihování se příčinu dala: bylo město Řím v světě nejslavnější, stolice císařů římských, k nimž vídali ze všeho světa lidi se sbíhati a poslušenství konati; i byli by rádi viděli, aby k nim také odevšad shlukování se dalo v věcech církevních, tak jako k císařům v politických.

Nadýmala je přitom pověst jakási o Petrovi a Pavlovi, že tam v tom městě byli, kázali, zemřeli. (Což jak o Petrovi pravé, napřed v kap. 15 ukázáno.) I zdálo se jim, že oni tam sedíce, Pavlovy a Petrovy vzáctnosti užívati mohou, a začali biskupství římské stolicí apoštolskou a stolicí Petrovou nazývati. Z toho již číhali na všecky příležitosti, jak by rozšířili i titule své i moc: začínali leckdys ledcos proti jiným biskupům. Někdy jim chybovalo, někdy se dařilo: až naposledy z božího dopuštění zdařilo se, že západní církve a biskupy jejich téměř všecky sobě podmanili; což jak šlo, krátce povím.

Okolo léta 253 začal Cornelius, římský biskup, s afrikánskými církvemi o to jednati, aby k němu zření měly, že o ně pečovati chce. Proti čemuž Cyprián s., arcibiskup kartaginský, tuze se postavil a odpíral, jakž v jeho epištolách každý dočísti se může. Kteréž epištoly na osvědčení jsou pyšným našim slepcům. Nespravil tedy tu nic biskup římský: ale mysl jejich cti žádostivá nepřestala od svého předsevzetí.

Léta 325 držán v Nicei městě sněm církevní, kdež usouzeno, aby v každé krajině v hlavním městě nejpřednější biskup byl, kterýž by na jiné okolní pozor měl, a aby sloul metropolitan aneb patriarcha aneb arcibiskup. Takže biskup konstantinopolitanský představen jest za předního církvím v řecké zemi; alexandrinský v egiptské; antiochenský v syrské; kartaginenský V Africe; římský ve Vlaších. Kdež ani jedním sic slovem o římském biskupu nad jiné důstojnější zmínky se nečiní: než což se jiným dostalo, i jemu také. On však užil toho za první stupeň ku pozdvižení sebe, podmanil sobě ty okolní církve čacky a potom pokoušel se vždy pomalu o jiné; jakž o tom následuje.

Léta 402 držáno concilium milevitanské v Africe proti kacíři Pelagiovi, kdež i Augustýn s. s jinými biskupy přítomen byl. Tam tedy když Pelagius s učením svým potupen jest, poslali patres concilii úsudky a kanóny své k Innocentiovi, římskému biskupu, jako podobně k patriarchovi konstantinopolitanskému, alexandrinskému, antiochenskému: a to z lásky učinili, aby i tito věděli, co se v církvi děje a jakým kacířstvím v svých církvech brániti mají. Innocentius mysle, že ho tím ctí a že od něho potvrzení kanónu svých žádají, odepsal jim a schvaloval, že k němu dekrety své poslali. A vypravoval mnoho o důstojnosti stolice apoštolské, a že to tak býti má, aby i z cizích zemí prve, nežli by o jaké rozepře zavírka učiněna byla, apoštolské stolici k rozeznání se posílalo. Patres jinými pracemi zanesení jsouc, neodpověděli jemu na to.

V tom svoláno jiné concilium v Kartaginu, léta 417 (kteréž přes 6 let trvalo), kdež Innocentius znovu, aby se k stolici apoštolské přihlásili, pohledávati usiloval. Ale dokonav život, předsevzetí nedokonal. Než Zosimus na jeho místo dosedna, s concilium akcí o to začal. A to při této příležitosti. Byl v Africe kněz nějaký, Apiarius jménem, služebník církve siccenské, pro své nešlechetnosti od svého biskupa z úřadu složen a vyloučen. On utekl se do Říma (kterýž vždycky outočištěm nešlechetných býval) a při-pochlebil se k Zosimovi, kterýž podle něho se zasaditi přiřkl, a vypraviv legáty tři, Faustina, biskupa potentského, a Philippum a Asellum kněží, skrze ně pohledával toho: jedno, aby Apiaria vyloučeného zase přijali, on že ho za nevinného uznal; druhé, aby tu usoudili a kanónem toho potvrdili, že ze všech krajin k římskému biskupu každý apelovati moc má. Zvláště poněvadž prý to již prve před 80 lety na concilium nicenském usouzeno.

Patres legáty slyšavše a psaní přečtouce, divili se, co se to děje, že jediný člověk všeho světa správcem býti a pře všechněch rozeznávati chce, ježto jim tak mnohým tu domácí rozepře rovnati těžké a nesnadné bylo; a divili se, že v té věci na nicenské concilium se odvolává, kteréž aby co toho usoudilo, nepamatovali. Takové však falše a nevěry od takového muže se nenadějíce, sobě raději nevěřili. Protož dali odpověď, že o to popečují, aby do vlastních originálů akt concilii nicenského nahlédnuto bylo (kteříž v Konstantinopoli a Alexandrií se chovají), a najde-li se co toho, že potom odpověď plnější dají. V tom Zosimus umřel, půl druhého toliko léta papežem byv.

Léta 422 successor jeho Bonifacius, dosedna na stolici, téhož ducha v sobě cítil, kterýž ho k žádosti cti pudil, poslal znovu tytyž legáty, žádaje, aby ta věc strany stolice apoštolské skoncována a stvrzena byla. Patres opět jiných prácí zanechajíc, o to se radili, jak by exemplářů dostali, a vypravili legáty k patriarchům do Konstantinopoli a Alexandrie. Mezitím Bonifacius odšel za otci svými.

Dosedl na jeho místo Celestinus První, kterýž ač již věděl, že v nicenských kanoních nic toho není nalezeno, předce však tytyž legáty znovu vyslal a dotíral, aby stolici římské moc, kteráž jí náleží, přisouzena byla. Kdež Faustinus nestydatě na ty s. Otce dotíral, až je proti sobě popudiv, zahanben a přesvědčen, a od concilium Celestinovi odpověď dána, že sobě srozuměti mohl, jakož se i pospokojil. Zůstaveno pak na tom concilium při tom, což prve na milevitánském usouzeno, aby rozepře církevní tu doma v Africe od biskupů souzeny byly a přes moře (totiž do Říma) aby žádnému apelovati volno nebylo. Viz téhož concilium kanón 22.

Po letech 36 Lev První vida, že Augustýn a jiní Patres, kteříž prve bránili, zemřeli, psal do Afriky k některým biskupům, chytře však, oznamujíc, že slyšel, že se ne všecko dobře děje, protož že žádá, aby shromáždíc se biskupi někteří, soudili ty věci a jemu potom také nětco o tom napsali, že i on svým soudem potvrditi chce. Hádej, čtenáři, jak chytře! Prve chtěli mocí všecken soud na sebe vztáhnouti: tuto Lev částku aspoň toho chce, aby za tím víc svedl.

Takže nepřestali biskupi římští i chytrostmi divnými přednost nad afrikanskými i zlostí a vylučováním hledati: až ve stu letech po concilium kartaginenském vždy toho dovedli. Nebo léta 532 Eulalius, kartaginenský biskup, římskému Bonifaciovi Druhému se poddal, jakými chytrostmi a zradami k tomu přišlo, neví se. Kdež jeden druhému divně pochlebuje, předky své divně potupujíc, že se apoštolské stolici protivili.

To když se stalo, začali biskupi římští triumfovati, jakž z epištoly, kterouž tentýž Bonifacius velmi chlubně psal k alexandrinskému patriarchovi, patrné. Ale závist nespala. Konstantinopolitanskému se téhož chtělo, začal se také episcopum oecumenicum seu universalem, to jest veřejným biskupem nazývati. Proti čemuž nejedni se postavovali, i sami římští biskupi, jakž níže připomenu.

Než dotknu nejprv toho, že od léta 500 nad prvnější časy více příležitostí se naházelo biskupům římským, aby se vypínati mohli. Císařové byli již začali v Konstantinopoli svá sídla a residencí míti: protož aby v Římě a v Itálií víra jim v nepřítomnosti jejich držána byla, s biskupy římskými srozumění a lásku míti se snažovali. Kacíři a nepokojní lidé v církvi, když kteří odněkud vypovědíni byli, pod zámyslem apelací do Říma se obraceli a k biskupům se připochlebovali. Čehož biskupové čistě k utvrzení předsevzetí svého užívali, jakž kde viděli, že by co spraviti se mohlo, některým rozhříšení dávali, na jiné kladby vydávali a již i o své moci zjevněji mluviti, a že Petrovi jest řečeno „Ty jsi Petr, tobě dám klíče etc", hlučně hlásati začali.

Bolelo to jiné metropolitanské biskupy a byl by každý raději na sebe to vtáhl než římskému toho přál. I vzal to před sebe (tak hle z dopuštění božího tajemství nepravosti jako o základ vzdělávali ti, kteříž jemu hájiti měli) konstantinopolitanský biskup Jan: aby se universalem patriarcham anebo episcopum nazýval. K čemuž mimo jiné patriarchy snadnější přístup měl, protože v Konstantinopoli těch časů císařská stolice byla a on u císaře Mauricia v nemalé lásce byl: podle něhož a jeho pomocí výše se vyzdvihnouti myslil. A začalo se jemu to dařiti; takže od mnohých biskupů i od samých patriarchů titul veřejného biskupa biskupů jemu dáván byl.

Proti čemuž náramně horlivě se postavil římský tehdejší biskup Řehoř Veliký, a mnohé listy i k Janovi tomu i k císaři i k císařovně i k jiným biskupům a patriarchům psav, tuze zastával, že ten titul jest pyšný a žádnému z lidí nepřináleží než Kristu, kterýž sám kníže všech pastýřů jest. To předsevzetí že jest právě Luciperovo, kterýž pohrdná jiným anjelům rovný býti, nad ně výše stolici svou postaviti se snažoval: a že to jest vlastně antikristství, zvláštnost a panování v církvi sobě osobití, zjevně psal.

Praví sic někteří, že Gregorius rád by sám byl toho titule dostal, jako i předkové jeho o to se pokoušeli. Ale když se k tomu klonilo, aby konstantinopolitanský veřejným biskupem zůstal, tu že z závisti proti tomu se stavěl. Ale já nevím, slušné-li tak svatého muže, jakýž on byl, v to podezření bráti. Ví se, že náramně o tu věc horlil: Janovi tomu píšíc, skrze všemohoucího Boha, skrze slávu Kristovu, skrze vlastní jeho spasení, aby pochlebníkům svým jména takového (kteréž základem bude bludu) jemu podávajícím se zepřel a bláznivým a pyšným titulem se titulovati nedovoloval. Sic jinak že se křivda děje jiným po světě biskupům, kteříž neméně než jako on v církvi ustanoveni jsou, a že tím turbuje celou církev. A protož nechce-li poslechnouti a upustiti od předsevzetí, cituje ho před trůn Kristu etc.

Kladl bych vlastní jeho latinská slova, ale jest toho mnoho, šířilo by se. Nechť sobě nestěžuje, prosím, kdož Catalogum testium veritatis má, co se v knize 6 píše, nahlédnouti: porozumí, jak ten s. muž horlil proti tomu zlému dílu, kteréž se v církvi začínalo, z něhož cítil dobře a ohlašoval zjevně, že antikristství půjde. Ale neubál se toho s. muž. Nebo ač obránil, aby konstantinopolitanskému biskupu moc veřejného biskupství se nedostala: však dostala se hned brzy římskému.

Nebo po smrti Řehořově Sabinianus za biskupa římského zvolen, kterýž mysl k tomu obrátil, aby u císaře Foky sobě titul veřejného biskupa jednal, a nechtěje, aby psaní Řehořova jemu ku překážce byla, dal je odevšad shledávati a páliti. Ale v kolikas měsících život dokonav, předsevzetí nedokonal.

Než successor jeho, Bonifacius Třetí, tajemstvi nepravosti (kteréž až potud divně satan koval) dokonal. Což se tak stalo. Císař Mauricius upadl v Konstantinopoli vojskům svým v nelibost, kteráž jednoho z sebe a nešlechetného člověka za císaře zvolili a po městě vyhlašovali, jehož také do kostela vedli a patriarchovi korunovati poručili: jméno jeho bylo Fokas. Mauricius vida, co se děje, v utíkání se dal, ale od Foky postižen jsa, i s manželkou i s synem a třemi dcerami ukrutně zamordován. Fokas boje se, že pro takovou nešlechetnost západní císařství od něho se odvrátí, uložil sobě prostřednictví v tom užiti římského biskupa: a protož s ním v přátelství vešel a jemu, cokoli k libosti bude činiti moci, činiti připověděl, jestliže svým jednáním o to pečovati bude, aby Italia od něho se neodtrhovala.

Slíbil Bonifacius a císaře žádal, aby za to římské stolici přednost nad jinými biskupy daroval a mandáty svými toho potvrdil. Tak se stalo: že Fokas svolal concilium (na němž 62 biskupů bylo), Bonifacia a jeho successory za veřejné biskupy vyhlásil. A tak, o čež dávno usilováno, tu k cíli přivedeno. Že pak skrze Foku, toho nešlechetného vraha, biskupové římští moci své dosáhli, není bez tajemství. Jakož Fokas loupežně, nešlechetně v svět se uvázal, tak v církev Bonifacius: oba sobě pomáhali a oběma ten, kterýž již od časů apoštolských na to číhal, aby tajemství nepravosti v církev uvedl. A tuť vlastně k dokonání přišlo.

Suď, čtenáři milý, kdyby Řehoř tehdáž byl z hrobu vstal (v němž ani tří let ještě dobře neležel) a podíval se na successora svého, co by byl říkal? Co kdyby nyní přišel a na biskupa římského se podíval, poznal-li by se? Ah quantum mutatus ab illo! To se dalo léta 605. Připomenu ještě dále, jak římští papežové rostli. Nebo nezůstali na tom stupni, než vždy předce výše se zpínali, až již nemají kam výše; leč aby Kafarnaum, do nebe jsouc zvýšeno, do pekla strčeno bylo.

Dostávše tedy od císaře Foky i titule i zboží, slavněji sobě vésti začali, pomalu vždy víc a víc vymýšlejíce. Přestěhovali se z fary na hrad Lateránský, vymyslili sobě zvláštnější oděv nad jiné biskupy, postavili stolici (bez poroka) apoštolskou, z drahého dříví a kamení vzdělanou, vstavili na sebe korunu, ne obecnou nějakou, jakéž králové a císařové užívají, ale trojnásobnou, jakouž někdy malíři Pánu Bohu na hlavě malovali, a to pro vyznamenání, že místo boží držící jsou. Komonstva majíc nač vychovávati, také vždy víc a víc k službě sobě obraceli, až již v tom prachtu a blesku dvůr papežský býti vidíme, jakéhož žádný z potentátů světa neužívá. Ale to, pravím, nešlo všecko pojednou, než po stupních.

Podmaňovali sobě hned, jakž moci dostali, vždy jedny za druhými, i biskupy i knížata i krále. Kromě řeckých biskupů nikdá ani přivábiti a přelstíti, ani mocí sobě podkasati nemohli. Léta 656 začali užívati moci světské: Eugenius papež obdržel, aby klerici nepřináleželi k právu světskému, než sami biskupi aby pro kněžstvo hřešící vlastní svá vězení měli. Léta 676 lahodností Dona papeže Theodorus, ravennatský arcibiskup, poddal se ku poslušenství stolice římské. Ale po smrti Theodorově Felix, za arcibiskupa jsa zvolen, zepřel se zase. Císař pak Justinián, od papeže Lva namluven jsa, Felixovi rozpálenými železy oči vypáliti dal a Ravennatské mocí ku poddanosti papeže přinutil.

Léta 711 Konstantýn papež císaři Justiniánovi nohy své k políbení podal. Čehož ačkoli prve nikdy dobrý ten císař nevídal, příliš však jsa dověrný, až téměř pověrný, učinil to. Za čímž Konstantýn dekret učinil, aby všickní k římskému biskupu přicházející totéž činiti povinní byli: a aby to nezdálo se odporné býti, obuv sobě i budoucím papežům k té potřebě zlatem a kamením drahým ozdobiti a vysázeti dal.

Za času téhož papeže nesnadnil se mediolánský arcibiskup s ticinenským biskupem, že jemu k poslušenství státi nechtěl. Konstantinus vložil se v to a učinil nález, aby ticínští biskupové nebyli povinni jinému poddáni býti než biskupu římskému. Tak se naplnilo, co v oné fabuli stojí: že myš s žabou o přednost se nesnadnily, luňák pak přiletěl, sklidil oba.

Léta 724 císař Lev dal z chrámu obrazy, kterýchž již papežové byli naklidili, vyházeti, kvůli východním řeckým biskupům. Papež tehdejší, Řehoř Druhý, nad císařem vymstíti se chtěje, zapověděl v krajinách Itálie daně císaři dávati, a že on mocí Petrovou z závazku, kterýmž císaři povinni byli, je propouští. Takže tu císařství roztrženo a toliko východní krajiny při císaři zůstaly. A tuť se právě naruby svět obrátil. Prvé římští biskupové od císařů dosazováni byli, tuto pak od biskupů římských sami ssazováni. Díval se tomu Pán Bůh a nedal císaři, aby svého práva užívati uměl a toho pyšného soudce zkrotiti: protože čas byl ten, v němž dílo podvodu k ztrestání světa jíti mělo.

Léta 731 týž císař Lev od Řehoře Třetího proto, že obrazy předce kazil, do kladby dán: a novou absolucí papež všechněm západním krajinám dal, aby císaři k poslušenství nebyli zavázáni. A když papeži nebezpečenství nastávalo, do Frankreichu k knížeti Karlovi poslal o pomoc, kterýž k žádosti jeho táhl s vojsky do Vlach a Řím z obležení vysvobodil. Což papeži přišlo vděk a odměňovati se slíbil: jakž se od Zachariáše papeže, Řehořova potomka, léta 750 i stalo, kterýž k žádosti Pipína, Karlova syna, Hilderika, krále franckého, z království složil pod zámyslem tím, že k takovým kvaltováním se nehodí, než život pokojný že lépe jemu sluší. Protož ho do kláštera vpravil a Pipínovi k království dopomohl. Pipínus toho dobrodiní sobě váže, zase stolici římské se odměnil a papeži Stephanovi proti nepřátelům pomoc platnou učinil: až i vyhnav z některých míst Longobardy, stolici apoštolské veliké krajiny okolo Říma (léta 756) daroval a odvedl. Tak sobě ti dva dobří lidičkové z cizího dobře činili a zeměmi císařství římského se podíleli, ačkoli císař skrze legáty těm předsevzetím odpíral.

Stephanus papež takového daru vděčen jsa, potvrdil ho znovu na království a jemu i jeho celému semeni požehnání dal a na nepřátely jeho kladbu vydal. Pipínus k zemi se pokloně, nohy papežovy líbal, když papež na kůň vsedati měl, uzdy a třmenu se chytil a ochotně všelikou uctivost slibujíc, věčnou věrnost s závazkem na sebe učiněným slíbil. Čehož papež hned k tomu užil, že v dekrétích poznamenati poručil, aby totéž všickní králové a císařové papeži činiti povinni byli.

Veliká tehdáž v Římě slavnost držána, litanie po všech kostelích zpívány, papež na stolici v procesí po městě nošen, odpustky dávati a rozhlašovati začal etc. A chtěje se Pipínovi ještě více odměniti, pomýšlel, jak by císařům všecko do konce odjíti mohl a císařství na Pipína a francouzské krále převésti. Což pak sám nenáležitě císařům utrhl, aby Petri patrimonium sloulo (t. Petrovo dědictví), poručil.

Po smrti Pipínově syn jeho Karel v přátelství s papežem se obnovil, co otec římské stolici daroval, toho novými privilejimi potvrdil a několik ještě krajinek (jako Venetiam, Histriam, ducatum Forojuliensem, ducatum Spoletanum ac Beneventanum etc.) k dědictví Petrovu připojil. Hadrianus papež zase dal nové dva titule Karlovi, aby Christianissimus Rex (kterýž titul podnes francouzským králům zůstává) a Romanus Imperator sloul. To se stalo léta 773.

Potom léta 796 Lev Třetí, na stolici papežskou dosedna, klíče svatého Petra (bez poroka) a korouhev města Říma s jinými dary k Karlovi poslal, žádaje od něho, aby obec římskou k slibu poslušenství jemu přinutil. Což se i stalo. Ale odtud taková v Římě k papeži nenávist vznikla, že při procesí na něj útok učiněn, kdež on s koně stržen, z papežského oděvu vyvlečen, mnohými ranami potlučen a do vězení do kláštera jednoho dán: z něhož vynikna, k Karlovi utekl, od něhož zase do Říma uveden a nad některými pomštěno. Začež papež odplatiti se chtěje, vyhlásil Karla římským císařem a k tomu jej sám korunovav, lidu volati poručil: Carolo Augusto, magno imperatori, vita et victoria! To se stalo léta 801. A tu vzalo začátek západní císařství.

Léta 846 Alidolphus, král englický, uvedl království své římskému papeži pod plat tak, aby z každého domu každoročně stříbrný jeden peníz dáván byl: což posavad v Anglií Petru plat slově. Léta 968 působením Jana XIII. papeže císařství od Francouzů na Němce přeneseno jest (kdež ještě zůstává). Léta 1057 Stephanus IX. církev mediolánskou, kteráž až po ten čas svobodná byla, sobě ku poslušenství poddal. Léta 1100 Mathilla hrabinka k stolici římské kšaftem poručila město Ferraria a krajinu okolní: kteráž dodnes pod platem papežským zůstává.

Ale dlouho by snad bylo všecko vyčítati, co, kdy, odkud a jak římským biskupům k jejich moci a pýše přibylo. Kdož plné povědomosti těch věcí žádá, nech sám historie čte. Sebral to také Philippus Mornaeus v knize Mystérium iniquitatis nazvané. Tam hleď, kdož žádostiv jsi. Dosti tuto buď, že ponavrženo jest, od jakých stupňů se to začalo, že z biskupa papež se udělal: to jest modla taková, kteráž se za divadlo všemu světu vystavuje, kteráž nejvyšší moc na okršku zemském provodí, kteráž aby se jí všickní divili a klaněli, chce a vyhledává, Zjev. 13.

Zavírka všeho tohoto tato buď: že papež není tím, za čež se nám bezděk vystavuje, Kristovým náměstkem a boží místo v světě držícím, poněvadž toho prokázati řádně nemůže, než lstmi toliko domnění takové o sobě vzdělal. I což tedy jest? Již přichází čas, abychom ho vlastním jménem pojmenovali. Jest Antikrist, člověk hřícha, syn zatracení a přeškodlivý všeho světa svůdce.