20. Kázání na hoře
Poté, co Ježíš vykonal tolik nevídaných zázraků, lidé čekali, že udělá nějaký zásadní čin a postaví se do čela národa. Doufali, že jejich útisk skončí a oni jako vyvolený národ získají výsadní postavení.
Ježíš však nic takového neměl v úmyslu. Jeho poslání bylo zcela jiné. Přišel lidi vysvobodit ze zajetí zla. Přišel je očistit od sobectví a pýchy. Přišel obnovit přerušené spojení se Zdrojem života. Uvědomoval si, že nadešel čas, aby veřejnost seznámil se základem svého učení.
Sestoupil ke Genezaretskému jezeru a postavil se na místo, odkud mohl nejlépe oslovit početné zástupy. Lidé se usadili na zeleném úbočí a čekali, až promluví. Snili o budoucí slávě. Chudí zemědělci a rybáři chtěli slyšet, že místo chatrčí, skrovné stravy, dřiny a bídy budou mít všeho dostatek a budou vést bezstarostný život. S hrdostí v srdcích čekali, že Izrael bude už brzy vyvýšen přede všemi národy jako Bohem vyvolený národ a Jeruzalém se stane hlavním městem světového království.
Ježíš se zahleděl na shromážděné muže, ženy a děti, gestem ruky naznačil, aby se utišili, a potom pronesl: „Šťastní jsou ti, kdo si uvědomují svou duchovní bídu a cítí, že si sami nepomohou. Jim patří nebeské království.“
V davu to zašumělo. Lidé vypadali překvapeně a zaraženě. Čekali slova o tažení proti Římanům, a Ježíš zatím mluvil o duchovní bídě.
„Takovým lidem jsem schopen pomoci,“ pokračoval Ježíš. „Těm však, kdo si o sobě myslí, že jsou významní a bezchybní, pomoci nedokážu. Ti totiž o moji pomoc nestojí.“
Potom prohlásil: „Šťastní jsou ti, kdo pláčou, protože Bůh je utěší. Člověk, který pozná svoji duchovní bídu, se začne trápit a litovat svých chyb. A právě k němu se Bůh skloní a naplní jeho život pokojem a štěstím.“
Lidé na něj překvapeně zírali. Nic podobného dosud neslyšeli. Učenci jim tvrdili, že Bůh miluje úspěšné a bohaté, nikoli chudé, bezmocné a ztrápené. Ježíš před nimi otevíral dosud nepoznané obzory. Představoval jim úplně jiného Boha, než jakého znali.
„Šťastní jsou ti, kdo mlčí. Kdo si tváří v tvář své vlastní nedokonalosti uvědomují, že potřebují spíše naslouchat než mluvit. Jedině oni mohou zaslechnout tichý Boží hlas, který má moc člověka od základu změnit.“
Nad krajinou se rozhostilo uctivé ticho. Ježíš cítil, že mezi ním a shromážděnými lidmi došlo k vzácnému spojení. Využil toho a pokračoval: „Šťastní jsou ti, kdo z celého srdce touží po spravedlnosti, kdo poznali svoji nedokonalost a obrátili se k Bohu, aby je ospravedlnil. Pamatujte si, spravedlnosti můžete dosáhnout jedině ve spojení s Bohem. On jediný je totiž spravedlivý.“
Ježíšovo učení ostře kontrastovalo s učením zákoníků a farizejů. Podle nich se mohl člověk stát spravedlivým na základě vlastního úsilí. Byli přesvědčeni, že každý, kdo se bude snažit, si může cestu do nebe vydláždit dobrými skutky. Ježíš tvrdil přesný opak. Říkal, že člověk nemůže pro svoji záchranu udělat nic než to, že naváže vztah s Bohem a nechá se jím proměnit.
Ježíš pokračoval: „Šťastní jsou ti, kdo jsou k druhým milosrdní a mají čisté srdce. Pokud chcete být šťastní, udělejte z milosti základ svého života. Přijměte ji od Boha a nabízejte ji druhým. Stanete se lidmi, s nimiž se dobře žije.“
Farizejové a zákoníci se necítili ve své kůži. Tato slova je obviňovala. Začali si uvědomovat, že s druhými jednají bezohledně. Vynášejí nad nimi nekompromisní rozsudky, berou jim právo poznat Boha, ničí jejich pocit vlastní hodnoty. Nakládají na ně větší břemena, než jsou schopni unést. Někteří z nich měli chuť Ježíšova slova přijmout a pokořit se před ním, ale potom v nich opět zvítězila pýcha. „Bůh přece neodpouští každému, kdo ho o to požádá,“ šeptali si rozrušeně. „Je přísný, nekompromisní, mocný. A my jsme jeho prodlouženou rukou. Ježíš se mýlí. Svádí lidi na špatnou cestu. Jeho učení vede do záhuby.“
Jejich zlobné úvahy přerušil další překvapivý výrok: „Šťastní jsou ti, kdo působí pokoj. Kdo nevyvolávají rozbroje. Jen oni vědí, jaký Bůh je. Jen oni jsou obklopeni jeho přítomností.“
V očích duchovních vůdců národa se nenávistně zablýsklo. „Jakýpak pokoj? Tohle učení nemůže pocházet od Boha. Bůh je přece mocný vladař. Chce, abychom byli tvrdí a neústupní. Chce, abychom vytáhli proti Římanům a rozdrtili je. Tohle nemůže být Mesiáš.“
Ježíš si je změřil pohledem. Věděl, co se jim honí v hlavách. Řekl: „Šťastní jsou ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, protože jejich je království nebeské.“ Díval se do budoucnosti a viděl, jak budou ti, kdo s ním spojí život, umírat na popravištích. Budou pronásledováni pyšnými vládci a těmi, kdo o sobě budou prohlašovat, že jsou věřící. Věděl, že mnoho z těch, kdo se postaví na jeho stranu, potká neštěstí. Stanou se lidem trnem v oku. Budou utíkat a skrývat se, budou čelit pomluvám a křivým obviněním, budou mučeni a zabíjeni. Přál si, aby věděli, že Bůh bude za všech okolností na jejich straně. Chtěl, aby si byli vědomi, že jejich utrpení i smrt má cenu. „Vy jste solí země,“ dodal, aby je povzbudil. „Neutíkejte ze světa, abyste se vyhnuli pronásledování. Zůstaňte mezi lidmi, aby vůně Boží lásky mohla být jako sůl, která chrání svět před zkázou. Nedělejte kompromisy a neuhýbejte. Buďte pevní, Bůh stojí na vaší straně.“
Ježíš se odmlčel, ukázal prstem k obzoru a potom zaburácel: „Jste světlo tohoto světa. Pokud zůstanete ve spojení s Bohem, budete druhým ozařovat cestu a pomáhat jim přijmout věčný život. Je to velmi důležité. Záchrana okolních národů závisí na vás.“
Tato slova se pravověrným Židům nelíbila. „O záchranu národů přece vůbec nejde,“ brblali. „Jsou to nečistí pohané, kteří do nebeského království nemají přístup. Proč bychom je měli zachraňovat? Tohle učení je proti Zákonu i Prorokům.“
Dav nespokojeně hučel. Na tvářích některých lidí se objevily pohoršené výrazy. Ježíš si změny nálady okamžitě všiml a pohotově zareagoval: „Vím, že se domníváte, že moje učení odporuje Zákonu i Prorokům. Tak tomu ale není! Já jsem nepřišel Zákon ani Proroky zrušit, nýbrž naplnit.“ Židé měli dojem, že Ježíš přináší nové učení, které nevychází ze Starého zákona. Jeho učení považovali za nesprávné proto, že sami stavěli mnoho starozákonních textů do špatného světla. Čím zřetelněji jim Ježíš představoval krásu Božího charakteru, tím větší v nich vládl zmatek. Na jednu stranu cítili, že jeho učení je krásné, ale na druhou stranu se nemohli zbavit dojmu, že je to celé od základu špatně. Nemohli uvěřit, že by byl Bůh tak laskavý a shovívavý. Nedokázali přijmout, že by stačilo k němu přijít, litovat zla, které spáchali, a požádat ho o milost a odpuštění. V hlavě jim pořád zněla slova zákoníků a farizejů, kteří jim donekonečna opakovali, že se musí více snažit, jinak je Bůh zavrhne.
Nechápali, že Desatero je vyjádřením Božího charakteru. Že je to stručná definice základních principů života. Netušili, že je možné žít podle zákona jedině tehdy, když člověk s Bohem naváže vztah a nechá se jím vést.
Pro náboženské vůdce byl zákon něco naprosto jiného. Byly to schůdky, po nichž se dalo vystoupat do nebe. Mysleli si, že když ho budou zachovávat, Bůh je na základě jejich výkonu přijme. Vytvořili složitý systém, který jim pomáhal žít v iluzi, že jsou dokonalí a spravedliví. Ježíš je z tohoto omylu přišel vyvést. Ukázal jim, že spravedlivým se člověk nestává na základě výkonu, nýbrž na základě vztahu s Bohem. A to je velmi popudilo. Byl to další důvod, proč se chtěli Ježíše zbavit. Zdálo se jim, že ohrožuje čistotu pravého učení. Opak byl však pravdou. Ježíš přišel očistit pravé učení od nánosu lidských pověr a zvýraznit jeho hluboký smysl.
Toho dne se lidé rozcházeli mlčky. Ježíš je svými slovy překvapil, zaskočil a zmátl. Ještě nikdy nic podobného neslyšeli. Scházeli po úbočí k jezeru a uvažovali: „Je Bůh opravdu tak dobrý, jak tvrdí Ježíš? Anebo máme dát na zákoníky a farizeje, kteří ho líčí jako tvrdého vládce?“ Srdcem se klonili k Ježíši, ale strach je držel na straně duchovních vůdců národa.