Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Po uzdravení malomocného se Ježíš na nějaký čas stáhl do ústraní. Potom se opět objevil na veřejnosti. Zavítal do Kafarnaum a usadil se v Petrově domě. Zakrátko se tam shromáždilo velké množství lidí a on je vyučoval. Kolem něj seděli jeho učedníci a také farizejové a zákoníci, kteří se sešli ze všech galilejských a judských vesnic a z Jeruzaléma. Přišli na výzvědy a hledali, z čeho by ho obvinili. Kromě nich se tam sešli nadšení obdivovatelé, zvědavci i nevěřící. Byly tam zastoupeny různé národnosti a všechny společenské vrstvy.
Většina přítomných Ježíši pozorně naslouchala. Cítili, že jeho slova v nich probouzejí život. Jen zákoníci a farizejové se jeho učení bránili. Byli natolik posedlí touhou najít na něm nějakou chybu, že jim unikal hlubší význam jeho výroků.
Ve chvíli, kdy Ježíš udělal kratičkou pomlku, se nad hlavami shromážděných ozval šramot. Oči všech pohlédly jako na povel ke stropu. Střešní krytina se pohnula a do místnosti vnikl sluneční paprsek. Petrovi se zatajil dech. Nějaký opovážlivec rozebíral střechu jeho domu. Nejraději by vyběhl ven a rázně proti takové neomalenosti zakročil. To však nebylo možné. V domě bylo tolik lidí, že by se jimi neprodral.
Díra ve střeše se rychle zvětšovala. Za chvíli byl otvor dlouhý téměř dva metry a široký asi metr.
„Kdo se to opovažuje?“ procedil Petr mezi zuby a už už se chystal něco zlostně zakřičet, když vtom uviděl, jak otvorem kdosi spouští nosítka s nemocným. Zarazil se. Toho muže přece zná. Je to člověk, který byl velmi dlouho upoutaný na lůžko. Nemohl se ani hnout. Každý v Kafarnaum věděl, že si za svůj stav může sám. Zničil si zdraví zhýralým životem. Před několika lety se obrátil na farizeje a lékaře s prosbou, aby ho zbavili výčitek svědomí i nemoci, ale ti ho prohlásili za nevyléčitelného a dodali, že ho zavrhují nejen oni, ale i Bůh. Tehdy pozbyl poslední špetku naděje. Bezvládně ležel v posteli a chřadl. Všem bylo jasné, že co nevidět zemře.
Nosítka zatím klesla až na podlahu a mužův pohled se setkal s Ježíšovým. Z jeho očí vyzařovala lítost nad vším, čeho se kdy dopustil, a veliká touha po odpuštění. Ježíš se k němu sklonil a do šumu lidských hlasů pronesl: „Je ti odpuštěno.“
Po těch slovech se na mužově tváři rozlil blažený úsměv. Najednou se cítil mnohem lépe. Zdálo se mu, že z něj spadlo obrovské břemeno.
To snad není možné! pohoršovali se farizejové v duchu. Taková nehoráznost. Hříchy přece může odpouštět jedině Bůh.
Ježíš se na ně pozorně zadíval. „Vím, co se vám honí hlavou,“ řekl. „Na něco se vás proto zeptám. Je snadnější říct ochrnutému Je ti odpuštěno, anebo Vstaň a choď?“
Farizejové byli zaražení. „On nám snad čte myšlenky,“ špitali si mezi sebou. „Co je to za člověka? Je to démon? Anebo Bůh v lidské podobě? Samozřejmě, že je snadnější říct Je ti odpuštěno, protože důsledky takového výroku nejsou vidět.“
„Abyste poznali, že mám na zemi moc odpouštět hříchy, uzdravím ho,“ dodal Ježíš. Potom se podíval na chromého a řekl: „Vstaň a choď.“
Všem přítomným se v tom okamžiku zatajil dech. Ten, který byl dlouhá léta upoutaný na lůžko, se pohnul, pokrčil nohy, posadil se a pomalu se napřímil. Do všech částí jeho těla vstoupila nová síla, mrtvolně bledá tvář získala zdravou barvu. Bylo jasné, že něco takového mohl udělat jen ten, kdo je nadaný stvořitelskou mocí.
Farizejové a zákoníci byli zdrceni. Ježíšův čin byl jasným důkazem, že má moc, kterou oni připisují jedině Bohu. Rozčílilo je to. Na vlastní kůži pocítili přítomnost vyšší moci, ale nebyli ochotni se jí podřídit. Čím zřetelnější byl důkaz, že Ježíš je Boží Syn, tím nepřátelštější vůči němu byli. Nasupeně odešli z Petrova domu a následně se dohodli, že Ježíšova slova o odpuštění hříchů použijí jako důkaz, na jehož základě ho odsoudí.