Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Zájem o Ježíše se každým dnem zvyšoval. Lidé si vyprávěli o jeho učení a o zázracích, které vykonal. Každý ho chtěl vidět, každý chtěl být aspoň na chvíli v jeho přítomnosti. Zejména nemocní toužili po setkání s ním. Doufali, že by se nad nimi mohl slitovat a uzdravit je.
Jisté naděje vzbudil i mezi malomocnými. „Už jste to slyšeli?“ vyprávěli si mezi sebou. „V Kafarnaum prý vyhnal z posedlého démona, v Jeruzalémě uzdravil chromého – třeba by i malomocenství dokázal vyléčit.“
„Hloupost,“ namítali někteří z nich. „Od dob proroka Elíši malomocného ještě nikdo neuzdravil.“
Naděje na vyléčení byly opravdu mizivé. Malomocenství patřilo na Východě k nejobávanějším nemocem. Židé v něm viděli Boží trest. Tato smrtelná nemoc zasáhla celé tělo a nedala se léčit. Podle obřadního zákona byl malomocný prohlášen za nečistého a vyhnán z vesnice či města, jako by už byl mrtvý. Každý, u koho vzniklo podezření, že je malomocný, musel předstoupit před kněží. Ti ho prohlédli a rozhodli. Pokud člověka označili za malomocného, musel okamžitě opustit rodinu i společnost. Byl vyhnán do pustiny a mohl se stýkat jen se stejně postiženými.
Přesto se mezi malomocnými našel jeden, který se nevzdal. Nevěděl však, jak se s Ježíšem setkat. Bylo mu jasné, že jakmile se k němu přiblíží, lidé ztropí povyk, budou po něm házet kameny a odeženou ho. A navíc hrozilo, že se k němu Ježíš otočí zády. Vždyť jeho nemoc je důkazem toho, že ho zavrhl sám Bůh. Potom si ale připomněl, co o Ježíši slyšel, a v jeho srdci se zrodila naděje.
Počkal, až Ježíš učil mimo brány města, a vydal se k němu. Zastihl ho u jezera. Tísnil se kolem něj početný dav. Malomocný stojí opodál a sleduje, jak se Ježíš dotýká rukou nemocných a uzdravuje je. Slyší, jak nemocní hlasitě děkují Bohu za vrácené zdraví. Jeho víra sílí. Krůček po krůčku se přibližuje ke shromážděným. Zapomíná na zákazy, na bezpečnost lidí i na hrůzu, kterou jim svým zjevem nahání. Vidí jen naději na uzdravení.
„Pozor, je tady malomocný!“ křičí lidé a ve strachu před ním ustupují. Tlačí se jeden na druhého a snaží se utéct. Někteří se ho pokoušejí zastavit, aby se nedostal k Ježíši, ale marně. Malomocný nevidí ani neslyší. Nevšímá si jich. Jeho oči se upírají na zázračného Lékaře. Konečně je u něj. Stojí před ním a po tvářích se mu koulejí slzy. Vrhá se k jeho nohám a křičí: „Prosím, uzdrav mě! Uzdrav mě!“ Je připravený na všechno. Má zavřené oči a čeká, že mu Ježíš přikáže, aby se ho okamžitě pustil a odešel pryč.
Dav ztichl. Lidé s odporem odvracejí tváře a tají dech. Vtom malomocný ucítí něco, co už dlouho nezažil – dotek teplých lidských dlaní. Do jeho těla se vlévá životodárná energie. Každý nerv, každý sval se probouzí a odumírající tkáň se prokrvuje.
„Postav se, jsi zdráv,“ pronáší Ježíš do ticha.
Malomocný otevírá oči a překvapeně hledí na své ruce. Rozpraskaná šupinatá pokožka zmizela a na jejím místě je teď hladká kůže. Vyskakuje na nohy a zajíká se štěstím.
„Děkuji, děkuji,“ křičí radostí. Okovy strašlivé nemoci povolily.
Ježíš mu pokládá ruku na rameno. „Nikomu o tom neříkej,“ žádá ho. „Běž se však ukázat kněžím a přines oběť za to, že jsi byl uzdraven.“
Malomocný přikyvuje, ale Ježíšově prosbě příliš nerozumí. Není mu jasné, proč si nepřeje, aby o zázračném uzdravení mluvil. Vždyť je to důkaz, že je s ním Bůh.
Ježíš má pro svou žádost hned dva důvody. Chce, aby kněží posoudili uzdravení malomocného dřív, než se dozvědí, že ho vyléčil Ježíš. Jedině tak mohou vydat nezaujaté stanovisko a dovolit uzdravenému, aby se vrátil k rodině a přátelům. A za druhé na sebe nechce upoutávat příliš velkou pozornost. Kdyby za ním začaly proudit davy malomocných, mohli by ho kněží obvinit z porušování předpisů obřadního zákona, což by ohrozilo jeho další působení.
Zanedlouho se ukázalo, že Ježíšova prosba byla oprávněná. Když se uzdravený vrátil k rodině, nastal mezi lidmi velký rozruch. Každý se ho ptal, jak je možné, že je zdravý, a on jim vše ochotně vyprávěl. Říkal si, že přece musí chválit toho, kdo ho uzdravil. Jeho výřečnost ale zbrzdila Ježíšovo dílo. Lidé se k němu brzy začali hrnout v takovém množství, že musel své působení na čas přerušit.