18. Že papež té své nade všemi moci z Písma provésti nemůže: a tak že jí sobě od Boha dané nemá

Jisté jest, že kdyby papež takovým plnomocným Kristovým náměstkem a všeho křesťanstva správcem býti měl, že by muselo toto dvé při něm býti (suď, čtenáři, co mluvím): Jedno, aby nad jiné všeho světa biskupy nejbližší byl Kristu i učením i životem: tak aby Krista nejvlastněji ze všech lidí representoval. Druhé, aby k tomu takovému nejvyššímu v světě ouřadu řádně od Boha aneb od lidí byl zvolen a křesťanstvu představen a vyhlášen. Ale žádné z těch věcí papež drobte při sobě nemá: než vše na odpor. Nebo co se života dotýče, jak sek Kristu formuje, ukázáno v kapitole předcházející. Učení pak v kap. 7 s učením Kristovým srovnáváno. A že k tomu řádně zvolen od žádného není, nyní ukáži.

Mluvíť oni sic, že by moc ta jemu od Krista dána býti měla, a to tak, že prý Kristus Petra u inil náměstkem svým a knížetem jiných apoštolů a že nejvyšší péči o všecky ovce své jemu samému poručil. Papež pak, Petrův jsa náměstek a na jeho stolici sedě, že tutouž moc má v církvi jako sám Petr. Ale na to jim odpovídám: Jedno, že papež Petrův náměstek není a po Petrovi nic nedědí; protože nesedí na jeho stolici, jak v kap. 15 ukázáno. A protož chce-li se papež stolicí Petrovou chlubiti, nechť jde do Antiochie (kdež že Petr dvanáct let se zdržoval, bez odporu jest) a tam nechť se posadí, vždy se nětco zdáti bude. Jinak není než šalba, vždy pravím.

Mezitím byť pak třeba i seděl na Petrově stolici, vždyť by nemohl po Petrovi toho děditi, čehož sám Petr nikdá neměl. Moci pak takové Petr nikdá neměl, jakouž jemu papež připisuje: nebo nic Petr nebyl více než to, co jiní apoštolé, svědek Kristu a legát po světě k rozhlašování svatého evanjelium. Čehož já tuto mocně dovedu i z Písma svatého i z psaní Otců: pozoruj, prosím, kdož pravdu miluješ, a vyrozumíš, má-li ta smyšlená důstojnost na Petrovi jaký základ, čili nic.

Nejprve pak patrné jest z Písma, že všickní apoštolé jednostejné měli povolání. Luk. 6 dí: Povolal učedlníků svých a vyvolil z nich dvanácte, kteréž apoštoly nazval.

1. Hle dvanáct vyvolil Kristus apoštolů! Petr tedy jeden jsa ze dvanácti, není monarchou nad jinými.

2. Z světa odcházeje Kristus, nic jiného Petrovi neporučil než co jiným: Jdouce, učte všecky národy, křtíce je etc. Mat. 28. Ani hle tu přednosti a zvláštnosti Petrovi neukázal žádné.

3. Všickní zároveň apoštolé s svým učením dáni jsou za základ církvi nové, Efez. 2, 20: Měšťané svatých a domácí boží vzděláni jsou na základ apoštolský a prorocký, kdežto jest gruntovní, uhelný kámen sám Ježíš Kristus. A v Zjevení 21 viděl Jan, že zeď nového města Jeruzaléma měla základů dvanáct a na nich jména dvanácti apoštolů. Kdež nic se nevypravuje, aby jeden z těch základů neb větší neb ozdobnější nad jiné býti měl, než zároveň všickní.

4. Kdykoli o přednost mezi sebou apoštolé činiti měli a se nesnadnili, nikdá Kristus jednoho druhému nepředstavil, než všecky ku pokoře vedl a pověděl, že toho míti nechce, aby se jedni nad druhé vystavovali. To že v světě jest, v církvi že monarchie míti nechce. O čemž viz Luk. 22.

5. Kristus z světa odjíti maje, ne Petra, než Ducha svatého za náměstka vyhlásil. Jan 14, 16.

6. V epištole k Galatským v kap. 2 praví se zjevně, že Petr byl apoštol Židů, Pavel pohanů. Z kteréhož rozdílu patrné, že Petr nebyl veřejným všech církví biskupem.

7. Co Petrovi k péči Kristus poručil, to on bez pochyby konal věrně. Nepsal pak epištol a patentů nějakých nikdá celé církvi: než toliko rozptýleným Židům po krajinách, totiž v Pontu, Galacií, Kapadocií, v Azií a Bitynií; jakž první epištoly nápis ukazuje. Odkudž i s. Jeroným praví, že Petr tu v těch krajinách Krista kázal a jejich apoštolem byl. Z čehož jde, že nebyl než židovský toliko apoštol, jakž ho s. Pavel jmenuje. Gal. 2, 8.

8. S. Pavel v epištole k Efezským 4,11 vyčítá stupně služebníků církve takto: Kristus prý dal církvi některé apoštoly, jiné proroky, jiné evanjelisty, jiné pastýře a učitele pro spořádání svatých k dílu služebnosti. Kde tu co o knížeti církve? Kde o papeži aneb o kardinálech? Nic. Z čehož jde, že jich Kristus církvi nedal ani jich nespořádal: než vpletli se sami, ne k vzdělání díla služebnosti, než k kažení jeho.

9. Jestliže Petr knížetem byl mezi apoštoly: proč se medle jiným apoštolům, kam potřebí bylo, vysílati dal? (Příklad jest Skut. 8, 14) Nižšíť jistě vyššího posílati nemůže. Proč se naň tak směle domlouvali učedlníci, že ku pohanům vešel? Skut. 11, 2. Proč se Pavlovi trestati a zahanbovati dal? Gal. 2, 11. Proč Pavel rovně tak špatně o něm jako o jiných mluví: Kdo jest Pavel, kdo Cefas aneb Petr, kdo Apollo, než služebníci Kristovi? (1 Kor. 3, v. 5. 22)

10. Summa summarum jest: nic Písmo o té Petrově přednosti neví, ani samému Petrovi rozuměti jak živa na mysl nepřišla, protož ani titule sobě jiného dávati neuměl, než že se spolustarším a svědkem utrpení Kristových nazýval. 1 Petr 5, 1.

Patres pak podobně o tom mluví, čehož nemálo připomenouti by se mohlo. Ale poněvadž Cyprianus sám dosti světle to vyjádřil, dosti bude jeho svědectví připomenouti. (Nastavte uší vy, kteříž od Písma k Patrům apelovati máte obyčej!) Píše pak v knize De unitate ecclesiac těmito slovy: Christus apostolis omnibus post resurrectionem suam parem potestatem tribuit; et hec erant caeteri apostoli, quod fuit Petrus, pari consortio praediti et honoris et potestatis. To jest: Kristus po svém vzkříšeni všechněm apoštolům rovnou moc dal a totéž byli jiní apoštolé, což byl Petr, jednostejné cti, jednostejné moci. Dosti-li se vám Cyprián vysvětlil, hádejte, žváči jezuité!

Mezitím, chcete-li víc viděti svědectví Otců, nahlídněte do Sutlivia De Pontifice romano lib. 2, cap. 1 a do Fabricii de la Bassecourt Tuba Dei, refutatio fundamenti 4, pag. 97; ukáži vám, kde máte více o tom hledati.

Ale pohleďme, na čem pak oni Petrovu přednost stavějí a jak jí z Písma hájí. Dvoje mají útočiště: dvoje jmenovitě rozdílné Kristovo k Petrovi promluvení, jedno před vzkříšením, druhé po vzkříšení. Nejprve chytají se povědění Kristova, Mat. 16: Ty jsi Petr a na té skále já vzdělám církev svou; a tobě dám klíče království nebeského etc. Odkudž berou to, že Petr slovy těmi za základ, fundament, grunt a hlavu církve vyhlášen jest a že jemu samému klíče království nebeského odvedeny jsou.

V kteréž věci dva jsou od sebe rozdílní aneb bludové, aneb fortelové jejich. Jeden, že skalou tou, na níž církev založena, praví býti Petra; druhý, že jemu samému toliko klíče dané býti praví. Což oboje že falešné jest, dokáži toho. Ale však ne sám dovozovati budu: než poněvadž Patres u nich platí (platí pak i u nás), Patrům výklad připomenu, a připomenu vlastními jejich latinskými slovy, summu potom česky povím.

Augustinus In Johannem tractatu 124: Ideo ait Dominus, super hanc petram aedincabo ecclesiam meam, quia dixerat Petrus: Tu es Christus, filius Dei vivi. Super hanc ergo petram, quam confessus es, aedincabo ecclesiam meam, PETRA ERAT CHRISTUS, super quod etiam fundamentům aedificaturus est Petrus. Iderm Augustinus De verbo Domini sermo 13: Super hanc petnm, quam, confessus es, super me ipsum, filium Dei vivi, aedifeabo ecclesiam meam: super me aediíicabo te, non me super te.

Hilarius De Trinitate 1, 2: Unum est hoc immobile fundamentum, una haec est felix fidei petra, Petri ore confessa: Tu es filius Dei vivi. Chrysostomus Sermo de Pentecoste: Super hanc petram, non dixit super Petrum, non enim super hominem, sed super fidem aedificavit ecclesiam. Ambrosius De incarnatione Domini cap. 5: Fides ergo est ecclesiae fundamentum; non enim de carne Petri, sed de fide dictum est, quia portae mortis non praevalebunt etc.

Theodoretus in cap. 3.1 ad Corint.: Nemo aliud fundamentum ponere potest, praeter quod positum est, JESUS CHRISTUS. Cum enim dixisset Petrus: Tu es Christus, filius Dei vivi: confessio, inquit Christus, quam edidisti, fundamentum futura est credentium.

Gregorius Magnus in explicatione Psalmorum poenitentialium praví tak: Ipse Dei et hominum mediator ad apostolorum principem ait. Tu es Petrus, et super hanc petram aedifieabo ecclesiam meam. Ipse enim est petra, a qua Petrus nomen accepit et super quam se aedificaturum ecclesiam dixit. Nicolaus Lyra in hune locum: Et super hanc petram, quam confessus es, id est super Christum.

Thomas Aquinas in 6. cap. Joh.: Petrus a petra, petra autem Christus. In Petri ergo nomine figurata est ecclesia, quae supra firmam petram immobilem, id est Christum, fundata est. Glossa vulgaris pontificia tak praví: Tu es Petrus, nimirum a me, petra, ita tamen, ut ego mihi retineam fundamenti digni-tatem. Et Glossa ordinaria: Super hanc petram, id est super Christum, in quem credis.

Vyznejtež tedy, ó jezuité, jestliže jen co studu ještě máte, že bez Písma a proti mínění Písma smysly sfintované máte. Nechcete-li do toho, teď tolik Otců máte, kteříž směle vám na odpor se stavějíce, spolu s námi zastávají toho, že jediný jest základ a uhelní kámen církve, JEŽÍŠ KRISTUS, Boha živého Syn: a že to Kristovo promluvení „Na té skále vzdělám církev" nejinak než o Kristu skále a o víře v něho stálé rozumíno býti má. Buď Pán Bůh pochválen, že pravda tolik svědků má.

Druhý blud, kterýž z téhož Kristova promluvení vysávají, jest, že prý Kristus samému Petrovi klíče království nebeského oddal a tím jej nad jiné apoštoly zvelebil. Ale kéž soudí, že což tu Petrovi dal, hned potom všechněm dal, moc totiž svazovati a rozvazovati, hříchy odpouštěti a zadržovati. O čemž viz Mat. 18, 18 a Jan 20, 23. Ale nechať i tu Patres za nás a za pravdu mluví.

Ambrosius in Psalmum 38 sermone 3 praví: Quod Petro dicitur, apostolis dicitur. Co se tu Petrovi, apoštolům se praví. A proč by se tak rozuměti mělo, Nicolaus Lyra dokládá: Sicut confessio Petri fuit confessio aliorum, ita potestas haec, data Petro, intelligitur dari alliis. Jakož prý vyznání Petrovo bylo i jiných vyznání, tak moc daná Petrovi dorozumívá se dána býti i jiným. Origenes in Mathaeum 16, tract. 1: Putas soli Petro dantur claves regni coelorum a Christo? Domníváš se prý, že samému Petrovi klíče království nebeského dány jsou? [ Potom v témž traktátu praví: Tibi dabo claves regni coelorum, caeteris quoque commune est, et quae sequuntur velut ad Petrum dieta, sunt omnium communia. Že co se tu Petrovi mluví, všecko i k jiným apoštolům se vztahuje.

Běda, Homilia in evangelia: Potestas ligandi et solvendi, quamvis soli Petro a Domino data videatur: tamen absque ulla dubietate noscendum, quod et caeteris apostolis data est. Augustinus pak mnoho na rozdílných místech o tom mluví, že klíče nejsou jednomu toliko dané, než jednotě: non uni, sed unitati, totiž celé společnosti církve a všechněm jejím služebníkům. Index operum Augustini mnoho toho ukáže. Nebo sic proč se připomínáním obšírným zanášeti mám?

Abraham řekl o bohatcových bratřích: Jestliže Mojžíšovi nevěří a prorokům, aniž by kdo z mrtvých vstal uvěří. Totéž já pravím: Nechce-líť kdo místa dáti tomu, což se z Písma ukazuje, aniž na lidské řeči dbáti bude. Nestydatost má to umění, aby i přesvědčena jsuc, předce obočí vzhůru zdvihala. Toto jen řeknu ještě: Přivazovati moc církve k jedné osobě a k jednomu místu jest starý levitský řád uvoditi. V Jeruzalémě, víme o tom, stolice byla nejvyššího biskupa, a jediná byla, jediný také biskup. Než Řím-liž Jeruzalémem vyznamenán byl, čili obecná křesťanská, po světě rozprostřená církev? Myť jsme se naučili z Písma, že Jeruzalém celé církve byl figurou. Protož co Žalm 122 o Jeruzalému vypravuje, že v něm jsou stolice soudu, to o celé církvi se rozumí.

A podle toho Kristus neřekl: Petra posadím na stolici; než řekl ke dvanácti apoštolům: Budete seděti na dvanácti stolicích, soudíce dvanáctero pokolení izraelské, totiž celou církev. Mat. 19, 28. A protož, poněvadž všudy po světě rozešli se apoštolé, všudy také po světě rozneseny jsou apoštolské stolice. Kde biskupství, tu apoštolská stolice, tu moc klíčů. Biskupství pak apoštolská slove kněžský úřad, kterýž každý řádně povolaný služebník v své církvi sobě svěřené koná.

Již tedy jeden břeh, jehož se obhájcové papežské moci chytají, ulomil se s nimi. Vizme, jak pevný pod nimi druhý bude. Řekl prý Kristus Pán k Petrovi: Pas ovce mé (Jan 21). Z toho sobě berou, že Petrovi v péči poručeno celé stádo ovec božích po všem světě, a tak že on jest veřejným pastýřem a jiných pastýřů inspektorem učiněn. Ale pěkně Augustýn s. to zpravuje, proč po vzkříšení Kristus o pasení ovec svých s Petrem samým v rozmlouvání se vydal. Proto prý, že sám z apoštolů nejtíže byl padl, Pána svého zapíraje. A poněvadž třikrát zapíral, třikrát se ho ptal: Petře, miluješ-li mne? Načež Petr po třikrát odpověděl: Pane, ty víš, že miluji. Kristus zase po třikrát řekl: Pasiž tedy ovce mé. Což (dí s. Augustýn) tak mnoho jest, jako by řekl: Jestliže mne, Petře, miluješ, stroj se ne sebe pásti, než ovce mé; ne jako své ovce, než jako mé; mé slávy v tom hledej, ne své; moc a panování mé ať jest, ne tvé, zisk můj, ne tvůj; nebuď již více z počtu těch, kteříž v nebezpečenství opouštějí etc.

A níže hned Augustýn s. napomíná všechněch, kdož pasou ovce boží, aby ne sebe milovali, než Krista, ovce jeho, ne sebe pásli etc, protože prý jim Kristus mluví, co Petrovi mluví. Píše to Augustinus, tractatus 123 In Johannem. Sudiž tedy, pobožný křesťane, že nemají žádného základu věcí svých papeženci, než proti mínění Písma ledcos leckams táhnou.

Říkají také, že Patres nejedni Petra základem církve jmenují. Item knížetem apoštolů. Ale kdyby zlobochové souditi chtěli mínění dobrých těch Otců, porozuměli by, žeť jim to na mysl nikdá nepřišlo, což tito z jejich psáni berou. Nebo že Cyprianus na Petrovi založenou býti církev řekl, neřekl prostě než metonymica hyperbolia: jakž z toho patrné jest, že toho mluvení neužívá nikdež o církvi mluvě, než o Petrovi mluvě, jemuž tím mluvením vzáctnosti přidati chce. A mezitím nemíní osoby Petrovy, než víru jeho a vyznání, jakž napřed z Otců připomenuto. Sic by Cypriana porazil Pavel apoštol, kterýž zjevně volá, že základu církvi žádný položiti nemůže kromě toho, kterýž položen jest, jenž jest JEŽÍŠ KRISTUS. 1 Kor. 3.

Že pak princeps apostolorum někdy slove, i to by rozhodnouti, co jest, mohli, kdyby vlastnost latinského slova princeps soudili, kteréž podle staré dobré latiny nejen substantivě, ale i adjectivě se bere a vyznamenává předního: v jakémž smyslu pravé jest o Petrovi mluvení, že první a přední byl mezi apoštoly, a to příčinou věku svého, poněvadž nejstarší byl a nejdospělejšího soudu, pročež i nejvíce a nejčastěji mluvívati jemu se dostávalo. Což pak po tom, že Petr byl nejpřednější mezi apoštoly? Z toho-liž jde, že hlavou církve býti má?

Kdybychom my ledčehos způsobem vaším chytati se chtěli, snadné by bylo jinou rohož uplésti, třebas dovésti toho, že Pavel byl nejpřednější apoštol a nejvyšší vší církve správce, poněvadž plnost pohanů jemu odvedena: ba Kristus i syny izraelské k tomu přidal, Skut. 9, 15, a tak právě všecko jemu poručil. K tomu máme v Zákoně napsáno, že Pavel o všecku církev pečoval, o Petrovi toho nestojí nikdež. Praví zajisté o sobě Pavel s., 2 Kor. 11, 28: Doléhá na mne každodenně péče o všecky církve, ó kdybyste vy v Petrovi nějaká podobná slova našli, co byste vy herštovali!

Napomohl by nám i Chrysostomus čistě, kterýž v kázání o obrácení svatého Pavla srovnává jej s Michalem archanjelem a praví: Michaeli quidem gens Judaeorum tradita est. Paulo vero terra et mare totusque orbis, qua habitabilis, qua non habitabilis. To jest: Michalovi poručen byl židovský národ (míní pak to, což Dan. 10, 13 a kap. 12, 1 napsáno stojí), Pavlovi pak země a moře a všecken okršlek, kdež lide bydlí i kdež ještě nebydlí. Vidíte-liž, že Pavlovi svět k správě poručený býti svědčí ten svatý Otec? A našli bychom více, čím věci té hájiti.

Ale odstup to, abychom zvelebováním lidí se zanášejíce, to, což Pánu našemu náleží, jinam donášeli. Zůstaniž při tom, což Písmo, což Patres, což sama víra učí, že jediný jest základ církve, jediná hlava, jeden Pán, jeden Vykupitel, jedno kníže pastýřů, jeden nejvyšší biskup duší našich, ten, kterýž sobě pracně dobyl církve své za dědictví, JEŽÍŠ KRISTUS, Pán a Bůh náš nejmilostivější, jemuž samému přísluší všeliká sláva, čest, důstojnost, císařství a požehnání na věky věkův, amen.