17. Že náramně všetečná věc jest, kterouž papež na sebe bére, že se plnomocným vikářem božím v světě vyhlašuje

Nebylo papežovi dosti titule Petrovým náměstkem se nazvati, podal se výše a vyhlásil božím na zemi náměstkem, kterýmž by všickní lidé spravovati se povinni byli, beze všeho načkoli ohledu. A navedl na to lidi, že se jemu to věří a za toho jej mnozí drží: pročež také za ním a jeho rozkazy tak jdou jako za Bohem samým a zdá se jim, že znamenitou a Pánu Bohu velmi milou věc dělají, když papeži a jeho ustavením ve všem poddáni jsou. Nebo věří a vyznávají, píší a mluví, že papež jest veřejný pán a hlava všeho křesťanstva a regent neb správce všeho světa, kterémuž všecko lidské stvoření poddáno býti má, a že i světská i duchovní moc jemu k správě náleží, všickní biskupové a kněží, všickní králové, knížata a potentáti: a sumou, jakž Bůh na nebi panuje, tak že papež na zemi vším všudy vládne.

Tato víra jest a býti musí každého, kdož u nich katolíkem slouti chce. A papežové s svým klérem nerci-li toho takového smyšlení o sobě nekazí, alebrž více je ve všech vzdělávají. A jistě, kdyby to tak bylo, že by papež všeho křesťanstva nejvyšším pastýřem a správcem byl, zléť bychom činili, kdož-koli jeho poslouchati se zpěčujeme. Než že pak máme to v podezření, že šalba a podvod jest, nechť nám za zlé nemají.

Nebo kdyby někdo, přijda do města některého, řekl: „Já jsem od krále Jeho Milosti vyslán a mám sobě plnomocenství dané, abych nad vámi jsa, vás spravoval": zdaž kdo holým slovům jeho hned uvěří? Zdali kdo k jeho řečem hned jako před králem před ním padne? Zdali raději poručení královského a mandátu o té věci viděti nežádá? Nechť tedy, pravím, nám papež a papeženci za zlé nemají, že bojíce se podvoda, také se na jistoty ptáme. Ovšem pak, jestliže dokázati můžeme, že to podvod a šalba jest, nechť nám toho přejí, že se slepiti nedáme.

Dokáži pak já tohoto dvého nepřemoženě: Jedno, že to takové náměstenství žádnému člověku a žádnému tvoru nepřináleží, protože jest nepotřebné, nebezpečné, nemožné. Druhé ukáži, že papež nikoli ukázati nemůže, aby jemu kdy buď od Boha, buď od církve, buď od světské vrchnosti taková moc poručena byla: než že mimo náležitost sám se v to vetřel a chytrými obmysly svět oklamal, to z historií patrné učiním.

Co se prvního dotýče, pohlédneme do Písma a poznáme, že papež na sebe bezpotřebnou věc bere. Bůh zajisté jest Bůh, kterýž vikáře nepotřebuje a míti nechce. Nepotřebuje proto, že jest všemohoucí, vševědoucí, všemu všudy přítomný a působící sám všecko ve všech, jakž ráčí. Nechce proto, že sláva jeho jest, aby sám všeho i stvořitelem i ředitelem byl: proto, aby sám jediný byl nade všecko a aby k němu jedinému všech všudy tvorů oči obráceny byly (Žalm 143).

Odkudž u Izaiáše přísahá skrze sebe samého, že slávy své jinému nedá. A což pak již Pán Bůh v spravování světa ustal, že neměv po tolik tisíc let žádného na svém místě svět spravujícího, již papeže sobě zvolil? Či nedbá již tak o svou slávu jako tam někdy prve, že jinému ji přeje? „Já jsem Bůh, jenž se neměním", dí skrze Malachiáše, kap. 3, 6. Budiž tedy Bůh náš neproměnitedlný a zustávejž sám jediný panovník vší země. Jozue 2. Ale lhářem zůstaň, kdokoli z lidí všeho světa nejvyšším správcem se býti praví.

Takť jest, sic čteme v Písmě s.: že Pán Bůh správu světa Kristu Ježíši odvedl, kterémuž dal plnou moc všecko podle líbeznosti na nebi i na zemi činiti, a posadiv ho na svůj trůn, poručil mu panovati uprostřed všech nepřátel a vyhlásil ho hlasem z nebe za toho, jimž se všickni spravovati mají. Ale nenacházíme, aby někoho jiného tím poctil Pán Bůh, aniž mohl to učiniti. Nebo předce stojí ta slova, Izai. 42: Já jsem Hospodin (t. pán, hospodář a ředitel světa), to jest jméno mé, slávy své jinému nedám. Aniž to protrženo jest tím, že Kristus pánem světa a místo boží držícím učiněn. Nebo nedal tu Bůh slávy své jinému: než toliko Bůh Otec Bohu Synu správu oddal.

Kdyby pak někomu jinému Bůh místa k držení propůjčil a svět podle vůle spravovati dopustil, již by protrženo bylo a zrušeno to boží zařknutí: Nedám slávy své jinému. Sám tedy ten jest plnomocný vicarius boží, v kterémž plnost božství tělesně přebývá a kterýž hlasem nebeským všemu světu za správce vyhlášen jest. K tomu Kristus, z světa se ubíraje, neukázal nám a nepředstavil žádného náměstka svého, k němuž bychom zření míti měli, než na sebe samého ukázal, řka: Mně jest dána všeliká moc na nebi i na zemi, já s vámi budu až do skonání světa. Mat. 28,18.

Po svém také na nebe vstoupení, když Janovi v Zjevení mluvil, takto řekl: Já jsem ten první i poslední a mám klíče smrti i pekla. Zjev. 1, 18. Hle nepraví Kristus: Odvedl jsem klíče Petrovi, v Římě jsou; než praví: Já mám. Tedyť sám Ježíš Kristus spravuje i nyní, a ne nějaký vicarius za něj. Jistě, kdyby v tak velikých věcech nětco před námi zatajil Spasitel a mezi tím chtěl by to míti, vždy, pravím, byl by nám křiv. Ale neukryli před námi ničehož, což znáti nám náleželo, jistá jest věc. Protož poněvadž z světa odcházeje, žádného nám na zemi náměstka nevyhlásil, než sobě toliko nás všudy zavazuje: což činiti, než k němu samému patření míti a za pokladače, svatokrádce, lotra a zloděje míti toho, kdož se nám místo Boha na zemi vystavuje a nejvyšší Kristovu vládu všeho všudy sobě osobuje?

Monarcha jest Pán náš a tovaryše ani pomocníka nepotřebuje: protož kdož miluješ Pána svého, kterýž tě vykoupil, jeho cti hájiti povinen jsi a před loupežníky zastávati; a kdož sebe miluješ, povinen jsi šetřiti, aby ses svodům vyhýbal. Rozvažuj věc tuto bedlivě, každý pobožný křesťane, poznáš jistě, že to jejich vikariatství nic jiného není než pouhá smyšlenka k oklamání světa.

Druhé, pravím, že jest a byla by věc církvi a světu náramně nebezpečná, kdyby někdo z lidí vikářem božím byl, na němž by všecka světa a církve správa záležela. Nebo co když ten vikář umře, svět nemá správce? Co když okolo léta 1270 za tři téměř léta žádného papeže nebylo, svět tehdáž správce neměl? Církev byla bez hlavy? Co kdyby ta hlava se pošetila a bludy nějakými ztřeštila, jak tělo církve spravovati bude?

Píší pak a svědčí sami o některých svých papežích, že divní spletenci byli: někteří ariáni, někteří montanisté, někteří prostě athei, někteří čarodějníci, někteří divní furiáti a třeštihlavové, někteří jen s kuběnami čas trávili, jiní v válkách etc, jakž o tom i nahoře v kap. 5 nětco dotknuto i dále v 21. kap. se dotkne. Jistě, jistě, kdyby na takovém jediném člověku správa světa a církve visela, zle by tak církev byla opatrována a věci její nebezpečně by stály. Ale odstup to! Většit má Bůh o svou církev péči, nežli aby tak od sebe jinému jí pouštěl.

Nadto pak odkrývá se papežova hanebná všetečnost tím, když se soudí, že to plnomocné vikariatství boží žádnému nerci-li z lidí, ale ani z andělů možné není. Nebo aby kdo celou církev spravoval (ovšem pak svět ještě k tomu přivezma, jakž papež o obé se pokusil), potřeba k tomu vševědoucnosti, všudybytnosti, všemohoucnosti. Tak zajisté zřetedlně s. Pavel o Kristu píše, že on proto a podle toho jest hlavou církve, že naplňuje všecko ve všech těla svého oudech. Efez. 1, 22. 23.

Dobře napsal Chrysostom s., lib. 6 De sacerdotio, že veliká a přenesnadná práce jest jednu partikulární církev aneb osadu spravovati. Cožpak to za pošetilost, že jediný člověk vsechněm po světě církvím (jichž počet samému Bohu známý jest) za správce se představuje! Ó papeži, papeži, hrubé břemeno na svá ramena bereš, neuneseš ho, aneb tě porazí a potře, slibujiť! Z velikýchs věcí uvolil se počet činiti, jak vyjdeš medle, myslíš-li na to?

Veliká věc bude, když každý z nás na soudu božím sám z sebe počet dávati musí: poněvadž tam spravedlivý sotva ostojí (1 Petr 4, 18). Větší věc bude, že každý církevní správce z ovcí svého stádečka odpovídati musí (Žid. 13,17), protože Bůh krve těch, kteříž zhynuli, z ruky jejich vyhledávati strojí (Ezech. 33). Ale kam to vyjde, že ty všecken svět k činění z něho počtu na sebe bereš? Komu škodíš více jako sobě, ó papeži? Uchovejž mne Bůh na tvém místě býti!

Marnost tedy jest to všetečně osobované vikariatství boží, poněvadž jest nepotřebné, nebezpečné, nemožné. Ale poslechněme, co proti tomu svůdců zchytralost vynáší? Říkají: Potřebí jest, aby církev měla nad sebou viditedlnou hlavu proto, aby se vědělo, kdo k církvi přináleží, kdo nic. Odpověď: kdo k církvi přináleží neb nepřináleží, poznává se po víře a svátostech; kdo uvěří a pokřtí se, dí Kristus, spasen bude. Třeba-li tedy jiných hesel hledati, než jakéž nám Kristus vydal? Máš-li víru od apoštolů kázanou a jsi-li pokřtěn, křesťan jsi, netřeba od jiného než od Krista se erbovati.

Bákají opět: I však království zevnitřní nejlépe monarchií stojí, když jeden jest král, jehož všickní poslouchají. Církev pak nazývá se království. Tedyť to užitečné jest, aby jeden byl nad jinými pro svornost. Odpověď: Takť Bellarminus o té věci z Aristotele filozofuje. Ale co dí Kristus, Jan 18, 36? Království mé není z tohoto světa. Neutíná-liž Bellarminovi jeho filozofie? Mezitím nechť jest tak, že správa církve monarchitská jest, kdož bude ten monarcha, papež-li, či Kristus? Nebo oba býti nemohou: tělo o dvou hlavách potvora jest raději než lidské tělo.

Říkají: Však Kristus praví, že jest dobré, aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř. Jan 10. Ale ptám se: Kdož pak to jest ten jediný pastýř? Baronius jezuita praví, že Petr. Ale kéž sobě Baronius přečte, co Apoštol 2 KOT. 2, 17 a 4. kap., 2 napsal! A kéž na to myslil, aby tak, jakž tam o sobě a svých pomocnících mluví, s Písmem zacházel! Tu ukázal Baronius a vymaloval umění jezuitské, kteréž v tom jest, aby se lstivě obírali s božím slovem, cizoložili je, nemluvili o Bohu z Boha, totiž podle mínění jeho, ale z svého mluvíce, ledcos leckams natahovali. Mohl bych připomenouti obšírně, že žádný ex Patribus nikdá těch slov nevykládal než o Kristu, protože se ani jinak rozuměti nedají, kdož jen čte. Nechť připomenou jednoho z Otců (na něž sic rádi se odvolávají), kdo kdy tak slova ta vykládal? Ó nová, zúmyslná nestydatosti!

Říkají ještě: Však Pán Bůh v Starém zákoně jednoho z kněží za nejvyššího nad jinými biskupa ustanovil a v věcech pochybných k němu obraceti se poručil, na jehož vyrčení každý pod hrdlem přestati musil: jakž se píše 5 Moj. 17. Což poněvadž bylo řádem k zachování poslušenství, není náležité, aby nová církev téhož řádu zbavena býti měla. Ale odpovídám, že nejvyšší levítský biskup Krista, ne papeže figuroval, jakž epištola k Židům ukazuje. Kristus tedy jest ten nejvyšší biskup biskupů a kníže pastýřů (1 Petr 5, 4), jehož která by koli duše zpěčovala se poslouchati, vyhlazena býti má z lidu božího: k jeho inspekci i římský biskup i jiní biskupi po světě zároveň přináležejí, nebo jemu daná všeliká moc na nebi i na zemi. Mat. 28.

Proč se tedy římský biskup v orduňku nedrží? Proč se z jiných vytrhuje a na vyšší stolici sází? Zůstává tedy to že šalba jest a podvod, cokoli svůdcové římští o jakémsi vikariatství a božím náměstenství bájí. Známeť to sic a víme, že Kristus, z světa jíti maje, zanechal náměstků na světě, apoštolů a jiných po nich, kteříž by až do světa skonání církev jeho spravovali. Ale ne v tom smyslu náměstkové slovou, jak papež Kristovo náměstenství sobě připisuje, aby totiž na zemi vždycky někdo byl nejvyšší, jako Kristus mezi učedlníky býval, na nějž by všickní jiní po světě pozor míti a jeho rozkazy se spravovati měli: než takové náměstky, kteříž by (jak on činil) církev shromažďovali, evanjelium s. kázali, svátostmi sloužili etc.

Takové že on za své náměstky má, tak o tom řekl, Jan 13, v. 20: „Kdož přijímá toho, kteréhož já posílám, mne přijímá." To hle jest pravé a nesfintované náměstenství Kristovo; ale kteréž ne samému papeži přináleží, než všechněm po světě církve služebníkům, jakž s. Pavel o sobě a jiných svých pomocnících tak mluvě, svědčí: My (prý) místo Krista poselství konáme, a jako by Bůh skrze nás žádal vás, prosíme na místě Kristově „smiřte se s Bohem". 2 Koř. 5, 20.

Co pak, kdyby papež i tohoto menšího náměstenství odsouzen byl, co by k tomu říkal? Může vpravdě odsouzen býti: ne že bych však já jej odsuzoval, ale sám on se odsuzuje a skutkové jeho. Kristus zajisté těm, kterýchž za náměstky nechával, tak řekl: Příklad dal jsem vám, abyste, jak jsem já činil, i vy též činili. Jan 13, 15. A Apoštol vyřkl: Jestliže kdo ducha Kristova nemá, ten že není jeho. Vizme tedy, vyskýtá-li se v papeži duch Kristův a činí-li papež to, v čemž Kristus za příklad se představil, čili nic.

1. Kristus byl pokorný, Bohem jsa, nekladl sobě toho za loupež, neherštoval tím a nehledal slávy své, než toho, kterýž jej poslal. Filip. 2, Jan 8. Papež nejsa Bohem, Bohem se nazývati a sobě se klaněti dá a slávy své přede vším světem ustavičně hledá, i mečem a ohněm jí hájí.

2. Kristus nestoje o to, aby jemu jiní sloužili, sám sloužíval jiným ochotně. Mar. 10. Papežovi každý den houfové urozených lidí, hrabat, knížat na službu hledí: i krále a císaře k službám svým dosti nízkým (jako vody k umývání rukou nalívati, na koně sedajícímu třmen a uzdu držeti etc.) potahuje a nutí.

3. Kristus byl chudý a neměl, kde by hlavu sklonil. Papež města, hrady, krajiny drží a neví pro hojnost, kam hlavu kloniti.

4. Kristus stolíval při chlebu a vodě. Luk. 14, Jan 4. Papežově kuchyni rybníci, lesové, krajiny sotva dosti dodávati mohou.

5. Kristus chodíval pěšky z místa na místo, pakli kdy pohodlíčka potřeboval, prostého sedlského oslíka užil. Papež na bílém mimochodníku zlatem a perlami uširovaném jezdí aneb zase na zlaté stolici pod nebesy nositi se dá, jako by ne člověk, než svátost nějaká byl a důstojnějšího cosi nade všecky krále světa: a jako by země, po níž Syn boží chodil, od něho šlapána býti hodná nebyla.

6. Kristus, aby pohoršení žádného nedal, vlastního svého práva ustupoval, a i čímž povinen nebyl, to od sebe činil. Mat. 17. Papež ani za vlas svého ustoupiti nechce, co sobě jednou upřel, v tom na vzduru jiným trvá, ačkoli vidí, že se na něm všecken svět pro neřády, jichž všudy plno, horší.

7. Kristus utíkal světské slávy a nechtěl království, kteréž bylo z tohoto světa, přijíti, ačkoli jej potkávalo, a zapovídal to též svým. Jan 6, Luk. 12 a 22. Papež pak všecken se po slávě světa pustil a v ní pohřížen jest mimo všecky světské krále více.

8. Kristus poddán byl vrchnosti, jí čest náležitou činil i plat dával. Mat. 22 a 17. Papež ze vší moci všech vrchností se vyňal, žádnému poddán není, než naproti tomu sobě všecky poddané míti chce, i krále světa.

9. Kristus koruny královské nechtěl, Jan 6, než místo toho korunou trnovou korunovati se dal. Tento pak jeho náměstek místo toho trní zlato a perly v koruně nosí, kteréž nechce míti podobné korunám jiných králů, než trojnásobní: pro ukázání největší nade všemi císaři a králi důstojnosti.

10. Kristus se nechtěl v věci a soudy světské plésti, a když k němu dva přišli, aby jim dědictví rozdělil, odepřel, řka: Kdo mne nad vámi soudcem aneb děličem ustanovil? Luk. 12. Papež pak nejsa prošen, rozděluje dědictví, přisuzuje království a krajiny světa, komu chce, a komu chce, odjímá: a všechněch všudy nejvyšším soudcem se býti praví.

11. Kristus z náramné pokory a pro poučení lásce nohy učedlníkům umýval. Jan 13. Papež z náramné pýchy králům světa a všechněm jiným své nohy líbati poroučí: a z náramné pokrytosti v Zelený čtvrtek s umýváním noh kardinálům svým hříčku sobě ku posměchu Kristu strojí.

12. Kristus onoho potrestal, když ho mistrem dobrým nazýval: tento pak nejlepším a nejsvětějším bezděk slouti chce.

13. Kristus sloužil darmo a darmo sloužiti velel. Mat. 10, Jan 13. Papež všecky svaté věci a služby církevní prodajné má, i své všecky podle sebe témuž učí.

14. Kristus kupce a prodavače z chrámu vyhnal. Mat. 21. Tento svatokupců do církve nahnal.

15. Kristus o duše lidské a spasení jejich ustavičně pečoval, takže říkával, že to jeho pokrm. Jan 4. Papež nechaje o věci k spasení přináležející fresuňku, spravuje války mezi králi, jednak jedny proti druhým rotí, jednak pokojí. Viz papežského historika Platinu: spatříš, že nařad téměř papežové od několika již set let jen válkami se zanášejí, ne sami-li je vedou, tedy aspoň jiné k válkám strubují. Jakž i Palingenius, poeta jejich, vlastní pravdy nezatajil, tak vyznávaje (in Virgine): Pontifices nunc helia gerunt, sunt caetera nugae. Nec praecepta Patrum, nec Christi dogmata curant.

16. Kristus dal na smrt svou duši za ovce. Jan 10. Papež naproti tomu duše ovcí dává na smrt za sebe: totiž hubí ovce, kteréž se ozývají o nedostatek pastvy a žádají nápravy, on aby napravovati nemusel a při svém zůstal, takové morduje, pálí etc.

17. Kristus se za nepřátely modlil a poručil je milovati. Luk. 23, Mat. 5. Papež odpůrce své každý rok proklíná a zlořečenství na ně vydává, k tomu ohněm i mečem je kudy může stíhá.

18. Kristus k vzdělávání království svého vybíral a povolával lidi pobožné, prosté, aby v nemoci lidské moc boží prokazována byla. Tento k vzdělávání svého království vybírá lidi zchytralé, pokryté, kteříž se hned od mladosti k vymýšlení lsti a fortelu předivných cvičí, jakž jezuitské školy ukazují.

Prohlédni, ó světe, a viz, co medle papež Kristova má, aneb co papežova Kristus má? Tak daleko to jedno od druhého stojí jako světlo od temností. A předce papež Kristův náměstek bude? Ještě pravé zůstává, co Apoštol vyřkl: Nemá-li kdo ducha Kristova, ten není jeho. Duch Kristův jest duch pokorný, tichý, lítostivý, pracovitý, čistotný, otevřený, dobré obmýšlející etc. Duch papežů jest pyšný, nadutý, ukrutný, nečistý, zahálivý, pokrytý, fortele a chytrosti obmýšlející etc. Z čehož ze všeho jde zavírka tato, že papež Kristův učedlník a služebník, a nadto pak boží v světě náměstek aneb vicarius není, a že se bez pravdy i proti pravdě k podvodu světa všetečně a lehkomyslně za toho vystavuje.