15. Uzdravení u rybníka Bethesda

Ježíš se opět objevil v Jeruzalémě. Procházel městem, modlil se a rozjímal, až došel k rybníku Bethesda. Byly tam stovky nemocných, kteří čekali na pohyb vodní hladiny. Věřili, že kdo se jako první ponoří do vody poté, co se její hladina zvíří, uzdraví se. Na březích rybníka stála přístřeší, která ve dne chránila nemocné před slunečním žárem a v noci před chladem. Někteří pod přístřešky nocovali a ve dne se kousek po kousku plazili k rybníku v marné naději na uzdravení.

Když Ježíš viděl, jak zoufalí trpící čekají, až se voda zvlní, zatoužil použít své moci a všechny je uzdravit. Byla však sobota a on věděl, že takové uzdravení by mnohé Židy pobouřilo a zavdalo jim záminku proti němu. Rozhodl se tedy pomoci alespoň jednomu.

Rozhlédl se kolem a všiml si mimořádně ubohého člověka. Byl už osmatřicet let zcela chromý a neměl žádné přátele. Všichni ho opustili. Donesli ho k rybníku a přestali se o něj zajímat. Nemocný dospěl za ta léta k přesvědčení, že na něj Bůh zanevřel. Ležel na lůžku z tvrdé rohože a zastřeným pohledem zíral na vodní hladinu. Z výrazu jeho tváře bylo patrné, že už v žádné uzdravení nedoufá. Ví, že nemá šanci dostat se do vody jako první. Byl u konce svých sil a čekal jen na smrt.

Ježíš se nad ním sklonil a zeptal se: „Chceš být zdravý?“

Chromý pomalu otočil hlavu a pohlédl na neznámého muže. Co je to za divnou otázku? pomyslel si. Na co jiného bych tady celá ta léta čekal? Jistěže chci být zdravý. Odkašlal si a hlasem plným zoufalství odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě odnesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. A než se tam sám dostanu, ostatní mě předběhnou.“

V Ježíšových očích se zaleskly slzy. Bylo mu nebohého muže líto. Prožil neuvěřitelná muka. Celé dlouhé týdny, měsíce a roky trpěl a neměl nikoho, kdo by mu pomohl. Ležel, trápil se, umíral. Pohnut soucitem ho chytil za ruku a řekl: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“

Chromý ucítil, že slova neznámého mají zvláštní moc. Jejich melodie prostupovala celým jeho tělem a dodávala mu sílu. Připadalo mu, že se do všech jeho nervů a svalů vlévá nový život. Aniž by o tom uvažoval, udělal, co po něm Ježíš chtěl. Skrčil nohy v kolenou, opatrně je sundal z rohože a pomalu se napřímil.

To není možné, běželo mu přitom hlavou. Já jsem zdravý! Bůh se nade mnou smiloval!

Shýbl se pro rohož, na níž ležel, svinul ji do ruličky a zvedl ji ze země. Potom se začal rozhlížet po neznámém dobrodinci, ale nikde ho neviděl. Ztratil se v davu.

„Škoda,“ povzdechl si, „ani jsem mu nestačil poděkovat.“

Pak se radostně vydal k chrámu. Zvesela si vykračoval, chválil Boha a každému na potkání vyprávěl, co se mu přihodilo. Byl neuvěřitelně šťastný.

„Co to děláš?“ ozvalo se za jeho zády. „Jak to, že neseš lůžko? Copak nevíš, že se to v sobotu nesmí?“

Muž se překvapeně otočil. Kousek od něj stála skupina farizejů a zákoníků. Přistoupil k nim a nadšeně začal vysvětlovat: „Dlouhé roky jsem byl ochrnutý, vůbec jsem se nemohl hýbat a jakýsi muž mě dneska uzdravil. Řekl mi, abych vzal lůžko a vstal…“

„Jak se jmenoval?“ zeptali se farizejové odměřeně. Moc dobře věděli, že to byl Ježíš, ale potřebovali přímé svědectví, aby ho mohli obvinit z porušování soboty. Podle nich se v sobotu uzdravovat nesmělo.

Židovští představitelé překroutili Boží zákon natolik, že se z něj stala strašlivá zátěž. Obzvlášť sobotu zatížili mnoha naprosto zbytečnými zákazy. Udělali z tohoto výjimečného dne, který měl být naplněný radostí a chválou, den zákazů a nařízení. V sobotu nesměli zapalovat oheň, rozsvěcovat svíčky či přenášet cokoli, co nebylo součástí oděvu.

„Nevím,“ odvětil muž překvapeně, „setkal jsem se s ním poprvé.“

„To je škoda,“ procedili farizejové mezi zuby. „Kdybys ho náhodou ještě potkal, tak zjisti, kdo to je, a přijď nám to říct,“ nařídili mu.

Muž přikývl a se srdcem plným vděčnosti vstoupil do chrámu. Přišel, aby Bohu přinesl oběť za hříchy a oběť díků za milosrdenství, které mu prokázal. Potom poklekl a modlil se. Prožíval neuvěřitelné štěstí. Cítil se Bohu tak blízko jako nikdy dřív.

Když se zvedal ze země, kdosi mu poklepal na rameno. Byl to onen neznámý muž. Představil se a řekl: „Jsi zdravý, tak už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího.“

Uzdravený muž měl velikou radost, že znovu potkal svého Zachránce. Padl mu k nohám, klaněl se mu a děkoval. Potom vyhledal farizeje a sdělil jim, že ho uzdravil Ježíš.

Farizejové ihned poslali chrámovou stráž, aby Ježíše zatkla a předvedla před veleradu. Chtěli, aby se zodpovídal z porušení soboty.

Ježíš se strážím nebránil. Byl rád, že bude moci vystoupit před veleradou a očistit sobotu od nesmyslných nařízení. Chromého uzdravil v sobotu záměrně. Ze všech nemocných u rybníka si vybral největšího chudáka, předvedl na něm svoji uzdravující moc a přikázal mu nést lůžko ulicemi města, aby všichni viděli výsledek působení životodárné moci. To mělo vyvolat otázku, co se může v sobotu dělat, a co ne. Ježíš si takto připravil půdu pro odsouzení židovských tradic a předpisů.

„Doslechli jsme se, že jsi dnes uzdravil nemocného,“ osopili se na něj představitelé židovského národa. „Copak nevíš, že se to v sobotu nesmí?“

Ježíš jim zpříma pohlédl do očí a klidně řekl: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto pracuji i já.“

Po těchto slovech zavládlo mezi členy rady zděšení. „Slyšeli jste to?“ křičeli jeden na druhého. „On se rouhá. Nazývá Boha svým Otcem!“

„Nerouhám se,“ namítl Ježíš. „Řekl jsem to proto, že opravdu jsem Boží Syn. Jsem jedno s Bohem v podstatě, vůli i úmyslech. Dělám jen to, co dělá on.“

Kněží a rabíni byli od Boha tak vzdálení a byli natolik zaslepení pýchou, že Ježíše, který uzdravoval nemocné a pomáhal trpícím, považovali za zločince. Vadilo jim, co dělal i co říkal. Proto začali přemýšlet, jak se ho zbavit. Po celé zemi rozeslali posly, kteří o něm měli rozhlašovat, že je podvodník. Také mu na paty pověsili slídily, kteří ho měli na každém kroku sledovat a o všem jim podávat zprávy. Ježíšův tragický konec se blížil.