Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Zprávy o vyhnání prodejců z chrámu se roznesly po celé Galileji. Lidé si vyprávěli o tom, že Ježíšovy činy provází nevídaná moc, které se nikdo – ani kněží či chrámová stráž – neodváží postavit.
„Dobře to udělal,“ pokyvovali hlavou Galilejští. „To, co se děje v chrámu, nemá obdoby. Je to učiněná svatokrádež.“
Po celém kraji se šuškalo, že by Ježíš mohl být Mesiáš. Jen lidé v Nazaretu nesdíleli všeobecné nadšení.
„Cože? Ježíš, a Mesiáš?“ kroutili nevěřícně hlavou. „Vždyť je to chudý tesař. Syn Josefa a Marie.“
Ježíš věděl, co si tam o něm lidé myslí, a proto svým učedníkům řekl: „Moji sousedé mě nepřijímají. Je jim na překážku, že mě znají od narození. Pojďme raději do Kány. Tam budeme více k užitku.“
Věděl, že se nedaleko odtud právě odehrává jedna soukromá tragédie. Královskému služebníkovi, váženému židovskému občanovi, umírá syn. Leží v horečkách, tváře mu žhnou a vypadá to, že každou chvíli vydechne naposled. Nikdo si s nemocí neví rady. Lékaři vyzkoušeli všechno možné a přestali věřit v jeho uzdravení.
Chlapcův otec byl na pokraji zhroucení. Držel syna za ruku, hleděl do jeho zsinalé tváře a v duchu se modlil. Vtom se otevřely dveře a do místnosti vstoupil jeho sluha. „Pane, do Kány prý zavítal onen neznámý učitel, který tam před nedávnem proměnil vodu ve víno a také vyhnal prodejce z chrámu. Někteří říkají, že je to prorok, a jiní jsou dokonce přesvědčeni, že je to Mesiáš. Možná by vám mohl pomoci.“
Jakmile to šlechtic uslyšel, začal jednat. Věděl, že synovi už moc času nezbývá. Naklonil se nad něj, v rychlosti ho políbil na zpocené čelo a vyrazil z domu.
Cestou nešetřil síly. Chtěl k Ježíši dorazit co nejdříve. Byla to jeho poslední naděje. Chvílemi šel a chvílemi běžel. Díky svému ostrému tempu urazil oněch dvacet pět kilometrů, které ho dělily od Ježíše, za pár hodin.
„Kde je ten učitel z Nazareta?“ vyptával se kolemjdoucích zadýchaně.
„Tamhle,“ odpověděla jedna žena a prstem ukázala k místu, kde stál početný zástup lidí.
Šlechtic se dal do běhu. Se srdcem plným obav se prodral až k Ježíši. To, co uviděl, ho hluboce zklamalo. Uprostřed davu stál docela obyčejný člověk v zaprášeném oděvu.
Cože, tohle má být ten zázračný učitel? Ten Mesiáš? To snad není možné! pomyslel si.
Jeho víra zakolísala. Přesto se rozhodl, že Ježíše požádá o pomoc. Synův osud mu byl milejší než jeho pověst.
„Pane, můj syn umírá. Zachraň ho!“
Ježíš se k němu otočil a zamyšleně si ho prohlížel. Moc dobře věděl, co se v něm odehrává. Svým jasnozřivým pohledem viděl jeho nedůvěru, kterou v něm vyvolal Ježíšův vzhled a prostý původ. Četl v jeho srdci, že se rozhodl v něho jako v Mesiáše uvěřit jedině tehdy, když uzdraví jeho syna. Chápal ho, ale zároveň ho chtěl této překážky, která mu bránila odevzdat se Bohu, zbavit.
„Neuvěříš dřív, dokud neuvidíš znamení a zázraky,“ povzdechl si zklamaně a vzpomněl si na upřímnou víru Samařanů, kteří od něho žádný zázrak ani znamení nežádali. Uvěřili v něj pouze na základě jeho slov.
Když to muž uslyšel, zastyděl se. Poznal pravou podstatu své nestálé víry a uvědomil si, že jeho pochybnosti by mohly stát syna život. V zoufalství zavolal: „Pane, pojď, než mé dítě zemře!“ Do tohoto výkřiku vložil celé své srdce.
Ježíš na něj soucitně pohlédl a pravil: „Běž domů, tvůj syn bude žít.“
Srdce královského služebníka zaplavila radost a rozhostil se v něm pokoj. Nejenže uvěřil, že syn bude zdravý, ale zároveň získal pevnou víru v Ježíše jako svého Zachránce. Zůstal s ním až do večera.
V téže chvíli zpozorovali sluhové u lůžka umírajícího dítěte v Kafarnaum náhlou změnu. Z tváře nemocného zmizel stín smrti, horečka ustoupila a chlapec se začal uzdravovat. Jeho kalné oči se rozjasnily, zesláblé a vyčerpané tělo zesílilo. Chlapec spokojeně usnul. Všichni v domě z toho měli obrovskou radost.
Druhý den ráno vyrazil královský služebník na cestu. Měl pocit, že se celý svět proměnil. Když včera pospíchal za Ježíšem, byl zoufalý. I slunce se mu zdálo být kruté a zpěv ptáků na něho působil jako výsměch. Teď bylo všechno jiné. Krajina zkrásněla, ptačí zpěv mu připadal jako čarokrásná symfonie a slunce příjemně hřálo. Zvesela si vykračoval po pěšině, vdechoval roztodivné vůně a s nadšením vychutnával každý okamžik svého života.
Když dorazil ke Kafarnaum, všiml si, že k němu po cestě někdo běží. Byl to jeho sluha. Mával rukama nad hlavou a křičel: „Tvůj syn se uzdravil! Už se nemusíš bát!“
„Kdy se uzdravil?“ zeptal se královský služebník dychtivě. Chtěl si ověřit, jestli k uzdravení došlo ve chvíli, kdy mu Ježíš řekl: „Běž domů, tvůj syn bude žít.“
„Včera asi hodinu po poledni horečka zničehonic ustoupila a udělalo se mu lépe,“ odvětil sluha. Boží láska se umírajícího dítěte dotkla ve chvíli, kdy dvořan uvěřil Ježíšovým slovům.
Rozradostněný otec spěchal obejmout svého syna. Přivinul ho k sobě jako zmrtvýchvstalého a znovu a znovu děkoval Bohu za jeho zázračné uzdravení.